Téma této diplomové práce se v průběhu přípravy na ni změnilo. Mým původním záměrem bylo psát o otcích, kteří mají po rozvodu děti svěřeny do své péče. Při shánění kontaktů jsem však záhy potkala otce jiné, kteří nejen že nemají děti svěřeny do své péče, ale svádí marný boj o to, aby je mohli alespoň občas vídat. Nesetkali se se svými dětmi již velmi dlouhou dobu a nemají, přes veškerou snahu, ani malou vyhlídku, že by se tak v brzké době mohlo stát. Stále znovu se pokoušejí domoci se spravedlnosti a stále znovu je jejich úsilí bezvýsledné. Jejich děti vyrůstají ochuzeny o jednu ze dvou v dětství nejcennějších věcí, kterou je - vedle intenzivního vztahu s matkou - také plnohodnotný vztah s otcem. Tato setkání mne velmi zaskočila a přivedla mne na myšlenku změnit zamýšlené téma. Vznikla práce o rozvodech z pohledu otců a jejich dětí. O tom, co je v této složité životní etapě může všechno potkat, co pro vztah otce a dítěte může rozvod znamenat a snad i o tom, jak se tomu nejhoršímu bránit.
Rozvod je v naší společnosti běžnou záležitostí, s kterou má nějakou zkušenost téměř každý. V České republice se rozvádí až 40% z původně uzavřených manželství. (Statistické údaje pochází ze Statistické ročenky České republiky 1999)
Tabulka 1: Rozvody v České republice.
|
řízení o rozvodu |
1990 |
1995 |
1996 |
1997 |
1998 |
|
návrhy na rozvod |
41 639 |
38 766 |
40 451 |
39 592 |
39 616 |
|
rozvedená manželství |
32 054 |
31 135 |
33 113 |
32 465 |
32 363 |
Práce vychází z následujících skutečností:
Po rozvodu rodičů jsou děti svěřovány v naprosté většině do výhradní péče matky a jejich kontakt s otcem je soudem určen na velmi omezenou dobu.
Tabulka 2: Výchovná opatření soudu a úprava poměrů dětí po rozvodu rodičů.
|
výchova a výchovná opatření |
1990 |
1995 |
1996 |
1997 |
1998 |
|
děti kterých se rozhodnutí týkalo |
121745 |
124 439 |
123 549 |
121 333 |
124 977 |
|
práva o kterých soud rozhodl |
179 416 |
185 338 |
187 264 |
185 087 |
192 855 |
|
z toho výchova a vých. opatření |
64 040 |
64 592 |
67 777 |
67 109 |
69 805 |
|
dítě svěřeno matce |
43 841 |
43 863 |
46 092 |
44 813 |
47 084 |
|
dítě svěřeno otci |
3 846 |
4 013 |
4 084 |
4 043 |
3 994 |
|
dítě svěřeno jiné osobě |
1 470 |
1 255 |
1 344 |
1 459 |
1 456 |
Tato standardní úprava poměrů po rozvodu znamená pro většinu dětí radikální omezení nebo úplné přerušení kontaktů s otcem, které má pro děti závažné následky. Děti pro zdravý psychosociální vývoj potřebují co nejintenzivnější účast obou rodičů.
Někdy se rodič, který má dítě svěřeno do péče (tedy většinou matka) rozhodne, z různých důvodů, zpřetrhat veškerá pouta mezi dítětem a druhým rodičem, s cílem odstranit ho úplně z života dítěte. Toho se snaží dosáhnout tím, že brání uskutečnění již tak velmi omezeného styku dítěte s tímto rodičem.
Toto jednání je pro dítě nežádoucí a ve svém důsledku poškozuje jeho psychosociální vývoj. Potlačuje jedno ze základních práv dítěte, být ve styku s oběma rodiči a mít prospěch z jejich výchovy a je proto považováno za protiprávní.
Postup v této situaci je podrobně ošetřen v zákonech České republiky i mezinárodních smlouvách tak, aby byl zájem dítěte ochráněn a byl mu zajištěn kontakt s oběma rodiči.
Ochranu zájmů dítěte v ohrožujících a zátěžových situacích, jakými rozvod i porozvodové spory jsou, mají na starosti orgány sociálně právní ochrany dětí. Ty by měly svou činnost směřovat k naplnění práv dítěte a měly by k tomu použít veškerých dostupných prostředků.
Z mnohých konkrétních případů vyplývá, že v praxi v oblasti porozvodové péče dochází k řadě pochybení, která mají za následek prohloubení problému a vystavení dítěte zbytečnému dalšímu traumatu ze ztráty jednoho z rodičů.
Práce si klade za cíl zmapovat oblast porozvodové péče, včetně alternativ k rozvodovému řízení, všech druhů porozvodového uspořádání poměrů a nežádoucích jevů, které rozvod doprovází. Dále chce zjistit, jaká je běžná praxe při úpravě poměrů nezletilých dětí po rozvodu rodičů, a jak se na ní podílí orgány sociálně právní ochrany dětí.
Protože práce nahlíží problematiku z pohledu otců a jejich dětí, zkoumá zejména vliv rozvodu na jejich vztah a následky narušení tohoto vztahu v důsledku porozvodového uspořádání poměrů.
Hlavním záměrem je pojmenovat a doložit některé nedostatky při ochraně dětí v rozvodové a porozvodové situaci, které mohou zásadním negativním způsobem ovlivnit životy dětí i jejich rodičů.
Úvodní kapitola se zabývá obecně rodinou a jejím významem. Poté se práce soustředí na postavení otce v rodině včetně změn, které otcovská role prodělala v historii. Následující část objasňuje, jak se měnil pohled na význam otce v rodině a v souvislosti s tím i postup při svěřování dětí do péče po rozvodu rodičů až k současné standardní úpravě. Mimo jiné popisuje, na čem je standardní postup založen a co je příčinou tak rozšířeného využívání porozvodového uspořádání, které není pro děti nijak příznivé.
Dále práce shrne odborné poznatky objasňující podstatu a význam vztahů mezi otcem a dítětem i následky, které na tento vztah má rozvod a následující narušení kontaktu otce s dětmi. Další kapitola je věnována jevům, které mohou tento vztah poznamenat nebo zničit, pokud konflikt rodičů trvá i po rozvedení manželství.
Protože porozvodová péče je z velké části právnickou problematikou a v případech, kdy spory rodičů trvají i po rozvodu a jsou do nich zataženy děti (například zmíněné bránění ve styku), lze zájmy dětí i práva rodičů bránit pouze právní cestou, je právním předpisům věnována rozsáhlá kapitola.
Velká pozornost je věnována také roli orgánů sociálně právní ochrany dětí v řízení o úpravě poměrů nezletilých dětí po rozvodu rodičů i následných sporech o dítě. Této oblasti se věnuje praktická část práce. Za účelem orientace v činnosti orgánů a zjištění do jaké míry se angažují v ochraně práv dětí a jaké postupy k tomu využívají, byla použita metoda dotazníkového šetření.
V závěru práce je zařazen návrh metodického pokynu MPSV pro sociální pracovnice orgánů sociálně právní ochrany dětí pro účinný postup při bránění ve styku rodiče s dítětem.
Na úvod bych chtěla ještě zdůraznit, že problematika je záměrně nahlížena z pohledu otců, protože oni o děti při rozvodu přicházejí daleko častěji, ať již v důsledku soudem upraveného prozvodového uspořádání nebo záměrné snahy bývalé manželky. To ale v žádném případě neznamená, že se v podobné situaci nemůže ocitnout žena, matka. V takovém případě je vývoj dítěte poznamenán jiným způsobem, protože význam matky pro dítě je jiný, ale jde o problém stejně závažný. Rychlá náprava je žádoucí stejně jako v případě, kdy je dítě zbytečně připraveno o otce.
Jednoznačná definice pojmu rodina je velmi problematická. Liší se podle přístupu různých vědních disciplín jako je sociologie, psychologie, právo nebo demografie. Také různé oblasti téže vědy přistupují k pojmu rodina rozdílně. I pokud bychom se omezili na psychologické pojetí, nalezneme různé definice rodiny podle různých systémových přístupů (psychoanalýza, behaviorismus atd.). Literatura uvádí rozdílné definice na základě různých aspektů (rolí, komunikace, procesu socializace a individualizace apod.). Uvedu proto hned několik definicí pojmu rodina.
Podle psychologického slovníku je rodina „společenská skupina spojená manželstvím nebo pokrevními vztahy, odpovědností a vzájemnou pomocí„
Psychologický slovník rozlišuje rodinu nukleární, která zahrnuje pouze otce, matku a děti a rodinu širší. Součástí širší rodiny je i další příbuzenstvo (prarodiče, strýcové, tety, bratranci, sestřenice apod.)
Josef Výrost uvádí v knize Aplikovaná sociální psychologie definici J. Langmaiera a M. Kňourové. Rodina je „institucionalizovaná biosociální skupina, vytvořená přinejmenším ze dvou členů odlišného pohlaví, mezi nimiž neexistuje pokrevní pouto, a z jejich dětí„
Dále Josef Výrost zmiňuje definici J. Odehnala „Rodina je jakýmsi nejuniverzálnějším socializačním činitelem, který poskytuje jedinci identifikační vzory, seznamuje ho s předpokládaným chováním pro mužskou a ženskou roli. Učí jedince reagovat žádoucím způsobem v procesu interakce a umožňuje mu praktické ověření získaných dovedností v rámci rodiny. Uplatňuje se jako regulátor chování jedince a poskytuje mu společensky žádoucí normy. Pod vlivem rodinného působení se vytváří postoj k personálnímu okolí, sobě samému i společnosti obecně„
Jaroslav Řezáč definuje rodinu v knize Sociální psychologie, s odvoláním na P Říčana, jako intimní vztahový systém, časoprostorově ohraničený a vyznačující se relativní trvalostí.
Rodina je skupina, která svým členům poskytuje
Bezvýhradnou akceptaci jejich lidské existence
Ochraňující prostředí (hmotné i sociální)
Zajištění životních potřeb
Vzájemnou podporu
Východisko a zprostředkující článek při pronikání do makrosociálního prostředí
Funkce rodiny se vyvíjí v souvislosti se společenskými změnami a proměnou kulturních faktorů, které ovlivňují postavení rodiny ve společnosti i vztahy uvnitř rodiny. Moderní rodina pozbyla některé ze svých dřívějších funkcí. Jiné funkce pouze ztratily (popř. získaly) na důležitosti. J. Výrost uvádí čtyři základní funkce.
Funkce reprodukční
Funkce materiální
V minulosti významnější než nyní, kdy funguje systém sociálních podpor a slabší členové rodiny nejsou tolik závislí na silnějších.
Funkce výchovná
Rodina poskytuje dítěti základní orientaci v okolním světě. Funguje jako regulátor nežádoucích činností.
„ Specifická dynamika probíhající v rodině tvoří zcela jedinečné prostředí pro formování postojů ke světu, blízkému okolí a sobě samému. Vytváří též hodnotové orientace, tvoří základ pro formování vlastního já, koncepci vlastního života„
Funkce emocionální
V této oblasti je rodina jedinečná a nezastupitelná a naopak, pokud je rodina disfunkční, je právě tato oblast nejvíce zraňující. Rodina poskytuje všem svým členům uspokojení řady potřeb. Mezi jinými potřeby podpory, pomoci a přijetí, potřeby společných rituálů, společných plánů apod.
Proto aby rodina plnila uvedené funkce je třeba přítomnosti všech jejích členů. Vzhledem k dítěti tedy hlavně obou rodičů. Je všeobecně známo, že absence jednoho z rodičů je pro sociální i emocionální vývoj dítěte velmi škodlivá a snad ani nemůže projít bez následků. Pokud je rozpad rodiny neodvratitelný, je třeba udržet vztahy mezi oběma rodiči a dítětem na nejvyšší možné úrovni, aby zůstalo zachováno co nejvíce z výše zmiňovaných funkcí.
Moderní rodina se od dřívějšího pojetí rodiny značně liší. Současné rodině jsou v západním světě společné některé charakteristiky, pomocí kterých lze alespoň částečně vysvětlit nestabilitu rodiny v dnešní době. Tato nestabilita přináší ve svých důsledcích mnoho problémů, mezi nimiž je problematika porozvodové péče o děti jedním z nejzávažnějších a nejrozšířenějších. V České republice je navíc rozvodovost vysoká i ve srovnání s Evropou.
Charakteristické znaky současné české rodiny rozpracovává Josef Výrost v již zmiňované knize Aplikovaná sociální psychologie. Z nich uvedu ty, které podle mého názoru bezprostředně souvisí a problémem rozvodovosti.
Zaměřenost na zájem jednotlivce
Chybí očekávání trvalosti vztahu, jednotlivec se nechce obětovat zájmu rodiny, nechává si prostor pro změnu na základě svého svobodného rozhodnutí
Zralost partnerů při první intimní zkušenosti je často pouze biologická, ne psychologická
Omezování bezprostředních kontaktů mezi partnery a mezi dětmi a rodiči následkem celkového životního stylu
Vysoká celospolečenská tolerance vůči rozvodům; rostoucí liberalizace postojů k rozvodům v současné době posiluje představy, že rozvod je vhodným řešením nespokojenosti s momentálním stavem manželství
Chybění protirozvodových bariér
Význam otce v rodině se měnil v souvislosti se společenským vývojem. Stejně jako každá sociální role, je definován a formován mnoha společenskými a kulturními faktory, které ovlivňují a proměňují statut otců ve společnosti, společně s jejich právy a povinnostmi. Postoj společnosti k otcovství se v historii měnil postupně, ale k opravdu radikální změně došlo až v průběhu posledních dvou století.
V antickém Římě měli otcové téměř absolutní moc nad svými dětmi, mohli je prodat do otroctví nebo dokonce zabít. Práva matek prakticky neexistovala. Pokud došlo k rozvodu, přešla péče o dítě automaticky na otce.
Tradice otcovské nadřazenosti přetrvávala po řadu století a k jejímu uvolňování docházelo jen zvolna. Zákony mnoha zemí zakotvovaly v různé formě tzv. otcovskou moc. Otec mohl rozhodovat téměř o všem, co se dítěte týkalo. Zároveň byl povinen se o dítě postarat a hradit veškeré jeho životní náklady. I v případě rozvodu platila alimentační povinnost pouze pro otce.
Na začátku devatenáctého století měl otec stále ještě větší zodpovědnost za dítě než matka a téměř ve všech případech rozvodu bylo dítě svěřováno otci. V průběhu tohoto století však již přichází první pomalé změny. V důsledku ekonomického rozvoje došlo k oddělení pracovního a domácího prostředí. Muži, jako živitelé rodin, opouštěli domovy a trávili mnohem více času v práci. Dalším faktorem, který ovlivnil změnu postavení otců byla rodící se feminizace, zatím především v domácí sféře. Zodpovědnost za děti přecházela na matky.
I soudy začaly omezovat téměř absolutní právo otce na svěření dítěte po rozvodu. Začali zvažovat morální kvality otců a pokud matka dítě kojila, svěřovali jí dítě i v případě, že byl otec bezúhonný. Začalo se usuzovat, že matky dokáží lépe uspokojit potřeby malých dětí. Tento postoj pak začal v opatrovnických věcech převažovat a stal se známým jako „presumce útlého věku dětí„. V Americe byl formalizován zákonem a děti mladší sedmi let začali být svěřovány přednostně matkám. Zatím však pouze dočasně, po dosažení čtyř až pěti let, byly děti vráceny do péče otců.
Otcové si udržovali svůj formální statut hlav rodiny, ale role vychovatelů dětí připadala stále více matkám. Do výchovy zasahovali pouze když matčina autorita selhala. „Stoupala tendence mužů hledat smysl svého mužství mimo domov. Méně se vztahovali k hodnotě domova a rodičovství, pro jejich sebeurčení byly důležitější individuální ambice a úspěch.Otcovství se stalo méně důležitou sociální rolí „
Tradiční pojetí otcovství zahrnovalo čtyři hlavní role. Otec byl nenahraditelným ochráncem a pečovatelem, vychovával a předával svým dětem morální zásady, byl hlavou rodiny a jejím živitelem. Všechny tyto role ztratily v průběhu posledních dvou století na důležitosti.. Otcové ztráceli autoritu a prestiž v širší společnosti a otcovství jako takové ztrácelo na vážnosti.
Pravděpodobně i v souvislosti s tím se upřednostňování matek při svěřování dětí do péče rozšiřovalo i na starší kategorie dětí.
Na počátku dvacátého století se již matkám svěřovali děti jakéhokoli věku do trvalé péče. Preference otců byla tedy nahrazena téměř bezvýhradnou preferencí matek. Tento postoj společnosti byl ještě upevněn stále populárnější psychoanalytickou teorií, která kladla velký důraz na přínos matky k psychické pohodě dítěte. Usuzovalo se, že vztah mezi matkou a dítětem je výjimečný, daleko intimnější a důležitější než vztah dítěte s otcem ,a že pouze matka dokáže správně reagovat na potřeby dítěte. Vznikl tzv. „kult mateřství„, který s sebou mimo nekritické víry v mateřské instinkty , přinesl podceňování významu otce pro vývoj dítěte.
Vliv kultu mateřství přetrvával po mnoho desetiletí. Až v sedmdesátých letech byly iniciovány výzkumy, které vyvrátily vžitý názor a přinesly zjištění, že „ otec je významný, nejen když jsou děti starší, nýbrž i v ranných letech„. Mnoho dalších vědeckých výzkumů, zabývajících se vztahem otce a dítěte, jejich vzájemnou interakcí a schopností otce reagovat na potřeby dítěte, tuto tezi potvrdilo. Stejně jako šetření zaměřená na důsledky nepřítomnosti otce v rodině.
Přesto se i nadále kult mateřství odráží ve veřejném mínění i soudní praxi. Nejenže jsou děti po rozvodu rodičů až na vyjímky bezvýhradně svěřovány matkám, ale jejich otcům je přístup k dětem značně omezován.
V současné době se hovoří o tzv. krizi otců. Ti ztratili mnohé ze svého původního statutu. Po předání odpovědnosti za výchovu dětí ženám a odstoupení od postavení hlavní (i morální) autority v rodině, začali být muži, vzhledem k zvyšujícímu se pracovnímu uplatnění žen, nahraditelní i jako živitelé rodin. Na druhou stranu se ale současní muži více angažují ve výchově a péči o dítě. Jejich aktivity jsou jiné povahy než dříve, kdy otcové přistupovali k výchově více z mocenské pozice. Nyní jsou otcové více partnery svého dítěte, snad jsou i citově angažovanější, jsou přímou součástí života dítěte (ne jen vnější autoritou).
V předchozí kapitole jsme si ukázali vývoj postavení otců v rodině i ve společnosti. Jejich úloha se tedy podstatně změnila a snad lze říci, že i jistým způsobem zmenšila. Způsobilo to mnoho vnějších faktorů. Společenské změny s sebou přinesly jiné očekávání od společnosti a jiné požadavky na muže. Přesto je otcovská role v životě muže jednou z nejdůležitějších, protože z ní pramení důležitá část jeho identity. Pro každého muže je samozřejmě role otce jinak významná . Věnují se svým dětem s různou intenzitou. A podle toho se pak různě vyrovnávají s omezením nebo i ztrátou této role.
Někteří muži kladou větší důraz na jiné hodnoty než otcovství. Dětem se příliš nevěnují ani v manželství a v případě rozvodu je ponechávají v péči matek bez jakéhokoliv pocitu újmy. Mají svůj životní styl ,do kterého starost o děti nezapadá. A přestože je to pro děti velmi zraňující, někdy nevyužívají ani omezené možnosti styku s dětmi.
Psychologové se v klinické praxi setkávají také s muži trestajícími prostřednictvím nezájmu o děti bývalé manželky, které byly tím, kdo inicioval rozvod. Snaží se aby bývalé partnerky samy trpěly trápením svých dětí, kterým se stýská po otci.
Ještě další skupina mužů se se svými dětmi po rozvodu přestane vídat. Mají své děti rádi a ze začátku stojí o to, podílet se na jejich výchově, ale neunesou změnu vzájemného vztahu, jeho určité ochlazení a zmenšení své role v životě dětí a raději volí únik z těžké situace a vztahy úplně přeruší.
Další kategorie mužů by se ráda i nadále o své děti starala, ale sami přijali obecně rozšířený názor ovlivněný kultem mateřství a berou jako přirozený důsledek rozvodu fakt, že své děti svým způsobem ztrácí. Sami sebe považují za méně schopné v péči o dítě a neuvažují o jiném než standardním řešení. Smíří se se svými přísně odměřenými návštěvami a snaží se, aby byly pro děti co nejzajímavější. Mohou tak být docela spokojení.
Muži, pro které je role otce natolik zásadní, že se rozhodnou porušit společenské konvence a žádají svěření dětí do své péče, se setkávají s mnohými velmi těžko překonatelnými překážkami právního i společenského charakteru. Takových mužů je menšina a většinou nejsou ve své snaze příliš úspěšní.
Nutno říci, že žádost o svěření dítěte do trvalé péče může mít různé motivy. R. A. Warshak vypočítává mnoho různých pozitivních i negativních motivů. Ne vždy je otec při své žádosti veden potřebou být nablízku svému dítěti a neztratit svou otcovskou roli. Mezi ty zcestné důvody žádosti o svěření dítěte do péče počítá Warshak:
Zajištění příznivějšího finančního vyrovnání
Snaha vyhnout se vyživovacím povinnostem
Získání dětí jako nástroje k udržení manželky v manželství
Získání dětí jako nástroje k častějšímu kontaktu s manželkou po rozvodu
Získání dětí jako nástroje k potrestání manželky
Získání dětí jako důkazu vlastní ceny žadatele
Získání dětí jako prostředku ke zmírnění pocitů viny za rozvod
Získání dětí jako prostředku proti osamělosti
Jistě jsou otcové, kteří mají k žádosti o svěření dítěte do výhradní péče některý z výše zmíněných motivů, ale většina je vedena dobrými mnohem prostšími pohnutkami . Jde o otce, kteří „ mají se svými dětmi silná citová pouta, kterých si velmi cení. Svěření dětí je pro ně způsob, jak udržet intenzitu těchto svazků. Tito otcové berou svoji odpovědnost za péči o děti zcela vážně a jsou přesvědčeni, že dětem vytvoří dobrý domov.„
Domnívám se, že je ještě jeden poměrně rozšířený motiv pro žádost otců o svěření dítěte do péče. V tomto případě se otcové nepokoušejí získat do trvalé péče své dítě hned po rozvodu. Naopak, souhlasí s výhradní péčí matky a svým omezeným stykem s dítětem, z kterého se snaží vytěžit co nejvíce pro dítě i pro sebe. Ale ani tento většinou už tak nedostačující rozsah styku , určený soudem, jim není dopřán. Je jim v setkání s dítěte různými způsoby a z různých důvodů ze strany matky bráněno. Jejich vztah k dítěti je pro ně tak důležitý, že se s situací nesmíří , a aby o své dítě nepřišli úplně, rozhodnou se bojovat a pokusit se získat dítě do své péče. Zákony jsou v těchto případech na jejich straně.
Rozvod je sám o sobě velmi zátěžová situace a vzhledem k zaběhlému přístupu k porozvodovému uspořádání poměrů, přináší s sebou ještě narušení, ne-li zpřetrhání vztahů otce s dětmi. Pokud muž o své dítě stojí, vnímá roli otce jako důležitou a přistupuje k ní zodpovědně, nese to těžce a je to pro něj spojeno s řadou dalších životních trápení.
„Důležitá část identity každého muže pramení z jeho role jako otce. Když nezíská dítě do své péče, je tato role v očích zákona omezena a jeho identita jako rodiče narušena. V důsledku toho trpí i jeho sebeúcta. Když vás společnost přeřadí ve vztahu k dětem do postavení druhořadého občana, pak jste snadno náchylný pochybovat o sobě jako o otci. Tyto pochybnosti se posílí tím, že vidíte, jak se váš vztah s vašimi dětmi narušuje nebo se stává povrchnějším – a k tomu často dochází při omezeních vyplývajících z typického programu návštěv.„
Současná standardní úprava poměrů po rozvodu ochuzuje mnoho otců o jedno z jejich základních práv, vychovávat své dítě (viz. níže listina základních práv a svobod). Tím, že jim soudy povolují jen minimální kontakt s dětmi, ztrácí otcové v dětských záležitostech autoritu. Už nejsou součástí jejich života, ale pouze příležitostnými návštěvníky. Je přirozené, že otcové stejně jako matky vkládají do svých dětí naděje, chtějí o ně pečovat, chtějí být u toho jak rostou, chtějí jim předávat své zkušenosti, vzdělávat je, pomáhat jim, radit, vést je životem, chránit je, podílet se na utváření jejich osobnosti. Na to jeden víkend za čtrnáct dní neposkytuje dostatek prostoru. Umím si představit, že to řada otců vnímá oprávněně jako újmu, nespravedlnost a snad i životní prohru. Vše však může skončit ještě hůř, s daleko vážnějšími následky pro dítě i otce. To v případě, že se matka rozhodne nerespektovat ani omezený kontakt otce s dětmi a jeho uskutečnění brání.
Jak se pozice otce v rodině postupem času měnila, dospěl vývoj až ke vzniku kultu mateřství, který připisoval otcům téměř nulový význam. Snad mimo zajištění finančních prostředků pro rodinu, byla úloha otce v životě dítěte považována za nedůležitou a jeho přínos k výchově za nevýznamný.
V sedmdesátých letech byla oblast porozvodové péče a práce dětských psychologů vůbec, ovlivňována kultem mateřství již několik desítek let a tento vliv nabýval stále větších rozměrů. S otci se nepočítalo ani při výzkumech ani při klinické práci s dětskými klienty. V roce 1975 vzešla první iniciativa a kritika stávajícího přístupu od Michaela Lamba, pokračovatele významného psychoanalytika Johna Bowlbyho. Poté, v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let, se řada vědců začala věnovat výzkumům vlivu otce na život dítěte.
Výsledky výzkumů přinesly potvrzení hypotéz o významu a nezastupitelnosti otce při formování osobnosti dítěte i nebezpečích, která přináší otcova nepřítomnost. V následující části uvedu několik oblastí dětského vývoje, v nichž se otcovský faktor ukázal velmi podstatný. Je důležité připomenout, že vliv otců na syny a dcery je rozdílný.
Pokud není uvedeno jinak, pochází informace o výzkumech a jejich výsledcích z již
mnohokrát citované knihy R. A. Warshaka Revoluce v porozvodové péči, kde jsou
výzkumy ilustrovány kazuistikami a popsány podrobně, včetně použitých postupů,
Děti od narození potřebují hlavně„jistotu ve vztazích ke svým lidem„ . Od začátku navazují úzký kontakt s oběma rodiči. Pocit jistoty a bezpečí hledají jak u matky tak u otce. K vytvoření tzv. základní důvěry je třeba, aby rodič byl schopen rozpoznat signály dítěte a adekvátně na ně odpovídat, tedy v pravý čas a správným způsobem uspokojovat jeho potřeby. Jen tak získá dítě nesmírně důležitou důvěru v to, že svět je bezpečné místo, a že na „své lidi„ se může spolehnout. Vytvoření tzv. bazální důvěry je považováno za základní kámen dalšího osobnostního vývoje dítěte. V této souvislosti se hovoří většinou výlučně o matkách, jako hlavních zdrojích pocitu bezpečí . Výzkumy však ukázaly, že muži jsou stejně vnímaví k signálům nepohody kojenců a reagují na ně stejně jako ženy (Parke, Sawin). Rozlišují dokonce stejně jako ženy různé typy křiku novorozenců (Parke, Sawin). Dokáží tedy rozpoznat co dítě potřebuje a jsou i schopni tyto potřeby naplnit. Muži disponují stejnými dovednostmi souvisejícími s péčí o dítě, jsou stejně kompetentní a tvořiví pečovatelé o novorozence jako ženy (Pruett). .
Tato zjištěná skutečnost se dá stručně shrnout slovy PhDr. Zdeňka Matějčka „Mateřské chování vůči dítěti není omezeno pouze na biologické matky, nýbrž jde o univerzální chování všech lidí. Také otcové, jiní muži a dokonce již děti v pozdním školním věku jsou schopni tohoto typicky mateřského chování.„
Již nemluvňata vytvářejí úzká citová pouta i se svými otci a děje se tak přibližně v tutéž dobu, kdy se formují tytéž pouta k matkám. Interakce mezi otcem a dítětem je jiná, kvalitativně odlišná, než interakce mezi matkou a dítětem. Neznamená to však, že by byla méně významná. Otec přistupuje k dítěti s jinými záměry. Matky chtějí dítě především chránit, a aby ho udržely v bezpečí mohou někdy bránit jeho poznávacím aktivitám. Muži oproti tomu mají tendenci více si s dítětem hrát, podporují jejich zvídavost, odvahu a tvořivost.
Z výše zmíněného rozdílu v přístupu otců a matek k spontánním poznávacím aktivitám dítěte lze usoudit, že právě pro vývoj kognitivních schopností dítěte je role otce velmi významná.
Pevný vztah mezi otcem a dítětem, dokonce i během novorozenectví, může podporovat vývoj intelektu dítěte (Biller, Salterová). Snadno dosažitelný otec pomáhá svému synovi dosáhnout ve škole jeho intelektového potenciálu tím, že slouží jako příklad muže, který úspěšně funguje mimo domov. Tentýž otec nebude mít na intelektový vývoj svého syna vliv nebude-li mu nablízku (Biller).
I u dívek se prokázalo pozitivní působení podporujícího otce na jejich intelektový vývoj. Mnoho úspěšných žen připisuje své úspěchy otcovské inspiraci.
Celkově děti, které mají častý kontakt s otcem, prospívají ve škole lépe ve všech předmětech. Otec ovlivňuje rozvoj různých složek intelektu i celkový postoj dítěte ke vzdělání a jeho motivaci ke vzdělání.
Oddělování se od rodičů probíhá na různých úrovních v průběhu celého vývoje. Již v útlém věku, kdy ještě nejde o navazování vztahů s vrstevníky či jinými dospělými, se děti musí učit snášet dočasnou nepřítomnost rodičů. I v tomto období lze pozorovat rozdíly mezi dětmi související s mírou angažovanosti otce. Děti, o něž se jejich otcové více starají, snáší lépe stres, když jsou ponechány sami s cizí osobou (Kotelchuck).
Později je pro děti stále důležitější kontakt s vrstevníky a uplatnění ve vrstevnické skupině. Znovu výzkumy potvrzují velký vliv otce. Synové, jejichž otcové jsou delší dobu nepřítomni, hůře vycházejí se svými vrstevníky, jsou méně asertivní a více závislí na svých spolužácích. Častěji trpí pocity izolace, osamělosti a odcizení.
V adolescenci by se děti měly postupně odpoutat od rodičů. Děti vychovávané matkou s tím mají častěji problémy. Projevuje se u nich nadměrná závislost na matce. Vyhýbají se osamostatnění nebo se o něj naopak snaží neadekvátním nezralým způsobem. „Bez otcovy přítomnosti je pro děti obtížnější dosáhnout nezávislosti v psychické pohodě.„ Otec pomáhá dětem tak, že jim nabízí bezpečný na matce nezávislý vztah.
Vytváření vztahu k příslušníkům druhého pohlaví je hlavním úkolem období adolescence. Ale již předchozí vývoj, při němž dochází k postupnému přijetí sexuální role, je pro úspěšné zvládnutí tohoto životního úkolu určující. Na průběhu celého procesu se odráží vztah dítěte s otcem i jeho intenzita.
Pro chlapce je otec vzorem mužnosti. „Identifikace chlapce s otcem je základem umožňujícím přijetí mužské role. Otec je výrazným impulsem pro sociální učení dítěte, podílí se na vytváření sexuální role.„ U chlapců vyrůstajících bez otce je větší riziko nejisté maskulinní identity. Hoch si neosvojí typicky mužské chování, mužský způsob řešení zátěžových situací apod. Z toho pak může pramenit jistá citová nezralost i vzorce chování obsahující prvky závislosti a pasivity, navenek se však projevující agresivitou.
Dosažitelný a podporující otec s úzkým vztahem se svým synem,zvyšuje jeho naději na úspěšný vztah a manželství.
I v životě dívky hraje otec nezastupitelnou úlohu. „Od nejútlejšího věku dívky modeluje její představu o mužském a partnerském chování.„ Pro dívky je otec prvním mužem v jejich životě. Jeho přítomnost a angažovanost je důležitým formativním faktorem jejího budoucího postoje k mužům i partnerství jako takovému. Během výzkumů se ukázalo, že dívka, která neměla pozitivní a přínosný vztah se svým otcem během let před dospíváním, během něho i později, bude mít sklon k pocitům nejistoty ve vztazích s muži. Dívky z rodin bez otce mají obavy a pochybnosti o své atraktivnosti jako ženské partnerky, hůře hledají uspokojení v lásce. Schopnost ženy vytvořit úspěšný manželský vztah je zvýšena, když sama prožila vřelý citový vztah se svým otcem (Biller, Salter).
Osobnosti s omezenou mírou sociability, případně osobnosti asociálně či delikventně jednajících lidí mají mnohé společné charakterové rysy. Vyznačují se nižší dosaženou úrovní morálního vývoje, sníženým vědomím odpovědnosti za své činy, horším sebeovládáním atd. Tyto vlastnosti se formují postupně v průběhu vývoje dítěte a samozřejmě i na ně má vliv rodinné prostřed, v němž dítě vyrůstá. Výsledky výzkumů, které se věnovaly těmto oblastem, hovoří jasně v neprospěch dětí vyrůstajících pouze s jedním rodičem (v naprosté většině s matkou). Zdaleka to neznamená, že nezájem otce povede zákonitě k asociálnímu chování u všech dětí, lze však říci, že vřelý a angažovaný otec ve velké míře přispívá k prevenci asociálního chování .
Děti, kterým se otec více věnuje a dává najevo svou lásku častými citovými projevy, přijímají více odpovědnost za své chování i se celkově zodpovědněji chovají.
Chlapci z rodin bez otce jsou méně morálně zralí, a jsou agresivnější než chlapci, kteří žijí s otcem. U dívek takové rozdíly nebyly zjištěny. (Zkoumány byly tyto oblasti morálního vývoje: pocit viny po provinění, přijetí výčitky za špatný čin, poslušnost vůči pravidlům a internalizované morální normy - Hoffman).
U vřelých, angažovaných a pečujících otců je větší pravděpodobnost, že vychovají děti a adolescenty s vysokou morální úrovní (Biller).
Osoby s asociálním chováním se také projevují jako málo empatické. Jinak je tato schopnost vcítit se do druhého jedním z vysoce hodnocených osobnostních rysů . Bylo zjištěno, že v dospělosti jsou empatičtější osoby, které v dětství trávily delší čas s otcem. Z mnoha sledovaných ukazatelů se právě tento potvrdil jako nejvýznamnější (není však zcela jasné proč existuje tato závislost ) (Koestner)
Celkově považují odborníci nepřítomnost otce v rodině za rizikový jev. „Děti vychovávané jen jedním z rodičů (ve všech zemích jsou to ve zdrcující většině matky) mají podle mezinárodních srovnávacích studií, jež jsou dnes k dispozici o něco horší výsledky ve škole, víc zdravotních i psychických problémů a také více střetů se zákonem než děti ze srovnatelné socioekonomické vrstvy, které vyrůstají s oběma rodiči. Přítomnost otce v rodině soudobý výzkum jasně ukazuje jako faktor, který brání delikvenci syna.„
V posledních několika desetiletích vyšlo najevo několik zásadních skutečností, které vyvrací dřívější představy o zanedbatelném významu otce pro dítě. Muži mají stejné předpoklady pro péči o děti jako ženy a jsou stejně kompetentní a citliví . Je známo mnoho oblastí, v nichž je otec pro své dítě velmi důležitý a víme., že jeho účast na výchově a formování osobnosti dítěte je nenahraditelná. Otec ovlivňuje vznik mnoha charakterových rysů jako je odpovědnost, empatie, samostatnost, sociabilita a vztah, který má se svými dětmi, předurčuje jejich uplatnění v jiných mezilidských vztazích, přátelských, pracovních i partnerských.
Chlapci vyrůstající bez otce trpí obtížemi z nedostatku autority a možnosti najít si identifikační vzor. Dívky si pak z dětství bez otce odnáší nejistotu ve vztazích s muži a sníženou schopnost navázat a udržet si kvalitní a stabilní partnerský vztah.
Všechny výše zmíněné pozitivní vlivy otce na vývoj dítěte přepokládají, že jde o otce citově angažovaného, pečujícího, věnujícího svým dětem nezanedbatelnou část svého času. O otce , který svou otcovskou roli bez výhrad přijímá, přistupuje k ní zodpovědně, a považuje ji pro sebe samého za nanejvýš důležitou. A samozřejmě o otce, který dosahuje určitých morálních kvalit a může sám působit jako pozitivní identifikační vzor. Je jasné, že pouhá přítomnost otce v rodině nestačí. Naopak v některých případech může být ještě škodlivější než jeho nepřítomnost. To když se otec chová k dětem nežádoucím způsobem nebo svým vlastním příkladem přispívá spíše k rozvoji negativních vzorců chování.
Tato práce je však o otcích kteří mohou a chtějí svým dětem předat to nejlepší a není jim to dovoleno s argumentem, že jejich nepřítomnost (nebo jen mizivá přítomnost) nebude pro děti nikterak ochuzující, protože nejsou pro dítě a jeho vývoj tolik významní.
Společnost se zatím nachází ve zvláštním stadiu. Zdá se, že formálně výše uvedené výsledky výzkumů vešly do povědomí. Domnívám se, že na přímou otázku by význam otce popřel málokdo. Snad pouze představa o stejném instinktivním vybavení mužů a žen pro péči o dítě, je natolik těžko akceptovatelá, že je popírána i veřejně. Nicméně zatím nedošlo k zvnitřnění a opravdovému přijetí těchto skutečností. Společnost včetně mnoha odborníků stále jedná podle diktátu kultu mateřství, přestože ten nebyl nikdy vědecky zdůvodněn.
Rozšířený je i jev, kdy sami muži přijmou odkaz kultu mateřství a dobrovolně nezasahují do vývoje a výchovy svých dětí v domnění, že nemohou nijak přispět k jejich rozvoji, přestože vzhledem ke svým osobnostním kvalitám by jejich angažování ve výchově bylo velmi pozitivním přínosem.
Rozvod je traumatická, velmi bolestná a dlouhodobé následky zanechávající událost pro všechny zúčastněné. O to více pro děti, které jen těžko chápou co se stalo. „Zvláště stresující je , že rozvod otřese něčím co děti považují za samozřejmé a co je zdrojem jejich pohody, totiž že rodiče tu budou stále někde nablízku.„
Ztráta pocitu jistoty je často doprovázena pocity viny a vlastního selhání. Děti se mohou domnívat, že ony zapříčinily rozchod rodičů. Nezřídka si odchod jednoho z rodičů vysvětlují tím, že už nejsou milovány.
Důsledky stresu se projevují ještě dlouho po rozvodu. U dětí je lze pozorovat ve vzorcích chování v pubertě i na začátku dospělosti. Krátce po rozvodu roste u dětí negativismus, impulsivita, agresivita a neposlušnost. U dívek po překonání rozvodového období tyto projevy slábnou a ustávají, u chlapců však mají dlouhodobější charakter. I když už není navenek pozorovatelné nežádoucí chování a lze mluvit o určité adaptaci na novou situaci, pocit ztráty a nejistoty trvá u dívek i chlapců.
Vše by se dalo snad vcelku dobře zvládnout a redukovat negativní důsledky na minimum, kdyby se rodiče řídily radou opakovanou téměř ve všech knihách zabývajících se rozvodovou tématikou. Totiž zařídit co největší možný kontakt s oběma rodiči tak, aby oba měli dost prostoru a mohli pokračovat v plnění své rodičovské role. To nikterak nezmírní trápení dítěte z rozpadu rodiny, ale umožní mu to mít nadále otce i matku na plný úvazek a mít ze vztahu s nimi a jejich výchovy co největší prospěch. Výsledky výzkumů ukazují, že děti prospívají mnohem lépe a to i v období krátce po rozvodu pokud je udržován silný pozitivní vztah k oběma rodičům (např. Cowan 1982, Kelly 1988, Lerman 1989). Děti by měly mít přístup k oběma rodičů kdykoli je to možné. Rodiče by se o to měli cíleně snažit, vycházet si vzájemně vstříc, být flexibilní a přizpůsobovat tomuto zájmu časovou organizaci .
Výhradní péče matky nebo otce byla donedávna jedinou možností úpravy poměrů nezletilých dětí po rozvodu. Novela zákona o rodině z roku 1998 přinesla jako další alternativu střídavou respektive společnou péči. Z 90% procent jsou dnes děti svěřovány do péče matek, zbytek pak do péče otců nebo jiných příbuzných. Otci jsou děti svěřovány pouze v případě nepřítomnosti matky, jejího nezájmu nebo naprosté neschopnosti o děti se postarat. To znamená, že pokud jsou oba rodiče stejně kvalitní, mají stejný citový vztah k dítěti a ono k nim, mají stejné sociální a ekonomické zázemí, mají stejné výchovné předpoklady apod., jsou děti většinou svěřovány matkám, často i v případě kdy otec vychází ze srovnání o něco lépe. Ctí se (již vyvrácená) koncepce biologických důvodů. (podrobněji viz. Bakalář - šestitřetinová koncepce).
Při srovnání dětí ve výhradní péči matky a výhradní péči otce (Warshak) se zjistilo, že není důvod k diskriminaci otců při svěřování dětí do péče. „Psychické zdraví průměrného dítěte z výhradní péče otce bylo srovnatelné s průměrným dítětem z výhradní péče matky. Jako skupina neměli děti ve výhradní péči otce ani více, ani méně problémů než děti ve výhradní péči matky„. Navíc je zjištěno, že „typický otec s výhradní péčí o děti si vede stejně dobře jako typická matka ve stejné roli„.
Ještě jedno překvapivé zjištění přineslo srovnání dětí z výhradní péče otce a matky. „Děti ve výhradní péči rodiče stejného pohlaví - tedy chlapci v péči otců a dívky v péči matek - byly přizpůsobeny lépe než děti ve výhradní péči rodiče opačného pohlaví„. Warshak stejně vysvětluje i známý fakt, že chlapci se na rozvod rodičů adaptují hůře než dívky. Příčinou není rozvod, ale výhradní péče matky. Stejně tak dívky žijící po rozvodu s otcem mají více problémů než dívky žijící s matkami. Warshak však varuje před plošným uplatňováním této koncepce.
Ať je dítě svěřeno do výhradní péče matky nebo otce, je vždy postiženo tím nejzávažnějším důsledkem rozvodu, totiž ztrátou plnohodnotného vztahu s druhým z rodičů. Samozřejmě, vzhledem k poměru svěřování dětí matkám a otcům, jde ve velké většině o radikální omezení kontaktu s otcem. Pokud se rodiče nedohodnou, určuje rozsah styku soud.
Standardní je vymezení společného času dítěte a otce na jeden víkend za čtrnáct dní (viz empirická část práce). V minulé kapitole jsme si popsali, jakou roli hraje otec v životě dítěte a proč ho děti potřebují. Zjistili jsme také, že míra do jaké byl otec schopen pozitivně ovlivňovat své dítě úzce souvisí s množstvím času, které mu věnuje. Tento čas je mu po rozvodu úředně zkrácen. Dva dny za čtrnáct dní neposkytují prostor pro plnění rodičovské a výchovné funkce. I z angažovaného otce se stává občasný společník pro zábavu. Děti nemohou mít prospěch z jeho výchovného působení. Jeho cena zákonitě klesá. Muži s takto omezeným kontaktem se svými dětmi často popisují ochlazování a slábnutí intenzity vztahu. „Hodnotu dvou týdnů života nelze vtěsnat do dvou dnů„. Přestávají být součástí života dítěte, a stávají se pouhými návštěvníky. Děti jsou tak připraveny o své právo být vychovávány oběma rodiči (viz níže Právní předpisy).
Čtrnáct dní je pro děti velmi dlouhá doba. Vnímají čas jinak než dospělí, ubíhá jim daleko pomaleji. Na otce se těší a určený víkend očekávají velmi dychtivě. I to běh času zpomaluje. Warshak o tom říká: „Nechat děti čekat třináct dní, než uvidí jednoho ze svých rodičů, a opakovat tuto trýznivou proceduru dvakrát měsíčně po celou dobu jejich dětství je podle mého názoru kruté„.
K jiné, širší úpravě styku otce s dítětem, umožňující plnohodnotný vztah, dochází velmi zřídka. Většinou se tak stává z iniciativy rodičů, kteří cítí takovou odpovědnost k dítěti, že jsou i v konfliktní situaci schopni se sami mezi sebou domluvit na pro dítě příznivějším průběhu kontaktu (případně na střídavé péči - viz níže).
Odborníci činní v procesu úpravy poměrů nezletilých dětí po rozvodu mají vůli k jiné („alternativní“) úpravě poměrů jen výjimečně (viz empirická část). A to přesto, že jsou mimo konflikt, nezatíženi emocemi, mohou s nadhledem zhodnotit situaci, a mají patřičné vzdělání na to, aby znali potřeby dětí i to, co pro ně ztráta jednoho z rodičů znamená.
Střídavá péče je určitým řešením disproporce ve vztahu k oběma rodičům, která je důsledkem klasické úpravy poměrů nezletilých dětí po rozvodu. Střídavá péče je nazývána „nejlepším darem, který může dát rozvádějící se pár svým dětem„. Ochrání tak děti před mnoha vlivy, které ruší jejich vývoj v péči jednoho rodiče. Je pochopitelné, že institut střídavé péče není pro každého. Jsou rodiče, kteří opravdu nemají předpoklady pro výchovu dětí a jejich péče by byla spíše na škodu. Jsou i manželé jejichž konflikt je natolik hluboký, že dohoda, alespoň dočasně, není možná. Právě schopnost kooperovat, hledat kompromisní řešení a vysoká míra flexibility je zásadním předpokladem úspěšné střídavé péče. Rodiče musí vzájemně respektovat důležitost toho druhého pro jejich dítě.
Naše zákonodárství rozlišuje střídavou a společnou péči. Střídavou péči charakterizuje výklad zákona o rodině jako svěření dítěte v určitém přesně vymezeném časovém období do výchovy jednoho rodiče a v dalším časovém období do výchovy druhého rodiče. Soud současně vymezí práva a povinnosti obou rodičů v těchto střídajících se časových úsecích. Kladné poznatky a zkušenosti přinesla soudní praxe se střídáním výchovy po měsících, je však možno dohodnout delší i kratší časové intervaly. Svěření do střídavé péče je podmíněno blízkostí bydlišť obou rodičů tak, aby dítě mohlo docházet stále do jedné školy.
Společná výchova je řešením situace, kdy rodiče i po rozvodu (případně nikdy nesezdaní) spolu nadále zůstávají v určité formě společenského soužití. Například společně bydlí, společně hradí část svých potřeb a zejména společně pečují o dítě. Dělí se o jeho materiální zajištění i zabezpečení jeho školních i mimoškolních aktivit, vzdělávání i volného času.
Otcům dovoluje střídavá péče udržet s dětmi intenzivní hodnotný vztah. Muži se střídavou péčí se těší skutečné důvěře svých dětí a prožívají s nimi opravdovou blízkost. Jejich vztah je ve srovnání s v podstatě nevyhnutelně povrchním vztahem otců, kteří vídají dítě jednou za dva týdny, daleko kvalitnější. Čas trávený s dětmi jim dává možnost skutečně děti vychovávat.
Pro děti znamená společná péče udržení si obou rodičů. Oba jsou stále přítomni v jejich životě a na oba se mohou kdykoli obrátit. Mohou se od nich učit. Oba jsou jim k dispozici při zdolávání těch životních úkolů, s kterými jim může pomoci pouze rodič určitého pohlaví.
Kritici společné péče poukazují na to, že děti potřebují stálé prostředí. Pravidelná změna je podle nich pro dítě velmi stresující, nechává je v nejistotě kam patří a znemožňuje mu navázat bezpečný vztah alespoň k jednomu z rodičů. Jistě jsou děti , pro které je zátěž při střídání prostředí taková, že není kompenzována nespornými pozitivy, které střídavá péče přináší. Byly prováděny studie srovnávající děti ve společné péčí a děti ve výhradní péči. Výstup jedné takové studie neshledal významný rozdíl v psychologické symptomatice mezi oběma typy porozvodového uspořádání, je však doprovázen zjištěním, že děti ze společné péče měly vyšší míru sebeúcty. Jiné výzkumy ukázaly, že vliv rozvodu na děti ve střídavé péči nebyl tak nepříznivý. Utrpěly sice trauma z rozpadu rodiny, ale byly ušetřeny dalšího ze ztráty jednoho z rodičů.
Adaptace na rozvod je složitý dlouhodobý proces. Jak bude tento proces probíhat a s jakým výsledkem, záleží na mnoha faktorech, osobnostních i sociálních. Odborníci rozlišují několik stádií adaptace na rozvod. Optimální je nalezení nového životního stylu vnímaného jako lepší, než život v předchozím manželství. Charakteristický pro úspěšné překonání rozvodové situace je kladný přátelský vztah k bývalému partnerovi. Mnoho lidí však takového stadia nedosáhne a zastaví se na cestě za znovunalezením životní spokojenosti a duševní rovnováhy na nižší úrovni. Rozvod je jimi stále vnímám jako velmi zraňující událost, která navždy poznamenala jejich život. K bývalému partnerovi je pojí silné city. Tyto emoce mohou být i vyhraněně negativní, vyvolávající touhu po potrestání nebo jen strach z bývalého partnera či pocit, že představuje nebezpečí pro děti. To vše svědčí o špatné adaptaci na rozvod a přináší s sebou mnoho problémů pro rodiče i děti. Lidé v takové situaci používají různých obranných mechanismů (např. již zmíněný hněv, touha po odplatě, vnímání pouze špatných stránek bývalého partnera a jejich zveličování a nepřipouštění jakékoli dobré vlastnosti apod).
Konflikty nezřídka pokračují i po rozvodu a jsou do nich často vtahovány děti, jako prostředek prosazení vlastní vůle, potrestání partnera nebo demonstrace síly. Ve srovnání s traumatickým dopadem těchto porozvodových válek, je standardní úprava poměrů pro děti v podstatě dobrým řešením. Následující část bude věnována několika společensky rozšířeným jevům doprovázejícím rozvod, které podle mého názoru mohou být charakterizovány právě špatnou adaptací na něj.
Popouzení je definováno jako „ jakékoli ovlivňování dítěte, přímé nebo nepřímé, s úmyslem snížit hodnotu druhého rodiče v očích dítěte. Intenzita popouzení může být různá, dítě může být popouzeno jedním rodičem vůči druhému nebo proti oběma rodičům vzájemně„.
Popouzí většinou matky, které mají děti ve výhradní péči, ve snaze vymazat otce z života dítěte a upevnit svou výhradní výchovnou moc (popouzení otcem proti matce není samozřejmě vyloučeno). Motivy mohou být různé, například přetrvávající zloba nebo strach, snaha pomstít se.
Popouzení je záměrná dlouhodobá činnost v neprospěch bývalého partnera. Matky se soustavně snaží otce v očích dítěte očernit, pomlouvají ho a ponižují , vyzdvihují jeho špatné vlastnosti a nepřipouští dobré, shazují otce, ironizují ho a zesměšňují. Někdy tak činí i v opravdovém přesvědčení o jeho špatnosti. Děti jsou v nízkém věku velmi sugestibilní a navíc na matce závislé, nechají se tak lehce přesvědčit a přijmou nepravdivou nebo alespoň silně zkreslenou představu o svém otci. Zaujmou k němu negativní postoj, reagují odtažením, strachem z otce či nenávistí k němu.
V důsledku se vše obrátí proti dětem. Prožívají vnitřní konflikt. Velmi dobře cítí, že mají s otcem mnoho společného, ztotožňují se s ním a snižovaní otcových kvalit mohou vnímat i jako snižování kvalit svých. Trpí tím hlavně jejich sebevědomí. Chlapci, jejichž matka otce trvale ponižovala, mají větší problémy s mužskou identitou, jsou plašší a závislejší, protože pochybují o svých vlastních kvalitách. Navíc je dítě stavěno do role soudce jednoho z rodičů, která mu v jeho věku nepřísluší a rovněž je pro dětskou psychiku zatěžující. Popouzení zanechává na duši dítěte značné následky, prohlubuje traumata z rozvodu rodičů a znesnadňuje adaptaci.
Později, ve věku kdy se děti stávají zvýšeně kritickými, přehodnotí svůj postoj k otci. Jsou schopny posoudit skutečné vlastnosti a činy svého otce a poopravit si obrázek, který si o něm udělaly pod vlivem popouzení v dětství. Dlouhé období, v kterém je blízký a silný vztah s otcem důležitý a formativní, však již promeškaly. Navíc výchova založená na lži není pro utváření charakteru dítěte ideální.
Odborníci jako jedno ze základních pravidel pro výchovu po rozvodu, doporučují zachovávat pozitivní obraz druhého rodiče. Cíleně o něm vytvářet dobré mínění. „Vědomí společenské hodnoty i vlastní zdravé sebevědomí dítěte velice posiluje, jestliže může své rodiče, i když se rozvedli, nadále pokládat za hodnotné lidi„
Kazuistika č. 1
Pan a paní L., rodiče Hanky, se dohodli na jejím svěření do péče matky a návštěvách otce. Soud dohodu schválil, ta však nikdy nebyla matkou plněna. Paní L. nikdy nepřipravila dceru na styk s otcem tak, aby proběhl bez problémů. Podle psycholožky paní L. a její rodiče trvale popouzeli Hanku proti otci. Záměrně ji vystavovali mýtu, že ji její otec zavrhl. Před setkáním s otcem na ni činili psychický nátlak, zakazovali jí doslova s ním mluvit. Psycholožka označila toto jednání za destruktivní. Jiná klinická psycholožka po důkladném šetření konstatovala, že styk otce s dítětem považuje za pozitivní a doporučuje ho. Podle jejího hodnocení se pan L. uměl na setkání dobře připravit, dceru zaujmout a ukázat ji, že ji má rád. Soud následně upravil styk předběžným opatřením, uložil matce Hanku na setkání připravit (zejména po psychické stránce). Nicméně omezil dobu setkání na jednu hodinu každý sudý týden. Ani tento rozsah styku není nadále matkou respektován. Pokud je Hanka v době určené pro návštěvu vůbec vyvedena před dům, je negativně ovlivněna proti otci. Její prarodiče se k panu L. před Hankou chovají výsměšně a zahrnují jej vulgárními urážkami. Otevřeně mu také vyhrožují, že ho nechají zbavit všech práv k dceři.
Soudem, případně dohodou vymezený styk otce s dítětem se v některých případech snaží matky ještě omezovat nebo úplně znemožnit (setkala jsem se i s případem, kdy bránil ve styku otec matce). Tento jev se s popouzením proti druhému rodiči nevylučuje, spíše naopak. Opět jsou důvody k takovému jednání různé, snaha mít dítě pouze pro sebe, vymazat otce ze života dětí a vyhnout se tak vzpomínkám na nevydařené manželství, touha potrestat bývalého partnera, zloba a neochota připustit důležitost otce pro dítě nebo i opravdové obavy o bezpečnost dětí. K bránění ve styku s otcem se některé matky uchylují i po delším čase po rozvodu, když do té doby porozvodové uspořádání fungovalo a návštěvy probíhaly bez problémů. Například v situaci, kdy potkali jiného muže a přejí si s ním založit novou rodinu bez jakékoli účasti bývalého partnera.
Prostředků, které k přerušení kontaktů mezi otcem a dětmi matky používají, je mnoho. Některé matky pouze znepříjemňují předání dítěte a tím od začátku naruší průběh návštěvy. Jiné se snaží na dobu určenou pro návštěvu naplánovat jinou atraktivní činnost, tak aby dětem bylo líto tuto činnost kvůli návštěvě opustit. Někdy zařídí na dobu schůzek pravidelnou zájmovou činnost dítěte a pak obviní otce, že by chtěl dítě o prospěšnou aktivitu připravit. Některé matky si vymýšlí nemoc dítěte a některé dítě prostě nevydají.
Důsledky jsou jasné. Oslabení až úplná ztráta vztahu dítěte s otcem a s ním spojené již několikrát zmiňované následky. I u otců může dojít k psychickým obtížím souvisejícím se ztrátou milovaného dítěte a otcovské role. Dr. John Jacobs mluví o „syndromu nedobrovolné nepřítomnosti dítěte„, doprovázeném pocity úzkosti, potupy a deprese, jako reakce na zpřetrhání vztahu otec - dítě.
Styk s dítětem, který je upraven soudem nebo dohodou rodičů schválenou soudem, lze vymáhat podle § 272 a 273 občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí. V případě, že byla bezvýsledně použita opatření směřující k výkonu rozhodnutí, je možné trestně stíhat povinného rodiče podle§ 171 odst. 3 trestního zákona, protože bránění ve styku je trestným činem. Je-li trvalé a bezdůvodné je kvalifikováno jako zásadní změna poměrů trvalého charakteru a je důvodem k novému rozhodnutí o výchově a svěření dítěte do péče druhého rodiče (§ 27 odst. 2 zákona o rodině). Podrobně v kapitole Právní předpisy.
Otcové, kterým jejich bývalé partnerky brání ve styku s dětmi, se často dopouští závažné chyby tím, že doufají v změnu a řešení situace po dobrém, vyčkávají a odkládají vymáhání kontaktu právní cestou. Vystavují tak dítě i sebe nebezpečí, že oslabení vztahu i případně matkou posilovaný a programovaný negativní postoj dítěte k otci, se dostane do takového stádia, kdy bude nevratný a styk bude opravdu nutno omezit vzhledem k psychickému stavu dítěte (viz níže ). Je tedy nutné jednat okamžitě a hned po prvních zmařených setkáních se razantně domáhat svého práva účinným způsobem.
Syndrom zavrženého rodiče je psychická porucha, relativně nově rozpoznávaná, ale rychle se rozšiřující. Syndromem zavrženého rodiče se rozumí „ proces, kdy dítěti je vůči rodiči vštěpován odpor a kritika, které jsou neoprávněné anebo přehnané„. Je to jev kvalitativně odlišný od výše popsaného popouzení. Jedná se též o programování dítěte proti druhému rodiči, zahrnuje ale i další aspekty. Základním rozdílem je, „že u syndromu zavrženého rodiče je rodičovské programování doplněno o scénáře odsuzující a zavrhující druhého rodiče, které si vytváří samo dítě„. Vznik syndromu je iniciován popouzejícím rodičem, který manipuluje (vědomě či nevědomě) dítě, ve snaze zničit lásku dítěte k druhému rodiči a tohoto rodiče z života dítěte eliminovat. Časem si dítě začne vytvářet vlastní negativní postoje k rodiči, kterého nakonec zavrhne. Popouzející rodič později již ani nemusí tyto postoje posilovat.
Termín syndrom zavrženého rodiče se používá pouze tehdy, kdy rodič nezadal důvod k tomu, co by u dítěte mohlo vyvolat oprávněnou nenávist.
Motivy programujících rodičů (opět většinou matek) jsou podobné jako u předchozích problémových jevů popouzení a bránění ve styku. Zlost a vztek, snaha překonat trvající pocity lásky k bývalému partnerovi, spolu s panickým strachem ze ztráty dítěte, které jediné zůstalo náplní ženina života, touha dítě plně vlastnit. Psychologické faktory působící na nevědomou složku motivace k programujícímu jednání jsou složitější (např projekce, reagování opakem). Dítě je hnáno snahou zavděčit se rodiči, který jej má v péči, a na kterém je závislé. Psychodynamika programujícího rodiče i postiženého dítěte je velmi spletitá, zahrnuje mnoho různých činitelů a je podrobně pojednána v knize R. A. Gardnera Syndrom zavrženého rodiče.
Syndrom zavrženého rodiče se projevuje nekompromisním příklonem dítěte k jednomu dobrému, milovanému rodiči a naopak nekompromisním odmítnutím druhého , špatného, nenáviděného rodiče. Typické je téměř úplné vymazání minulých, společných, pěkných zážitků. Zavržený rodič je vnímán jako nebezpečný, zlý a nežádoucí. Toto naprosté odmítnutí je provázeno vnitřním napětím dítěte. Pokud je tázáno opakuje vštípený program, nemá však ponětí o čem hovoří, neumí svá tvrzení podpořit argumenty, není schopno vysvětlit důvod nepřátelství. Špatné vlastnosti a činy zavrženého rodiče jsou až absurdně zveličovány.
Existují tři typy syndromu zavrženého rodiče, mírný, středně těžký a těžký. Liší se intenzitou jakou programující rodič „vymývá mozek„ dítěte. U těžkého typu jde jednoznačně o psychicky velmi narušenou osobnost rodiče, počínající si fanaticky. Lehká forma připouští zdravou osobnost se schopností rozumně hodnotit realitu. Každé formě syndromu zavrženého rodiče přísluší jiný terapeutický postup. Ten je účinný pouze v rámci práce s celou rodinou, ne jen jednotlivými členy. Je to náročný a velmi dlouhý proces.
Vždy programování přináší závažné poškození vývoje dítěte v rozsahu závisejícím na stupni syndromu. Dítě hlavně ztrácí prospěch ze všeho, co by mu zavržený rodič mohl poskytnout. Tj. z jeho výchovného a vzdělávacího působení, podpory i praktické pomoci v různých životních fázích či situacích. Dále je u dítěte bržděn a deformován emocionální a psychosociální vývoj..
Kazuistika č. 2
Paní M. podala návrh na rozvod a odešla ze společné domácnosti, s tehdy dvouletým synem Honzou, za svým novým druhem. Pana M. neinformovala o místě pobytu. Panu M. se podařilo zjistit, kde jeho manželka se synem jsou a Honzu si odvedl. Vychovával ho pak téměř rok a půl. Jejich vztah byl velmi dobrý, bez problémů. V té době provedla šetření v domácnosti pracovnice OPD. Prostředí i péči pana M. shledala bez závad. Matka, přestože ji pan. M nabídl, že může kdykoli přijít a navštívit syna, tak nečinila. Přesto na základě předběžného opatření, které iniciovala paní M., měl být Honza předán matce. Styk pana M. s Honzou byl vymezen na jeden víkend za čtrnáct dní. Protože se pan M. odmítl podrobit tomuto nařízení, došlo k výkonu rozhodnutí. Honza byl odebrán panu M a předán matce velmi nešetrným způsobem za asistence policie, soudní stráže a sociální pracovnice. Při výkonu rozhodnutí bylo použito násilí proti panu M. Honza nechtěl dům otce opustit a odvedení se velmi bránil. Výslovně si přál zůstat s otcem. Od této události pan M. svého syna v podstatě neviděl (tj v současnosti čtyři roky). Matka nikdy v stanovenou dobu syna nepředala. Pan M. záhy začal žádat výkon rozhodnutí, změnu výchovy i trestní stíhání. Matce byla udělena pokuta a bylo i zahájeno trestní stíhání, které však bylo později zastaveno. Vztah Honzy k otci, kterého velmi dlouhou dobu neviděl, se začal postupně měnit v nepřátelský a odmítavý. Začal se otce bát. Náhle se začal rozpomínat na traumatické zážitky z doby, kdy byl v péči otce. Jednou tvrdil, že s otcem nepůjde, protože ten ho nechal dva roky zavřeného v jedné místnosti a někdy ho zavíral do rakve. Honza se začal pomočovat. Podle matčiny interpretace šlo o reakci na špatnou péči otce (pomočování začalo až v době, kdy Honza žil opět s matkou). Matka podala návrh na zákaz styku pana M. s Honzou. Státní zástupce si objednal znalecký posudek. (Ten byl však znalkyní zpracován aniž by promluvila s otcem.) Na základě tohoto posudku soud styk zakázal s odůvodněním, že pan M. Honzu stresuje, tím jak za ním chodí. Podle soudu má zákaz styku pomoci Honzovi „zbavit se stresu a navázat zpřetrhané citové vazby s otcem„. V praxi to však spíše znamená, že dokud se matka nerozhodne, že by Honza mohl vídat svého otce, je jejich vzájemný vztah odsouzen k zániku.
V případě již rozvinutého syndromu zavrženého rodiče je právní postup problematický. Jsou popsány případy, kdy direktivní zprostředkování styku s zavrženým rodičem, případně i převedení výchovy na něj, vedlo k postupné normalizaci vztahu. Někdy je však psychický stav dítěte natolik špatný, že sami soudní znalci usoudí, že trvání na styku s odmítaným rodičem není v zájmu dítěte.
Proto je žádoucí reagovat již na první známky programování a bránění ve styku s dítětem. Včasné řešení právní cestou (pokud by fungovala). Tj. vynucení a udržování pravidelného styku, možnost rodiče stále působit na dítě, korigovat osobní přítomností a činy představu, kterou se mu snaží vnutit programující rodič, může být dobrou prevencí.
V případě, že již dojde k rozvoji syndromu, snaží se soud zpravidla postupovat pomalu. Obnovovat styk postupně od několikahodinových řídkých návštěv, většinou za přítomnosti třetí osoby(někdy i matky). Terapie je nezbytná. Šanci na návratnost zhodnotí soudní znalec a většinou doporučuje i optimální postup, četnost kontaktu apod.
Soud určí rozsah styku a poučí rodiče, že pokud bude styk probíhat určitou dobu bez problému mohou požádat o rozšíření styku. Návrh na novou úpravu podává rodič, který se domáhá styku.
Rozvod vždy dlouhodobě poznamená všechny zúčastněné osoby o to více děti, které se v situaci špatně orientují a je pro ně jen těžko pochopitelná. Nejlepší, co mohou rodiče pro své dítě udělat, je umožnit mu co nejčastější styk s oběma rodiči, tak aby s nimi mohlo udržovat kvalitní a vřelý vztah. To je možné pouze při dobré vůli rodičů. Standardní úprava poměrů nezletilých dětí po rozvodu, určovaná soudem na jeden víkend za čtrnáct dní, není dostačující. Řešením umožňujícím udržení trvalého intenzivního vztahu s oběma rodiči je střídavá péče, která je však velmi náročná na kooperaci páru. Většinou se špatnou adaptací na rozvodovou situaci souvisí snaha vymazat jednoho z rodičů z života dítěte. Popouzení , bránění ve styku a v extrémnějších případech vymývání mozku dítěte vedoucí k syndromu zavrženého rodiče, mají za následek prohloubení utrpení dítěte a znásobení ztrát, které rozvod rodičů vždy doprovázejí. Toto jednání i trvale poškozuje dětský vývoj v mnoha oblastech a je třeba mu předcházet nebo alespoň včas podniknout kroky k jeho zastavení.
Stručný exkurs do historie rodinného práva přebírám převážně z článku Doc. Mgr. Ing. Daniela Nováka Csc.
Rakouský občanský zákoník vyhlášený 1.6. 1811 císařským patentem č. 946 Sb. zákonů soudních, ukládal oběma rodičům řádně a ve vzájemném souladu vychovávat děti. Zakotvoval však tzv. Otcovskou moc – specifické osobní právo otce, které nemohl na nikoho převést, nemohl se ho vzdát a bylo nepromlčitelné. Otec byl podle tohoto práva zákonným zástupcem dítěte. Mohl určit povolání dítěte, spravovat jeho jmění, doplňovat projev dítěte, pokud to nemohlo samostatně projevit svou vůli. Dále pak bylo právem otce stanovit pro případ své smrti poručníka nebo některé osoby z poručnictví vyloučit. S tím se pojila vyživovací povinnost otce, podmíněna výslovným souhlasem s volbou povolání dítěte. V kompetenci otce bylo také rozhodnout v jakém jazyce bude dítě vychováváno.
Rakouský zákoník se později stal součástí československého právního řádu.
1. zákon československý ze dne 28. 10. 1918 č. 11 Sb. zákonu a nařízení stále ještě zachovával otcovskou moc. Dále umožňoval změnu rozhodnutí, pokud se ukázalo, že soud při rozhodování vycházel z nesprávných hodnocení daných skutečností. Soud vycházel z požadavků blaha dítěte, posuzoval hledisko výchovné a majetkové poměry rodičů.
Pokud bylo dítě svěřeno matce, zajišťovala výchovu, náklady na výchovu hradil otec. Ten také rozhodoval o volbě povolání dítěte a spravoval jeho jmění. Otec měl ze zákona právo na osobní styk s dítětem.
Pokud bylo dítě svěřeno otci, matka výživné zásadně neplatila. Měla právo na osobní styk
s dítětem, jeho výchovu zajišťoval otec.
Ústavní zákon č. 150 / 1948 konstituoval rovnoprávné postavení mužů a žen ve společnosti.
Rodinně právní vztahy byly upraveny v jeden a půl století starém občanském zákoně již nevyhovujícím způsobem.
Zákon č. 265 / 1949 Sb. o právu rodinném byl prvním naším samostatným zákonem upravujícím rodinné poměry. Zákonem zanikla otcovská moc a byla nahrazena mocí rodičovskou. Zároveň došlo ke zrušení výhradní vyživovací povinnost otce a zavedení alimentační povinnost matky.
Rozhodování o výchově nezletilých dětí po rozvodu bylo od řízení o rozvodu odděleno.
§ 32 stanoví „ Rozhodnutí, jímž se rozvádí manželství rodičů nezletilého dítěte nelze vydat, dokud nejsou pro dobu po rozvodu upravena práva a povinnosti rodičů stran dítěte a jeho majetku.„
Zákon neposkytoval žádné konkrétní dispozice pro rozhodování soudů o tom, komu z rodičů svěřit dítě. Z komentáře vyplývalo , že soud by měl respektovat výdělkové a majetkové poměry rodičů a přihlédnout k důvodné příchylnosti dětí . Rozhodoval zájem dítěte a jeho blaho.
Zákon o rodině č. 94 / 1963 Sb. přebral verzi z Novely občanského soudního řádu č. 46/1959, kde došlo ke spojení řízení o rozvodu a řízení o úpravě poměrů nezletilých dětí. Částečně odstranil absenci základních dispozic pro svěřování dětí do výchovy jednoho z rodičů. Přesto i ustanovení tohoto zákona jsou příliš obecná.
§ 26 odst. 3 „ Soud při rozhodování o právech a povinnostech rodičů nebo při schvalování jejich dohody vždy přihlédne k tomu, aby byly zajištěny co nejpříznivější podmínky pro zdárný vývoj dítěte v uvědomělého občana„
Zákon umožňoval svěření dítěte do střídavé výchovy, přestože to v zákoně nebylo přímo uvedeno a zákonodárci neměli v úmyslu umožnit takovou úpravu poměrů. Tato možnost byla využívána velmi zřídka.
Nejnověji upravuje rozhodování o výchově nezletilých dětí po rozvodu rodičů novela zákona o rodině č. 91 / 1998.
S tématem porozvodové péče úzce souvisí některé mezinárodní smlouvy. Článek 10 Ústavy České republiky říká, že ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je ČR vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Významným dokumentem je Listina základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR. Pro danou problematiku je jednou z nejdůležitějších norem Úmluva o právech dítěte. Z požadavků zakotvených v této smlouvě vychází Zákon o rodině č. 94 / 1963 ve znění pozdějších předpisů (velmi významná je jeho novela č.91 / 1998) . S ním souvisí řada dalších předpisů. Zejména občanský soudní řád č. 99/ 1963 Sb. ( dále jen osř.), Zákon č. 114 / 1988 Sb. o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení ve znění pozdějších předpisů, nově pak Zákon č. 359 / 1999 Sb. o sociálně právní ochraně dětí a mnoho dalších.
V následující části uvádím z výše jmenovaných zákonů pouze ta ustanovení, která se bezprostředně týkají úpravy poměrů nezletilých dětí po rozvodu rodičů. Záměrně pomíjím problematiku výživného, přestože je nedílnou součástí péče o děti po rozvodu. Obsah této práce je však úzce vymezen a úprava vyživovací povinnosti pro ni není úplně podstatná. Nejprve v ucelené kapitole zmíním mezinárodní úmluvy. Zákony České republiky se pokusím dát do souvislosti s konkrétními postupy při rozvodovém řízení a řízení o úpravě poměrů nezletilých dětí a prací orgánů činných v těchto řízeních.
Čl. 32 odst.1 Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena.
odst.4 Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů, děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.
odst.5 Rodiče, kteří pečují o dítě, mají právo na pomoc státu.
Úmluva byla přijata 20. listopadu 1989 v New Yorku. Česká republika ji ratifikovala v lednu 1991.
Čl. 3 odst.1 Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejným nebo soukromým zařízením sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.
odst.2 Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, se zavazují zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho, přičemž berou ohled na práva a povinnosti rodičů, zákonných zástupců nebo jiných jednotlivců právně za něho odpovědných, a činí pro to všechna potřebná zákonodárná a správní opatření.
Čl. 9 odst.3 Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají právo dítěte odděleného od jednoho nebo obou rodičů udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu se zájmy dítěte.
Čl. 12 odst.1 Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy , zabezpečují dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni.
odst.2 Za tímto účelem se dítěti zejména poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce anebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství.
Čl. 18 odst.1 Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Rodiče nebo v odpovídajících případech zákonní zástupci, mají prvotní odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte, základním smyslem jejich péče musí být přitom zájem dítěte.
K důležitým mezinárodním normám patří i rezoluce a doporučení Rady Evropy.
Doporučení Rady Evropy č. 1286 z počátku roku 1996, které vyzývá všechny státy, aby se ztotožnily se zásadou „dítě především„. Reagování na práva dětí , jejich zájmy a potřeby považuje toto doporučení za politickou prioritu. Doporučení dále vyzývá státy , aby zajistily aplikaci Úmluvy o právech dítěte, tím, že zrevidují a přizpůsobí své právní předpisy a regulační opatření.
Doporučení č. R 17 (79) a č. R 41 (85) o ochraně dětí před špatným zacházením nebo násilím.
Doporučení č. R 9 (91) o nouzových opatřeních v rodinných záležitostech.
Úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů sjednaná 25.10. 1980 v Haagu. Přispívá k ochraně práv dětí, k zajištění výkonu práva péče o dítě tomu z rodičů, kterému bylo rozhodnutím soudu svěřeno a zajištění výkonu práva styku s dítětem toho z rodiče, který dítě nemá ve výchově.
Zákon o rodině po novele č. 91/ 1998 v rámci zintenzivnění ochrany dětí při rozvodu se vrací k oddělenému řízení o rozvodu manželství a řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem.
zákon o rodině § 25 Manželství nelze rozvést, dokud nenabude právní moci rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu, které vydá soud v řízení podle § 176 občanského soudního řádu.
Nové možnosti při rozhodování o výchově dětí po rozvodu rodičů přináší § 26, který umožňuje svěření dětí do střídavé nebo společné péče. Podstata tohoto institutu je podrobně rozebrána v kapitole Střídavá péče.
zákon o rodině§ 26 odst. 1 Před rozhodnutím, kterým se rozvádí manželství rodičů nezletilého dítěte, upraví soud jejich práva a povinnosti k dítěti pro dobu po rozvodu, zejména určí, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu.
zákon o rodině§ 26 odst. 2 Jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají-li o výchovu zájem, může soud svěřit dítě do společné, popř. střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak lépe zajištěny jeho potřeby.
V případě , že jsou rodiče schopni se shodnout, mohou dohodou předejít pro všechny strany nepříjemnému a hlavně pro dítě zatěžujícímu soudnímu řízení.
zákon o rodině§ 26 odst. 3 Rozhodnutí o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti může být nahrazeno dohodou rodičů, která ke své platnosti potřebuje schválení soudu.
Dohoda o konkrétním rozsahu a podobě styku rodiče s nezletilým dítětem (jde o speciální úpravu, neboť se týká pouze jedné části poměru rodičů k dětem) pak podle § 27 odst. 1 zákona o rodině schválení soudu nepotřebuje.
Pokud dojde k soudnímu řízení o úpravě poměrů nezletilých dětí po rozvodu rodičů, musí soud dítěti určit kolizního opatrovníka, který jej zastupuje.
zákon o rodině § 37 odst. 1 Žádný z rodičů nemůže zastoupit své dítě, jde-li o právní úkony ve věcech, při níž by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dítětem nebo ke střetu zájmů dětí týchž rodičů.
zákon o rodině § 37 odst. 2 Nemůže-li dítě zastoupit žádný z rodičů, ustanoví soud dítěti opatrovníka, který bude dítě v řízení nebo při určitém právním úkonu zastupovat. Tímto opatrovníkem zpravidla ustanoví orgán sociálně právní ochrany dětí.
Orgánem sociálně právní ochrany dětí se rozumí oddělení péče o rodinu a děti (resp. oddělení sociálně právní ochrany dětí) spadající pod referát sociálních věcí na příslušném okresním úřadě.
zákon o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení § 18 písm. b) okresní úřad vykonává funkci poručníka a funkci opatrovníka v případech, kdy byl poručníkem nebo opatrovníkem podle zvláštních předpisů ustanoven a dále činí neodkladné úkony v zájmu dítěte a v jeho zastoupení v případech stanovených zvláštním předpisem
V tomto stadiu řízení podává sociální pracovnice soudu zprávy o skutečnostech potřebných pro rozhodování o výchově a výživě dětí (zákon o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení § 19, písm. ch). Své poznatky o dítěti a prostředí v němž žije i o výchovné způsobilosti rodičů shrnují sociální pracovnice do zprávy pro soud, v jejímž závěru zpravidla navrhují, komu v daném případě dítě svěřit, popřípadě i jak upravit rozsah styku dítěte s rodičem, kterému nebude svěřeno do péče.
Zjistit potřebné skutečnosti umožňuje sociálním pracovnicím zákon o rodině § 48 odst. 1: Je-li to nezbytné pro ochranu života nebo zdraví dítěte, pro ochranu jeho práv nebo právem chráněných zájmů, jsou pracovníci orgánu sociálně právní ochrany dětí nebo osoby, které byly pověřeny ochranou zájmů dítěte, oprávněny navštívit dítě v prostředí, především v bytě, zjistit v jeho bydlišti, škole nebo na pracovišti, zda je o ně náležitě pečováno a vyšetřit výchovné poměry.
Tyto pravomoci ještě upřesňuje a rozšiřuje zákon o sociálně právní ochraně dětí §52 odst. 1 Zaměstnanci orgánu sociálně právní ochrany jsou oprávněni v souvislosti s plněním úkolů podle tohoto zákona navštěvovat dítě a rodinu, ve které žije v obydlí a zjišťovat v místě bydliště dítěte, ve škole a ve školském zařízení, ve zdravotnickém zařízení, v zaměstnání nebo v jiném prostředí, kde se dítě zdržuje, jak rodiče nebo jiné osoby odpovědné za výchovu dítěte o dítě pečují, v jakých sociálních podmínkách dítě žije a jaké má dítě chování.
zákon sociálně právní ochraně dětí §52 odst. 2 Zaměstnanci orgánu sociálně právní ochrany jsou oprávněni pořídit obrazové a zvukové záznamy dítěte a prostředí, v němž se dítě zdržuje, je-li to třeba pro účely ochrany práv dítěte.
Povinností soudu při rozhodování o výchově nezletilých dětí po rozvodu rodičů je zjednat si vždy spolehlivý podklad pro své rozhodnutí. Proto žádá orgán sociálně právní ochrany dětí o zjištění a zhodnocení skutečností reprezentujících výchovné předpoklady rodičů.
OSŘ § 178 odst.2 o vhodnosti a účelnosti navržených nebo zamýšlených opatření soud zpravidla zjistí názor orgánu péče o děti a orgánu obce, které jsou obeznámeny s poměry. Jestliže je to vhodné vyslechne o nich i nezletilého.
V složitějších případech si soud vyžádá ještě psychologický posudek soudního znalce. Základní skutečnosti, které soudce pří rozhodování o svěření dítěte do výchovy musí posoudit, jsou uvedeny v zákoně o rodině.
zákon o rodině § 26 odst. 4 Při rozhodování o svěření dítěte do výchovy rodičů soud sleduje především zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a vývojové možnosti a se zřetelem na životní poměry rodičů. Dbá, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi a právo druhého rodiče, jemuž nebude dítě svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti. Soud přihlédne rovněž k citové orientaci a zázemí dítěte, výchovné schopnosti a odpovědnosti rodiče, stabilitě budoucího výchovného prostředí, ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, k citovým vazbám dítěte na sourozence, prarodiče a další příbuzné a též k hmotnému zabezpečení ze strany rodiče včetně bytových poměrů.
zákon o rodině § 26 odst. 5 Soud vezme v úvahu, kdo dosud kromě řádné péče o dítě dbal o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní.
Soud se zajímá o skutečnosti charakterizující osoby rodičů i prostředí v němž žijí. V této souvislosti jde zejména o osobní a povahové vlastnosti rodičů, jejich zdravotní stav (tělesný i duševní). Dále pak o jejich zaměstnání, ekonomické a bytové poměry, jejich společenské uplatnění i faktické možnosti věnovat se výchově dítěte. V neposlední řadě by měl soud posoudit jejich způsobilost vést děti ke správnému vztahu k druhému rodiči.
Tyto informace může soud mimo orgány sociálně právní ochrany dětí vyžadovat od policie (pobyt, chování účastníků řízení) a zaměstnavatele (výdělkové poměry, chování v zaměstnání).
Zásadní pro rozhodování o výchově nezletilých dětí po rozvodu rodičů je § 32 odst. 1 zákona o rodině Rozhodující úlohu ve výchově dětí mají oba rodiče a § 34 odst. 1 zákona o rodině Rodičovská odpovědnost náleží oběma rodičům..
Rodičovskou odpovědností se myslí souhrn práv a povinností rodičů, zahrnující zejména péči o zdraví dítěte a jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj (§ 31 odst. 1 zákona o rodině)
Při rozhodování, komu z rodičů dítě svěřit je bráno v úvahu i přání dítěte.
zákon o rodině § 31 odst 3 Dítě, které je schopno s ohledem na stupeň svého vývoje vytvořit si vlastní názor a posoudit dosah opatření jeho se týkajících, má právo obdržet potřebné informace a svobodně se vyjadřovat ke všem rozhodnutím rodičů týkajících se podstatných záležitostí jeho osoby a být slyšeno v každém řízení v němž se o takových záležitostech rozhoduje.
zákon o rodině § 48 odst. 2 Je-li dítě s ohledem na svůj věk a rozumovou vyspělost samo schopno vyjádřit svobodně svůj názor a poznatky, je třeba na jeho názor a poznatky vzít zřetel při dalších opatřeních.
Soud při rozhodování o výchově nezletilých dětí po rozvodu rodičů určuje také rozsah styku dítěte s rodičem, kterému nebylo svěřeno do péče. Soud by měl postupovat individuálně a volit nejvhodnější úpravu styku ve shodě se zájmem dítěte. Při posuzování rozsahu styku přihlíží soud ke skutečnostem týkajícím se dětí i rodičů. Jde zejména o věk dítěte, jeho zdravotní stav, časový rozvrh a citový vztah k rodiči. U rodiče se zkoumají osobní poměry, časové a hospodářské možnosti.
V případě, že soud vydal rozhodnutí o svěření nezletilých dětí do výchovy a úpravě styku s nimi nebo pokud k takové úpravě došlo dohodou rodičů a některý z rodičů se odmítá rozhodnutí podrobit nebo neplní soudem schválenou dohodu (v praxi jde nejčastěji o bránění styku dítěte s druhým rodičem, kterému nebylo dítě svěřeno do péče), má soud i orgány sociálně právní ochrany dětí několik zákonných prostředků k dosažení nápravy. Nastane-li taková situace, může sociální pracovnice (jako zástupce orgánu sociálně právní ochrany dětí) v první instanci promluvit s rodičem, který ve styku brání a pokusit se změnit jeho přístup ( o to může být požádána i soudem viz níže osř. § 272 odst. 3). Pokud neuspěje, může využít zákona o rodině zakotvujícího instituty napomenutí a dohledu, které lze na tuto situaci aplikovat.
zákon o rodině § 43 odst. 2 Vyžaduje-li to zájem na řádné výchově dítěte, může orgán sociálně právní ochrany dětí učinit tato opatření:
písm. a) napomene vhodným způsobem nezletilého, jeho rodiče a osoby,které narušují jeho řádnou výchovu,
písm. b) stanoví nad nezletilým dohled a provádí jej za součinnosti školy a občanských sdružení v místě bydliště nebo na pracovišti,
zákon o rodině § 43 odst. 3 Tato opatření může učinit i soud; učiní-li je orgán sociálně právní ochrany dětí, nepotřebují schválení soudu. Měnit nebo rušit taková opatření může pouze orgán, který je učinil.
zákon o rodině § 47 Orgán sociálně právní ochrany dětí a soud soustavně sledují provádění výchovných opatření jimi učiněných a hodnotí jejich účinnost.
Když jeden z rodičů soustavně brání druhému ve styku s dítětem, přísluší další prostředky soudu. Ten může, po předchozím upozornění na protiprávnost takového jednání, přistoupit k výkonu rozhodnutí.
OSŘ § 272 odst. 2 Před nařízením výkonu rozhodnutí předseda senátu písemně vyzve toho, kdo odmítá podrobit se soudnímu rozhodnutí nebo neplní soudem schválenou dohodu o výchově nezletilých dětí a o úpravě styku s nimi anebo rozhodnutí o navrácení dítěte, aby se soudnímu rozhodnutí podrobil nebo, aby soudem schválenou dohodu plnil. V této výzvě upozorní též na následky neplnění povinností stanovených v rozhodnutí nebo v dohodě.
OSŘ § 272 odst. 3 Předseda senátu zpravidla požádá též příslušný orgán obce a orgán péče o děti, aby vedli povinného k dobrovolnému plnění soudního rozhodnutí nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí a o úpravě styku s nimi anebo rozhodnutí o navrácení dítěte, aniž by bylo třeba nařizovat výkon rozhodnutí.
OSŘ § 273 odst. 1 Zůstane-li výzva předsedy senátu bezvýsledná, ukládá předseda senátu tomu, kdo neplní dobrovolně soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu o výchově nezletilých dětí, popřípadě o úpravě styku s nimi anebo rozhodnutí o navrácení dítěte, postupně pokuty. jednotlivé pokuty nesmějí přesahovat 2 000 Kč a připadají státu.
Pokuty lze udělovat opakovaně, za každý zmařený styk. Toto ustanovení mění zákon č. 30/ 2000, který mění občanský soudní řád s platností od 1. 1. 2001. Podle § 273 odst. 1 písm. a bude možné za neplnění rozhodnutí soudu o výchově nezletilých, popřípadě o úpravě styku s nimi,uložit pokutu do výše 50 000 Kč.
Jinou formou výkonu rozhodnutí je přímé vynucení předání dítěte ve spolupráci s příslušnými orgány (policie, orgán sociálně právní ochrany dětí).
OSŘ § 273 odst. 2 Předseda senátu může v součinnosti s příslušným orgánem obce,popřípadě též se státními orgány zařídit odnětí dítěte tomu, u koho podle rozhodnutí nebo dohody nemá být, a postarat se o jeho předání tomu, komu bylo podle rozhodnutí nebo dohody svěřeno nebo má být navráceno, anebo tomu, komu rozhodnutí nebo dohoda přiznávají právo na styk s dítětem po omezenou dobu.
Od 1. ledna 2001 bude v pravomoci soudu nařídit takový výkon rozhodnutí i bez předchozí výzvy, bude-li nepochybné, že výzva nemůže vést povinného k dobrovolnému plnění soudního rozhodnutí (zákon č. 30/ 2000 § 273 odst 2 písm b).
Maření styku je trestným činem a pokud rodič ani po předchozím upozornění nezmění své chování, může být trestně stíhán podle § 171 odst. 3 Trestního zákona Kdo poté, co proti němu byla bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu rozhodnutí soudu nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí, maří výkon takového rozhodnutí nebo dohody, nebo kdo se dopustí závažného jednání, aby zmařil výkon rozhodnutí jiného státního orgánu týkajícího se výchovy nezletilých dětí, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.
Dalším prostředkem, jehož účelem je zabránění úplné ztrátě kontaktu s jedním z rodičů je změna výchovy. Soud znovu posoudí skutečnosti svědčící o výchovných předpokladech rodičů a konstatuje-li tzv. závažnou změnu poměrů trvalého charakteru , svěří případně dítě do péče druhého rodiče.
zákon o rodině § 27 odst. 2 Soud však styk rodičů s dítětem upraví, vyžaduje-li to zájem na jeho výchově a poměry v rodině. Bránění oprávněnému rodiči ve styku s dítětem, pokud je opakovaně bezdůvodné, je považováno za změnu poměrů, vyžadující nové rozhodnutí o výchovném prostředí.
zákon o rodině § 28 Změní-li se poměry, může soud změnit i bez návrhu rozhodnutí nebo dohodu rodičů o výkonu jejich rodičovských práv a povinností.
Závěrem několik ustanovení, která se při soudních řízení o úpravě styku nezletilých dětí také používají a nelze je zcela opominout.
zákon o rodině § 27 odst 3 Jestliže je to nutné v zájmu dítěte, soud styk dítěte s rodičem omezí nebo jej i zakáže.
zákon o rodině § 27 odst. 4 Vyžaduje-li to zájem dítěte a poměry v rodině, může soud upravit styk dítěte s prarodiči a sourozenci.
OSŘ § 76 odst. 1 písm. b) předběžným opatřením může soud uložit účastníkovi zejména, aby
odevzdal dítě do péče druhého z rodičů nebo do péče toho, koho označí soud
zákon o působnosti orgánů České Republiky v sociálním zabezpečení § 19 odst. 2 Okresní úřad
písmeno e) navrhuje soudu omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti, popřípadě pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti
písmeno j) poskytuje výchovnou, poradenskou a psychoterapeutickou péči manželům, rodičům, dětem a těhotným ženám při řešení jejich rodinných, osobních a sociálních problémů.
Současný zákon o rodině odpovídá lépe požadavkům zakotveným v mezinárodních úmluvách, které mu jsou nadřazeny. Zákonem se zintenzivňuje ochrana dětí při rozvodu rodičů. V mnoha ustanovení deklaruje zákon zásadu „dítě především„ vyžadovanou článkem 3 Úmluvy o právech dítěte. Všechny oblasti týkající se úpravy poměrů nezletilých dětí po rozvodu rodičů, včetně situace, kdy dochází k maření výkonu rozhodnutí bráněním ve styku dítěte s oprávněným rodičem, jsou v právních předpisech České republiky ošetřeny podrobně. Zákony poskytují dostatek prostředků pro ochranu práv dětí, které by při včasném využití byly účinné. Praktická část práce se pokusí ukázat jak je se zákony nakládáno v praxi a zda jsou k prosazování zájmů dítěte využívány všechny dostupné prostředky.
O úpravě poměrů nezletilých dětí po rozvodu rodičů rozhoduje soud. Zajištěním podkladů pro rozhodnutí pověří vždy orgán sociálně právní ochrany dětí, kterého určí kolizním opatrovníkem dítěte(viz níže). Orgán shrne zjištěné skutečnosti ve zprávě pro soud, která není pro soud závazná a slouží pouze k orientaci v poměrech dítěte. V případě, že se rodiče dítěte shodují na porozvodovém uspořádání a to neohrožuje nějakým způsobem zájem dítěte, stačí pro rozhodnutí soudu tato zpráva. Jde- li o spor mezi rodiči, vyžádá si soud další svědectví. Například od lékaře či učitele dítěte, sousedů apod. V složitějších případech si soud objedná posudek soudního znalce z oblasti psychologie nebo psychiatrie pro hlubší objasnění poměrů a vztahů v rodině. Soud činí rozhodnutí na základě sumy provedených důkazů.
Jakým způsobem znalec provede šetření není závazně stanoveno a jeho práci je ponechána velká volnost. Zpravidla je forma posudku dána tím, že znalec odpovídá na otázky soudu. Ten žádá konkrétní vyšetření otce , matky, dítěte nebo jiných zúčastněných osob nebo posouzení a porovnání výchovných předpokladů obou rodičů, případně analýzu emočních vztahů v rodině apod. Vyčerpávající popis práce soudního znalce je v knize Průvodce rozvodem pro všechny zúčastněné, z které v následující části čerpám a pro hlubší porozumění problematice na ni odkazuji.
Posudek zvažuje tyto základní skutečnosti:
Všechny anamnestické údaje o rozvádějících se manželích a dítěti (dětech).
Osobnost otce, matky a dítěte a rovněž všech osob, s kterými dítě žije nebo by v případě rozhodnutí soudu žilo, nebo se s nimi pravidelně, často a intenzivně stýkalo.
Poměry rodičů, eventuelně dalších osob, jež by o dítě pečovaly v případě svěření do péče toho či onoho rodiče.
Vztahy v rodině, vazby dítěte k nejvýznamnějším osobám. Tj. rodičům, sourozencům, prarodičům a dalším osobám s nimiž sdílí nebo by na základě soudního rozsudku mohlo sdílet domácnost.
Postupů jaké znalec pro získání výše uvedených informací využije je mnoho a jejich výběr je zcela ponechán na znalci. U dětí se lépe osvědčily různé testy a dotazníkové metody, které dítě ušetří rozhovoru o bolavých tématech.
Posudky soudních znalců hrají velkou úlohu i ve sporech pokračujících po rozvodu, kdy jde například o popouzení dítěte nebo bránění ve styku. Znalec může pomoci rozpoznat manipulující mechanismy a jejich destruktivní vliv na dítě a jeho zjištění je použitelné jako důkaz a podklad pro další postup soudu.
Oddělení sociálně právní ochrany dětí (dříve OPD), většinou spadají pod sociální odbor okresních či obvodních úřadů. Úlohou těchto orgánů v rozvodovém řízení je, v roli kolizního opatrovníka, zastávat zájmy a práva dítěte před soudem. Kolizním opatrovníkem je oddělení stanoveno přípisem soudu podle § 37 odst. 2 zákona o rodině (podrobně kapitola Právní předpisy) a to i v případě, že rodiče sami uzavřou o porozvodovém uspořádání poměrů dítěte dohodu.
Tabulka 3: Počet dětí zastupovaných pracovníky oddělení péče o rodinu a děti u soudů
|
rok |
1990 |
1991 |
1992 |
1993 |
1994 |
1995 |
1996 |
1997 |
1998 |
|
počet |
112 946 |
119 001 |
114 179 |
116 179 |
119 637 |
129 887 |
128 802 |
125 280 |
124 977 |
Tabulka 4: Počet dětí, pro které bylo oddělení péče o rodinu a děti ustanoveno kolizním opatrovníkem.
|
rok |
1994 |
1995 |
1996 |
1997 |
1998 |
|
počet případů |
113 156 |
103 656 |
92 247 |
100 691 |
102 800 |
(Data pochází ze zdrojů Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky.)
Pracovnice oddělení, která dostane případ k vyřízení musí do jednoho měsíce zpracovat zprávu o poměrech v rodině, životním prostředí dítěte a výchovných předpokladech rodičů, v jejímž závěru by mělo být doporučení svěření dítěte jednomu z rodičů, případně oběma do střídavé péče. Zpravidla zpráva obsahuje i návrh rozsahu styku s rodičem, jemuž dítě nebude svěřeno do péče.
Oddělení sociálně právní ochrany dětí zastává zájmy dítěte i nadále, v případě pokračujících sporů o výchovu dítěte.
Při své práci se mohou sociální pracovnice opřít o zpracovaný seznam kritérií. Ta jsou výsledkem práce celých skupin psychologů, sociálních pracovníků, soudců a soudních znalců. Jsou určena pro všechny profese zasahující do rozhodování o svěření nezletilých dětí do výchovy. Pro potřeby sociálních pracovníků byla publikována v roce 1993 v metodickém materiálu Ministerstva práce a sociálních věcí ČR „Nové pohledy na rozvodovou tématiku„. Později ještě v dalších publikacích. Například v knize Průvodce rozvodem pro všechny zúčastněné E. Bakaláře. Každé kritérium je doprovázeno podrobným vysvětlením a komentářem. Kritéria jsou uspořádána podle své závažnosti a umožňují tak, utvořit si systematický přehled a posoudit, u kterého z rodičů je suma pozitiv vyšší.
1. osobnost rodiče
Nejdůležitější kritérium zahrnující pojmy jako citová zralost, psychosociální zralost, produktivní orientace. Negativními složkami osobnosti, hovořícími v neprospěch rodiče, jsou emoční labilita, nízká odolnost proti stresu, narušená osobnost.
2. vztah rodiče k dítěti
Při hodnocení tohoto kritéria je nutná schopnost rozpoznat různé druhy lásky k dítěti. Posuzovatel musí odlišit lásku zdravou, zaměřenou na rozvoj a štěstí dítěte a lásku sobeckou zaměřenou především na uspokojení vlastních potřeb.
Posuzovatel by se měl zejména zaměřit na znalost vnitřního světa dítěte, schopnost rodiče vidět klady a zápory dítěte realisticky, účast rodiče na základních aktivitách péče o dítě, schopnost rodiče projevit vůči dítěti emoční vřelost.
3. charakter, morálka, struktura mravních norem rodičů
Při posuzování tohoto kritéria se vychází z informací o případných trestných činech rodiče, přestupcích a disciplinárních řízeních. Mimo to má velkou vypovídací hodnotu rozvodové chování rodiče, způsob, jakým řeší konflikty, jak bojuje. Analyzuje se, jak rodič dodržuje práva dalších zúčastněných osob (právo dítěte na druhého rodiče a další příbuzné, či právo druhého rodiče na styk s dítětem).
4. respekt k právu dítěte stýkat se s druhým rodičem
Kritérium úzce souvisí s předchozími. Má-li totiž rodič zdravou osobnost, má-li pozitivní vztah k dítěti, má-li dobrý charakter, nebrání dítěti ve styku s druhým rodičem i když proti němu může mít některé osobní výhrady. Dospěje-li posuzovatel k přesvědčení, že jeden rodič plánuje přerušit styk dítěte s druhým rodičem, pak je to velmi závažný faktor, zásadně snižující kvality takto smýšlejícího rodiče.
5. vztah dítěte k rodiči
Zjišťuje se kvalita a intenzita takového vztahu i to, jak rodič umí uspokojovat dětské potřeby. Stává se , že dítě si vytvoří pevný citový vztah k rodiči, jehož celkový profil a výchovné předpoklady jsou velmi podprůměrných kvalit. S tím se můžeme setkat zejména, pokud je tento rodič jediná osoba , která byla dítěti určitou dobu nablízku. Případně když rodič znemožňuje dítěti navazovat jiné vztahy nebo ho přímo manipuluje a někdy i korumpuje. Tyto aspekty je třeba rozpoznat.
6. vzor pro vytvoření sociální zejména sexuální role, identity
Rodič stejného pohlaví je velmi důležitý pro úspěšné přijetí sexuální role dítěte. Výzkumy ukázaly , že děti žijící s jedním rodičem se přizpůsobují lépe, je-li tento rodič stejného pohlaví.
7. úroveň vzdělání a inteligence rodiče
Snadno hodnotitelné kritérium. Úroveň vzdělání vypovídá i o cenných povahových vlastnostech jako je cílevědomost, houževnatost, vytrvalost. Rodič, který má vyšší vzdělání a inteligenci, bude dítě více stimulovat v jeho rozumovém rozvoji, předá více zkušeností a poznatků.
8. šíře rodinného zázemí
Širší rodinné zázemí je pro všestranný rozvoj dítěte a jeho pocit životní jistoty příznivější. Za širší rodinné zázemí se považují zejména prarodiče, strýcové, tety a jejich děti. Důležité je jaké jsou vztahy mezi příbuznými i jak daleko bydlí, jak často se vídají apod. A hlavně do jaké míry jsou ochotni se angažovat. Význam mají též nemovitosti blízkých příbuzných, kde rodič může s dítětem trávit víkendy a prázdniny.
9. kontinuita prostředí pro dítě
Děti by neměli přetrhávat svazky s důležitými osobami a s prostředím, na které si zvyklo. Kromě příbuzných sem patří i kamarádi, učitelé, sousedé.
10. socioekonomický status
Má-li rodič více finančních prostředků, může zajistit dítěti lepší životní podmínky. Je pro něj jednodušší udržet určitou životní úroveň dítěte. Toto kritérium je na posledním místě, jako nejméně důležité, neznamená to však, že je zanedbatelné. Při posuzování výchovných předpokladů rodičů mu soud přisuzuje tím větší váhu, čím je dítě mladší.
Žádné z těchto kritérií nelze posuzovat samostatně, ale pouze komplexně, všechny najednou. Opravdovou cenu má pouze suma zjištěných skutečností, na základě které se již dá usuzovat na výchovné předpoklady rodičů.
Sociální pracovnice oddělení sociálně právní ochrany na podnět soudu připraví zprávu dokumentující celkové poměry v rodině. Podklady pro zprávu získávají návštěvou v rodině a rozhovorem s rodiči. Mimo to si zajišťují také informace ze školy dítěte a od jeho lékařky (mají většinou písemnou formu). Ke zprávě se přikládá písemné vyjádření rodičů o tom, proč chtějí dítě do své péče a jakým způsobem zajistí styk s druhým z rodičů.
V rámci návštěvy v rodině se hodnotí životní prostředí dítěte včetně hygienických podmínek. Sleduje se jaký prostor má dítě k dispozici, zda má vlastní pokoj nebo alespoň určité soukromí, a možnost nerušeně se připravovat do školy.
Součástí rozhovoru je vyplnění standardizovaného dotazníku. Ten se táže, mimo iniciálů, na bytové podmínky, zdravotní stav, další členy domácnosti a další vyživovací povinnosti rodiče.
V rámci rozhovoru se zjišťují tyto skutečnosti:
Osobní data rodičů. Jejich vzdělání, pracovního zařazení, výše příjmu, pracovní doby apod.
Vztahy mezi jednotlivými členy rodiny, včetně toho, kdo se dítěti věnuje.
Případné jednostranné ovlivňování dítěte proti jednomu rodiči.
Případné amorální nebo asociální chování některého z rodičů, které by mohlo narušit nebo ohrozit vývoj dítěte.
Na základě čeho se rodiče dohodli o úpravě poměrů po rozvodu. V případě jejich neshody, je žádána argumentace podporující svěření do výchovy toho, kterého rodiče. Šetří se i postoj druhého rodiče k těmto názorům a zjišťuje se, jaké jsou jeho alternativní návrhy.
Povaha, zájmy, volnočasové aktivity dítěte (i kdo je platí). Prospěch dítěte, jeho výchovné problémy. Zdravotní stav dítěte a jeho speciální potřeby.
Někdy hovoří pracovnice s dítětem, pokud je to s ohledem na jeho věk a rozumovou vyspělost možné.
Na základě výše popsaného postupu a zjištěných skutečností vypracuje sociální pracovnice zprávu obsahující zdůvodněný návrh na úpravu poměrů, ke které se ještě jako svědek vyjadřuje před soudem.
Rozhodnutím soudu o svěření dítěte do výchovy jednoho z rodičů a vymezením styku s dítětem pro druhého, porozvodové spory o děti často nekončí. Matky někdy nerespektují stanovenou úpravu poměrů a neumožňují dětem kontakt s otcem (nebo naopak).
Základní charakteristikou postavení orgánů sociálně právní ochrany dětí ve sporu je obrana zájmů dítěte. Zájmem dítěte je v této situaci, kdy bránění ve styku je bezdůvodné, otec nepředstavuje pro dítě žádné nebezpečí, neohrožuje ho fyzicky ani narušením jeho psychosociálního vývoje, jednoznačně udržení plnohodnotného vztahu s otcem. Tento zájem je deklarován v Úmluvě o právech dítěte v článku 9 odst 3 jako právo dítěte na pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči a je podpořen mnoha odbornými výzkumy dokazujícími nenahraditelnost blízkého vztahu dítěte s otcem.
Na oddělení sociálně právní ochrany dětí se případ vrací (pokud není průběžně sledován) většinou na podnět otce, dožadujícího se styku. Sociální pracovnice znovu zanalyzuje situaci, zhodnotí výchovné poměry dítěte a podnikne kroky k nápravě. Zákon opravňuje orgán sociálně právní ochrany dětí k použití několika opatření, která by měla vést k nápravě. Podrobně je právní postup oddělení sociálně právní ochrany dětí rozebrán v kapitole Právní předpisy. Sociální pracovnice může uskutečnit pohovor s matkou, bránící dítěti ve styku s otcem a pokusit se ji přimět k dodržování rozhodnutí soudu nebo dohody. V případě neúspěchu může přistoupit k udělení napomenutí matce nebo stanovení dohledu nad dítětem a tedy i stykem s otcem. Další možností je podání návrhu na změnu výchovy. Bránění ve styku je kvalifikovanou změnou poměrů a je důvodem pro změnu výchovy. Protože bránění ve styku je trestným činem, může podat i návrh na trestní stíhání matky.
Sociální pracovnice by měla postupovat rychle, protože prodleva s sebou přináší komplikace , prohloubení problému a je vždy v neprospěch dítěte. Hrozí rozvoj syndromu zavrženého rodiče, při kterém je cesta k nápravě již velmi komplikovaná a pomalá.
Předchozí teoretická část diplomové práce byla věnována teoretickým poznatkům o vztahu otce a dítěte a o roli, kterou otec v životě dítěte hraje. Jde o odborně podložené skutečnosti, které by měly být brány v úvahu při rozhodování o úpravě poměrů nezletilých dětí po rozvodu. Mezinárodně závazné normy i zákony ČR na základě tohoto přístupu deklarují základní právo dítěte na péči obou rodičů a dále ukládají orgánům, majícím ve své kompetenci péči o dítě, vždy jednat v nejlepším zájmu dítěte. Orgány sociální ochrany dětí, které do značné míry zasahují do všech oblastí týkajících se porozvodové péče, teoreticky vycházejí z těchto požadavků. V praxi se však setkáváme s mnoha nesrovnalostmi a s postupy, které ve svém důsledku nerespektují ani odborné poznatky, ani nesledují prospěch dítěte.
Praktická část je proto zaměřena na zmapování skutečné praxe sociálních pracovnic oddělení sociálně právní ochrany dětí při rozhodování o úpravě poměrů nezletilých dětí po rozvodu rodičů i následně v případech, kdy úprava poměrů nefunguje.
Šetření bylo provedeno formou dotazníku pro sociální pracovnice oddělení sociálně právní ochrany dětí. Dotazník byl zcela anonymní a nesledoval ani místní příslušnost respondentů. Byly použity standardizované, polostandardizované i otevřené otázky (dotazník viz. příloha č. 1).
V několika tématických okruzích byly dotazy zaměřeny na:
- práci sociálních pracovnic při shromažďování podkladů pro rozhodnutí o úpravě poměrů
- postupy a využívání zákonem stanovených prostředků v případě, kdy dojde k maření rozhodnutí soudu a znemožňování styku dítěte s jedním z rodičů
- míru, se kterou sociální pracovnice akceptují existenci a závažnost poměrně nově diagnostikovaného syndromu zavrženého rodiče, který je důsledkem i neadekvátního postupu proti bránění ve styku
- zdroje odborných znalostí, které mají pracovnice k dispozici
- zjištění osobních postojů sociálních pracovnic, které se bezprostředně týkají jejich práce a ovlivňují ji
Původním záměrem bylo distribuovat dotazník na všechny pražské obvody. Zde jsem se však setkala s velkou neochotou. V sedmi ze třinácti obvodů byl dotazník zcela odmítnut. Argumentem bylo většinou velké pracovní vytížení. V jednom případě byl dotazník poté, co se s ním na oddělení seznámili, označen za zcela nevhodný a jeho vyplnění bylo zamítnuto. Ze zbylých oddělení, s kterými jsem byla v osobním styku, se vrátila jedna až dvě třetiny zanechaných dotazníků.
Vzhledem k této situaci jsem obeslala 22 oddělení sociálně právní ochrany dětí po celé republice (vždy po pěti dotaznících). Ke každému byla přiložena ofrankovaná obálka se zpáteční adresou a dvě potvrzení, o studiu a tématu diplomové práce. Vyplněné dotazníky se vrátily z patnácti měst (nejméně dva exempláře). Ze dvou dalších úřadů přišla zamítavá odpověď. (Pro ilustraci potíží, které distribuci dotazníku provázely viz. příloha č. 2)
Při přípravě diplomové práce jsem se setkala s mnoha konkrétními případy, kdy postup orgánů sociálně právní ochrany dětí neodpovídal požadavkům deklarovaným v právních, mezinárodních i vnitrostátních normách a v důsledku vedl k porušování práv dítěte i rodičů. Nešlo samozřejmě pouze o pochybení sociálních pracovnic, ale i o zpochybnitelné rozhodnutí soudu, neodpovídající zjištěným skutečnostem, v některých případech i o neodborný znalecký posudek. Nicméně právě oddělení sociálně právní ochrany dětí se podílí na rozhodnutí soudu i postupu proti maření rozhodnutí soudu velkou měrou. Základní hypotézou je, že ne vždy jednají sociální pracovnice skutečně v zájmu dítěte v souladu s právními normami a odbornými poznatky, podle kterých je zájmem dítěte po rozvodu co nejširší možný styk s otcem (pokud má otec zájem a je k výchově způsobilý).
H 1: Sociální pracovnice oddělení sociálně právní ochrany dětí postupují při přípravě zprávy pro soudní řízení o svěření nezletilých dětí do péče po rozvodu rodičů stereotypně.
H 2: Sociální pracovnice nevyužívají všech dostupných zákonných prostředků pro řešení situace, kdy jeden rodič brání druhému ve styku s dítětem.
H 3: Sociální pracovnice jsou stále ovlivněny kultem mateřství, který odporuje výsledkům odborných výzkumů potvrzujícím význam otce pro dítě a negativní důsledky omezení či ztráty kontaktu otce s dítětem.
Celkově na dotazník odpovědělo 93 respondentů z 22 oddělení sociálně právní ochrany dětí. Vzhledem k potížím při distribuci dotazníku není vzorek reprezentativní. Odpovědi pochází pouze od té části sociálních pracovnic, které projevily ochotu pomoci a zúčastnit se šetření. Je možné, že výsledky od skupiny, která odmítla spolupráci a neposkytla žádné informace o své práci, by byly odlišné.
Tabulka 5: Věk respondentů
|
věk |
absol. čet |
relat.čet. % |
|
do 25 let |
19 |
21,1 |
|
26- 35 let |
19 |
21,1 |
|
36- 50 let |
41 |
45,6 |
|
nad 50 let |
11 |
12,2 |
|
celkem |
90 |
100 |
|
nevyplněno |
3 |
Tabulka 6: Délka praxe respondentů
|
délka praxe |
absol čet. |
relat.čet. % |
|
do 2 let |
18 |
19,6 |
|
3- 10 let |
53 |
57,6 |
|
11- 20 let |
8 |
8,6 |
|
přes 20 let |
13 |
14,2 |
|
celkem |
92 |
100 |
|
nevyplněno |
1 |
Tabulka 7: Vzdělání respondentů
|
vzdělání |
absol. čet. |
relat. čet. ( %) |
|
soc. právní akademie |
6O |
66,7 |
|
vysoká škola |
8 |
8,9 |
|
pedagogická škola |
7 |
7,8 |
|
střední zdrav. škola |
7 |
7,8 |
|
střední ekonom. škola |
4 |
4,4 |
|
gymnázium |
2 |
2,2 |
|
jiná střední škola |
2 |
2,2 |
|
celkem |
90 |
100 |
|
nevyplněno |
3 |
Naprostá většina sociálních pracovnic vystudovala sociálně právní akademii. Vzhledem k délce praxe a době, od kdy je možné studovat na škole tohoto typu, jde u řady z nich o doplnění vzdělání studiem při zaměstnání.
Mnoho respondentů bohužel neodpovědělo na všechny otázky. Nejčastěji poznamenali, že nemohou odpovědět, protože věc nelze generalizovat, každý případ je jiný a postup individuální. Individuální přístup je jistě základní zásadou jejich práce, ale domnívala jsem se, že vypozorovat jisté společné znaky, při takovém množství případů, s kterým se sociální pracovnice setkávají, je možné. Respondenti se tomu však bránili a nebyli ochotni provést syntézu jednotlivých zkušeností.
Některé otázky se ukázaly jako ne zcela vhodně položené a jejich vypovídací hodnota se tím snížila. Vypovídací hodnota je také snížena zjevnou spoluprací několika respondentů při vyplňování dotazníků a v ojedinělých případech možná i cenzurou vedoucích oddělení. Přesto šetření přineslo zajímavé poznatky, které lze použít při posouzení pravdivosti hypotéz.
Pracovní vytížení sociálních pracovnic je značné. Průměrně mají v určitém časovém období současně na starosti 34 případů, z toho úprava poměrů nezletilých dětí po rozvodu rodičů tvoří průměrně 45 % z jimi řešených případů.
Tabulka 8: Čas, který mohou sociální pracovnice maximálně věnovat jednomu případu.
|
čas na případ (hod) |
absol. čet. |
relat čet. (%) |
|
1 |
1 |
1,1 |
|
2 |
19 |
20,4 |
|
3 |
13 |
14,0 |
|
4 |
11 |
11,8 |
|
5 |
6 |
6,5 |
|
6 |
10 |
10,8 |
|
individuální |
33 |
35,4 |
|
celkem |
93 |
100 |
Značná část respondentů neuvedla maximální čas, po který se mohou věnovat jednomu případu a poznamenala, že je to vždy individuální. Z respondentů, kteří na otázku odpověděli, žádný nepřekročil hranici šesti hodin na jeden případ. Významná část respondentů má na prošetření potřebných skutečností pouze dvě hodiny a další větší část uvádí hodiny tři. Na každý z kroků, které vždy předchází vypracování zprávy pro soud, tj. návštěvu v rodině, rozhovor s rodiči a dítětem, mají pracovnice přibližně půl hodiny až hodinu.
Tabulka 9: Považujete čas, který máte k dispozici za dostatečný?
|
absol. čet |
relat. čet (%) |
|
|
ano |
9 |
10,O |
|
spíše ano |
48 |
53,3 |
|
spíše ne |
26 |
28,9 |
|
ne |
7 |
7,8 |
|
celkem |
9O |
100,0 |
|
nevyplnilo |
3 |
Téměř dvě třetiny (63 %) sociálních pracovnic považuje čas, který mohou věnovat práci na jednom případě za dostatečný. Na tuto otázku odpověděla i značná část respondentů, kteří v předchozí otázce časový údaj neuvedli. Nelze proto z výsledků usuzovat, s jakými časovými možnostmi je tolik respondentů spokojeno.
Z porovnání odpovědí respondentů, kteří odpověděli na obě otázky, vyplývá, že za dostatečný považuje dostupný čas nadpoloviční většina z těch, kteří uvedli, že mají k dispozici na jeden případ čtyři hodiny. Sociální pracovnice disponující pěti až šesti hodinami jsou s časem spokojeny z více jak tří čtvrtin.
Následující otázka, zjišťující kritéria, která sociální pracovnice používají při posuzování výchovných předpokladů rodičů, byla otevřená. V odpovědích se proto vyskytovaly různé formulace vyjadřující jeden objekt šetření. Pro potřeby přehledného zpracování výsledků byla veškerá respondenty uvedená kritéria shrnuta do několika základních kategorií (viz. následující tabulka). Každý z respondentů zmínil více kritérií, součet relativních četností proto nedává 100%.
Tabulka 10: Kritéria zkoumaná sociálními pracovnicemi při posuzovaní výchovných předpokladů rodičů.
|
kritéria |
absol. čet |
relat. čet (%) |
|
vztahy v rodině (cit. vazby, sourozenci atd.) |
52 |
48,4 |
|
socioekonom. statut (ekonom., byt. poměry) |
51 |
47,4 |
|
kdo zajišťuje vých.a péči (škola, lékař, zájm. čin.) |
34 |
31,6 |
|
přání dítěte |
33 |
30,7 |
|
prac. vytížení, způsob života |
25 |
23,3 |
|
výchovné předpoklady rodičů |
24 |
22,3 |
|
osobnost rodiče |
24 |
22,3 |
|
zdravotní stav členů rodiny |
12 |
11,1 |
|
schopnost upřednostnit zájmy dítěte |
8 |
7,4 |
|
věk dětí |
6 |
5,6 |
celkem 93
Kritéria, uváděná sociálními pracovnicemi, zhruba odpovídala již zmíněnému seznamu sestavenému pro potřeby všech odborných pracovníků angažujících se v řízení o svěření nezletilých dětí do výchovy. O existenci tohoto metodického materiálu však několik respondentů nevědělo (uvedli, že nic takového jako kritéria doporučená k prošetření neexistuje). Průměrně každá z pracovnic vypsala 4 až 5 kritérií. Nejvíce se zaměřují na zjištění socioekonomického statutu rodičů a vzájemných vztahů v rodině, dále pak na způsob života a osobnost rodičů. Ani jedna z pracovnic se výslovně nezmínila, že by ověřovala případné popouzení proti jednomu z rodičů nebo způsob, jakým chce rodič, do jehož péče by doporučila dítě svěřit, zajistit styk s druhým rodičem. Poměrně značná část respondentů shrnula kritéria do velmi obecné kategorie výchovné předpoklady rodičů, která o skutečném objektu šetření sociálních pracovnic mnoho neříká.
V případě, kdy jsou rodiče sami schopni se dohodnout a není třeba hlubšího poznání vztahů a poměrů v rodině, je postup sociálních pracovnic zcela vyhovující. Jde-li však o případ složitější a rodiče nejsou jednotní v názorech na porozvodové uspořádání, je mimo jiné i na sociálních pracovnicích posoudit výchovné předpoklady obou rodičů a přiklonit se k určité úpravě poměrů. V situaci, kdy sociální pracovnice mají k prošetření všech nutných kritérií velmi omezený čas (budeme-li vycházet z nejdelšího uvedeného časového úseku, přibližně šest hodin) a hlavními prostředky, které k šetření používají je návštěva v rodině a rozhovor s členy rodiny, nelze, podle mého názoru, zodpovědně posoudit všechny potřebné oblasti. Zjištění týkající se závažnějších kritérií mohou být pouze povrchní a skutečnost, že na základě takto prošetřených ukazatelů vypracují sociální pracovnice zprávu navrhující úpravu poměrů, vypovídá o rutinním a schématickém přístupu k práci.
Zaměříme-li se na výše zmiňovaný seznam kritérií, která by měla být vždy posouzena při rozhodování o svěření dítěte do péče a kritéria uvedená pracovnicemi v dotazníku, je v rámci možností jistě spolehlivé posouzení socioekonomického statutu, příjmových a bytových poměrů a s tím souvisejících hygienických podmínek. Rozhovorem lze zmapovat širší rodinné zázemí i způsob, jakým by při různé úpravě poměrů byla zajištěna kontinuita péče o dítě. Také úroveň vzdělání rodičů není problém ověřit. K tomu je v moci pracovnic zjistit další skutečnosti důležité pro výchovu dítěte, jako je pracovní zařazení rodičů, jejich pracovní doba, struktura volných dnů a dovolené.
Několik dalších ukazatelů také nepotřebuje k prošetření více času ani odborných dovedností. Například informace o tom, kdo vodí dítě do kroužků nebo s ním tráví více času. Ty je ale zase třeba opatrně interpretovat. Není jednoznačné, do jaké míry tento fakt vypovídá o vztahu rodičů k dětem. Působí zde totiž mnoho dalších faktorů. Od mužů se obecně očekává, že tráví více času v práci a méně s dětmi a od žen naopak, že dětem věnují většinu svého času. Takové rozdělení rolí funguje ve většině běžných rodin. To ale neznamená, že při změněných poměrech po rozpadu manželství, nebude otec schopen přizpůsobit se novým podmínkám a nebude se stejně odpovědně a oddaně jako matka věnovat dětem ve svém i jejich volném čase a nebude to dělat rád s vědomím, že je to způsob jak zůstat součástí života svých dětí.
Sociální pracovnice často v dotazníku uváděly zkoumání takových kritérií, jako jsou vztahy v rodině a osobnost rodičů. O skutečných vztazích, charakteru a morálce rodičů si v dostupném čase a při postupech, které používají, mohou udělat jen velmi zběžný obrázek, někdy i zcela mylný. Odkrýt opravdové motivy a záměry rodičů i citové vazby dětí vyžaduje mnoho času a použití speciálních postupů a metod. Těmi disponují spíše psychologové a i ti mohou mít s analýzou poměrů potíže a jejich interpretace může být zavádějící. Proniknout do spleti rodinných vztahů je složité v každé situaci. Při sporu o dítě jde navíc o závažný boj mezi partnery. Rodiče se, s cílem získat dítě do své péče, samozřejmě snaží zapůsobit na posuzovatele co nejlépe. Odhadnou, co se od nich očekává a přizpůsobí se tomu.
Nechci obecně zpochybňovat odbornou způsobilost sociálních pracovnic. Tvrdím jen, že v pracovních podmínkách, v kterých musí působit, by se neměly snažit hodnotit skutečnosti, které objektivně zhodnotit nemohou.
Tabulka 11: Pokud se přikloníte k výhradní péči matky, jak často navrhujete rozsah styku s otcem?
|
absol. čet |
relat. čet. (%) |
|
|
vždy |
9 |
12,O |
|
často |
25 |
33,3 |
|
občas |
25 |
33,3 |
|
zřídka |
11 |
14,7 |
|
nikdy |
2 |
2,7 |
|
je to individuální |
3 |
4,O |
|
celkem |
75 |
100, 0 |
|
nevyplnilo |
18 |
Velká část sociálních pracovnic návrh na úpravu styku dítěte s otcem (pokud je do výhradní péče svěřeno matce) do své zprávy pro soud spíše zahrnuje.
Tabulka 12 : Četnost s jakou sociální pracovnice navrhují různý rozsah styku.
|
nikdy |
zřídka |
občas |
často |
nejčastěji |
||||||
|
rozsah styku |
abs.. čet. |
relat. čet.% |
absol. čet. |
relat. čet.% |
abs. čet. |
relat. čet.% |
abs. čet. |
relat. čet.% |
abs. čet. |
relat. čet.% |
|
méně než den za měsíc |
37 |
69,4 |
16 |
28,1 |
0 |
0 |
1 |
1,8 |
0 |
0 |
|
jeden den za měsíc |
29 |
50,9 |
22 |
38,6 |
3 |
5,3 |
0 |
0 |
0 |
0 |
|
jeden víkend za měsíc |
14 |
23,7 |
26 |
44,1 |
14 |
23,7 |
2 |
3,2 |
0 |
0 |
|
jeden den za 14 dní |
7 |
11,5 |
19 |
31,1 |
22 |
36,1 |
7 |
11,5 |
3 |
4,9 |
|
jeden víkend za 14 dní |
0 |
0 |
1 |
1,2 |
8 |
9,9 |
36 |
44,4 |
33 |
40,7 |
|
méně něž den za 14 dní |
15 |
27,8 |
23 |
42,6 |
12 |
22,2 |
1 |
1,9 |
0 |
0 |
|
jeden den za týden |
9 |
14,8 |
12 |
19,7 |
29 |
47,5 |
6 |
9,8 |
2 |
3,3 |
|
méně než den za týden |
10 |
19,6 |
20 |
39,2 |
15 |
29,4 |
3 |
5,9 |
0 |
0 |
|
více než jeden den v týdnu |
13 |
25,5 |
20 |
39,2 |
11 |
21,6 |
4 |
7,8 |
0 |
0 |
Značný počet respondentů na otázku neodpověděl. Tři s vysvětlením, že vše je individuální, zbytek bez vysvětlení. Největší počet odpovědí se vyskytl u rozsahu styku na jeden víkend za čtrnáct dní, kde chybělo pouze 12 odpovědí z celkového počtu 93 respondentů.
Tabulka 13: Jaký rozsah styku považují sociální pracovnice za optimální.
|
absol. čet. |
relat. čet. (%) |
|
|
den za 14 dní |
3 |
3,5 |
|
víkend za 14 dní |
39 |
45,3 |
|
den za týden |
4 |
4,7 |
|
více než jeden den v týdnu |
5 |
5,8 |
|
víkend za 14 dní + jeden den v týdnu |
30 |
34,9 |
|
jiné |
3 |
3,5 |
|
individuální |
2 |
2,3 |
|
celkem |
86 |
100,0 |
|
nevyplnilo |
7 |
Podle očekávání je nejčastěji navrhovaným rozsahem styku s otcem jeden víkend za čtrnáct dní. Často ho navrhuje 44% a nejčastěji dalších 40 %respondentů (z těch, kteří odpověděli). Největší část sociálních pracovnic takový styk považuje také za optimální (45%). Podotýkám, že jde o rozsah styku používaný v situaci, kdy neexistují žádné objektivní důvody pro omezení styku otce s dítětem (otec má zájem a žádným způsobem neohrožuje zdravý vývoj dítěte). Další významná skupina se domnívá, že nejlepší by bylo, kdyby se dítě mohlo vídat s otcem jednou za čtrnáct dní o víkendu a jeden další den (odpoledne) v každém týdnu. Tato možnost nebyla v dotazníku přímo uvedena a respondenti ji sami vypisovali. Četnost, s jakou tuto rozšířenou úpravu styku uváděli jako optimální, byla překvapující. Bohužel rozsah reálně navrhovaného styku tomu neodpovídá.
Zkoumán byl pouze běžný styk v průběhu roku, ne během prázdnin a svátků. Těch se úprava styku také týká a většinou umožňuje dítěti strávit jistou část volného času s otcem.
I při vymezování rozsahu styku s rodičem, kterému dítě nebylo svěřeno do péče, hrají sociální pracovnice oddělení sociálně právní ochrany dětí významnou úlohu. Výsledky však vypovídají o rutinním postupu. Ve zdrcující většině případů navrhovaný rozsah styku dítěte s otcem na jeden víkend za čtrnáct dní nesvědčí o proklamovaném individuálním přístupu ke každému případu. Co znamená takto omezený kontakt pro dítě i otce popisuje již kapitola Standardní úprava styku otce s dítětem.
Právě v této oblasti by mohla být individuální práce s klientem značným přínosem. Někteří rodiče se dohodnou sami a není třeba do úpravy poměrů nijak zasahovat. V atmosféře konfliktu je však domluva často těžká a rodiče nejsou schopni nalézt kompromis. Tady, při hledání dohody, vidím velké pole působnosti pro sociální pracovnice a snad i jisté těžiště jejich práce směřující k obraně zájmu dítěte. Tím je, jak víme, jednoznačně co nejširší fungující kontakt s otcem a snahou sociálních pracovnic by mělo být takový kontakt zprostředkovat. K tomu, aby otec mohl kvalitně plnit všechny funkce vyplývající z jeho otcovské role a dítě z toho mohlo mít žádoucí prospěch setkání na jeden víkend za čtrnáct dní nestačí. Doplnění takového styku o další jeden den v týdnu je velmi pozitivní, i když stále ne zcela optimální. Je však třeba brát v úvahu objektivní překážky bránící ještě širší úpravě styku. To znamená zájmové kroužky dítěte, nutnou přípravu do školy atd. Přesto většinou vytížení dětí není takové, aby nebylo možné nalézt ještě jedno (dvě?) volné odpoledne v týdnu, které by mohlo dítě strávit s otcem. V případě, že ten bydlí v dostupné vzdálenosti od školy, nebo je ochoten dítě do školy ráno doprovodit, mohlo by u něj i přespávat a tím získat další společně strávený čas. Jde zejména o dobrou vůli rodičů se dohodnout. Ta z pochopitelných důvodů právě v době rozvodu chybí. Sociální pracovnice je ale ve sporu nezúčastněna a navíc má odborné vzdělání, tedy ví, co omezení kontaktu dítěte s otcem znamená. I jen objasnění důsledků oslabení vztahu dítěte s otcem, může některé rodiče přivést k aktivaci sil a větší snaze se domluvit, protože pro své dítě si jistě přejí to nejlepší. Pomoci může sociální pracovnice i při procesu hledání dohody. Určitá schopnost mediovat by měla být jednou z odborných dovedností pracovnic zabývajících se porozvodovou péčí, tedy pracujících s konfliktem. Běžné by mělo být i seznámení klientů s možností rodinné mediace, v rámci které jim pomohou již skuteční odborníci.
Alternativní úpravou je míněn u nás relativně nový institut střídavé péče i svěření dítěte do výhradní péče otce, které zákon umožňoval vždy, ale využívá se jen mizivě.
Tabulka 14: Považujete střídavou péči za prospěšnou pro dítě ?
|
absol. čet. |
relat. čet. (%) |
|
|
ano |
10 |
11,6 |
|
spíše ano |
29 |
33,7 |
|
spíše ne |
30 |
34,9 |
|
ne |
9 |
10,5 |
|
nevím |
8 |
9,3 |
|
celkem |
86 |
100,0 |
|
nevyplnilo |
7 |
Tabulka 15: Navrhovala jste někdy střídavou péči ?
|
absol. čet. |
relat. čet. (%) |
|
|
ano |
55 |
59,1 |
|
ne |
38 |
40,9 |
|
celkem |
93 |
100, 0 |
Střídavá péče je poměrně nová možnost a zatím si nezískala přílišnou důvěru sociálních pracovnic. Ty se přiklánějí spíše k názoru, že pravidelná změna prostředí dítěti škodí. Dalším vlivným faktorem, ovlivňujícím zatím malé využívání institutu střídavé péče, jsou velké nároky na koordinaci péče a komunikaci rodičů. Podíl respondentů, kteří nikdy tuto úpravu nenavrhovali, je proto značný. Nadpoloviční většina pracovnic však již střídavou péči navrhovala a to nejčastěji jedenkrát za svou praxi (respektive za dobu, kdy je tato úprava poměrů možná, tj od srpna 1998) - 16 případů, nebo dvakrát až třikrát (po 8 případech).
Tabulka 16: Navrhovala jste někdy svěření do výhradní péče otce ?
|
absol. čet. |
relat. čet. (%) |
|
|
ano |
88 |
95,7 |
|
ne |
4 |
4,3 |
|
celkem |
92 |
100,0 |
|
nevyplnilo |
1 |
Přes 95 % procent sociálních pracovnic někdy za svou praxi navrhovalo svěření dítěte otci, nejčastěji však pouze jedenkrát. Na faktory, které hovořily v těchto případech v neprospěch matky, se ptala další otevřená otázka. Opět jsou kvůli přehlednosti odpovědi shrnuty do několika zastřešujících kategorií. Pracovnice uvedly vždy několik negativních faktorů, součet relativních četností proto není 100%.
Tabulka 17: Faktory hovořící v neprospěch matky
|
faktory |
absol. čet. |
relat. čet. (%) |
|
opuštění rodiny (nezájem o dítě) |
42 |
37,0 |
|
zneužívání alkoholu a neako. drog |
34 |
29,9 |
|
přání dítěte |
34 |
29,9 |
|
nevhodný živ. styl |
23 |
20,2 |
|
špatná péče o dítě |
22 |
19,4 |
|
nemoc (i psych. labilita) |
13 |
11,4 |
|
lepší vých.předpoklady otce (znalec) |
12 |
10,6 |
|
dohoda rodičů |
10 |
8,8 |
|
promiskuita |
8 |
7,0 |
|
bytové či soc. podmínky |
6 |
5,3 |
|
nevhodný nový partner matky |
4 |
3,5 |
|
pracovní vytížení matky |
1 |
0,9 |
|
ovlivňování dítěte proti otci |
1 |
0,9 |
odpovědělo celkem 88 respondentů
Výsledek odpovídá obecně známému faktu, že otec může dostat dítě do péče pouze tehdy, je-li matka k jeho výchově zásadně nezpůsobilá. Nejvíce rozhodnutí sociálních pracovnic ve prospěch otce ovlivní nezájem matky o dítě, alkoholismus matky či závislost na jiných drogách, špatná péče o dítě nebo její celkový nevhodný životní styl. Vcelku často berou sociální pracovnice v úvahu i přání dítěte. U početně zastoupené kategorie lepších výchovných předpokladů na straně otce, zjištěných soudním znalcem, není bohužel jasné, proč je otec pro výchovu způsobilejší. Zda znalec konstatoval přítomnost stejných negativních faktorů, jaké uvádí pracovnice nebo zda i přes absenci nějakého zásadního nedostatku na straně matky provedl objektivní porovnání předpokladů matky a otce, z kterého vyšel lépe otec.
Tabulka 18: Četnost s jakou se sociální pracovnice setkávají s bráněním ve styku.
|
absol. čet. |
relat. čet |
|
|
často |
48 |
51,6 |
|
občas |
43 |
46,2 |
|
zřídka |
2 |
2,2 |
|
celkem |
93 |
100,0 |
Bránění ve styku dítěte s rodičem, kterému není svěřeno do péče, je podle těchto výsledků velmi rozšířený jev a respondenti se s ním v praxi setkávají až překvapivě často.
Sociální pracovnice mají k dispozici řadu prostředků, které stanovuje zákon a které mohou použít proti při postupu proti tomuto protiprávnímu jednání. Následující otázka zjišťovala, s jakou frekvencí a zda vůbec jsou tyto prostředky sociálními pracovnicemi využívány.
Tabulka 19: Četnost využívání zákonných prostředků proti bránění ve styku.
|
nikdy |
zřídka |
občas |
často |
nejčasteji |
celk. odp. |
||||||
|
opatření |
abs.. čet. |
relat. čet.% |
absol. čet. |
relat. čet.% |
abs. čet. |
relat. čet.% |
abs. čet. |
relat. čet.% |
abs. čet. |
relat. čet.% |
|
|
rozhovor s povinným rod. |
0 |
0 |
1 |
1,1 |
5 |
5,4 |
9 |
9,7 |
78 |
83,9 |
93 |
|
udělení napomenutí |
31 |
54,4 |
11 |
19,3 |
5 |
8,8 |
7 |
12,3 |
3 |
5,3 |
57 |
|
dohled nad výchovou |
32 |
54,2 |
15 |
25,4 |
10 |
16,9 |
1 |
1,7 |
1 |
1,7 |
59 |
|
podnět k zahájení soudního řízení o úpravě styku |
12 |
16,7 |
10 |
13,9 |
16 |
22,2 |
19 |
26,4 |
15 |
20,8 |
72 |
|
podnět k zahájení soudního řízení ke změně výchovy |
32 |
50,0 |
20 |
31,3 |
9 |
14,1 |
3 |
4,7 |
0 |
0 |
64 |
Téměř 90 % respondentů používá z dostupných prostředků k nápravě situace, kdy jeden rodič (většinou matka) brání druhému ve styku s dítětem, nejčastěji rozhovor s rodičem, respektive domluvu rodiči, který styku brání. Všechny ostatní prostředky jsou používány jen mizivě. Napomenutí rodiče, dohled nad výchovou a podnět ke změně výchovy nejméně polovina sociálních pracovnic dokonce nevyužívá nikdy. O něco častěji se setkáváme s podnětem k úpravě styku. Ten necelých 21% pracovnic udává jako nejfrekventovanější používaný prostředek a dalších zhruba 26% podává návrh na úpravu styku často.
Domluva rodiči je pouze prvním a nejméně účinným krokem při postupu proti matkám (není vyloučeno stejné jednání otců), které brání otci ve styku s dítětem. Rozhovor nemá velkou šanci na úspěch, protože matka snažící se o zpřetrhání vztahů dítěte s otcem nejedná tak z pouhého rozmaru, který by si po intervenci sociální pracovnice rozmyslela, ale promyšleně, s určitým cílem (potrestání bývalého partnera, jeho odstranění ze života svého i dítěte atd). Domnívám se, že účinné mohou být prostředky, které hrozí nějakým vyvozením důsledků a postihem. Vyslovení napomenutí nebo ustanovení dohledu nad výchovou takového rodiče již signalizuje, že porušování zákona a práv dítěte nebude ponecháno bez povšimnutí. Opravdu účinná by byla změna výchovy, tedy svěření dítěte do výhradní péče druhého rodiče a trestní stíhání, pokud by byly opravdu používány. Pod reálnou hrozbou ztráty dítěte nebo trestního stíhání by většina matek svůj postoj jistě rychle změnila. Podávání podnětu k úpravě styku není podle mého názoru nejvhodnějším postupem. Pravděpodobně by vedlo jen k potvrzení nároku otce na styk s dítětem případně k jeho úpravě, nemá však nátlakovou hodnotu, která by nutila matku podrobit se rozhodnutí soudu a dítě připravit ke styku a předat ho otci.
Při bránění ve styku je nezbytně nutný rychlý účinný postup, protože každá prodleva je pro dítě komplikací a prohloubením problému. Pokud se maření styku často spojené s popouzením proti otci nechá bez postihu a není mu včas zabráněno, hrozí až vznik syndromu zavrženého rodiče. Ten je už jen těžko návratným narušením vztahu dítěte s otcem, velmi vážně poškozujícím dítě téměř ve všech oblastech jeho psychosociálního a osobnostního vývoje.
Celkově lze postup sociálních pracovnic v této oblasti označit jako liknavý a neúčinný. Neangažují se do té míry, aby jejich zásah vedl ke skutečné ochraně zájmů dítěte a dodržování jeho práv. To znamená k nápravě a udržení nebo znovunavázání vztahu dítěte s otcem .
Tabulka 20: Setkala jste se někdy s syndromem zavrženého rodiče ?
|
absol. čet |
relat. čet (%) |
|
|
ano |
71 |
76,3 |
|
ne |
20 |
21,5 |
|
nevím |
2 |
2,2 |
|
celkem |
93 |
100,0 |
Tabulka 21: Považujete tento jev za rozšířený ?
|
absol. čet. |
relat.čet. (%) |
|
|
ano |
2 |
2,2 |
|
spíše ano |
16 |
17,6 |
|
spíše ne |
44 |
48,3 |
|
ne |
19 |
20,9 |
|
nevím |
10 |
11,0 |
|
celkem |
91 |
100,0 |
|
nevyplnilo |
2 |
Tabulka 22: Považujete syndrom zavrženého rodiče za závažný problém pro dítě?
|
absol. čet. |
relat. čet. (%) |
|
|
ano |
57 |
61,3 |
|
spíše ano |
28 |
30,1 |
|
spíše ne |
4 |
4,3 |
|
ne |
1 |
1,1 |
|
nevím |
3 |
3,2 |
|
celkem |
93 |
100,0 |
Většina sociálních pracovnic se se syndromem zavrženého rodiče již setkala, nepovažují ho však za příliš rozšířený jev. Téměř dvě třetiny respondentů ho neshledávají rozšířeným. Jedna desetina neví. Naprostá většina pracovnic (91%) se domnívá, že syndrom je závažným problémem pro dítě. Pět sociálních pracovnic ho však závažným neshledává a tři nevědí.
Fakt, že většina sociálních pracovnic je obeznámena se závažností a nebezpečností syndromu zavrženého rodiče je v rozporu s pozorností, jakou věnují ochraně dětí před vznikem syndromu, tj. účinnému postupu proti bránění ve styku.
Otázka na rodinnou mediaci byla do dotazníku zařazena s cílem zjistit, jaký přehled o této metodě sociální pracovnice mají a zda této znalosti využívají ve prospěch klientů.
Téměř dvě třetiny sociálních pracovnic se s rodinnou mediací setkalo. Přibližně stejné množství ji považuje za vhodný prostředek k řešení konfliktů v rozvodové a porozvodové situaci a dokonce ji, podle svého vyjádření, alespoň občas doporučují svým klientům.
Mediace (tj. zprostředkované vyjednávání a uzavření dohody za pomoci mediátora, který nezastupuje ani jednu ze stran sporu, ale pomáhá stranám, aby ony samy našly oblasti shody) je totiž vhodným mimosoudním řešením i v případě rodinných krizí. Jde o alternativu k běžnému vedení rozvodových nebo opatrovnických sporů o výchovu nezletilého dítěte. Dohoda uzavřená pomocí mediátora může být předložena rozvodovému soudu ke schválení. Rodiče se tak vyhnou vleklým soudním sporům, které jsou zátěží nejen pro ně, ale zejména pro jejich děti.
Ve vyspělých zemích je tato metoda rozšířenou standardní službou. U nás neexistuje povědomí o možnosti využití této metody. Právě sociální pracovnice, které se setkávají s klienty v situaci, kdy by jim mohla mediace aktuálně pomoci, by mohly informace o ní poskytnout a v případě zájmu rodičů, doporučit kam se obrátit.
Zástupci Společnosti pro rodinnou mediaci se již delší čas snaží, aby byla informace o rodinné mediaci automaticky podávána všem klientům, kteří se na sociální pracovnice obrátí. Tato aktivita není zatím úspěšná.
Pro ověření možností spolupráce orgánů sociálně právní ochrany dětí a mediační služby proběhl v okrese Strakonice v období pěti měsíců pokus, při kterém sociální pracovnice klientům nabízeli využití rodinné mediace. Vyzkoušet tento způsob řešení konfliktu se rozhodlo přes 11% klientů a většině z nich se podařilo uzavřít alespoň částečnou dohodu. Předsedkyně Společnosti pro rodinnou mediaci hodnotí zkušenosti z pokusu pozitivně, protože potvrdil, že u nezanedbatelné části rodičů je možné dosáhnout dohody a uchránit dítě soudních sporů.
Tabulka 23: Prameny, z kterých sociální pracovnice při své práci vycházejí
|
používá |
nepoužívá |
celkem |
neodpovědělo |
||||
|
prameny |
absol. čet. |
relat. čet (%) |
absol. čet. |
relat. čet (%) |
absol. čet. |
relat. čet (%) |
|
|
knihy |
40 |
43,5 |
52 |
56,5 |
92 |
100,0 |
1 |
|
odborné časopisy |
72 |
78,3 |
20 |
21,7 |
92 |
100,0 |
1 |
|
noviny |
29 |
31,5 |
63 |
68,5 |
92 |
100,0 |
1 |
|
metodické materiály |
76 |
82,6 |
16 |
17,4 |
92 |
100,0 |
1 |
|
školení |
86 |
93,5 |
6 |
6,5 |
92 |
100,0 |
1 |
Nejvíce pracovnice jako podklad pro svou práci používají znalostí, získaných na různých školeních. Dalšími nejvyhledávanějšími prameny jsou metodické materiály MPSV a odborné časopisy.
Respondenti byli v dotazníků požádáni, aby ke každému, v dotazníku uvedenému druhu pramenů vypsali konkrétní tituly. V naprosté většině tak však neučinili a odpovídali pouze obecně (tzn. zákony, odborná literatura, odborné časopisy atd.). Vícekrát byly zmíněny jen knihy Z. Matějčka (např. Přestáváte být manželi, ale zůstáváte rodiči; Co děti nejvíce potřebují).
Celých 97% respondentů deklaruje spokojenost s přístupem k potřebným materiálům na pracovišti a nadpoloviční většina má i čas vyhledávat si další prameny samostatně.
Metodické řízení oddělení sociálně právní ochrany dětí má na starosti Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR. To vydává metodické pokyny a materiály vztahující se k různým oblastem práce orgánů sociálně právní ochrany dětí. Zajišťuje také školení pro sociální pracovnice. V poslední době prošly téměř všechny pracovnice školením zaměřeným na novelu zákona o rodině a v současnosti probíhají další k novému zákonu o sociálně právní ochraně dětí.
Jako metodické materiály týkající se porozvodové péče vydalo MPSV v roce 1993 brožuru „Nové pohledy na rozvodovou tématiku„ obsahující výše zmíněná kritéria pro posuzování výchovných předpokladů rodičů. Dále pak první překlad Warhakovy „Revoluce v porozvodové péči o děti“ a zkrácenou verzi „Syndromu zavrženého rodiče“ R. A. Gardnera. Podle informací pracovníků MPSV mají zaměstnanci orgánů sociálně právní ochrany dětí, s jejichž prací tyto materiály souvisí, povinnost se s nimi seznámit.
Otázky v dotazníku měly za cíl zjistit, zda sociální pracovnice tuto literaturu skutečně znají. Jednoznačnou odpověď však výsledky nepřinesly. Ani jedna z pracovnic sice zmíněné knihy výslovně neuvedla, to však nelze jednoznačně interpretovat jako jejich neznalost.
Dalšími zdroji informací jsou odborné časopisy Sociální politika, Děti a my a Rodinné právo (od začátku roku 2000 Rodina a právo), na které odkazují zaměstnanci ministerstva a odvolávali se na ně i respondenti dotazníkového šetření.
Metodický pokyn upřesňující nebo vykládající právní předpisy, které upravují oblast porozvodové péče, neexistuje. Sociální pracovnice nemají k dispozici přesnější metodiku práce při řešení různých situací, které mohou při sporu o dítě nastat. Domnívám se že upravit podrobným pokynem například ochranu zájmů dítěte při bránění ve styku by bylo velmi žádoucí a přínosné. Právě v této oblasti, zdá se, pracovnice nejvíce tápou a jejich práce je jednoznačně neefektivní.
Přestože jsou sociální pracovnice při své práci vázány hlavně zákony a odbornými i etickými standardy, mají na ni jistý vliv i jejich osobní postoje. Názory na funkci rodiny, role rodičů, výchovu dětí, rozvod a dětské potřeby v rozvodové a porozvodové situaci apod. se do určité míry podílí na selekci i interpretaci zjištěných skutečností a zaujímání stanoviska k jednotlivým případům. V neposlední řadě osobní postoje vypovídají i o tom, jak sociální pracovnice přijímají novější odborné poznatky.
V dotazníkovém šetření byla k zjištění osobních postojů respondentů použita metoda měření míry souhlasu s tvrzeními, která reprezentovala určité vyhraněné postoje.
Tabulka 24: Ženy jsou k potřebám dětí vnímavější než muži.
|
absol. čet. |
relat. čet. (%) |
|
|
ano |
7 |
7,6 |
|
spíše ano |
62 |
67,4 |
|
spíše ne |
8 |
8,7 |
|
ne |
8 |
8,7 |
|
nevím |
7 |
7,6 |
|
celkem |
92 |
100,0 |
|
nevyplněno |
1 |
Tabulka 25: Muži jsou, stejně jako ženy, vybaveni instinkty pro mateřské zacházení.
|
absol. čet. |
relat. čet. (%) |
|
|
ano |
7 |
7,5 |
|
spíše ano |
42 |
45,2 |
|
spíše ne |
34 |
36,6 |
|
ne |
2 |
2,2 |
|
nevím |
7 |
7,5 |
|
celkem |
92 |
100,0 |
|
nevyplněno |
1 |
Tabulka 26: Vztah matka - dítě je intimnější než vztah mezi otcem a dítětem.
|
absol. čet. |
relat. čet. (%) |
|
|
ano |
6 |
6,5 |
|
spíše ano |
50 |
54,4 |
|
spíše ne |
15 |
16,3 |
|
ne |
13 |
14,1 |
|
nevím |
8 |
8,7 |
|
celkem |
92 |
100,0 |
|
nevyplněno |
1 |
Tabulka 27: Dítě v prvních létech života potřebuje především matku.
|
absol. čet. |
relat. čet. (%) |
|
|
ano |
25 |
26,9 |
|
spíše ano |
60 |
64,3 |
|
spíše ne |
3 |
3,2 |
|
ne |
3 |
3,2 |
|
nevím |
2 |
2,2 |
|
celkem |
93 |
100,0 |
Tabulka 28: Výchova dítěte je více mateřskou záležitostí.
|
absol. čet. |
relat. čet. (%) |
|
|
ano |
1 |
2,2 |
|
spíše ano |
34 |
37,4 |
|
spíše ne |
26 |
28,6 |
|
ne |
20 |
22,0 |
|
nevím |
9 |
9,9 |
|
celkem |
91 |
100,0 |
|
nevyplněno |
2 |
Tabulka 29: Pokud se dítě vyjádří o jednom z rodičů odmítavě, že jej nechce vidět, je to jeho svobodní rozhodnutí a mělo by se respektovat.
|
absol. čet. |
relat. čet. (%) |
|
|
ano |
7 |
8,1 |
|
spíše ano |
23 |
26,7 |
|
spíše ne |
32 |
37,2 |
|
ne |
17 |
19,8 |
|
nevím |
7 |
8,1 |
|
celkem |
86 |
100,0 |
|
nevyplněno |
7 |
Tabulka 30: Děti trpí střídáním domácností matky a otce po jejich rozvodu.
|
absol. čet. |
relat. čet. (%) |
|
|
ano |
17 |
18,7 |
|
spíše ano |
39 |
42,8 |
|
spíše ne |
24 |
26,4 |
|
ne |
4 |
4,4 |
|
nevím |
7 |
7,7 |
|
celkem |
91 |
100,0 |
|
nevyplněno |
2 |
Tři čtvrtiny respondentů si myslí, že ženy jsou k potřebám dětí vnímavější než muži, ale více něž polovina věří v stejné instinktivní vybavení mužů a žen pro „mateřské„ zacházení. Přes 60% sociálních pracovnic považuje vztah mezi dítětem a matkou za intimnější. Téměř všichni se domnívají, že dítě potřebuje v prvních létech života hlavně matku. Polovina pracovnic zastává názor, že výchova dítěte není více mateřskou záležitostí, ale celých 40% ji stále za spíše mateřskou považuje.
Přes polovinu respondentů si uvědomuje možnost záměrného negativního ovlivňování postoje dítěte k jednomu z rodičů a domnívá se, že je třeba tuto možnost zvážit, projeví-li dítě přání nesetkat se s rodičem. Podle vyjádření řady respondentů záleží v tomto případě hlavně na věku dítěte.
Střídavé péči nejsou pracovnice příliš nakloněny. 60% z nich shledává pravidelnou změnu prostředí pro dítě škodlivou.
Osobní postoje sociálních pracovnic zhruba odpovídají celospolečenské atmosféře, která je utvářena již slábnoucím, nicméně stále vlivným kultem mateřství.
O schopnostech mužů starat se o velmi malé děti a stejně jako jejich matky rozpoznat jejich potřeby a adekvátně na ně odpovídat, je přesvědčena jen menší část respondentů. Domnívám se, že by to mohl být i důsledek toho, že tu chybí osobní zkušenost s „mateřským„ chováním mužů. V současnosti se u nás obecně neočekává, že by se muž věnoval péči o dítě v raném věku a nejsou na něj v tomto ohledu kladeny žádné nároky. Muži tuto nepsanou normu vesměs neporušují a ochotně ponechávají péči na matce. Jejich předpoklady pro tuto činnost tak prezentují jen výsledky vědeckých výzkumů.
Za závažné považuji nedocenění výchovné role otce, které dotazník ukázal. Velká část sociálních pracovnic sice jeho význam nepodceňuje a jeho přínos k výchově dítěte považuje za rovnocenný s výchovným působením matky; skupina pracovnic, které soudí, že výchova je více mateřskou záležitostí je ale nezanedbatelně početná (40%). Vzhledem k tomu, jakým způsobem mohou ovlivnit průběh výchovy dětí, jejichž zájmy mají zastávat, jde o postoj až nebezpečný.
Při práci na dotazníkovém šetření jsem cítila velkou uzavřenost oddělení sociálně právní ochrany dětí před okolím a až strach poskytnout informace osvětlující jejich praxi. To je zřejmě důsledkem sílící kritiky práce oddělení, kterou si pravděpodobně pracovnice i jejich vedoucí uvědomují. Potíže při distribuci dotazníku, popsané v úvodu praktické části, souvisí podle mého názoru i s touto skutečností.
V dotaznících, které se vrátily, byly mnohé otázky nezodpovězeny nebo zodpovězeny tak, že jejich vyhodnocení bylo obtížné. To mohlo být způsobeno samozřejmě i špatnou formulací některých otázek, nicméně celkově lze nazvat postoj respondentů (přes zaručenou anonymitu) jako velmi opatrný.
Přesto dotazníkové šetření osvětlilo některé aspekty práce oddělení sociálně právní ochrany dětí v oblasti porozvodové péče a lze z něj vyvodit potvrzení či vyvrácení hypotéz. Stále je však nutné brát v úvahu nereprezentativnost vzorku respondentů, jak je zdůvodněna v úvodu.
Hypotéza 1: Sociální pracovnice oddělení sociálně právní ochrany dětí postupují při přípravě zprávy pro soudní řízené o svěření nezletilých dětí do péče po rozvodu rodičů stereotypně.
Stereotypním postupem bylo myšleno to, že sociální pracovnice neposuzují každý případ individuálně, ale připravují zprávy pro soud stále stejně podle určité šablony a i návrh na úpravu poměrů nezletilých dětí po rozvodu rodičů podávají téměř bez vyjímky stále jen jeden stejný, přestože situace v každé rodině je jiná a potřeby dětí se liší. Tato hypotéza byla šetřením potvrzena. Svědčí o tom jednak skutečnost, že sociální pracovnice, které se zúčastnily dotazníkového šetření během své praxe téměř nenavrhují jinou úpravu poměrů, než svěření dítěte do výhradní péče matky. Jinak je tomu pouze, když je matka k výchově dítěte naprosto nezpůsobilá. Průměrně sociální pracovnice navrhly svěření dítěte do výhradní péče otce dvakrát až třikrát za svou praxi. Také srovnání všech kritérií, která podle svého vyjádření sociální pracovnice zjišťují a prošetřují jako podklad pro zprávu pro soud, postupů k tomu používaných a času, který mají k dispozici, podporuje domněnku o rutinním přístupu k případům. Podle mého názoru není v jejich silách za podmínek, které mají k práci (čas, odborné znalosti, metody šetření) opravdu pečlivě posoudit všechny skutečnosti, v každém konkrétním případě tak, aby mohly navrhnout úpravu poměrů odpovídající specifickým potřebám a možnostem konkrétní rodiny. O individuálním přístupu nesvědčí ani rozsah styku dítěte s otcem, který pracovnice stále hromadně navrhují na jeden víkend za čtrnáct dní.
Hypotéza 2: Sociální pracovnice nevyužívají všech dostupných zákonných prostředků pro řešení situace, kdy jeden rodič brání druhému ve styku s dítětem.
Výsledky dotazníkového šetření potvrdily tento předpoklad zcela jednoznačně. Pokud se sociální pracovnice setkají s touto situací, používají k nápravě a tedy ochraně zájmů dítěte v podstatě pouze dvou z dostupných prostředků a to těch nejméně účinných.
Hypotéza 3: Sociální pracovnice jsou stále ovlivněny kultem mateřství, který odporuje výsledkům odborných výzkumů potvrzujícím význam otce pro dítě a negativní důsledky omezení či ztráty kontaktu otce s dítětem.
Část dotazníku zaměřená na osobní postoje sociálních pracovnic nepotvrdila obecnou platnost této domněnky. Jistá část respondentů zastává názory, které jsou v souladu s výsledky zmíněných výzkumů a význam otce pro dítě již nepodceňuje. Přesto např. více než polovina respondentů soudí, že vztah dítěte s matkou je intimnější než s otcem. Praxe také vypovídá spíše o přetrvávajícím vlivu kultu mateřství. Disproporce ve svěřování dětí matkám a otcům svědčí o tom, že matka je stále považována za „od přírody vhodnější„ osobu pro výchovu dětí.
Ani v další oblasti není výsledek jednoznačný. Značná část sociálních pracovnic si zřejmě uvědomuje potřebu širší úpravy styku dětí s otcem tak, aby bylo možné udržet vztah v takové intenzitě a kvalitě, která umožňuje otci zůstat plnohodnotnou součástí života svého dítěte a dítěti mít z jeho přítomnosti prospěch. Ale praxe tomu bohužel opět neodpovídá. Pracovnice nenavrhují takový rozsah styku, jaký považují za optimální.
V tomto závěrečném srovnání jde o odhalení existujících rozporů mezi skutečnou a žádoucí praxí v oblasti porozvodové péče. Optimální ochrana dětí v rozvodové a porozvodové situaci by měla vycházet z odborných poznatků shrnutých v teoretické části práce. Z nich vyplývá, že hlavním zájmem dítěte po rozvodu rodičů je udržet co nejužší a nejplnohodnotnější vztah s oběma rodiči. Právní normy České republiky k tomu teoreticky poskytují dostatek podkladů a prostředků.
Situace v oblasti svěřování dětí do výhradní péče matky nebo otce je všeobecně známá. Statistiky mluví zcela jasně, procento případů, kdy byly děti svěřeny do péče otce se pohybuje okolo 8%. Většinou se tak stalo, když matka nejevila o dítě zájem nebo byla pro jeho výchovu zcela nezpůsobilá.
Nově zákon o rodině umožňuje svěření dítěte do střídavé nebo společné péče. O výhodách a nevýhodách takového uspořádání se stále diskutuje i mezi odbornou veřejností (viz kapitola Střídavá péče). Soudy této možnosti zatím využívají zřídka, uvádí se 60 případů od doby platnosti zákona, tj. srpen 1998 do února 1999. Připomeňme, že pouze za rok 1998 rozhodl soud o výchově dětí v 69 805 případech. Sociální pracovnice z orgánů sociálně právní ochrany dětí k střídavé (společné) výchově zaujaly veskrze negativní postoj. Podle dotazníkové šetření považují střídání prostředí za škodlivé a velká část z nich, od doby platnosti zákona, ještě ani jednou nenavrhovala soudu svěření dítěte do střídavé péče a většina z těch, které takový návrh podaly tak učinila jen jednou. Je však nutné brát v úvahu, že takové porozvodové uspořádání vyžaduje od rodičů schopnost často a efektivně spolu komunikovat a na mnoha podstatných věcech se shodnout. To je v rozvodové situaci jistě těžké a v důsledku toho je počet případů vhodných pro střídavou péči značně omezen.
Zákon stanovuje některé základní skutečnosti, podle kterých se posuzují výchovné předpoklady rodičů (§26 odst. 4). Zjišťování těchto skutečností mají na starosti hlavně sociální pracovnice určené jako kolizní opatrovníci dětí. Úroveň šetření je však problematická. Vzhledem k tomu, o jak složitou záležitost se jedná, nejsou postupy orgánu sociálně právní ochrany dětí příliš efektivní (viz dotazníkové šetření).
Pozornost bych chtěla věnovat i právu dítěte vyjádřit se k věcem, které se ho bezprostředně týkají a být v takových záležitostech slyšeno před soudem (Čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a § 31 odst. 3 a §48 odst. 2 zákona o rodině). Sociální pracovnice se na tuto normu často odvolávají a přání dítěte uvádí jako jedno z kritérií, které zkoumají při prošetřování výchovných předpokladů rodičů. Aplikace těchto paragrafů však může přinášet některé problémy v souvislosti s relativitou svobodného vyjádření vlastního názoru dítěte. Dítě je ovlivňováno řadou faktorů a orientace v nastalé situaci je pro ně vždy velmi složitá. Někdy jsou děti záměrně popuzováni jedním z rodičů proti druhému. V extrémním případě se mluví o syndromu zavrženého rodiče, kdy o svobodném projevu dítěte nemůže být řeč. Pro soud je těžké posoudit, do jaké míry dítě projevilo opravdu své vlastní přání a do jaké míry bylo ovlivněno někým jiným.
Dalším faktem, který je třeba brát na zřetel je, že rozvod rodičů je i tak pro dítě velmi stresující a je často spojen s pocity viny. Je pravděpodobné, že požadavek na projevení větší náklonnosti jednomu z rodičů tyto negativní pocity ještě vystupňuje.
Z komentáře k zákonu o rodině vyplývá, že by soud měl postupovat přísně individuálně při úpravě styku dítěte s rodičem, kterému nebylo dítě svěřeno do péče. Ve skutečnosti se však nejčastěji setkáváme se standardní úpravou styku jedenkrát za 14 dní, která je zřejmě obecně považována za optimální a to přesto, že odborníci jsou k dostatečnosti takového vymezení styku skeptičtí. Pro ilustraci uvádím citaci z výslechu soudního znalce PhDr. R Nesnídala, který je vzhledem ke svému statutu považován soudem za kompetentní autoritu. U okresního soudu v Pelhřimově zpochybnil možnost výchovně působit na dítě pokud se s ním otec vídá jednou za čtrnáct dní. Uvedl že: „Skutečnost, že je styk upraven pouze o víkendu, nestačí k výchově dítěte„. Úprava styku na jeden víkend za čtrnáct dní tak v podstatě odporuje Listině základních práv a svobod odst. 4, který zaručuje dětem právo na výchovu obou rodičů.
Situace, kdy se jeden z rodičů protiví rozhodnutí soudu a brání ve styku s dítětem druhému rodiči, je ošetřena v zákoně o rodině a zákonech souvisících vcelku podrobně. Orgány sociálně právní ochrany dětí jsou oprávněny užít několika stupňů výchovných opatření vůči povinným rodičům, bránícím styku dítěte s rodičem oprávněným. Sociální pracovnice se však až na vyjímky omezují na ústní domluvu povinnému rodiči. Jejich přístup k tomuto problému je natolik pasivní, že zřídka využívají i možnosti dát podnět na přezkoumání situace soudu, který by dál převzal odpovědnost za řešení.
Zákon poskytuje možnosti, jak se domáhat výkonu rozhodnutí a donutit rodiče k vydání dítěte (osř. § 272 a § 273). Pro krajní případy zakotvuje i možnost svěřit dítě do péče druhého rodiče (zákon o rodině § 27 a § 28). Realita je však jiná. Matky (v naprosté většině případů jde, vzhledem k poměru dětí svěřených do výhradní péče matkám a otcům, o matky) bránící otcům ve styku s dítětem jsou pokutovány podle §273 odst. 1 jen zřídka. Výše pokut bývá symbolická s odkazem na snížení či ohrožení životní úrovně dítěte.
Návrh na výkon rozhodnutí odnětím dítěte (§ 273 odst. 2) podává zpravidla otec, kterému je opakovaně po delší dobu bráněno setkat se se svým dítětem. Soudy na tyto návrhy většinou nereflektují, s argumentem, že by takový zásah byl příliš traumatizující pro dítě. To je do jisté míry pravda, je však otázkou co je pro dítě větším zlem, nepříjemný zážitek výkonu rozhodnutí (a věřím, že i takový zásah lze provést v mezích možností citlivě) nebo úplná ztráta kontaktu a vztahu s otcem. Orgán sociálně právní ochrany nemůže podat návrh na výkon rozhodnutí (to může učinit pouze zúčastněná osoba, tedy otec), je však v jeho kompetenci podat k výkonu rozhodnutí podnět, který alespoň signalizuje soudu, že něco není v pořádku, případně podpořit návrh podaný otcem, tak aby mu soud přikládal větší váhu. Příslušné orgány se takovému postupu, přes naléhání postižených rodičů, brání s odůvodněním, že nezastupují práva rodičů, ale dětí. Tento argument není korektní. Orgán sociálně právní ochrany je skutečně povinen chránit práva a zájmy dětí (např. § 43 zákona o rodině), ale Úmluva o právech dítěte čl. 9 odst. 3 zakotvuje jako jedno ze základních práv, právo dítěte stýkat se s oběma rodiči.
Dlužno dodat, že jsem se setkala s několika případy, kdy se rozhodnutím soudu neřídil otec dítěte a odmítal ho vydat do péče matky, které bylo podle soudního rozhodnutí svěřeno. Soud přistoupil k výkonu rozhodnutí podle § 273 nebo na základě předběžného opatření a zásah proběhl velmi rasantní a k osobě dítěte necitlivou formou.
Trestní oznámení pro maření výkonu rozhodnutí (§ 171 odst. 3 trestního zákona) podávají většinou tzv. oprávnění rodiče a soudy k nim přistupují zdráhavě. Orgány sociálně právní ochrany dětí oznámení nepodávají, přestože jsou vázány oznamovací povinností. Ačkoliv příslušné zákony umožňují, aby při důsledném postupu státních orgánů byl povinný rodič trestně stíhán již po třetím zmařeném styku, jsou tyto trestné činy postihovány jen výjimečně.
Trestní stíhání je vhodným prostředkem, v podstatě šetrným k dítěti a účinným směrem k povinnému rodiči. Neuspěje zde argument, používaný proti výkonu rozhodnutí, o traumatickém zážitku pro dítě. Kdyby bylo běžně možné domáhat se práva na styk z dítětem pomocí trestního stíhání bránící matky, nepoužití výkonu rozhodnutí v zájmu dítěte by bylo zcela akceptovatelné. Jako příklad postupu soudu však uvedu případ, s kterým mě seznámila soudkyně krajského soudu v Praze JUDr. Hráchová. Soud, aby ochránil dítě, rozhodl nevyužít možnosti výkonu rozhodnutí a odebrání dítěte, ale později odmítl i trestně stíhat povinou matku s argumentem, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu, protože nebylo využito všech zákonných prostředků předcházejících trestnímu řízení.
Mnoho rodičů bránících ve styku tak spoléhá na pasivitu soudů a ignorují hrozby sankcí (které za současného stavu ani hrozbami nejsou). Jedním z důvodů, proč společnost používá trestů, je odradit potencionálního pachatele od činu. Pokud trest po trestném činu uložen není, jde v jistém smyslu o posílení takového (trestného) chování. Přitom lze předpokládat, že právě v tomto případě by opravdu reálná hrozba trestu odnětí svobody (případně bezprostřednější hrozba vzetí do vazby, aby se zabránilo pokračování trestné činnosti před a v průběhu soudního řízení) stačila k změně nežádoucího chování.
V podstatě to samé platí pro aplikaci § 27 a 28. Zákon stanoví, že bránění ve styku je podnětem pro změnu výchovného prostředí. Dojde-li tedy k opakovanému a bezdůvodnému zabránění setkání oprávněného rodiče s dítětem , měl by to podle zákona být důvod ke svěření dítěte druhému rodiči. Ani tato norma se nepoužívá. Podat návrh na změnu výchovy je v pravomoci orgánů sociálně právní ochrany dětí, které by tak měly činit, jakmile zjistí, že styk delší dobu nefunguje a matka nereaguje na slovní intervenci pracovnice orgánu. Takové opatření by mělo (stejně jako možnost trestního stíhání) i preventivní charakter. I odborníci z oblasti práva se domnívají, že vědomí opravdu hrozící změny výchovy by přimělo matku k umožnění styku.
Zaznamenány jsou i jiné případy, kdy otec velmi stojí o to vídat se s dětmi a návštěv se domáhá, ale o výhradní péči o dítě nemá zájem. V takovém případě samozřejmě nelze nařídit změnu výchovy a ani ji použít jako nátlakový prostředek, protože matky o takovém postoji svého bývalého partnera dobře vědí. Mohou tedy dál mařit rozhodnutí soudu a bránit otci ve styku s dítětem s vědomím, že jim téměř nic nehrozí, protože prostředku, který by byl vhodný pro tuto situaci, tj. trestního stíhaní, se nepoužívá.
V závěru výčtu právních předpisů jsem zmínila § 19 písm. J zákona o působnosti orgánů ČR v sociální zabezpečení, který ukládá orgánům sociálně právní ochrany okresních úřadů (referát sociálních věcí) povinnost poskytovat poradenskou a psychoterapeutickou péči manželům. Tuto normu jsem uvedla v souvislosti se situací v oblasti rodinné mediace. Již delší čas se snaží zástupci Společnosti pro rodinnou mediaci prosadit, aby sociální pracovnice cíleně informovaly své klienty o existenci mediace jako metody, která jim může pomoci lépe zvládnout konflikty a usnadnit dohodu o porozvodovém uspořádání. Ministerstvo práce a sociálních věcí zatím nevyužívá možnosti metodického řízení a uvádí, že nedisponuje prostředky, které by umožňovaly toto sociálním pracovnicím uložit, přestože by poskytování takové informace odpovídalo náplni jejich práce dané zákonem.
Zákony ČR týkající se porozvodové péče odpovídají požadavkům mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách a teoreticky poskytují dostatek možností pro dosažení spravedlivého uspořádání rodinných poměrů. Zaručují dětem právo na styk s oběma rodiči a zakotvují prostředky použitelné pro dosažení tohoto práva pro případ, že jej některý z rodičů nerespektuje. V praxi se však tyto zákony ve velké míře obcházejí nebo přímo porušují. A z mých dosavadních poznatků nemohu než soudit,že řada orgánů a institucí neplní své zákonné poslání a umožňují tak rozsáhlé beztrestné porušování základních lidských práv.
Právě v postupu sociálních pracovnic v případech bránění ve styku se objevily snad nejzásadnější nedostatky. Dá se říci, že při ochraně dětí před bráněním ve styku jsou sociální pracovnice bezradné a téměř nečinné. Zákon poskytuje prostředků pro účinné zakročení proti bránění ve styku dostatek, žádné další upřesnění, komentář nebo metodiku nemají však sociální pracovnice k dispozici. Proto se pokusím možný postup navrhnout.
Při ochraně zájmů a práv dítěte, kterému je bráněno ve styku s rodičem, kterému není svěřeno do péče (Úmluva o právech dítěte čl. 9 odst. 3), se doporučuje oddělením sociálně právní ochrany dětí postupovat podle následujících zásad v souladu s § 14, odst. 3 zákona o sociálně právní ochraně dětí a § 178 odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu, které ukládají oddělení sociálně právní ochrany dětí vyřizovat podněty a upozornění občanů stran výchovy nezletilého a činit vhodná opatření.
Místně příslušným je orgán sociálně právní ochrany dětí v místě trvalého bydliště dítěte. V případě, že se tam dítě nezdržuje, řídí se místní příslušnost místem, kde se dítě zdržuje.
Zjistí-li orgán sociálně právní ochrany dětí skutečnost, že oprávněnému rodiči je bráněno ve styku s dítětem:
1. Obeznámí se podrobně s poměry v rodině rodiče povinného i oprávněného.
2. Zaměstnanec orgánu se zúčastní předávání dítěte ke styku tak, aby si ověřil průběh předávání a potvrdil, případně vyvrátil, že k bránění ve styku dochází a mohl o tom podat svědectví soudu, kterému přísluší rozhodnutí o uplatnění nápravných prostředků.
3. Poskytne oprávněnému rodiči veškeré informace potřebné k účinnému postupu proti tomuto porušování práv jeho i dítěte.
a) Informuje oprávněného rodiče o nutnosti postupovat rychle a reagovat již na první případy, kdy bylo styku zabráněno s cílem předejít prohloubení problému a případnému rozvoji syndromu zavrženého rodiče.
b) Informuje oprávněného rodiče o možnosti podat návrh na výkon rozhodnutí a poskytne mu právní pomoc při sepsání a podání návrhu. Při té příležitosti ho poučí o skutečnosti, že za zmařený lze styk považovat pouze tehdy, když se oprávněný rodič dostaví na místo setkání a projevil zájem styk uskutečnit. To znamená, že je nutné chodit si dítě vyzvedávat i když je předem jasné, že styku bude znovu zabráněno. Pouze tak je zabránění ve styku postihnutelné ve smyslu § 272 a § 273 občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí.
c) Informuje oprávněného rodiče o dalších zákonných prostředcích a postupu při jejich uplatnění.
Možnosti podat návrh na změnu výchovy (§ 27 odst. 2 zákona o rodině).
Možnosti podat oznámení pro maření výkonu rozhodnutí a dát tak popud k trestnímu stíhání povinného rodiče (§ 171 odst. 3 trestního zákona ).
d) Informuje oprávněného rodiče o všech prostředcích, kterými disponuje oddělení sociálně právní ochrany dětí.
Udělení napomenutí rodiči nebo dohled nad výchovou (§ 43 odst. 2 písm. a, b zákona o rodině)
Návrh na úpravu styku (§ 14, odst. 3 zákona o sociálně právní ochraně dětí).
Návrh na změnu výchovy (§ 27 odst. 2 zákona o rodině).
Podání podnětu k výkonu rozhodnutí, jako podpory návrhu na výkon rozhodnutí, který podá oprávněný rodič.
Trestní oznámení pro maření výkonu rozhodnutí (§ 171 odst. 3 trestního zákona ).
4. Koordinuje postup s oprávněným rodičem
5. Seznámí povinného rodiče s následky jeho jednání, které ponese dítě, tzn. především s dopady, které má ztráta kontaktu s jedním z rodičů na vývoj dítěte. Dále podrobně informuje povinného rodiče o všech prostředcích, které v případě, že rodič nezmění své jednání, mohou být použity a o postizích, které se na jeho protiprávní jednání vztahují.
Pokud povinný rodič zabrání i další návštěvě následující po slovní intervenci sociální pracovnice, reaguje orgán sociálně právní ochrany dětí bez prodlení učiněním dalších zákonem stanovených kroků.
6. Po domluvě s oprávněným rodičem podá soudu podnět k výkonu rozhodnutí.
Návrh na výkon rozhodnutí podává oprávněný rodič. Podnět podaný orgánem sociálně právní ochrany dětí má tento návrh podpořit, demonstrovat soudu jeho opodstatněnost a zdůraznit naléhavost rychlého řešení.
7. Tento postup opakuje vždy, když se soudem vydané rozhodnutí o výkonu rozhodnutí mine účinkem. To znamená pokud povinný rodič nezmění své jednání ani po domluvě soudu a udělení pokuty (§ 272 osř.), zasadí se orgán sociálně právní ochrany dětí o využití dalšího kroku, kterým je výkon rozhodnutí odnětím dítěte (§ 273 odst. 2 osř.).
9. Vydá-li soud pokyn k výkonu rozhodnutí podle § 273 odst 2, nařídí odnětí dítěte a předání rodiči oprávněnému, je sociální pracovnice tomuto úkonu přítomna a snaží se přispět k co nejhladšímu průběhu.
Postup při výkonu rozhodnutí odnětím dítěte upřesňuje instrukce č. 698/ 88 z dne 30.12. 1988. Instrukce je součástí sbírky instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR pod číslem 17/ 1988.
V případě, že soud odmítne použít výkon rozhodnutí nebo si tak s ohledem na dítě nepřeje oprávněný rodič, přistoupí oddělení sociálně právní ochrany dětí k využití dalších možností.
10. Pokud byla bezvýsledně použita předchozí opatření (pokuta podle § 272 osř. a odnětí dítěte podle § 273 odst 2 osř.), podá oznámení pro maření výkonu rozhodnutí (§171 odst. 3 trestního zákona ) a dá tak popud k trestnímu stíhání povinného rodiče.
11. Pokud oprávněný rodič má zájem o svěření dítěte do své péče a nebrání tomu žádné skutečnosti vypovídající o jeho výchovné nezpůsobilosti, podá soudu návrh na změnu výchovy (§ 27 odst. 2 zákona o rodině).
Skutečnost, že se jeden rodič snaží přerušit styk dítěte s druhým rodičem, je velmi závažným faktorem, zásadně snižujícím výchovné kvality takto smýšlejícího rodiče.
Při všech soudních řízeních týkajících se bránění ve styku rodiče s dítětem je věcí orgánu sociálně právní ochrany dětí v zastoupení sociální pracovnice, seznámit soud s negativními dopady na psychosociální vývoj dítěte, které narušení nebo ztráta kontaktu dítěte z jedním z rodičů přináší. Dále se orgán snaží apelovat na rychlý a rasantní postup soudu. Tuto snahu podpoří odbornými informacemi o možném důsledku prodlení, jakým je syndrom zavrženého rodiče.
12. Jako alternativní řešení sporu, nabídne sociální pracovnice rodičům rodinnou mediaci. Seznámí oba rodiče s touto metodou a vysvětlí rozdíl mezi soudním sporem a rodinou mediací s poukazem na jejich konkrétní situaci. V případě, že rodiče projeví zájem zkusit problém řešit touto cestou, předá jim pracovnice písemné informační materiály o rodinné mediaci obsahující i adresy a kontakty na příslušné mediátory nebo odborná pracoviště rodinnou mediaci poskytující. Podle přání rodičů zprostředkuje první sezení s mediátory, popřípadě se jej také zúčastní a „předá„ tak rodiče mediátorovi.
Práce byla zaměřena převážně na vztah otce a jeho dítěte, roli jakou otec v životě svých dětí hraje a především na to, jak tento vztah poznamená rozvod manželství rodičů.
Přístup společnosti k rozvodu a řešení porozvodové situace, stejně tak jako její pohled na význam otce v rodině prošel dlouhým vývojem a mnoha změnami. V současnosti je poznamenán kultem mateřství, který význam otce pro dítě podceňuje a zdůrazňuje biologickou předurčenost žen pro péči o dítě a jeho výchovu. V zájmu dětí je tento postoj, který nebyl nikdy vědecky doložen, přehodnotit.
Práce poukázala na několik skutečností, které je důležité si uvědomit při úpravě poměrů po rozvodu proto, aby forma porozvodové péče byla pro děti co nejpříznivější.
Muži jsou pro péči o děti stejně způsobilí jako ženy.
Otec je pro psychosociální vývoj dítěte velmi významný. Má vliv na formování osobnosti a charakteru dítěte i na jeho pozdější úspěch v mezilidských vztazích a profesionální uplatnění. Jeho nepřítomnost vždy zanechává mnohé negativní následky.
Pro děti je rozvod vždy bolestným a traumatickým zážitkem, s kterým se velmi těžce vyrovnávají. Obecně platí, že po rozvodu prospívají děti o to lépe, čím intenzivnější a kvalitnější vztah se jim podaří udržet s oběma rodiči.
Vzhledem k těmto zjištěním lze konstatovat, že základním zájmem dítěte po rozvodu rodičů, který by měla sledovat porozvodová úprava poměrů, je udržet co nejužší a nejplnohodnotnější vztah s oběma rodiči tak, aby dítě mohlo mít nadále prospěch z jejich přítomnosti a výchovného působení.
Tento zájem dítěte a jeho právo na oba rodiče je zakotveno v mezinárodních úmluvách o lidských právech a v souladu s nimi ho zaručují i zákony České republiky. V praxi mají v krizových situacích (tedy i rozvodové) ochranu dítěte na starosti orgány sociálně právní ochrany dětí.
Dotazníkové šetření provedené za účelem zmapování skutečné situace v porozvodové péči odhalilo, že příslušné orgány nezastávají zájem dítěte tak, aby ho skutečně v co nejširší míře ochránily před následky rozvodu. Naopak jejich postup je někdy příčinou prohloubení problémů.
Úprava poměrů nezletilých dětí po rozvodu rodičů probíhá podle zaběhlého scénáře. Standardní je svěření dítěte do péče matky a vymezení jeho styku s otcem na jeden víkend za čtrnáct dní. To má za následek narušení vztahu otce z dítětem a jeho oslabení na úroveň, kdy dítě ztrácí prospěch z otcova výchovného působení.
V některých případech jde omezení kontaktu otce s dítěte ještě dál. V důsledku popouzení proti otci a bránění ve styku s ním ztratí dítě otce úplně. Následky takové situace jsou pro dítě tím závažnější, čím déle trvá a je proto nezbytné postupovat rychlým a účinným způsobem tak, aby bylo zabráněno prohloubení problému a dítě bylo ušetřeno traumatu spojeného se syndromem zavrženého rodiče.
Kompetentní instituce však k problému přistupují velmi liknavě a prostředky, které mají k dispozici pro ochranu dítěte nevyužívají. V této souvislosti u nás opravdu dochází k porušování základních dětských práv.
Děti je nutné při rozvodu chránit před konfliktem rodičů a jeho následky. Zákony ČR podrobně ošetřují všechny oblasti porozvodové péče v souladu s mezinárodně platnými normami. Jako podklad pro správný postup zaručující skutečnou ochranu zájmů dítěte v rozvodové a porozvodové situaci je k dispozici také řada odborných poznatků o významu rodičů (tedy i otce) pro dítě, jeho výchovu a psychosociální vývoj. Hlavní zodpovědnost za ochranu dětí leží na soudech, v jejichž kompetenci je konečné rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých dětí po rozvodu rodičů i o postupu při maření rozhodnutí soudu bráněním ve styku a tím způsobeným porušováním dětských práv. Orgány sociálně právní ochrany dětí jsou součástí systému a měly by jako zástupci dětí směrovat soud k pro děti příznivému rozhodnutí. K tomu by měly soudu poskytnout potřebné podklady a v případě jakéhokoli poškozování dítěte by měly apelovat na rychlý a účinný postup.
Společnost není otcům a jejich dětem příliš nakloněna. Často jsou po rozpadu rodiny vystaveni ještě další ztrátě. Ztratí sebe navzájem a sami s tím mohou jen velmi málo dělat. Zastání a pomoc najdou otcové bojující o místo v životě svých dětí jen zřídka.
Řada dětí má špatné otce, kteří se o ně nezajímají a někdy jim i přímo škodí nebo žádné otce nemají . Současný postoj společnosti a praxe v porozvodové péči připravuje mnoho dalších dětí o otce milující a kvalitní.
A Shared Parenting Tool-Kit, American Coalition for Fathers and Children,
Washington, D. C. 1997
E. Badinter, XY. Identita muža, Aspekt, Bratislava 1999
E. Bakalář, Kritéria pro posuzování kvality výchovných schopností rodičů, Rodinné právo 10/ 1999, s. 1- 9
E. Bakalář M. a D. Novákovi a kol, Průvodce rozvodem pro všechny zůčastněné,
Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1996
V. Bechyňová, Kontakt rozvedeného otce s dětmi, Děti a my 3/ 1999, s. 30
M. Bendová, Význam otce v rodině, diplomová práce, 1995
D. Blankenhorn, Fatherless America, Harper Perennial, 1995
E. Burdová, Nová právní úprava sociálně právní ochrany dětí, Sociální politika 2/ 2000,
s. 22-25
E. M. Cummings P. Davies, Children and Marital Conflict, The Guilford Press, New
York, 1994
F. De Singly, Sociologie současné rodiny, Portál, Praha 1999
R.A. Gardner, Syndrom zavrženého rodiče, MPSV, Praha 1996
P. Hartl, Psychologický slovník, Budka, Praha 1993
N. Hayesová, Základy sociální psychologie, Portál, Praha 1998
M. Holub, H. Nová, Zákon o rodině a předpisy souvisící, Linde, Praha 1998
G.C. Kitson, Portrait of Dovorce, The Guildford Press, New York 1992
P. Kozáková, Syndrom zavrženého rodiče, diplomová práce, 1998
L. Králová, Rozvodovosť jako sociálny problém,Sociologické aktuality 10/ 1994,
s. 18-19
A. Křížková, Gender role v rodině, diplomová práce, 1999J.M. Leving, Fathers Right, Basic Books, New York 1997
Listina základních práv a svobod
M. Mac An Ghaill, Understanding Masculinities, Open University Press, Buckingham
1996
Z. Matějček, Co děti nejvíce potřebují, Portál, Praha 1994
Z. Matějček, O rodině vlastní, nevlastní a náhradní, Portál, Praha 1994
Z. Matějček, Z. Márová, S. Radvanová, Výchova dětí v neúplné rodině, Státní
pedagogické nakladatelství, Praha 1975
O. Matoušek, A. Kroftová, Mládež a delikvence, Portál, Praha 1998
O. Matoušek, Rodina jako instituce a vztahová síť, Sociologické nakladatelství, Praha
1993
V. Mertin, Jen s jedním rodičem, Děti a my 4/ 1998, s. 14
I. Možný, Sociologie rodiny, Sociologické nakladatelství, Praha 1999
M. Nakonečný, Sociální psychologie, Academia, Praha 1999
H. Nová, K. Valehrach, Rodinné vztahy v soudní praxi, Prospektrum, Praha 1995
D. Novák, Posuzování výchovných schopností ve světle vývoje rodinného práva na
území České republiky, Rodinné právo 10/ 1999, s. 9- 12
V. Novotná, Výchova a poradenství ve sféře péče o rodinu, Sociální politika 1/1997,
s. 7-8
V. Novotná, Bude nový zákon o sociálně právní ochraně dětí, Sociální politika 12/1997, s.5-6
V. Novotná, Co přináší novela zákona o rodině, Děti a my 4/ 1998, s. 26-29
V. Novotná, Nový zákon o sociálně právní ochraně dětí, Rodinné právo 12/ 1999,
s. 7- 11
Občanský soudní řád, zákon č. 99/ 1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů
Otec dítě rodina, časopis nadace Otec dítě rodina, I. ,II.,III. ročník
I. Plaňava, Manželství a rodiny, Doplněk, Brno 2000
L. Rabušic, O současném vývoji manželského a rodinného chování, Demografie 3/
1996,s. 173- 180
S. Radvanová, Stav české rodiny a rodinného práva v současné době, Právní praxe, 2-3/
1999, s. 94-102
E. Redlová, Rodina a měnící se gender role, Demografie 1/ 1999, s. 56- 58
J. Řezáč, Sociální psychologie, Paido edice pedagogické literatury, Brno 1998
Sborník vybraných přednášek z IX. konference sociálních pracovníků, MPSV, Praha
1999
Sborník vybraných přednášek zVII. konference sociálních pracovníků, MPSV, Praha
1997
Trestní zákon č. 140/ 1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů
Úmluva o právech dítěte
E. Vaníčková, Stres dítěte v rozvodové a porozvodové situaci, projekt Růžová linka 1999
K. Večerka, J. Holas, M. Štěchová, S. Diblíková, Sociálně patojogické jevy u dětí,
závěrečná zpráva z výzkumu, IKSP, Praha 2000
J. Výrost, Aplikovaná sociální psychologie, Portál, Praha 1998
R.A. Warshak, Revoluce v porozvodové péči o děti, Portál, Praha 1996
www. iustin. cz
L. Yablonsky, Otcové a synové, Portál, Praha 1995
Zákon o působnosti orgánů České republiky č. 114/ 1988 Sb. ve znění pozdějších
předpisů
Zákon o rodině 94/ 1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů
Zákon o sociálně právní ochraně dětí č. 359/ 1999 Sb.
K. Zaoralová, Problematika rozhodování soudu o výchově nezletilých dětí po rozvodu
manželství, diplomová práce 1999
Žen Sen, Mateřství práva rodičů a dětí 1/ 1996
OBSAH:
1. ÚVOD--------
1.1 VÝCHODISKA PRÁCE----------
1.2 CÍLE PRÁCE----------
2. RODINA-----
DEFINICE---
PSYCHOLOGICKÉ CHARAKTERISTIKY RODINY-----
2. 1 ZÁKLADNÍ FUNKCE RODINY---------
2.2 CHARAKTERISTICKÉ ZNAKY SOUČASNÉ ČESKÉ RODINY-------
3. HISTORICKÝ VÝVOJ OTCOVSKÉ ROLE-----------
SHRNUTÍ--
4. MUŽI A OTCOVSTVÍ
4.1 RŮZNÉ PŘÍSTUPY MUŽŮ K OTCOVSTVÍ PO ROZVODU-------------------
4.2 OTCOVSTVÍ A SOUČASNÁ STANDARDNÍ ÚPRAVA POMĚRŮ PO ROZVODU----
5. VZTAH MEZI OTCEM A DÍTĚTEM A JEHO VLIV NA VÝVOJ DÍTĚTE-------------------
RANNÁ PÉČE-------
INTELIGENCE--------------
OSAMOSTATNĚNÍ SE, VZTAHY S VRSTEVNÍKY------------
VZTAHY K PŘÍSLUŠNÍKŮM DRUHÉHO POHLAVÍ--
SOCIABILITA A DELIKVENTNÍ CHOVÁNÍ
SHRNUTÍ--
6. ROZVOD A JEHO DŮSLEDKY--
6.1 DRUHY ÚPRAVY POMĚRŮ-----
6.2 CO VŠE SE MŮŽE STÁT, KDYŽ KONFLIKT TRVÁ I PO ROZVEDENÍ MANŽELSTVÍ
SHRNUTÍ--
7. PRÁVNÍ PŘEDISY-----
7.1 HISTORIE – VÝVOJ RODINNÉHO PRÁVA NA ÚZEMÍ ČR----
7.2 SOUČASNÉ PRÁVNÍ NORMY-------
SHRNUTÍ--
8. SOCIÁLNĚ PRÁVNÍ OCHRANA DĚTÍ V ROZVODOVÉ A POROZVODOVÉ SITUACI---
8.1 SOUDNÍ ZNALEC-------
8.2 ORGÁNY SOCIÁLNĚ PRÁVNÍ OCHRANY DĚTÍ-------------------
9. EMPIRICKÁ ČÁST - SKUTEČNÁ PRAXE SOCIÁLNÍCH PRACOVNIC ODDĚLENÍ SOCIÁLNĚ PRÁVNÍ OCHRANY DĚTÍ-------------------
9.1 DOTAZNÍKOVÉ ŠETŘENÍ------
9.2 PŘEHLED VÝSLEDKŮ A JEJICH INTERPRETACE ----------------
9.3 ZÁVĚR-
10. SROVNÁNÍ TEORETICKÝCH, ODBORNÝCH A PRÁVNÍCH PODKLADŮ PRO SOCIÁLNĚ PRÁVNÍ OCHRANU DĚTÍ V ROZVODOVÉ A POROZVODOVÉ SITUACI A KAŽDODENNÍ PRAXE-------
10.1 ÚPRAVA POMĚRŮ NEZLETILÝCH DĚTÍ PO ROZVODU RODIČŮ-----
10.2 BRÁNĚNÍ VE STYKU-
SHRNUTÍ
11. NÁVRH METODICKÉHO POKYNU K POSTUPU ODDĚLENÍ SOC. PRÁVNÍ OCHRANY DĚTÍ V PŘÍPADECH BRÁNĚNÍ OPRÁVNĚNÉMU RODIČI VE STYKU S DÍTĚTEM
12. ZÁVĚR--
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ:-
Také otcové jsou dobrými matkami, rozhovor PhDr Z. Matějčka pro časopis Eltern, 1993, in Průvodce rozvodem pro všechny zúčastněné, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1996,s. 67
in. A Shared Parenting Tool- Kid, American Coalition for Fathers and Children Membership Manual, Washington D.C. 1997
Eva Vaníčková, Stres dítěte v rozvodové a porozvodové situaci, projekt Růžová linka, Praha 1999, s.7
srv. Daniel Novák, Posuzování výchovných schopností ve světle vývoje rodinného práva na území České republiky, Rodinné právo 10/99, s. 9- 12
Kateřina Zaoralová, Problematika rozhodování soudu o výchově nezletilých dětí po rozvodu manželství, diplomová práce, 1999
srv. JUDr. Věra Novotná, Bude nový zákon o rodině a zákon o sociálně právní ochraně dětí?, Sociální politika 12/97, s. 5-6
srv. JUDr. Milan Holub, JUDr. Hana Nová, Zákon o rodině a předpisy související, Linde, Praha 1988, s. 117
srv. JUDr. Milan Holub, JUDr. Hana Nová, Zákon o rodině a předpisy souvisící, Linde, Praha 1998, s.117
srv. JUDr. Milan Holub, JUDr. Hana Nová, Zákon o rodině a předpisy souvisící, Linde, Praha 1998, s.54
E. Bakalář, M. a D. Novákovi a kol, Průvodce rozvodem pro všechny zúčastněné, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1996, s. 96 - 117
srv. PhDr. E . Bakalář, Kritéria pro posuzování kvality výchovných schopností rodičů, Rodinné právo 10/ 2000, s. 1 - 9
Kurzívou jsou odlišeny pasáže, které nejsou čistou interpretací výsledků dotazníkového šetření, ale vychází i z jiných pramenů a odráží se v nich i můj vlastní pohled na problematiku.
srv. H. Storová, Rodinná mediace, Příspěvek na konferenci Mediace a její perspektivy v ČR, květen 2000, s. 2