Hospodářské noviny, 28. 02. 2003

Orgány tzv. sociálně-právní ochrany dětí, tedy všeobecně známé sociální pracovnice obcí a měst, vedou o každém dítěti, které se dostane do jejich péče, spisovou dokumentaci, v níž je ovšem mnoho různých údajů o rodičích, zdravotním stavu dítěte, o výsledcích sociálního šetření v bydlišti dítěte, ve škole, zápisy o rozhovorech s rodiči a podobně. Rodiče mohou do spisů nahlížet a sociální orgány to mohou odepřít pouze v případě, že by to bylo v rozporu se zájmem dítěte.

Praxe je však jiná. Rodičům je nahlížení do spisové dokumentace svévolně znemožňováno, zvláště pak těm, kteří mají oprávněné výhrady ke špatné práci jednotlivých úřednic. Když se takoví rodiče nenechají otrávit, tak dosáhnou úspěchu až u odvolacích orgánů, popřípadě u ombudsmana. Pokud se nakonec rodič ke spisu s údaji o svém dítěti a své osobě dostane a chce si učinit poznámky, je mu to opět protiprávně znemožňováno a přímo zakazováno. Ministerstvo práce a sociálních věcí vydalo již dokonce dvě stanoviska (č. 6/2001 a č. 1/2003), jimiž podřízené sociální orgány metodicky řídí tak, že "nelze připustit pořizování výpisů, poznámek, snímků a obrazových nebo zvukových záznamů". Že k tomu schází zákonné oprávnění, ministerské úředníky netrápí. Vrchnost si s poddanými vždycky dělala, co chtěla; takzvaným zájmem dítěte se dá odůvodnit jakákoliv protiprávní nehoráznost.

Dnes mohou sociální pracovnice vstoupit bez svolení do obydlí v podstatě kohokoliv a zde bez svole-ní o čemkoliv pořizovat videozáznamy - třeba o milence v nedbalkách, nevypraném prádle nebo ob-sahu hrnců na plotně - když to podle jejich názoru bude "v zájmu dítěte". Takové pravomoci neměly ani za minulého - totalitního - režimu a nemá je ani policie. Naproti tomu občan si podle ministerstva nesmí na vlastní kus papíru vlastní tužkou poznamenat ani třeba adresu lékaře svého dítěte, pokud ji před ním tají rozvedená manželka. Zítra nám stejná vrchnost bude možná povolovat i dýchání!

Za trestný čin narušující hrubým způsobem rodinné vztahy lze jistě považovat i maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 trestního zákona, ačkoliv jeho skutková podstata je v trestním zákoně zařazena do hlavy třetí (trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných), nikoliv do hlavy šesté (trestné činy proti rodině a mládeži). Uvedeného trestného činu se podle zákonodárce dopustí ten, kdo poté, co proti němu byla bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu rozhodnutí soudu nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí, maří výkon takového rozhodnutí nebo dohody, nebo kdo se dopustí závažného jednání, aby zmařil výkon rozhodnutí jiného státního orgánu týkajícího se výchovy nezletilých dětí. Trestem může být odnětí svobody až na jeden rok. Podle ustálené judikatury se za rozhodnutí soudu o výchově nezletilých dětí považují nejen pravomocné rozsudky o svěření dítěte do výchovy rodiči či jiné osobě, ale také každé rozhodnutí o úpravě styku dítěte s rodičem ve smyslu ust. § 27 zákona o rodině, včetně předběžných opatření v těchto věcech.

Potud trocha teorie. Zaměřme se ale spíše na vztah orgánů činných v trestním řízení k tomuto trestnému činu v praxi, neboť se zdá být značně rozporuplný. Výrazný je zejména odlišný přístup k osobám pachatelů a pachatelek určovaný jejich pohlavím a okolnostmi případů. Statistika setrvale dokládá téměř absolutní feminizaci porozvodové výchovy nezletilých dětí: každoročně je přibližně 90 % dětí svěřeno po rozvodu do péče matky, v 8 % otcům a ve zbývajícím počtu jiné osobě nebo oběma rodičům do společné či střídavé péče. Z tohoto důvodu lze zobecnit, že až na výjimky muži - pachatelé maří spíše soudní rozhodnutí o svěření dítěte do výchovy matky (např. tím, že jej odmítají matce předat, popřípadě jej u sebe zadrží i po uplynutí doby upraveného styku), a naopak ženy - pachatelky maří spíše soudní rozhodnutí o úpravě styku dítěte s otcem nebo prarodičem. Již tato výchozí situace - zdá se - předznamenává vyšetřování. Jakoby rozhodnutí soudů "jenom" o úpravě styku dítěte s otcem měla jinou váhu, než rozhodnutí o svěření dítěte do výchovy matce. O trestní odpovědnosti muže - pachatele, který odmítá předat dítě matce, nejsou pochybnosti; ostatně již opatrovnické soudy předchozí opatření směřující k výkonu rozhodnutí (tedy pokuty a faktické odnímání dětí podle § 272 a 273 o.s.ř.), jejichž bezvýsledné použití musí trestnímu stíhání předcházet, uplatňují vesměs nekompromisně. Pokud je však pachatelkou žena - matka nezletilého dítěte a maří soudem upravený styk dítěte s otcem, převažuje tendence "nekriminalizovat rodinné vztahy". Orgány činné v trestním řízení nacházejí často dostatek důvodů, proč takovou pachatelku nestíhat. Podívejme se na některé z nich.

Trestní odpovědnost matek nepředávajících děti otci na dobu soudem určeného styku bývá zlehčována poukazem na odmítání styku samotným dítětem, které má právo vyjádřit svůj názor, přičemž podezřelá matka údajně nemá možnost dítě ke změně tohoto odmítavého postoje přesvědčit. Ano, dítě má jistě právo své názory mít a vyjadřovat, dokonce i negativní názory na své rodiče, do své zletilosti je však stále nejen právním subjektem s omezenou právní způsobilostí (viz ust. § 8 a 9 občanského zákoníku), ale také objektem výchovné péče obou svých rodičů. Tudíž i matka, jíž bylo dítě svěřeno do péče, je v rámci své rodičovské zodpovědnosti oprávněna, ba přímo povinna řídit jednání svého dítěte (viz ust. § 31 zákona o rodině), a to mimo jiné tak, aby dítě styk s otcem neodmítalo, nebo dobu určenou soudem s otcem strávilo i v případě svého (demonstrovaného, nikoliv nutně opravdového) nezájmu; výchova je podle zdravého rozumu i podle vůle zákonodárce aktivním procesem, nikoliv pasivním přihlížením rodiče rozmarům dítěte. V konkrétních případech ostatně vychází najevo, že s prosazováním své rodičovské autority a vůle podezřelé matky problémy nemají, s "tvrdohlavostí" dítěte si rady neví pouze tehdy, kdy jej mají předat otci.

Také dítě je přímo zákonem zavázáno k povinnosti své rodiče ctít a respektovat, jak upravuje ust. § 35 zákona o rodině, což se samozřejmě týká i rozvedených otců. V tomto směru již i Ústavní soud ve věci sp. zn. III. ÚS 125/98 vnesl do názorů nezletilých dětí na styk s otcem jasno; viz Rodinné právo č. 10/1999. Jestliže tedy stát dětem např. netoleruje odmítání povinné školní docházky a neptá se jich na názor, zda do základní školy chtějí chodit, přičemž bez problémů stíhá rodiče, kteří docházku svých dětí do školy nezajistí i když ji děti odmítají, potom se nemohou orgány státní policie, státního zastupitelství a soudů na názor dítěte vymlouvat ani v případě maření jeho porozvodového styku s otcem.

Samotný "názor" dítěte, odmítajícího se s otcem stýkat, je pak třeba vnímat spíše jako důsledek matčina popouzení dítěte proti otci, než jako jeho skutečně svobodné a opravdu vlastní rozhodnutí. V tomto směru si autor dovoluje čtenáře odkázat na studii Syndrom zavrženého rodiče v České republice (Rodinné právo č. 4/1999), v níž Eduard Bakalář a Daniel Novák podali důkladný rozbor příčin a následků tohoto rozmáhajícího se sociálně patologického jevu v rodinných vztazích při rozvodu a po něm.

Nestíhání matky podezřelé z maření výkonu úředního rozhodnutí bývá také zdůvodňováno tvrzením, že příčina zmařených kontaktů otce s dětmi nespočívá v jejím jednání, ale ve vzájemné komunikaci mezi rodiči (a také mezi otcem a dítětem - viz výše), tedy v oblasti mezilidských vztahů, kam trestní právo nemůže vstupovat. Opět jde o ryze účelovou záminku. Manželé - a rodiče nezletilých dětí - se nepochybně rozvádějí i proto, že problémy v jejich vztahu přesáhly pro jednoho či oba únosnou mez a o další vzájemnou komunikaci nestojí. A také styk dítěte s otcem byl soudem upraven právě proto, že o něm sami rodiče nedospěli ke shodě (srovnej ust. § 27 odst. 2 zákona o rodině); soud tak pro určenou dobu upravil právo jednoho z nich na styk s dítětem a povinnost druhého takto upravený styk umožňovat bez toho, že by platnost úpravy styku byla podmíněna ještě nějakou formou "komunikace". Jinak řečeno, jestliže matka maří styk dítěte s otcem (jednáním se podle ust. § 89 odst. 2 trestního zákona rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel dle okolností a svých poměrů povinen), zneužívajíc přitom mocenskou převahu ve výchově dítěte (a mocenský pud je jedním z nejsilnějších), nemá žádný zájem na jakékoliv komunikaci, nýbrž ji snadno nahrazuje svévolí a arogancí. Ostatně "komunikace" okrádaného se zlodějem, který pravidelně a v předem známých termínech vykrádá jeden a ten samý byt, by orgány činnými v trestním řízení byla také brzy nahrazena prostředky účinnějšími, kterými by mu v trestné činnosti bylo zabráněno.

V neposlední řadě je možno se setkat se závěrem vyšetřujícího orgánu, že při maření styku dítěte s otcem schází společenská nebezpečnost, což se dá považovat již za výsměch nejen poškozenému, ale právu samotnému. Bohužel, i takové případy se dějí. Je proto na místě připomenout smysl a účel trestního řízení, vyjádřený mimo jiné v ust. § 1 trestního řádu, podle něhož řízení musí působit k upevňování zákonnosti, předcházení a zamezování trestné činnosti a k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. A právě preventivní působení stíhání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 trestního zákona se vytrácí; není ostatně ani samostatně vykazován v oficiálních statistikách. Přitom nejde o samoúčelnou kriminalizaci "mateřské lásky", ale o legální a legitimní prostředek chránící zdraví celé společnosti. O to významnější je potom rozhodnutí trestních soudů, které v dále uvedeném příkladě atributy správné a společensky prospěšné aplikace trestního práva naplňuje.

Příklad z praxe

V průběhu rozvodu manželství matka J. M. s tehdy šestiletou dcerou D. M., nar. 1986, opustila společnou domácnost. Svůj a dceřin pobyt před otcem O. M. delší dobu tajila, posléze zabraňovala jeho kontaktu s dcerou. Od roku 1993 probíhají opakovaná soudní řízení o úpravu poměrů nezletilé, úpravu styku s otcem, i o návrzích matky na zákaz styku otce s nezletilou. Styk otce s dcerou byl postupně upraven několika soudními rozhodnutími, žádné však matka nerespektovala. V řízení o výkon rozhodnutí byla pravomocně pokutována. Ani pokuta v celkové výši 26 tisíc korun však ke změně jejího postoje nevedla; důsledně setrvává na svém názoru, který projevila do soudního protokolu: "Mně se podařilo styku s otcem zatím zabránit. Jsem si vědoma toho, že o eventuálním zákazu styku rodiče s nezletilou může rozhodnout pouze soud. Přesto hodlám nadále do rozhodnutí soudu styku bránit." V navazujícím trestním řízení byla J. M. pravomocně uznána vinou ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 trestního zákona a odsouzena k podmíněnému trestu s uložením povinnosti ve zkušební době spolupracovat s probačním úředníkem a podrobit se konzultacím a poradenství psychologa.

Z rozhodnutí soudu prvního stupně

Obvodní soud pro Prahu 8 ve věci sp. zn. 5 T 79/2000 rozsudkem ze dne 8. 12. 2000 uznal obžalovanou J. M. vinnou, že v období od března do října 1999 nepředala v soudem určených termínech nezletilou dceru D. M. jejímu otci - poškozenému O. M., přestože za neuskutečněné styky otce s dítětem jí byla uložena pokuta v celkové výši 26 000 korun, přičemž tak činila vědomě poté, co využila stavu vyvolaného jejím předchozím déledobějším působením na nezletilou, v důsledku něhož se u nezletilé vyvinul odmítavý postoj k otci, kvůli kterému nezletilá odmítá styk s otcem.

V odůvodnění rozhodnutí soud poukázal na rozsudek opatrovnického soudu o úpravě styku nezletilé D. M. s otcem, kterým byla obžalované uložena povinnost nezletilou dceru ke styku vždy řádně připravit a předat poškozenému O. M. s tím, že důvodem pro neuskutečňování styku nemůže být ani údajná nechuť nezletilé s otcem se stýkat. Podle trestního soudu obžalovaná ani po uložení pokut dceru poškozenému nepředávala, na místě předání podporovala odmítání otce nezletilou, řádně ji nepřipravila, přičemž navíc v některých termínech již předem poškozenému oznamovala, že mu dceru nepředá, neboť budou spolu v té době mimo území republiky, aniž by však soudem upravený styk nezletilé s otcem zahrnoval zvláštní prázdninovou úpravu a umožňoval jednostranné omezení čtrnáctidenních intervalů pouhým rozhodnutím obžalované.

Obžalovaná se hájila tím, že nezletilá nikdy nechtěla s poškozeným odejít, rozhodně popírala, že by to bylo její vinou. Pokud byla s nezletilou mimo území České republiky, vždy to dávala poškozenému na vědomí dopisem. Nezletilá D. M. jako svědkyně před soudem uváděla, že poškozeného nesnáší, měl ubližovat jí, obžalované i otci obžalované, pamatuje si, že v době společného soužití ji měl svazovat do kozelce, strkat do sklepa, vodit do hospody a obžalovanou škrtit a bít. Uváděla, že svoji matku respektuje, ale neví, jak má ctít otce, když jí ubližoval. V obecné rovině byla schopna si uvědomit existenci a nutnost plnění nejrůznějších povinností.

Kromě výpovědi poškozeného O. M. a svědka P., který byl přítomen několika bezúspěšným stykům, byla obžalovaná dále usvědčována založenými listinnými důkazy, zejména usneseními Obvodního soudu pro Prahu 8 , jimiž byly obžalované za zmařené styky nezletilé s otcem v předchozím období ukládány pokuty, a dalšími listinami opatrovnického spisu, včetně znaleckých posudků z oboru dětské psychologie, psychologie a psychiatrie. Z toho, že obžalovaná dlouhodobě vyvolává v nezletilé spolu s ostatními příslušníky své rodiny odmítavý postoj, je usvědčována závěry znaleckého posudku ze dne 14. 4. 1994 podle něhož vztah nezletilé k matce je bezvýhradný, nezletilá ji plně akceptuje, poškozeného jako otce odmítá, toto odmítání však není založeno na vlastní negativní zkušenosti, v přítomnosti poškozeného maximalizuje fyzickou distanci od otce, její prožívání však není naplněno strachem nebo úzkostí, kontakt nezletilé s poškozeným byl v té době hodnocen jako bezprostřední. Stejně tak znalci PhDr. J. V. a MUDr. K. S. ve svém posudku ze dne 2. 3. 1997 jednoznačně konstatovali, že styk nezletilé s poškozeným nemůže ohrozit její fyzické a psychické zdraví, poškozený není osobou, kterou by bylo nutné z výchovného vlivu na nezletilou vyloučit či jej v jeho otcovských právech nějak krátit, naopak, nezletilá žije v prostředí otci velmi nepříznivě nakloněném, přejímá negativní hodnocení otce, odmítá ho, přičemž odmítání není zakotveno emočně a doprovázeno strachem a úzkostí. Nezletilá se identifikuje s matkou, obžalovaná ji proto může dobře ovlivnit v jakémkoliv směru.

Všechny tyto listiny ve svém souhrnu vedly soud k jednoznačnému závěru, že negativní vztah nezletilé k otci je výsledkem především dlouhodobého působení výchovného prostředí, v němž se nezletilá nachází, tedy působením obžalované a jejích rodinných příslušníků.

Po provedeném dokazování, zhodnocení všech důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu dle § 2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, v platném znění, soud dospěl k závěru, že obžalovaná se dopustila skutků, které byly předmětem řízení, a že tyto skutky vykazují všechny zákonné znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí dle ust. § 171 odst. 3 trestního zákona.

Pokud se obžalovaná hájila tím, že se nedopustila žádného pozitivního jednání, kterým by zmařila jednotlivé styky poškozeného s nezletilou, je třeba uvést, že v opatrovnickém řízení byla pravomocným rozsudkem obžalované uložena povinnost nezletilou v jednotlivých dnech ke styku připravit a poškozenému předat. Obžalovaná ve všech případech zjevně nezletilou na styk s poškozeným nepřipravila, poškozenému nepředala, jednáním se dle ust. § 89 odst. 2 trestního zákona rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel dle okolností a svých poměrů povinen, což nepochybně obžalovaná byla vzhledem ke zmíněnému rozsudku. Dle ust. § 31 zákona o rodině rodičovská zodpovědnost zahrnuje soubor práv a povinností při péči o nezletilé dítě, dítě je dle ust. § 35 zákona o rodině povinno své rodiče ctít a respektovat, tomu odpovídá i povinnost rodičů dítě takto vychovávat, je tedy i povinností obžalované vést nezletilou mj. i k respektování autority poškozeného jako otce. Tím, že obžalovaná dostatečně nepřipravila nezletilou tak, aby tato byla ochotna s otcem odejít, porušila svou zvláštní povinnost uloženou rozsudkem o úpravě styku.

Vedle jednání obžalované tu jako další zjevná příčina maření jednotlivých styků vstupuje i volní jednání nezletilé. Dle ust. § 47 odst. 2 zákona o rodině je tato s ohledem na svůj věk 14 let i na svou rozumovou vyspělost sama nepochybně schopna vyjádřit se svobodně k výchovným opatřením, která se jí týkají, na druhé straně ji stíhá povinnost svého rodiče respektovat dle § 35 zákona o rodině.

Při úvaze o trestu soud vyšel z účelu trestu dle ust. § 23 odst. 1 trestního zákona a přihlédl ke stupni nebezpečnosti jednání obžalované pro společnost, k možnostem její nápravy a k jejím poměrům. Jako k polehčující okolnosti bylo přihlédnuto u obžalované k tomu, že před spácháním trestného činu vedla řádný život. Oproti tomu jako k přitěžující okolnosti bylo u obžalované přihlédnuto k tomu, že v páchání trestného činu pokračovala po dobu delší více jak půl roku. Vzhledem k déledobosti jednání obžalované i vzhledem k následkům nejen ve sféře řádného fungování orgánů veřejné moci, ale i ve sféře řádné výchovy a zdravého vývoje nezletilé, který je jednáním obžalované ohrožen, neboť jeho předpokladem je mj. i identifikace se sociálními rolemi obou pohlaví ztělesněnými v rodině otcem a matkou, přičemž jednáním obžalované je otec ze svého výchovného působení na nezletilou zcela vyloučen, soud uložil obžalované trest odnětí svobody v polovině zákonné trestní sazby v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let.

Z rozhodnutí odvolacího soudu

Městský soud v Praze na základě odvolání obžalované věc projednal v odvolacím řízení a rozsudkem sp. zn. 7 To 211/2001 ze dne 30. 5. 2001 při nezměněném výroku o vině obžalované zrušil výrok o trestu o němž znovu rozhodl tak, že obžalovaná se odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu jednoho roku. Odvolací soud dále podle § 60a odst. 1 trestního zákona vyslovil nad obžalovanou dohled se stanovením povinnosti ve zkušební době spolupracovat s probačním úředníkem a dostavovat se k němu jednou měsíčně. Podle § 60a odst. 3 trestního zákona soud obžalované uložil povinnost podrobovat se konzultacím a poradenství psychologa, který jí bude určen probačním úředníkem.

Podle odvolacího soudu bylo trestní řízení proti obžalované vedeno v plném souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu včetně procesních ustanovení, právo na řádnou obhajobu nevyjímaje. Soud prvního stupně provedl důkazy v hlavním líčení způsobem odpovídajícím ust. § 2 odst. 5 trestního řádu, důsledně postupoval tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci a ze správně zjištěného skutkového stavu také při svém rozhodování vycházel. Odvolací soud se s jeho závěry i s konkrétní argumentací ztotožnil.

Při rozhodování o trestu měl soud prvního stupně zohlednit specifikum případu a uložit takový trest a taková opatření, aby došlo k zamezení opakování podobného jednání obžalované. Proto odvolací soud napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a znovu sám o něm rozhodl tak, že obžalované při nezměněném výroku o vině uložil trest odnětí svobody v dolní polovině zákonné sazby a to v trvání čtyř měsíců, který bude postačující, přičemž výkon tohoto trestu podmíněně odložil na kratší zkušební dobu jednoho roku. Současně ale vyslovil nad obžalovanou dohled, jehož podstatou bude především mediační činností pokusit se urovnat vzniklý konflikt se zaměřením na dosažení řádných styků otce s nezletilou a v tomto směru i spolu s působením psychologa specializovaného nejlépe na rodinnou problematiku. Dohled bude spočívat v osobním kontaktu obžalované s probačním úředníkem probační a mediační služby, spolupráci při vytváření a realizaci probačního dohledového plánu ve zkušební době a kontrole dodržování podmínek uložených obžalované soudem. Dále jí byla ze shora uvedených důvodů uložena povinnost podrobovat se konzultacím a poradenství psychologa, který jí bude určen probačním úředníkem.

neviditelnypes.cz, 13. 9. 2002

Přírodní pohroma, která nás nedávno postihla, si kromě jiného vynutila i přirozenou dělbu práce. Záchranáři, hasiči, či policisté a vojáci museli ve střetu se záplavami osvědčovat typicky mužské vlastnosti: odvahu, rozhodnost i sílu. Ženy zas zcela samozřejmě obětem povodní i zachráncům spíše vytvářely potřebné zázemí. Někteří ze statečných mužů budou a nebo jsou již oceňováni, pro všechny pak jistě bylo vzpruhou i jen prosté poděkování zachráněných. Otázka však zní, zda všichni tito známí i neznámí hrdinové obstáli, respektive mohli vůbec obstát také v očích svých dětí, zda mají příležitost být také jim pozitivním vzorem.

Statistiky jsou neúprostné. Lze proto předpokládat, že přibližně třetina mužských bojovníků s vodním živlem je rozvedených. To sice není nic výjimečného, avšak znamená to, že pokud mají děti, nebyly jim svěřeny do výchovy (jen symbolických přibližně 6 procent dětí je po rozvodu svěřováno otcům). Ani to by nemusela být taková tragédie, pokud by výrazná část dětí z rozvedených manželství nebyla proti svým tátům negativně ovlivňována a popuzována. Systematicky, dlouhodobě a beztrestně - takto jednající nezodpovědné matky jsou až na výjimky rozvodovým systémem chráněny, ba přímo podporovány. Ke škodě dětí, jejich tátů i prarodičů, ke škodě celé společnosti.

Vytěsňování otcovského vlivu z výchovy dětí se odráží v různých oblastech: počínaje relativně "neškodným" vandalismem dětí a jejich vzdorem vůči pravidlům, normám a zákonům, až po závislost na alkoholu a drogách, včetně hrubého násilí stoupající dětské kriminality. Statistické údaje a relevantní výzkumy ze zahraničí (v českých zemích se neprovádějí, jde o téma tabuizované) dokládají, že většina dětských delikventů a pozdějších dospělých násilníků vyrůstala v rodinách bez otce. Také u dívek z "neúplných rodin", tedy vychovávaných pouze matkou, je výrazně vyšší pravděpodobnost otěhotnění před sňatkem, sňatku před dosažením zletilosti i rozvodu vlastního manželství; kruh se pak "úspěšně" uzavře.

Pokud přílišnou feminizaci školství se scházejícími mužskými vzory (i tak jsou v nejlepším případě jen náhražkou za skutečné a kvalitní vzory otcovské) nepovažuje společnost za nic dobrého, neměli bychom rozhodně zavírat oči nad téměř absolutní feminizací porozvodové výchovy, týká-li se řádově 30 tisíc českých dětí ročně a je-li navíc umělým produktem činnosti konkrétních státních struktur, často odtržených od lidské přirozenosti. Pro české soudy je rozvádějící se muž (spíše však rozváděný - většinu návrhů na rozvod podávají ženy), který se chce i nadále svým dětem plně věnovat, "problémovou osobností" či otravným kverulantem a podle toho je s ním zacházeno: Čím lepší táta, tím větší překážky jsou mu kladeny. Nedávné ostudné vyměření jedné, resp. dvou hodin za měsíc ke styku bezúhonného Ing. R. H. s dcerou, soudy v Trutnově a Hradci Králové, si leckdo ještě vybaví.

Nevím, kolik soudkyň rozvodových a opatrovnických soudů (i zde je přefeminizováno) vytahovala z vody podaná ruka záchranáře nebo hasiče, ale s trochou jistě omluvitelné nadsázky je na místě si přát, aby jich bylo co nejvíce. Snad právě taková chvíle by je totiž mohla vést k zamyšlení, zda "ti hrozní chlapi" nejsou potřební i jinak, než jen k placení výživného na své děti, které z vůle soudkyň a soudců nemohou vychovávat, často dlouhé roky ani vidět. Příroda tak prostředky sobě vlastními dává poučení i českým soudům: Pokud budou dále vytvářet a podporovat společenskou patologii (nespokojeným a nešťastným tátům alibisticky podsouvaný "špatný výběr partnerky s kterým soudy nemohou nic dělat", je stejným nesmyslem, jako poukaz na špatný výběr parkoviště u ukradeného auta), pokud budou programově zbavovat kvalitní otce příležitosti být vzorem svým synům a dcerám (tak vypadá diskriminace mužů v praxi), snadno se stane, že při příštích povodních se nesetkáme s mužnými zachránci, ale s roztřesenými "babami", byť v kalhotách.

Jedním z mála hlasů odborné veřejnosti k problematice rodinné mediace v České republice byl článek Doc. JUDr. Senty Radvanové "Význam rodinné mediace" (Právo a rodina č. 6/2001). Autorka se v něm zmínila také o Doporučení Rady Evropy č. R (98) 1 ze dne 21. 1. 1998, přičemž vyzývá příslušné orgány i širší veřejnost k zamyšlení nad ním a k jeho uvedení v život. Podívejme se tedy, jaká je realita.

Co je doporučováno

V České republice se ročně rozvádí přibližně 20 tisíc manželství s nezletilými dětmi; s rozvodem se tedy každoročně setkává asi 30 tisíc dětí. Základní principy mediace - zprostředkovaného vyjednávání a řešení sporů - jsou využitelné i při rozvodech a dalších soudních věcech péče o nezletilé děti. Zmíněné Doporučení Rady Evropy (plný text v českém překladu naleznete zde) vychází z pozitivních zkušeností s rodinnou mediací v některých zemích, které ukazují, že m. j. dochází k redukování konfliktů, k zajištění kontinuity osobních kontaktů mezi rodiči a dětmi, k redukování doby pro urovnání konfliktů i snižování společenských a ekonomických nákladů na rozvod.

Na základě toho pak Výbor ministrů vyslovil svá doporučení vládám členských států, kromě jiných tato: Zavádět nebo podporovat rodinné mediace, uskutečňovat nebo posilovat všechna opatření na podporu a ve prospěch používání rodinné mediace jakožto odpovídajícího prostředku řešení rodinných rozepří, usnadňovat schvalování mediačních dohod soudními nebo jinými oprávněnými orgány a zajišťovat mechanismy k vynucení takových dohod podle platných zákonů, podporovat rozvoj rodinné mediace, zvláště prostřednictvím informačních programů poskytovaných veřejnosti v zájmu lepšího porozumění pro tuto formu řešení rozepří konsensuálním způsobem. V neposlední řadě je státům doporučováno vyzkoušet vhodnost uplatnění principů mediace oproti jiným způsobům řešení rozepří.

Dá se říci, že z těchto bodů Doporučení je v českých poměrech bezezbytku naplněn pouze jediný: novela zákona o rodině z roku 1998 přinesla možnost usnadnění rozvodu, pokud rozvádějíci se manželé předloží soudu ke schválení dohody o úpravě poměrů nezletilých dětí, o vypořádání vzájemných majetkových vztahů a práv a povinností společného bydlení, popřípadě vzájemné vyživovací povinnosti. V ostatních bodech Doporučení nejen že český stát nejedná aktivně sám, ale nevěnuje dostatečnou pozornost ani iniciativám občanským.

Občané nezahálejí

Již krátce po vzniku Společnosti pro rodinnou mediaci v roce 1995 přišlo toto občanské sdružení s projektem efektivního využití rodinné mediace při rozvodech rodičů nezletilých dětí. Princip tohoto projektu je triviální: K cílené informovanosti rozvádějících se rodičů nezletilých dětí může být využito orgánů sociálně-právní ochrany dětí (dříve OPD) při jejich výkonu kolizního opatrovnictví v soudních věcech péče o nezletilé děti. Jinými slovy řečeno, každá sociální pracovnice může svým klientům doporučovat nejen návštěvu manželské poradny, psychologa či psychoterapeuta, případně advokátní kanceláře, ale také využití mediačních služeb. Taková informace by měla být poskytnuta ústně s patřičným vysvětlením rozdílu mezi uváděnými službami a také písemně (vhodné a v praxi osvědčené informační letáčky jsou zpracovány a připraveny). Takový způsob práce s klienty je zcela v souladu s příslušnými právními předpisy vymezujícími činnost sociálních pracovnic.

S nabídkou na ověření uvedeného projektu se Společnost pro rodinnou mediaci během několika let obrátila na vícero okresních a pražských obvodních úřadů. Zájem o spolupráci projevil jediný - Okresní úřad Strakonice, kde byl v roce 1997 projekt uskutečněn. V průběhu pěti měsíců byla ve všech nových soudních věcech péče o nezletilé, v nichž byl okresní úřad ustanoven opatrovníkem, poskytnuta rodičům informace o možnosti využití medační služby. Z celkového počtu oslovených rodičů jich tuto službu využilo 11,4 %, což potvrzuje předpokládanou schopnost určité (významné!) části rozvádějících se rodičů rodinnou mediaci využít.

Projekt byl evidován a vyhodnocen i PhDr. Jiřím Kovaříkem, pracovníkem Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí, m. j. takto: "Dosavadní zkušenosti lze hodnotit pozitivně, neboť se potvrzuje, že je možné u nezanedbatelné části rodičů dosáhnout dohody a posílit vědomí společné odpovědnosti za dítě, a to ještě předtím, než se stane "předmětem" soudních sporů, popř. vzájemného vydírání. Právě z hlediska dítěte je preventivní mediační postup plně indikován, neboť výrazně omezuje rizika dlouhodobého patogenního působení sporu či rozvodu rodičů na povětšinou nejzranitelnější článek rodinného systému, jímž je dítě samo. Díky tomu se zároveň snižují rizika možných traumatizujících stavů v rámci celého systému. Soudím, že na mediaci při rozvodech a sporech rodičů nezletilých dětí je třeba nahlížet jako na jednu z nezbytných, potřebných a užitečných služeb, které by měly být rodinám v krizi či nouzi v rámci širokého rejstříku sociálních služeb běžně nabízeny. Každopádně doporučuji, aby práce na studii mediace pokračovala."

Úplný popis projektu i jeho vyhodnocení naleznete zde.

Na tahu je stát

Ústředním orgánem státní správy, který metodicky řídí a kontroluje výkon sociálně-právní ochrany dětí, je Ministerstvo práce a sociálních věcí. To se zatím k uvedeným občanským aktivitám staví odmítavě. Ať již bylo oslovováno přímo Společností pro rodinnou mediaci, nebo s podporou sekce pro práva dětí Rady vlády ČR pro lidská práva, veškerá jednání vyzněla dosud do ztracena. Ministerstvo pouze přislíbilo "realizaci experimentu v jednom či více okresech v případě zájmu okresních úřadů", navíc pod podmínkou, že Společnost pro rodinnou mediaci jej bude informovat o svých členech (?!) a z nich potom ministerstvo a Asociace manželských a rodinných poradců (?; tedy jiné pouhé občanské sdružení) vyberou vhodné osoby pro takový "experiment" (stanovisko náměstka JUDr. Luďka Rychlého, č. j. 71-4744/2000)! Dobrá věc tedy klasicky narazila na byrokratickou bariéru. Manželští poradci se silným lobistickým vlivem na ministerstvo se cítí být rodinnou mediací ohroženi (naprostá většina manželských poraden je dotována ze státního rozpočtu, je tedy závislá na vykázaných klientech); nutno dodat, že neprávem. Rodinná mediace není ani odnoží manželského poradenství, ani součástí poradenství psychologického či psychoterapie (o poradenství navíc vůbec nejde), tedy právními předpisy vymezené činnosti státem zřizovaných poraden pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy. Jde o "pouhé pragmatické" řešení konkrétních sporných otázek za účasti prostředníka - mediátora, který stranám sporu usnadňuje komunikaci k nalezení vlastního přijatelného smírného řešení a v žádném případě jim neradí a nevyslovuje žádná doporučení či rozhodnutí. Přesto - a zcela logicky - byli manželští poradci oslovováni jako potenciální přirození partneři. Tento předpoklad možné spolupráce se však bohužel nenaplnil, právě pro zřetelné (neopodstatněné) obavy manželských poradců z konkurence a pro jejich nedostatečné rozlišování mezi psychologickým poradenstvím a mediací.

Rodinná mediace - a mediace jako taková - je však natolik závažnou věcí, že přes nepřízeň "mocných" občanské aktivity přetrvávají. Již před dvěma lety vznikla Asociace mediátorů České republiky, jako samosprávná profesní organizace, která má vytvořeny a schváleny standardy poskytování mediačních služeb, etický kodex mediátorů i systém vzdělávání mediátorů a jejich kontroly a supervize. Jedna z pracovních skupin Asociace se věnuje mediaci rodinné. Sněm Asociace mediátorů v únoru 2002 schválil za přítomnosti zástupkyně veřejného ochránce práv Mgr. Anny Šabatové odbornou garanci pro mediační služby poskytované členy Asociace v rámci případné realizace shora popsaného projektu využití rodinné mediace při rozvodech rodičů nezletilých dětí.

Co tedy dál?

Mediátoři jsou připraveni rodinné mediaci se kvalifikovaně věnovat; rozvádějící se rodiče jsou schopni mediační služby využívat, což je ověřeno nejen v zahraničí, ale i u nás. Také česká právní úprava rozvodů poskytuje pro využití mediace optimální podmínky (viz výše). Klíčovou úlohu při rozšiřování rodinné mediace tak může ve smyslu Doporučení Rady Evropy sehrát Ministerstvo práce a sociálních věcí (a mělo by; státní moc slouží podle Ústavy všem občanům). Jak již bylo uvedeno, toto ministerstvo metodicky řídí a kontroluje výkon sociálně-právní ochrany dětí. Kromě toho i podle organizačního řádu by příslušné ministerské Oddělení pro rodinu a děti (212) mělo m. j. zpracovávat koncepce sociálně-právní ochrany dětí, programy opatření k předcházení přičin a důsledků ohrožení příznivého vývoje dětí v rodinách a v neposlední řadě také spolupracovat s nestátními subjekty. Spolupráce ovšem pochopitelně nemůže znamenat dirigistický a vrchnostenský přístup jak k mediátorům (viz výše popsaný pokus o jejich "prokádrování"), tak k rodičům mediační službu potenciálně využívajícím; podle neoficiálních informací ministerstvo uvažuje o (dalším) rozšíření pravomocí státních orgánů k nařizování mediace rodičům - v tomto směru jde o naprosté nepochopení podstaty mediace, která je založena na zásadně dobrovolném přístupu sporných stran k ní. Před těmito (pochopitelnými) tendencemi je nutno důrazně varovat, protože již po krátké době úpravy probační a mediační služby poskytované státem v trestní justici se bohužel ukazuje, že i zde se začíná objevovat čistě byrokratický přístup ke klientům. Nelze také uvažovat, že by snad mediaci měly vykonávat přímo sociální pracovnice (jejich činnost je jiná a nemají pro mediaci ani prostor, jsou také jako opatrovníci dětí jednou ze stran soudního řízení), nebo že by měly provádět nějaký výběr rodičů (nutně subjektivně podložený), kterým bude informace o možnostech využití mediace poskytnuta.

Pomoci dobré věci může i ombudsman. Je veřejným tajemstvím, že činnost orgánů sociálně-právní ochrany dětí vykazuje výrazné nedostatky právě při výkonu kolizního opatrovnictví. Přestože jde o specifickou, závažnou a nejrozsáhlejší agendu, metodicky řízena není v podstatě vůbec. Veřejný ochránce práv má tedy velký prostor i dostatek pravomocí, aby v rámci prováděných šetření v jednotlivých případech i v rámci podnětu k prověření činnosti samotného Ministerstva práce a sociálních věci vyslovil příslušná doporučení a nebo se s požadavkem obrátil přímo na vládu.

Oprávněné potřeby významného počtu občanů a jejich dětí by měly dostat přednost před pohodlím jednotlivcům ve státních strukturách.

V obsáhlém pojednání předestřela soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 8 JUDr. Hana Nová svůj pohled na řadu problémů, které podle ní v rodinném právu komplikují řešení konkrétních případů, a to jak soudcům, tak i sociálním pracovníkům, advokátům, notářům nebo pracovníkům jiných odvětví. V rámci diskuse, kterou tímto chtěla autorka vyvolat, pokusím se vyslovit názor jednoho z občanů, o jejichž případy jde také, čí spíše především, jmenováni však autorkou nebyli.

Soudkyni Haně Nové nelze upřít jistě upřímnou snahu o vyladění procesních i hmotněprávních norem, zdá se však, že jde o pohled z výrazně jednostranných pozic těch, kteří - a nejen v soudních síních - o životech občanů rozhodují, a jimž to tito spoluobčané pochopitelně komplikují. Snad proto vyslovila tolik výhrad k veřejnosti jednání: Vyloučení veřejnosti v rodinných věcech by podle ní mělo být upraveno jako pravidlo, neboť v těchto řízeních jsou projednávány údaje velmi osobního charakteru a přitom v jednací síni může být přítomen, vyslechnout všechny údaje, činit si poznámky a dokonce si pořizovat zvukové záznamy téměř každý. Ano, před soudy - a nejen v právu rodinném - se skutečně projednávají dost často věci osobního charakteru, veřejnost jednání má však nepochybně jiný účel, než skandalizaci účastníků. Snad i JUDr. Nová připustí, že lidskou a občanskou kontrolu správnosti a spravedlnosti soudních řízení umožňuje právě tato veřejnost jednání, vždyť přece i ústava českého - právního - státu stále ještě deklaruje, že státní moc, tedy i moc soudní, slouží všem občanům. A že je co kontrolovat, o tom nemůže být bohužel pochyb.

Každé rozhodnutí rozvodových a opatrovnických soudů zásadním způsobem zasahuje do rodinných vztahů a do životů účastníků. Není však výjimkou, že lidské osudy se u soudů necitlivě roubují do předem daných šablon vyhovujících především zbyrokratizovanému a odlidštěnému soudnímu systému, důkazní řízení se odbývá, nejen, že soudy v nesporných řízeních neprovádějí nestranné dokazování z vlastní iniciativy, ale často ignorují i nehodící se důkazní návrhy účastníků, opatrovnické věci ve svých soudních dnech soudci "sekají" po půlhodinách naplánovaného času(!), pravidlem se zdá být neodůvodňování rozsudků po jejich vyhlášení (papír přeci jenom snese lépe i to, co by se lidem do očí říkalo hůře); účastníci a nepohodlná veřejnost se v soudních síních setkávají s vrchnostenskou arogancí i právní zvůlí (i paní soudkyně Nová si jistě vybaví, že neoprávněné příkazy a zákazy bez opory v zákoně se nejlépe prosazují násilím ozbrojenců justiční stráže). V takových případech pak jedině účast veřejnosti, či ještě lépe médií ("zvědaví sousedé a spolužáci" se do soudních síní ve skutečnosti nijak nehrnou) může být korektivem příliš sebevědomých soudců a občanskou sebeobranou před zneužíváním jejich moci; nedělejme si přehnané iluze o nějakých výjimečných charakterech soudců a soudkyň, jsou to také jen lidé, pokušením mocenského postavení ne vždy odolávající.

Cesta do pekel, jak známo, bývá dlážděna dobrými úmysly. Vyloučení veřejnosti z projednávání rodinněprávních věcí by tak prospělo především státním strukturám, jejichž občany omezující pověstný Havlův "samopohyb" je zřetelný již dnes: předsedové okresních a krajských soudů "domovními" řády protiprávně omezují právo účastníků nahlížet do spisů na svévolně stanovené "úřední dny" - Ministerstvo spravedlnosti s tím seznámené proti této zvůli nezasahuje, samotný vstup účastníků, natož veřejnosti, do soudních budov je všemožně komplikován justičními ozbrojenci; také novela trestního řádu přes veškeré proklamace odstranila z trestního řízení institut společenského zástupce - tedy další z prvků legitimního občanského podílu na výkonu práva ve společnosti, a dále omezila i práva poškozeného; soudní budovy i jednací síně jsou plné špiclujících videokamer bez jakéhokoliv ohledu na soukromí zde přítomných osob ...

Pokud se tedy mocenské struktury takto upevňují a opevňují před "komplikujícími" občany, je volání po neveřejnosti soudních jednání jen zákonitým průvodním jevem. Děkuji proto, paní soudkyně Nová, ale veřejné projednávání mých osobních a rodinných záležitostí je mi milejší, než justice bez občanské kontroly, kterou nabízíte.

Večerník Praha, 17. 7. 2001

Po třech týdnech pátrání je zmizení pětileté Terezky Čermákové z Kladna objasněno: smrt jí způsobila zalehnutím opilá matka. O matčině sklonu k alkoholu a možná i drogám nás informovala média již dříve, nyní vychází dále najevo, že Terezka byla delší dobu před svou smrtí dehydrovaná a podvyživená. Kladenští sociální úředníci sice rodinu vedli ve svých spisech, avšak vedoucí referátu okresního úřadu nemá pocit, že by něco zanedbali; podmínky Terezčina života prý"... nevybočovaly z běžné normy podobně situovaných rodin, dítě nebylo nutné matce odebrat". To bude zřejmě pravda, avšak zbývá se ptát, co se onou běžnou normou rozumí.

Podle médií, nejen že Helena Čermáková žila s dcerou sama u své matky (možná ještě s přítelem), ale také i ona vyrůstala již bez otce, pouze s matkou. O Terezčině otci víme ze zpráv jen to, že pravidelně platil výživné, nikoli již, proč dceru údajně nenavštěvoval, či zda dokonce o její výchovu neusiloval a nebyl přitom zapuzen. Nevíme také, zda sociální úřednice vůbec braly na vědomí, jestli otec, který řádně přispívá na výživu, by nemohl být své dceři prospěšný více; při "odebrání z rodiny" mohla být Terezka totiž předána do péče právě jemu, ne hned do ústavu. Obávám se však, že právě tenhle racionální postup se od sociálně právního systému nedá očekávat. "Běžnou normou" je tu iluze, že každá máma má své dítě přeci ráda, takže i asociální alkoholička, narkomanka nebo třeba prostitutka je pro výchovu dítěte vždycky lepší, než jeho otec, a pokud snad sama prohlašuje, že je jí dítě na obtíž, jistě to tak zle nemyslí...

Paní Helena Čermáková bude tedy v rámci "běžné normy" přemístěna na psychiatrii, za smrt dítěte ji čeká asi jenom podmíněný trest (jak se již nechal slyšet jeden z vyšetřovatelů), a média brzy zaplní události jiné. Zůstává však systém, který je spoluodpovědný. Systém, pro nějž je výchova dítěte otcem po rozchodu rodičů nepřijatelná, systém, který zodpovědné rodičovství otců nezletilých dětí nepodporuje, nýbrž přímo programově devalvuje. Tragická smrt malé Terezky v náručí opilé matky je proto varováním i výzvou ke změně tohoto systému.

České slovo, 20. 7. 2000

Současná devalvace otcovství může být příznakem i příčinou civilizačního úpadku
Po necelých šesti měsících projednávání případu rozhodl před nedávnem Nejvyšší soud USA s konečnou platností, že kubánský chlapec Elián González zůstane se svým otcem. Potvrdil tak rozhodnutí soudů předchozích, že za dítě rozvedených rodičů, jehož matka zahynula, může rozhodovat pouze otec, nikoliv příbuzní. Také prezident Clinton bez ohledu na ideologické rozpory a politické zájmy Spojených států podporoval závěr, že Eliánův otec je ten nejlepší, kdo může jménem chlapce hovořit, a spolu s americkou administrativou zdůrazňoval vždy nezpochybnitelný význam rodinných pout mezi otcem a synem. Rozhodnost a razance příslušných orgánů Spojených států při prosazení práva proti svévoli je příkladná; jistota rodinných vztahů dostala přednost před ideologií. Fotografie usmívajícího se chlapce v otcově náručí správnost soudních verdiktů a postupů potvrzují, ačkoliv jsme mohli být svědky i jiných výlevů zmanipulovaného šestiletého dítěte před kamerou jeho amerických příbuzných.

Také v českém "právním" státě čekají stovky, ne-li tisíce dětí a jejich tátů na obdobná soudní rozhodnutí - stejně správná a stejně rychlá. Projednání opatrovnické věci ve všech instancích za 6 měsíců je ale dosud pro českou nezávislou justici absolutně nedosažitelné. V tomto termínu není většinou schopna rozhodnout ani o předběžném opatření; nehledě na obecně známé průtahy v řízeních o náhradní rodinné péči. A nejde jen o hrozivý nepoměr v porozvodové úpravě výchovy nezletilých dětí - každoročně je z 30 000 dětí z rozváděných manželství pouze každé desáté svěřováno do výchovy otci. To opravdu připadá na devět výchovně způsobilých českých matek pouze jeden výchovně způsobilý otec? Nepříčí se tento stav zdravému rozumu? Jde ale i o celkový přístup státních institucí k porozvodovým rodinným vztahům. Ústavou garantovaná ochrana práv každého občana má v mnoha případech českých Eliánů a jejich tátů hodnotu zápornou. Až neskutečně snadno a často se údy státní moci ztotožňují s bezprávím. Maření výkonu soudních rozhodnutí o úpravě porozvodového styku dětí s otci lze v jistém smyslu považovat za státem podporovanou kriminalitu - pouze výjimečně je trestně stíháno a ve statistikách ministerstva spravedlnosti není příslušný trestný čin (§ 171 odst. 3 trestního zákona) ani samostatně evidován.

Výsledkem zřetězení nezodpovědnosti pravomocemi obdařených zástupců státních struktur bývají pak nejen časté konkrétní lidské tragédie, ale také téměř programová destrukce rodinných vztahů, úspěšně se šířící společností. Každá extrémní jednostrannost vyvolává zákonitou odezvu. V podstatě absolutní feminizace porozvodové výchovy zřejmě souvisí i s kriminalitou dětí a mládeže. Vnímáme-li její růst i tu skutečnost, že výrazná část mladistvých delikventů pochází z tzv. neúplných rodin, tedy z prostředí s výhradní péčí rozvedených matek, měli bychom se také ptát, zda otcové všech těchto pachatelů měli příležitost na své děti výchovně působit. Zda nebyli z jejich života odstraněni nezodpovědnými matkami za aktivního přispění státního aparátu. A zda by tedy neměla být prevence sociálně patologických jevů posuzována i z těchto hledisek. Řešení možná nespočívá jen ve snižování věkové hranice trestní odpovědnosti pachatelů, ale také v posílení (a znovuobjevení) významu otcovské výchovy. Devalvace otcovství může být totiž i příznakem, ne-li příčinou civilizačního úpadku.