Ahoj Marto, tady David. Rád bych se
domluvil s Péťou, co budeme dělat o víkendu, jestli mám zaplatit ten pokoj
na Šumavě, jak jsme o tom mluvili minule, že třeba rostou už
houby. Můžeš ho zavolat k telefonu? Řekni mi také, prosím tě, jestli se
Hanička už uzdravila a mohla by jet s námi. |
Dobrý den. To jsi zase ty ? Co
prosím tě zase chceš, že pořád voláš ? Mluvit s Péťou ? Ale ten má
teď hodně úkolů do školy, nemůžeš ho rušit. A bude obědvat a potom
musí jít na kroužek a po něm se mnou k babičce, jako vždycky, to
přece víš. Já nevím, jestli s tebou bude chtít mluvit, to víš, on je
již velký a má svůj rozum, já mu do toho mluvit nemohu. Tak bude asi
nejlepší, abys počkal do soboty. Hanička ještě kašle, to víš, když s tebou musí pořád
někde chodit. Tak v sobotu, ano ? Na shledanou. |
Ano, pane soudče. Pořád slyším od bývalé
manželky samé výmluvy. Už mnohokrát jsme měli s dětmi něco předem
domluveného a ona jim na poslední chvíli zařídila jiný program.
Nezbývá mi tedy nic jiného, než vás žádat, abyste můj styk s dětmi
upravil pevně rozsudkem, který bude muset Marta respektovat. Vždyť
já mám Haničku i Péťu pořád rád, i když s jejich matkou spolu žít
nedokážeme. |
To byl zase den. Ten váš táta mě pořád tahá po soudech, jenom mi chce
ubližovat a vám taky. Vždyť on mi vás chce vzít, aby na vás nemusel
platit. To byste chudáčci zkusili, bůh ví, jak by se o vás staral.
Vždyť jen někde pořád lítá, ani uvařit by vám neuměl, to byste
zažili. Já vás ale nedám. |