Přemýšlela jste, určitě, jak asi Vašemu dítěti, na které si ted' děláte bezvýhradné právo, bez toho jeho táty je? Musí Vás napadat, že jste prostě podlehla síle Vaší msty a nutkavosti řešit své osobní zájmy, at' už jsou jakékoliv. Tyto záležitosti, které rozhodně nepatří do mateřských citů, Vám odsunuly stranou to nejdůležitější, co ve Vás to dítě má.Vzpomeňte si, jak jste si přála, aby táta byl u dítěte doma každý den, kdy jste si myslela, že táta ke zdravému vývoji dítěte prostě patří. Každé mámě jde o to vychovat co nejzdravější dítě, fyzicky i psychicky. Co se najednou stalo, že jste bez jakékoli konzultace s odborníky usoudila, že dítě už toho tátu nepotřebuje (Vaší osobní potřebu osoby otce dítěte si s tím, prosím, nezaměňujte). To dítě nemusí být k Vám natolik otevřené, ba dokonce svoje strádání ani nedokáže odůvodnit, či identifikovat, aby Vám bylo schopno svou potřebu být také s otcem vyjádřit. A jestli jste skutečně taková, že se vlastním závěrem uspokojíte, pak se u Vás mateřský cit snad ani obnovit nedá. To dítě ve svém otci bude jednou provždy otce vidět - to je chemie a té svou výchovou nezabráníte. Jsou známy případy, kdy otec byl prokazatelně alkoholik, či děti skutečně bil, a ty - dnes již dospělé děti - přesto uvádějí, že tátu milují.

Vývoj dětí vyrůstajících v jinak bezvadných podmínkách, ale bez otce, je trvale poznamenán. Je to patmé z podrobných psychologicko-sociologických výzkumů. Napadlo Vás někdy, že nepříjemná prodavačka, arogantní úřednice, sprostý řidič a neurotický ředitel může být právě oním výsledkem špatného psychického vývoje v dětství a v pubertě? Lidé, nešťastní a neúspěšní v osobním i pracovním životě jsou doopravdy z rodin, kde nefungovala rovnováha základního lidského vztahu dítě -matka, dítě - otec. Člověk ve své malosti si neuvědomuje, kam až může dojít jeho výchova. Vaše výchova může být jinak perfektní, ale tohle má pro dítě přinejmenším stejný význam jako naučit se mluvit, a pozdravit.

Chtěla byste se snad postarat o to, že jednou takovým nevyrovnaným člověkem bude Vámi vychovaný syn nebo dcera? Je skutečně vaše zloba natolik všemocná, že jste ochotná pomstít se i vlastnímu dítěti? Člověk labilní a nerozhodný, či výbušný, který se neumí vždy ovládat je ve své podstatě uvnitř osobnosti strašně sužovaný. On bude celoživotně trpět za svou povahu, kterou on sám již dokáže jen těžko ovlivnit. Jeho “vychovatel" udělal chybu - nedokázal dohlédnout na budoucnost, zamyslet se a docenit nepostradatelnou rovnováhu vztahů dítěte s oběma rodiči v době, kdy se jeho osobnost formuje. A vězte, ten člověk – tedy otec je pak opravdu ve výhodě. On neponese žádnou zodpovědnost za nešťastnou povahu tohoto dítěte. On se bude snažit několik dlouhých let o to, aby Vás přesvědčil, že není správné dítěti vzít tátu, ale pak se prostě jen stáhne a bude žít svůj život. Počká, až se Vám budou vracet plody Vaší zloby, a bude pozorovat jak Vám to ”vaše vlastní” dítě vyčítá. Měla celá ta vaše hra úspěch? Bylo to v zájmu vašeho dítěte?

Samozřejmě od takhle vnitřně ztracené osobnosti, jakou bude vaše dítě, není nikdy daleko ke drogám, alkoholismu, různým sektám, posedlostem či vyhýbání se práce a sebevzdělávání. Statistika toto opět velmi potvrzuje. Jsem si jist, mámo, že stokrát raději bys pak raději podporovala dobrý vztah otce s dítětem, než by ses měla dívat na to jak je syn či dcera k ničemu, třeba závislých na drogách. Já vím, Vy říkáte, že vaše dítě je tomuhle úplně vzdálené, na to nemá ani pomyšlení. Pokud vám dítě neříká, že se mu po tátovi někdy zasteskne, že ho třeba někdy z ničeho nic napadne, co asi dělá, tak vězte, že jste vytvořila mezi Vámi a vaším dítětem propast nekomunikace o určitých věcech. Ta propast se časem rozšíří i na jiné okruhy věcí a Vy se tak dozvíte některé skutečnosti až když je příliš pozdě. Pak se to prostě spravit nedá, ani kdybyste svou chybu přiznala. To dítě bude kvůli Vašemu, kdysi tak odůvodněnému postoji celoživotně strádat. Mámy pochopme to včas a buďme pro ty naše děti opravdovými mámami a nepleťme do toho náš vztah k chlapům. Děti jsou z toho smutné.