Podle předkladatele by soud mohl o společné, popřípadě střídavé výchově oběma rodiči rozhodnout pouze schválením jejich dohody, přičemž není zdůvodňeno proč. Dle našeho názoru je na místě ponechat soudu také možnost, aby o společné - střídavé výchově mohl rozhodnout i z moci úřední. Jestliže výchova dítěte je nejen právem, ale také prvořadou povinností každého z rodičů, potom je zcela jistě na místě, aby soud s přihlédnutím k zájmu dítěte (nebo ke konkrétní jeho potřebě být vychováváno oběma rodiči) měl možnost v odůvodněných případech o společné - střídavé výchově rozhodnout i autoritativně. Předpokládaná (a rozšiřovaná) výhrada, že ke společné péči je třeba výjimečné míry vzájemného souladu mezi rodiči (v takovém případě se však naskýtá otázka, proč se tedy rozvádějí), nezdá se být zcela oprávněná. Naopak, právě při výchovných kontroverzích, např. při svévolném bránění ve styku s dítětem a tedy při znemožňování jakéhokoliv výchovného vlivu jednomu z rodičů (v současné soudní praxi přečasto „řešených“ příklonem „spravedlnosti“ na stranu bezpráví !), může se stát autoritativní vyrovnání mocenské nerovnováhy mezi rodiči prvkem dětem přínosným, a to i např. jen po určitou dobu, než dojde ke změně poměrů, spočívající ve změně přístupu nezodpovědného rodiče k plnění svých povinností. Může jít tedy o případy, kdy intenzita závadového jednání rodiče není ještě tak vysoká, aby musel být rodičovské zodpovědnosti zbaven. Bylo by proto jistě unáhlené takové možnosti soudy předem zbavovat, tím spíše, že předkladatel např. soudům neupírá možnost „svěřit dítě i do společné výchovy manželům“ ((jiným než rodičům, § 45 odst. 2 novely). Uložení povinnosti oběma rodičům vychovávat své dítě, vyplývající ze zákona, by proto vzhledem k zachované zásadě oficiality nemělo být vyloučené a i tato právní úprava by mohla být vhodná ke snižování nepříznivých dopadů rozvodů na děti, kterýžto úkol si dle své důvodové zprávy předkladatel také vytkl. Soudům by tak také bylo umožněno naplňovat závazek státu - tedy jeho mocenských orgánů - vynaložit veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte, vyplývající z ust. čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.

Předkladatelem používaný termín „zájem dítěte“ je velmi neurčitý a v praxi svádí k různým subjektivním a účelovým výkladům. Vzhledem k zásadnímu významu tohoto termínu v uvedeném ustanovení proto doporučujeme nahradit jej „potřebami dítěte“, které lze pro každé jeho věkové a vývojové období kvalifikovaně stanovit poměrně přesně, a to i s přihlédnutím k jeho konkrétní rodinné či osobní situaci.

Právo rodiče, jemuž nebude dítě svěřeno, na „pravidelnou informaci o dítěti“, o jehož respektování by soud měl dbát, je dle našeho názoru nepřípustnou redukcí jeho výchovné úlohy. Jestliže předkladatel novely zákona definuje rodičovskou zodpovědnost jako souhrn práv a povinností zejména při výchově dítěte a deklaruje, že náleží oběma rodičům, potom „výčet chráněných práv druhého rodiče“ z této rodičovské zodpovědnosti vyplývajících po svěření dítěte do výchovy prvnímu, je vskutku „reprezentativní“. Nepoměrný k definovanému právu dítěte na péči obou rodičů a, zdá se, zejména poplatný dosavadní diskriminační praxi soudů „péče o nezletilé“ vůči tzv. druhým rodičům, v naprosté většině případů otcům. Výchova vlastních dětí, a to i při rozvodu a po něm, je ústavně zaručeným základním právem každého rodiče (evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 5 Protokolu č. 7; Listina základních práv a svobod, čl. 32 odst. 4), které může být při šetření jeho podstaty a smyslu pouze omezeno, nikoliv - byť nepřímo - přetransformováno na „pravidelnou informaci o dítěti“ !

Vzhledem ke svému obsahu zdá se být uvedené ustanovení nadbytečné, když již v předchozím odstavci jsou příkladmá kritéria pro rozhodování soudů dostatečně rozvedena (předkladatelem preferovaná složka citová dokonce dvakrát v jedné větě). Sporný je rovněž smysl této právní úpravy z hlediska závaznosti předchozího konání rodičů (či jiných osob fakticky o dítě pečujících) pro rozhodování o budoucí výchově dítěte, bez ohledu na kvalitu výchovy dosavadní. V praxi by takové ustanovení znamenalo zákonem uložené upřednostňování i takového rodiče, který svou svévolí uměle a účelově vytváří protiprávní stav tím, že druhého rodiče zcela z výchovy dítěte vyloučí a brání mu i ve styku s ním (viz analogie s judikátem R 96/67). Takový bezohledný rodič potom sice „převážně (resp. výlučně) dbá o výchovu dítěte po stránce citové, rozumové a mravní“ ve smyslu předloženého zákonného ustanovení, avšak výchova je to defektní a patologická jak po stránce citové, tak rozumové i mravní. Nemá-li dítě potom možnost srovnání a nemůže-li vzhledem ke svému věku ani samo rozlišit, co je pro něho dobré a zlé, zákonitě citově přilne i k rodiči nekvalitnímu. Popsaný stav je v současné rozvodové praxi dobře zavedený a běžně trvá i několik let !, aniž by soudy byly schopné, a zejména pak ochotné rychle a účinně proti němu zakročit a proti bezpráví beze zbytku využít všechny dostupné právní prostředky. Ex malitia nemo commodum habere debet - Ze zlomyslnosti nikdo nemá mít prospěch.

Námi navržená změna terminologie stávajícího právního institutu „úpravy styku dítěte s rodiči“ lépe vyjádří veřejný, ani předkladatelem nezpochybńovaný zájem na zachování výchovného vlivu obou rodičů i po rozvodu manželství a zvýrazní význam oboustranné rodičovské výchovy a péče pro zdravý vývoj dítěte v souladu s již zmíněným článkem 32 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje rodičům péči o dítě a jeho výchovu, nikoliv pouhý styk s ním (např. letmý několikaminutový styk po dlouhé době, navíc v nepřátelsky se projevujícím prostředí, jednostranný telefonický styk, resp. marné pokusy o něj, písemný styk prostřednictvím neochotných úřadů a pod.). Styk rodičů s dítětem - tedy alespoň částečná výchova a péče o dítě v tuto dobu - je bezesporu nejen právem, ale i poviností každého rodiče. Plnění této povinnosti není dosud vždy kvalitním „druhým“ - nikoliv druhořadým ! - rodičům umožňováno, a to i zásluhou liknavého a přezíravého přístupu soudů a orgánů péče o děti k řádnému zajišťování potřeb a práv dítěte. Uvedená změna terminologie se zřetelným smyslem právní úpravy by proto vedla nejen rodiče, ale také příslušné orgány k žádoucímu jednání, opět ve smyslu naplnění závazku státu vynaložit veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Nepůsobila by komplikace ani z hlediska soudní praxe :

„Nezletilá Jana A. se svěřuje do výchovy matky.

Otec je oprávněn a povinen podílet se na výchově nezletilé každý sudý týden v roce vždy od pátku 16.00 hodin do neděle 18.00 hodin, každý lichý týden v roce vždy v pondělí, středu a čtvrtek od 14.00 hodin do 19.00 hodin.

Dále v době jarních školních prázdnin každý sudý rok od ....“ atd.

Zdůraznění významu rodičovské úlohy ve výchově dětí by bylo rovněž posíleno i rozlišením „podílu rodiče na výchově dítěte“ a „styku dítěte s prarodiči, event. sourozenci“, který upravuje odst. 4 zmíněného § 27 novely.

Toto znění dle našeho názoru zdůrazní úlohu rodičů ve výchově dětí, ať již směrem k vědomí jich samých o vlastní odpovědnosti, a nebo směrem k příslušným státním či nestátním institucím a subjektům veřejného charakteru, v jejichž činnosti přes všechny proklamace a bohulibé úmysly jsou tendence k neoprávněnému vměšování do rodinných záležitostí vždy více či méně jako vedlejší produkt obsaženy.