Ministerstvo práce a sociálních věcí
na vědomí : Legislativní rada vlády
1.2.1999

Tak jako v předchozí své verzi, návrh zákona o sociálně právní ochraně dětí přes některá svá pozitiva klade dle našeho názoru neúměrný důraz na (předpokládanou) schopnost a (nereálnou) neomylnost státní správy v upravované oblasti sociálně právní ochrany a významným způsobem otevírá prostor pro ne vždy oprávněnou ingerenci státu do rodinných vztahů. Proti neoprávněným zásahům do těchto vztahů naopak postrádá obranné mechanismy.

Zcela na libovůli a subjektivním výkladu orgánů sociálně právní ochrany dětí (v praxi převážně sociálních pracovnic okresních a obecních úřadů) zákon ponechává posuzování tak závažných otázek, jako je např. opatření směřující k ochraně dětí před tělesným nebo duševním násilím, zanedbáváním a zneužíváním (§ 1 odst. 1), zájem dítěte (§ § 4, 48 odst. 6), závažná porušení povinností nebo zneužití práv vyplývajících z rodičovské zodpovědnosti (§ 5), skutečnosti, z nichž vyplývá, že jde o ohrožené děti (§ 8 odst. 2), zda jde o dítě tělesně nebo duševně týrané nebo zneužívané (§ 38 odst. 1), skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán na dítěti trestný čin (§ 44 odst. 4 písm. b)), a co je nezbytné pro ochranu života nebo zdraví dítěte nebo pro ochranu jeho práv (§ 46 odst. 2 písm. c), aniž by je blíže specifikoval a definoval.

Zákon také opomíjí, že i sama nekvalifikovaně prováděná sociálně právní ochrana může děti ohrožovat, což např. dala zřetelně najevo Rada Evropy definováním systémového týrání v souvislosti s doporučením R(93)2 ze dne 22.3.1993.

Zkušenosti a poznatky z výkonu sociálně právní ochrany stávajícími orgány péče o děti okresních a obecních úřadů v situacích rozvodů rodičů a jejich sporů o výchovu dětí a úpravu styku s nimi (ročně řádově několik desítek tisíc případů; jde tedy zřejmě o nejrozsáhlejší sociálně právní agendu) nás vedou k závěru, že bez přísně vymezených kompetencí a odpovědnosti, transparentnosti a kontrolovatelnosti orgánů sociálně právní ochrany včetně výkonem této sociálně právní ochrany pověřených právnických a fyzických osob, bude v uvedené veřejnoprávní oblasti rodinného práva docházet zákonitě k nezodpovědným excesům v podobě formálního a účelového výkladu zákona a zneužívání pravomocí k manipulaci dětmi i jejich rodiči a dalšími rodinnými příslušníky; kdo nás ochrání před našimi ochránci ? Další podrobnosti viz také v našich předchozích připomínkách k základním věcným tezím a věcnému záměru zákona.

K jednotlivým ustanovením návrhu zákona se proto vyjadřujeme takto :

Obecné vymezení ohrožených dětí pouze některými kritérii týkajícími se jejich rodičů je nedostatečné a v praxi svádí k subjektivnímu a účelovému výkladu zákona bez možnosti občanské kontroly. Podle našeho názoru je nezbytné nejen vymezení určitých skupin dětí, u nichž se ohrožení předpokládá z hlediska charakteristik prostředí v nichž se nacházejí anebo charakteristik jiných vnějších vlivů, ale také příkladmé (nikoliv však taxativní) určení konkrétního jednání, které je příčinou ohrožení nebo narušení příznivého vývoje dětí.

Vzhledem k tomu, že zákon mj. definuje právo každé osoby upozornit orgán sociálně právní ochrany na závažné porušení povinností nebo zneužití práv vyplývajících z rodičovské zodpovědnosti (§ 5) i právo dítěte a jeho zákonných zástupců požádat o pomoc při ochraně života, zdravého vývoje a práv vyplývajících z rodičovské zodpovědnosti, včetně povinnosti oslovených orgánů pomoc poskytnout, je jistě na místě, aby kdokoliv mohl sociálně patologické jevy pojmenovat s odkazem na určitý a srozumitelný zákon a posouzení, zda dítě je či není ohroženo, nebylo jen výsadou státní správy, která tak často svádí ke zneužívání a svévolnému výkladu. Navíc i podle důvodové zprávy je současná situace současné právní úpravy neuspokojivá také proto, že neodpovídá potřebné úrovni ochrany dítěte v souvislosti s novými společenskými jevy, zejména ohrožením dětí novým spektrem negativních vlivů a jevů (str. 52 návrhu) a proto mezi hlavními principy návrhu úpravy nové je podle předkladatele zahrnuta i prevence rizikového vývoje dětí a minimalizace důsledků působení sociálně patogenních vlivů (str. 53). Předkladatel rovněž uvádí, že sociálně právní ochrana zahrnuje také ochranu dítěte před jakýmkoliv tělesným či duševním násilím, zanedbáváním nebo vykořisťováním (str. 55), opět aniž by tyto termíny blíže specifikoval.

S termínem dítě tělesně nebo duševně týrané nebo zneužívané také přímo operuje ustanovení § 38 odst. 1 návrhu zákona.

Nelze proto souhlasit ani s názorem předkladatele, že námi již navržené definice týrání a zanedbávání dětí nemůže zákon obsahovat, neboť jde údajně o kategorie trestně právní (vyrozumění zn. 21-33608/97 ze dne 14.10.1997). Jak vyplývá z níže uvedeného textu, rozhodujícím kritériem pro posouzení právní kategorie je vždy intenzita závadového jednání a proto definice týrání a zanedbávání dětí lze bezpochyby použít jak pro potřeby zjištění příčin vzniku nepříznivých vlivů působících na děti a preventivních forem sociálně právní ochrany i pro výchovnou činnost, tak i pro rozhodování o výchovných opatřeních podle zákona o rodině a přestupcích podle souběžně navržené novely přestupkového zákona. Z tohoto hlediska námi navržené definice představují i kvalifikované vodítko pro plnění oznamovací povinnosti ve smyslu ust. § 8 trestního řádu a § 44 odst. 4 písm. b) návrhu zákona.

b) ohroženým dítětem dítě, které je týráno, zanedbáváno nebo zneužíváno, popřípadě jehož rodiče

2. ...“

„Pro účely tohoto zákona se za týrání, zanedbávání a zneužívání dítěte považuje zejména jakákoliv nenáhodná, vědomá či nevědomá aktivita nebo neaktivita rodiče, vychovatele nebo jiné osoby, která poškozuje tělesný, duševní nebo sociální stav a vývoj dítěte, popřípadě způsobuje jeho smrt. Za týrání dítěte se považuje i jeho pohlavní zneužívání.

Tělesné zanedbávání je neuspokojování tělesných potřeb dítěte, zejména neposkytováním přiměřené výživy, oblečení, přístřeší a zdravotní péče.

Citové zanedbávání je neuspokojování citových potřeb dítěte, a to zejména pokud se týká náklonnosti i pocitu dítěte, že někam patří.

Zanedbávání výchovy a vzdělání je poškozování intelektuálního rozvoje dítěte zejména neposkytnutím mu možnosti, aby dosáhlo naplnění svého plného vzdělanostního potenciálu.

Citové týrání je jednání, které má negativní vliv na citový vývoj dítěte a vývoj jeho chování, a to zejména formou verbálních útoků na sebevědomí dítěte, opakovaného ponižování dítěte či jeho zavrhování, vystavování dítěte násilí nebo vážným konfliktům, násilné izolace a omezování dítěte a vyvolávání situací, kdy má skoro stále pocit strachu.

Pohlavní týrání je vystavení dítěte pohlavnímu kontaktu, činnosti nebo chování, a to kýmkoliv, komu bylo dítě svěřeno do péče.

Systémové týrání je ublížení dítěti nebo jeho rodině, způsobené systémem, který byl založen pro pomoc a ochranu dětí a jejich rodin, zejména tím, že

„Každý je povinen uplatňovat jako přední hledisko při činnosti týkající se dítěte zabezpečení jeho potřeb.“

Ačkoliv zájem dítěte je podle předpokladu důvodové zprávy (otázka je, zda reálného!) základním a rozhodujícím hlediskem všech orgánů nebo jiných subjektů, které se dítětem zabývají, nebo řeší jeho problémy, a nelze jej nikdy podřadit zájmům jiným, jako jsou např. zájmy rodičů, rodiny, jiných osob, státu (str. 56), je tento termín velmi neurčitý a v praxi svádí k různým subjektivním a účelovým výkladům. Naproti tomu potřeby dítěte lze pro každé jeho věkové a vývojové období stanovit poměrně přesně, a to i s přihlédnutím k jeho konkrétní rodinné či osobní situaci.

„Orgány sociálně právní ochrany a pověřené osoby jsou povinné zabezpečit dítěti, které je schopno formulovat své názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž názorům dítěte musí být věnována patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni.“

Formulace uvedené předkladatelem v návrhu zákona svým obsahem neodpovídají smyslu čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, neboť Úmluva upřednostňuje či chrání pouze svobodné projevy vůle dítěte. Děti - a potvrdí to jistě nejen specialisté na jejich psychiku, ale i každý rozumný rodič nebo vychovatel - jsou lehce ovlivnitelné a podléhají manipulaci či zastrašování. Takové děti potom snadno projeví „svůj“ názor, bez ohledu na to, zda se s ním skutečně vnitřně ztotožňují, a to i v nepřítomnosti manipulujícího a ovlivňujícího zákonného zástupce nebo jiných zletilých osob (srovnej rovněž s publikací Syndrom zavrženého rodiče, vydanou zdejším ministerstvem pro potřeby orgánů péče o děti).

Z tohoto důvodu je rovněž nevhodné uzákonit povinnost vždy k (jakémukoliv !) vyjádření dítěte přihlédnout, v podobě formulované návrhem zákona. Nezletilé dítě bez životních zkušeností a rozvinuté rozlišovací schopnosti těžko může zásadní záležitosti svého života posuzovat zodpovědněji, než třeba jeho zletilí rodiče, k jejichž názorům (např. na uložení jim povinnosti využít pomoc odborného poradenského zařízení) orgány sociálně právní ochrany podle návrhu zákona přihlížet nemusí. Ve sporech o výchovu dětí a styk „druhého“ rodiče a prarodičů z jeho strany s nimi, vytváří navržené znění ideální podmínky k hromadnému rozšíření manipulativních praktik ohrožujících příznivý vývoj dětí legalizováním doposud protiprávního a nemorálního jednání; zákonem se tak dítě stává výhodným objektem manipulace, a to nejen ze strany rodičů, ale i ze strany příslušných orgánů, které tak mnohdy jednají již nyní !

Pro dokreslení je možné uvést, že např. při stanovení a vynucování povinné školní docházky státní orgány názor nezletilých dětí na zřetel také neberou a neřídí se jím, ačkoliv i ona je „záležitostí“ dítěte.

Jak jsme již uvedli v předchozích připomínkách k věcnému záměru zákona, toto oprávnění okresního úřadu přímo či nepřímo předpokládá omezení rodičovských práv orgánem státní správy, což je v rozporu s čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle něhož práva rodičů mohou být omezena jen rozhodnutím soudu. Odporuje též smyslu „poradenské činnosti“, mají-li být „rady“ a „pomoc“ přijímány na úřední příkaz ! Analogicky lze poukázat i na oprávnění někdejších národních výborů nařizovat protialkoholní léčbu, rušené po změně režimu jako relikt nepřípustného vměšování státu do svobod občanů.

Není také zřejmé, podle jakých kritérií by orgán sociálně právní ochrany posuzoval, zda uloženou „pomoc“ poradenského zařízení dítě, rodiče nebo jiná zodpovědná osoba za výchovu dítěte potřebují a z čeho by nařízená pomoc sestávala, zda např. také z (psycho) terapií, či jiných zneužitelných metod působení na duševní stav člověka.

Vzhledem k dosavadní činnosti orgánů péče o děti, v níž se jako projev manipulativních a diskriminačních praktik rozmáhá alibistické a bezdůvodné prosazování odborných psychologických a psychiatrických vyšetření dětí (srovnej s výše uvedenou definicí systémového týrání) a mnohdy velice pochybných „terapií“ i v triviálních případech zjevného popouzení dítěte proti druhému rodiči, řešitelných spíše důsledným vynucováním nezávadného jednání rodiče „prvního“ výchovnými a dalšími sankčními opatřeními, lze opět předpokládat zneužívání takového oprávnění k zajišťování klientely pro spřízněná a nebo přímo okresním úřadem zřizovaná a dotovaná odborná poradenská zařízení ne vždy dostatečné úrovně, a k šikanování (včetně pokut v přestupkovém řízení) nepohodlných „kverulantů“ - kvalitních a výchovně způsobilých otců nezl. dětí domáhajících se proti zlé vůli státních orgánů práva na výchovu vlastního dítěte a nebo na pravidelné osobní kontakty s ním a důsledně vyžadujících po státních orgánech plnění zákonných povinností. (Pracovníci zmíněných poradenských zařízení mají tvořit jádro komisí pro ochranu dětí podle § 31 návrhu zákona, které mají mít rozhodovací pravomoc, takže „přihrávání“ klientů sama sobě by mohlo být vskutku dokonalé !)

Je nutno poukázat také na navrhovanou úpravu péče o děti, jejichž vývoj je narušen (viz definice v § 3 odst. 3 a postupy v § 24 a násl. návrhu zákona), při níž je obcím a okresním úřadům uloženo volit „především preventivní opatření“, nikoliv ukládat povinnosti nechat se „výchovně vést“, a to ani např. „dětem se zahálčivým nebo nemravným životem, páchajícím opakovaně přestupky nebo trestný čin, popř. dětem z rodin s nízkou sociální a kulturní úrovní“. Preventivní výchovné působení také na rodiče nebo jiné osoby odpovědné za výchovu dítěte upravené ust. § 10 odst. 1 návrhu zákona by zcela jistě postačovalo, nemá-li navrhovaná pravomoc vzbuzovat také oprávněné obavy ze zneužívání psychiatrie a příbuzných oborů, o němž se nechá uvažovat již v souvislosti s některými dosavadními excesy orgánů péče o dítě.

V ustanovení § 11 odst. 3 navrhujeme dosavadní větu ukončit čárkou a pokračovat částí věty :

„a návrh na výkon rozhodnutí soudu o výchově nezletilých dětí ve věcech, v nichž vykonával funkci opatrovníka podle zvláštního právního předpisu^xx), není-li takové rozhodnutí plněno dobrovolně.“ , s doplněním textu o poznámku : „^xx) § 37 zákona o rodině“.

Soudní řízení o výkon rozhodnutí o výchově nezl. dětí a zejména pak o styku s nimi jsou velmi často průvodním jevem sporů rodičů o výchovu dětí, tedy situací, které ve smyslu návrhu zákona ohrožují a narušují jejich příznivý vývoj. Ačkoliv včasný a účinný výkon rozhodnutí může dalšímu poškozování dětí zabránit tím, že nezodpovědného rodiče od škodlivého jednání odradí i pod hrozbou sankcí - a nepříznivá situace dítěte by se měla řešit odstraňováním příčin, nikoliv prohlubováním následků ! - jen zcela výjimečně je příslušné řízení zahájeno na základě návrhu či podnětu stávajícího orgánu péče o děti, i když v předchozím nalézacím řízení byl kolizním opatrovníkem, tedy z procesního hlediska zástupcem oprávněných dětí s plnými procesními právy.

V tomto případě je nepřesný názor Ministerstva práce a sociálních věcí, pokud v odpovědi na petici našeho sdružení zn. 21-33 608/97 ze dne 14.10.1997 uvádí, že „podání návrhu na výkon rozhodnutí o styku s dítětem je záležitostí toho, kdo se tohoto styku domáhá; styk s dítětem je právem rodičů a na nich je, aby se tohoto práva domáhali“. Rozhodnutím o úpravě styku nezl. dítěte s rodičem nebo jinou osobou (viz novela zákona o rodině), popřípadě jiným rozhodnutím o výchově dítěte, je soudem poskytována ochrana právům nejen oprávněné osoby, ale i právům (rovněž oprávněného !) dítěte, a to ústavně zaručenému právu na rodičovskou výchovu a péči (Listina základních práv a svobod, čl. 32 odst. 4) a na pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči (Úmluva o právech dítěte, čl. 9 odst. 3).

Ustanovení § 31 navrhujeme upravit tak, aby zřídit komise pro ochranu dětí přednostové okresních úřadů pouze mohli, nikoliv museli.

Podle našeho názoru je nereálné v praxi zabezpečit dostatečně kvalitní personální obsazení těchto komisí, což dokazují také minimální počty stávajících komisí péče o rodinu a děti. Činnost takové povinně zřízované komise se zákonitě stane ryze formální a byrokratickou, zbytečně zatěžující rozpočet okresního úřadu a tedy daňové poplatníky, bez ohledu na jistě bohulibé záměry předkladatele zákona.

Sporná je rovněž rozhodovací pravomoc uvedené komise, na což předkladatele upozornila již legislativní rada vlády ve stanovisku č.j. 481/97 ze dne 10.7.1997, podle něhož by rozhodovací pravomoc měla být svěřena správním orgánům.

V případě, že komise by rozhodovací pravomoc měla, není návrhovaným zákonem zaručena odborná způsobilost jejích členů. Na rozdíl od pracovníků okresních úřadů, kteří k výkonu své pracovní činnosti potřebují osvědčení o zvláštní odborné způsobilosti (viz příslušná vyhláška), a pověřených osob, které by svou odbornou způsobilost podle návrhu zákona měly prokazovat rovněž a měly by navíc povinnost uzavřít pojistnou smlouvu (aniž by rozhodovací pravomoc měly), členové komise ochrany dětí, její předseda a jeho zástupci - s výjimkou tajemníka - kteří by v minimálně tříčlenném obsazení správní rozhodnutí vydávat mohli, by svou odbornou způsobilost osvědčovat nemuseli. Navržená právní úprava proto nedává záruky spravedlivého procesu při rozhodování komise - přispívala by spíše ke kolektivní nezodpovědnosti - přestože tato má mít např. i oprávnění ukládat rodičům povinnost využít pomoc poradenského zařízení (§ 9 odst. 4), které je zásadním - podle našeho názoru protiústavním - zásahem do rodičovských práv. Lze předpokládat, že právě při uvedeném rozhodování by komise snadno upřednostnila subjektivní a tendenční hlediska různých místních struktur a zájmových skupin, tím spíše, že by ji měli tvořit také „psychologové, zdravotničtí pracovníci a zástupci pověřených osob“. Za takového stavu by bylo velice snadné podlehnout pokušení vyrábět si klientelu, v tržním prostředí tolik potřebnou k získání dotací a dalších finančních prostředků na provoz „poradenských zařízení“.

Zrušení povinnosti mlčenlivosti i o údajích velmi osobního charakteru (zdravotní stav a pod.) považujeme za nepřípustný zásah do ústavně zaručeného práva na ochranu soukromého a rodinného života. Dosavadní úroveň výkonu sociálně právní ochrany a činnosti dalších subjektů obdobného charakteru (předpokladaných „pověřených osob“) spolu se všeobecně rozšířeným právním a mravním nihilismem nezaručují, že by nedocházelo k manipulacím s citlivými informacemi a údaji.

Stanovení povinosti rodičům spolupracovat s orgány sociálně právní ochrany při ochraně zájmů a práv dítěte a umožnit návštěvu zaměstnance orgánu sociálně právní ochrany v bytě a v jiném prostředí, kde dítě žije, je-li to nezbytné pro ochranu života nebo zdraví dítěte nebo pro ochranu jeho práv, je rovněž sporné a jde opět o zásah do ústavně zaručených práv na ochranu rodinného života a výchovu dětí a nedotknutelnosti obydlí. V praxi bude opět docházet k jeho zneužívání k neodůvodněným zásahům proti nepohodlným rodičům, úředně sankcionovaným snad až do výše 100 nebo 500 000 Kč !

* * *