11.5.1999

Návrh zákona o sociálně-právní ochraně dětí přes některá svá pozitiva klade dle našeho názoru neúměrný důraz na (předpokládanou) schopnost a (nereálnou) neomylnost státní správy v upravované oblasti sociálně-právní ochrany a významným způsobem otevírá prostor pro ne vždy zcela oprávněnou ingerenci státu do rodinných vztahů. Proti neoprávněným zásahům do těchto vztahů naopak postrádá obranné mechanismy.

Zcela na libovůli a subjektivním výkladu orgánů sociálně-právní ochrany dětí (v praxi převážně sociálních pracovnic okresních a obecních úřadů) zákon ponechává posuzování tak závažných otázek, jako je např. zájem dítěte (§ 5), zda je podezření ze spáchání trestného činu na dítěti ohrožujícího jeho život, zdraví, lidskou důstojnost nebo jmění a zda taková skutečnost trvá po takovou dobu nebo je takové intenzity, že nepříznivě ovlivňuje vývoj dítěte nebo je příčinou nepříznivého vývoje dítěte (§ 6), zda dítě potřebuje odbornou pomoc (§ 11 odst. 2), zda jde o dítě tělesně nebo duševně týrané nebo zneužívané (§ 42 odst. 1) a další, aniž by je blíže specifikoval a definoval.

Zákon také opomíjí, že i sama nekvalifikovaně prováděná sociálně právní ochrana může děti ohrožovat, což např. dala zřetelně najevo Rada Evropy definováním systémového týrání v souvislosti s doporučením R(93)2 ze dne 22.3.1993.

Zkušenosti a poznatky z výkonu sociálně právní ochrany stávajícími orgány péče o děti okresních a obecních úřadů v situacích rozvodů rodičů a jejich sporů o výchovu dětí a úpravu styku s nimi (ročně řádově několik desítek tisíc případů; i podle předložených statistických údajů jde tedy o nejrozsáhlejší sociálně-právní agendu) nás vedou k závěru, že bez přísně vymezených kompetencí a odpovědnosti, transparentnosti a kontrolovatelnosti orgánů sociálně-právní ochrany včetně výkonem této sociálně právní ochrany pověřených právnických a fyzických osob, bude v uvedené veřejnoprávní oblasti rodinného práva docházet zákonitě k nezodpovědným excesům v podobě formálního a účelového výkladu zákona a zneužívání pravomocí k manipulaci dětmi i jejich rodiči a dalšími rodinnými příslušníky; kdo nás ochrání před našimi ochránci ?

„Předním hlediskem sociálně-právní ochrany dětí je zabezpečení jejich potřeb. Výkonem sociálně-právní ochrany dětí nesmí být zasahováno do práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob.“

Ačkoliv navržené vymezení skupin dětí, na něž se sociálně-právní ochrana má zaměřovat zejména, je oproti předchozím verzím návrhu zákona určitější a výstižnější, nelze jej považovat za dostatečné. Skutečnosti, které nepříznivě ovlivňují vývoj dětí nebo jsou jeho příčinou, je podle našeho názoru nezbytné příkladmo (nikoliv taxativně) vyjmenovat přímo v zákoně, neboť jejich příliš obecné vymezení v praxi svádí k subjektivnímu a účelovému výkladu zákona bez možnosti občanské kontroly.

Vzhledem k tomu, že zákon mj. definuje právo každé osoby upozornit orgán sociálně-právní ochrany na porušení povinností nebo zneužití práv vyplývajících z rodičovské zodpovědnosti, na skutečnost, že rodiče nemohou plnit povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, nebo na skutečnosti uvedené v § 6 odst. 1 písm. b) až e), (§ 7) i právo dítěte a jeho zákonných zástupců požádat o pomoc při ochraně života dítěte a dalších jeho práv, včetně povinnosti oslovených orgánů pomoc poskytnout, je jistě na místě, aby kdokoliv mohl sociálně patologické jevy pojmenovat s odkazem na určitý a srozumitelný zákon a posouzení, zda dítě je či není ohroženo, nebylo jen výsadou státní správy, která tak často svádí ke zneužívání a svévolnému výkladu. Navíc i podle důvodové zprávy je současná situace současné právní úpravy neuspokojivá také proto, že neodpovídá potřebné úrovni ochrany dítěte v souvislosti s novými společenskými jevy, zejména ohrožením dětí novým spektrem negativních vlivů a jevů (str. 54 návrhu).

S termínem dítě tělesně nebo duševně týrané nebo zneužívané také přímo operuje ustanovení § 42 odst. 1 návrhu zákona.

Jestliže zákon má termíny tělesné či duševní týrání a zneužívání obsahovat, potom nelze souhlasit ani s názorem předkladatele, že nemůže obsahovat také námi již dříve navržené definice týrání a zanedbávání dětí, neboť jde údajně o kategorie trestně právní (vyrozumění zn. 21-33608/97 ze dne 14.10.1997, 21-4365/99 ze dne 26.2.1999). Jak vyplývá z níže uvedeného textu, rozhodujícím kritériem pro posouzení právní kategorie je vždy intenzita závadového jednání a proto definice týrání a zanedbávání dětí lze bezpochyby použít jak pro potřeby zjištění příčin vzniku nepříznivých vlivů působících na děti a preventivních forem sociálně-právní ochrany i pro výchovnou činnost, tak i pro rozhodování o výchovných opatřeních podle zákona o rodině a přestupcích podle souběžně navržené novely přestupkového zákona. Z tohoto hlediska námi navržené definice představují i kvalifikované vodítko pro plnění oznamovací povinnosti ve smyslu ust. § 8 trestního řádu.

1. zemřeli,

2. neplní ....“

„Pro účely tohoto zákona se za týrání, zanedbávání a zneužívání dítěte považuje zejména jakákoliv nenáhodná, vědomá či nevědomá aktivita nebo neaktivita rodiče, vychovatele nebo jiné osoby, která poškozuje tělesný, duševní nebo sociální stav a vývoj dítěte, popřípadě způsobuje jeho smrt. Za týrání dítěte se považuje i jeho pohlavní zneužívání.

Tělesné zanedbávání je neuspokojování tělesných potřeb dítěte, zejména neposkytováním přiměřené výživy, oblečení, přístřeší a zdravotní péče.

Citové zanedbávání je neuspokojování citových potřeb dítěte, a to zejména pokud se týká náklonnosti i pocitu dítěte, že někam patří.

Zanedbávání výchovy a vzdělání je poškozování intelektuálního rozvoje dítěte zejména neposkytnutím mu možnosti, aby dosáhlo naplnění svého plného vzdělanostního potenciálu.

Tělesné týrání je tělesné ublížení dítěti a nebo nezabránění ublížení či utrpení dítěte, včetně úmyslného otrávení nebo udušení.

Citové týrání je jednání, které má negativní vliv na citový vývoj dítěte a vývoj jeho chování, a to zejména formou verbálních útoků na sebevědomí dítěte, opakovaného ponižování dítěte či jeho zavrhování, vystavování dítěte násilí nebo vážným konfliktům, násilné izolace a omezování dítěte a vyvolávání situací, kdy má skoro stále pocit strachu.

Pohlavní týrání je vystavení dítěte pohlavnímu kontaktu, činnosti nebo chování, a to kýmkoliv, komu bylo dítě svěřeno do péče.

Systémové týrání je ublížení dítěti nebo jeho rodině, způsobené systémem, který byl založen pro pomoc a ochranu dětí a jejich rodin, zejména tím, že

1. dítěti je upřeno právo na informace a je mu upřeno právo být slyšeno,

2. dítě je neprávem odděleno od jednoho nebo obou rodičů,

3. dítě je zanedbáváno a není o něj řádně pečováno v denních zařízeních, ve školách, v pěstounském zařízení či domově nebo jiném prostředí,

4. dítě je vystavováno necitlivým nebo zbytečným lékařským prohlídkám,

5. v dítěti je vyvolána úzkost v rámci jeho kontaktu se soudním nebo jiným právním systémem,

6. rodičům je odepřeno právo na informovanost a na účast na rozhodování, kdykoliv je to pro život dítěte významné,

7. jsou nedostatečné služby či zdroje pomoci týranému dítěti, aby mohlo zůstat se svou rodinou, kdykoliv je to možné.“

„Orgány sociálně právní ochrany a pověřené osoby jsou povinné zabezpečit dítěti, které je schopno formulovat své názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž názorům dítěte musí být věnována patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni.“

Formulace uvedené předkladatelem v návrhu zákona svým obsahem neodpovídají smyslu čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, toto ustanovení Úmluvy tak reálným obsahem - jak uvádí předkladatel v důvodové zprávě na str. 56 - naplněno není. Právo svobodně se vyjadřovat sice dítěti přiznáno je, avšak předkladatel již opomíjí z Úmluvy vyplývající povinnost státu zabezpečit výkon takto upraveného práva; z našeho pohledu tedy povinnost orgánů sociálně-právní ochrany (i orgánů dalších) zabraňovat jakýmkoliv manipulacím dítětem a ve své činnosti se jich zdržet !

Oprávnění okresního úřadu uložit rodičům (event. dalším osobám odpovědným za výchovu dítěte) povinnost využít pomoc odborného poradenského zařízení, pokud rodiče nezajistili dítěti odbornou pomoc, ačkoliv dítě takovou pomoc potřebuje a okresní úřad takovou pomoc dítěti doporučil, přímo či nepřímo předpokládá omezení rodičovských práv orgánem státní správy, což je v rozporu s čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle něhož práva rodičů mohou být omezena jen rozhodnutím soudu, i s ust. § 42 odst. 3 zákona o rodině, podle něhož opatření, kterými se omezuje rodičovská zodpovědnost, může učinit jen soud (vymezení rodičovské /nikoliv státní!/ zodpovědnosti viz ust. § 31 odst. 1 a 2 zákona o rodině). Odporuje též smyslu „poradenské činnosti“, mají-li být „rady“ a „pomoc“ přijímány na úřední příkaz !

Není také zřejmé, podle jakých kritérií by orgán sociálně-právní ochrany posuzoval, zda uloženou „pomoc“ poradenského zařízení dítě, rodiče nebo jiná odpovědná osoba za výchovu dítěte a dítě samo potřebují a z čeho by nařízená pomoc sestávala, zda např. také z (psycho) terapií, či jiných zneužitelných metod působení na duševní stav člověka.

Vzhledem k dosavadní činnosti orgánů péče o děti, v níž se jako projev manipulativních a diskriminačních praktik rozmáhá alibistické a bezdůvodné prosazování odborných psychologických a psychiatrických vyšetření dětí (srovnej s výše uvedenou definicí systémového týrání) a mnohdy velice pochybných „terapií“ i v triviálních případech zjevného popouzení dítěte proti druhému rodiči, řešitelných spíše včasným a důsledným vynucováním nezávadného jednání rodiče „prvního“ výchovnými a dalšími sankčními opatřeními, lze opět předpokládat zneužívání takového oprávnění k zajišťování klientely pro spřízněná a nebo přímo okresním úřadem zřizovaná a dotovaná odborná poradenská zařízení ne vždy dostatečné úrovně, a k šikanování (včetně pokut v přestupkovém řízení) nepohodlných „kverulantů“, tzn. kvalitních a výchovně způsobilých otců nezl. dětí domáhajících se proti zlé vůli státních orgánů práva na výchovu vlastního dítěte a nebo na pravidelné osobní kontakty s ním a důsledně vyžadujících po státních orgánech plnění jejich zákonných povinností.

Ustanovení § 38 odst. 1 navrhujeme upravit tak, aby zřídit komise pro sociálně-právní ochranu dětí přednostové okresních úřadů pouze mohli, nikoliv museli.

Sporná je rovněž rozhodovací pravomoc uvedené komise, na což předkladatele upozornila již legislativní rada vlády ve stanovisku č.j. 481/97 ze dne 10.7.1997, podle něhož by rozhodovací pravomoc měla být svěřena správním orgánům.

V případě, že komise by rozhodovací pravomoc měla, není navrhovaným zákonem zaručena odborná způsobilost jejích členů. Na rozdíl od pracovníků okresních úřadů, kteří k výkonu své pracovní činnosti potřebují osvědčení o zvláštní odborné způsobilosti (viz příslušná vyhláška), členové komise, její předseda a jeho zástupci - s výjimkou tajemníka - kteří by v minimálně tříčlenném obsazení správní rozhodnutí vydávat mohli, by svou odbornou způsobilost osvědčovat nemuseli. Navržená právní úprava proto nedává záruky spravedlivého procesu při rozhodování komise - přispívala by spíše ke kolektivní nezodpovědnosti.

„d) porušuje při své činnosti obecně závazné právní předpisy,“

Již v současné době lze zaregistrovat v činnosti některých nestátních subjektů „honbu za klienty“, tedy nejen účelové dramatizování skutečného stavu příslušné problematiky a přeceňování významu vlastní práce (viz např. rozhodnutí Rady pro reklamu č.j. 005/98/STÍŽ) ale i přímé zásahy do práv zákonných zástupců dítěte (viz také již zmíněný příklad z praxe). Proti takovému porušování obecně závazných právních předpisů - také vydávanému za „zájem dítěte“! - musí být proto veřejnost chráněna.

Oprávnění zaměstnanců orgánu sociálně-právní ochrany pořizovat obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy dítěte a prostředí, v němž se dítě zdržuje, je-li to třeba pro účely ochrany práv dítěte, je velice sporné. Pokud není zákonem přesně vymezeno, kdy a za jakých okolností je třeba takové oprávnění uplatnit „pro účely ochrany práv dítěte“ (jde opět o další vágní formulaci, jejíž výklad by závisel opět jen na vůli, či svévoli státních úředníků), lze předpokládat jeho snadné zneužívání k neoprávněným zásahům do soukromého a rodinného života (srovnej zejména s čl. 10 Listiny základních práv a svobod a s § 12 občanského zákoníku).

Navrhovatel v tomto případě také zcela opomenul nezanedbatelná technická a ekonomická hlediska. Není proto zřejmé, kdo by pořizoval obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy a jakým technickým vybavením. Uvážíme-li, že - při vší úctě - technické znalosti a dovednosti většiny sociálních pracovnic okresních a obecních úřadů končí u zapnutí počítače na němž se samočinně spustí jednoduchý textový program, potom je nereálné od nich očekávat kvalifikovanou obsluhu zařízení k pořizování obrazových snímků a obrazových a zvukových záznamů nezbytného. Se zajištěním odborného technického personálu však předkladatel také nepočítá ve svých požadavcích na další výdaje ze státního rozpočtu (nebo jde snad o uváděných 92 nových zaměstnanců okresních úřadů s náklady 22 600 000,- Kč ročně ?) a neupravuje ani postavení tohoto případného technického personálu při výkonu sociálně-právní ochrany dětí.

Předkladatel rovněž neuvádí výdaje na pořízení technického zařízení pro záznam a reprodukci obrazu a zvuku a spotřební materiál (fotoaparát, videokamera, videorekordér, televizor, diktafon, magnetofon, audio a video kazety, fotografické filmy) a technická kritéria pro jeho standardizaci. Jen při střízlivém odhadu (30 až 50 000,- Kč na jeden orgán ve 100 okresech a obvodech) jde o další milionové či desetimilionové zatížení státního rozpočtu !

Návrhem zákona není uspokojivě řešena ani problematika uchovávání pořízených obrazových a zvukových záznamů a nakládání s nimi. Jestliže rodičům má být znemožňováno seznámit se s údaji (popřípadě pomluvami), které o nich shromažďuje státní úřad, je zákonem upravena také povinnost mlčenlivosti např. pracovníků fotolaboratoří, kteří budou zpracovávat pořízené obrazové snímky ? Nebo snad i temné komory budou sociální úřednice obsluhovat a okresní úřady vlastnit ? !

Stanovení povinosti rodičům spolupracovat s orgány sociálně-právní ochrany při ochraně zájmů a práv dítěte a umožnit návštěvu zaměstnance orgánu sociálně-právní ochrany v obydlí, popřípadě v jiném prostředí, kde dítě žije, je-li to nezbytné pro ochranu života nebo zdraví dítěte nebo pro ochranu jeho práv, je rovněž sporné a jde opět o zásah do ústavně zaručených práv na ochranu rodinného života a výchovu dětí a nedotknutelnosti obydlí. V praxi bude opět docházet k jeho zneužívání a k neodůvodněným zásahům proti nepohodlným rodičům, kteří se zprotiví úřední moci.

Oprávnění pokutovat fyzické nebo právnické osoby, které by poskytovaly sociálně-právní ochranu bez pověření, považujeme za nepřípustné, jestliže návrh zákona v ust. § 1 odst. 1 uvádí pouze příkladmý výčet toho, co se rozumí termínem sociálně-právní ochrana dětí, nikoliv obecným termínem sociálně-právní ochrana (jiných subjektů), který je použit v ust. § 58 odst. 2. Jestliže má být výše pokuty až 500 000,- Kč, je žádoucí, aby (opět vágní) terminologie byla přesná a určitá a znění zákona neposkytovalo prostor pro případné svévolné šikanování či přímo likvidování státním orgánům nepohodlných nestátních subjektů.

V souvislosti s přijetím zákona o sociálně-právní ochraně dětí má dojít také k dílčím úpravám dalších zákonů, včetně zákona o rodině. Vzhledem k tomu navrhujeme, aby do čl. III přílohy IV návrhu zákona byl zařazen nový bod č. 2 v tomto znění :

Současné znění § 26 odst. 5, které bylo do zákona o rodině vloženo jeho novelizací v loňském roce, bylo převzato - bohužel beze slova „správnou“ - z vládního návrhu zákona, kterým měl být změněn občanský zákoník a doplněn o úpravu rodinně právních vztahů (Poslanecká sněmovna, I. volební období, tisk č. 2064, 1996, § 928 odst. 3). Podle našeho názoru by zákon o rodině měl i předmětným slovem stanovovat kvalitativní kritéria výchovy dětí. Současné znění totiž do určité (významné) míry popírá hlediska, která podle ust. § 26 odst. 4 má soud sledovat při rozhodování o svěření dítěte do budoucí výchovy rodičů, a upřednostňuje pouze hledisko jediné, t.j. časový podíl předchozí praktické péče o dítě a jeho (jakékoliv) výchovy.

Běžnou součástí sporů rodičů o porozvodové výchově dítěte je bránění jednomu z nich v jeho styku s dítětem a jeho vylučování z výchovy; mnohdy víceleté a absolutní. Soudy tato porušování práv rodiče (v naprosté převaze otce) a dítěte přehlížejí a neřeší a posléze hanebnost odmění tím, že dítě svěří do výchovy tomu rodiči, který si jej svévolně „přivlastnil“ (Ex malitia nemo commodum habere debet.). Současné znění § 26 odst. 5 zákona o rodině takový amorální a společensky patologický stav bohužel konzervuje; vložení, resp. navrácení slova „správnou“ do jeho textu by mu naopak mohlo účinně předcházet.

Případnou námitku, že v praxi nelze stanovit, co je správná výchova, lze snadno vyvrátit stanovením, co je naopak výchova nesprávná, tedy např. i zabraňování dítěti v rozvíjení jeho citových vztahů s jedním rodičem, omezování jeho rozumového vývoje o poznání poloviny jeho příbuzných a narušování jeho mravního rozvoje příkladem úspěšnosti pohrdání zákonem i právy nejbližších osob.

* * *