Návrh zákona o sociálně-právní ochraně dětí přes některá svá pozitiva klade dle našeho názoru neúměrný důraz na (předpokládanou) schopnost a (nereálnou) neomylnost státní správy v upravované oblasti sociálně-právní ochrany a významným způsobem otevírá prostor pro ne vždy zcela oprávněnou ingerenci státu do rodinných vztahů. Proti neoprávněným zásahům do těchto vztahů naopak postrádá obranné mechanismy.

Zcela na libovůli a subjektivním výkladu orgánů sociálně-právní ochrany dětí (v praxi převážně sociálních pracovnic okresních a obecních úřadů) zákon ponechává posuzování tak závažných otázek, jako je např. zájem a blaho dítěte (§ 5), zda je podezření ze spáchání trestného činu na dítěti ohrožujícího jeho život, zdraví, lidskou důstojnost nebo jmění a zda taková skutečnost trvá po takovou dobu nebo je takové intenzity, že nepříznivě ovlivňuje vývoj dítěte nebo je příčinou nepříznivého vývoje dítěte (§ 6), zda dítě potřebuje odbornou pomoc a zda ji potřebuje nezbytně (§ 12), zda jde o dítě tělesně nebo duševně týrané nebo zneužívané (§ 42 odst. 1) a další, aniž by je blíže specifikoval a definoval.

Zákon také opomíjí, že i sama nekvalifikovaně prováděná sociálně právní ochrana může děti ohrožovat, což např. dala zřetelně najevo Rada Evropy definováním systémového týrání v souvislosti s doporučením R(93)2 ze dne 22.3.1993.

Zkušenosti a poznatky z výkonu sociálně právní ochrany stávajícími orgány péče o děti okresních a obecních úřadů v situacích rozvodů rodičů a jejich sporů o výchovu dětí a úpravu styku s nimi (ročně řádově několik desítek tisíc případů; i podle předložených statistických údajů jde tedy o nejrozsáhlejší sociálně-právní agendu) nás vedou k závěru, že bez přísně vymezených kompetencí a odpovědnosti, transparentnosti a kontrolovatelnosti orgánů sociálně-právní ochrany, včetně výkonem této sociálně právní ochrany pověřených právnických a fyzických osob, bude v uvedené veřejnoprávní oblasti rodinného práva docházet zákonitě k nezodpovědným excesům v podobě formálního a účelového výkladu zákona a zneužívání pravomocí k manipulaci dětmi i jejich rodiči a dalšími rodinnými příslušníky; kdo nás ochrání před našimi ochránci ?

Návrh zákona tak na jedné straně otevírá prostor pro takové zásahy státu (i jiných subjektů) do rodinného a osobního života a občanských svobod, které neuplatňoval ani minulý - totalitní - režim, na straně druhé omezuje svobodné rozvíjení i naprosto neškodných občanských aktivit ! O negativních důsledcích, které přijetí zákona v předložené podobě může přinést, lze se poučit již dnes ze zahraničních zkušeností. Viz např. Bulletin Občanského institutu č. 89 a 93 Státní zásahy do rodinného života a Roztržené domovy (www.iustin.eu).

K jednotlivým ustanovením návrhu zákona se proto vyjadřujeme takto :

Ačkoliv zájem dítěte je podle předpokladu důvodové zprávy (otázka je, zda reálného!) základním a rozhodujícím hlediskem všech orgánů nebo jiných subjektů, které se dítětem zabývají, nebo řeší jeho problémy, a nelze jej nikdy podřadit zájmům jiným, jako jsou např. zájmy rodičů, rodiny, jiných osob, státu (str. 60), je tento termín velmi neurčitý a v praxi svádí k různým subjektivním a účelovým výkladům a naopak k nadřazování zájmů jiných. Naproti tomu potřeby dítěte lze pro každé jeho věkové a vývojové období stanovit poměrně přesně, a to i s přihlédnutím k jeho konkrétní rodinné či osobní situaci.

Ačkoliv navržené vymezení skupin dětí, na něž se sociálně-právní ochrana má zaměřovat zejména, je oproti předchozím verzím návrhu zákona určitější a výstižnější, nelze jej považovat za dostatečné. Skutečnosti, které nepříznivě ovlivňují vývoj dětí nebo jsou jeho příčinou, je podle našeho názoru nezbytné příkladmo (nikoliv taxativně) vyjmenovat přímo v zákoně, neboť jejich příliš obecné vymezení v praxi svádí k subjektivnímu a účelovému výkladu zákona bez možnosti občanské kontroly.

Vzhledem k tomu, že zákon mj. definuje právo každé osoby upozornit orgán sociálně-právní ochrany na porušení povinností nebo zneužití práv vyplývajících z rodičovské zodpovědnosti, na skutečnost, že rodiče nemohou plnit povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, nebo na skutečnosti uvedené v § 6 odst. 1 písm. b) až e), (§ 7), i právo dítěte a jeho zákonných zástupců požádat o pomoc při ochraně života dítěte a dalších jeho práv, včetně povinnosti oslovených orgánů pomoc poskytnout, je jistě na místě, aby kdokoliv mohl sociálně patologické jevy pojmenovat s odkazem na určitý a srozumitelný zákon a posouzení, zda dítě je či není ohroženo, nebylo jen výsadou státní správy, která tak často svádí ke zneužívání a svévolnému výkladu. Navíc i podle důvodové zprávy je současná situace právní úpravy neuspokojivá také proto, že neodpovídá potřebné úrovni ochrany dítěte v souvislosti s novými společenskými jevy, zejména ohrožením dětí novým spektrem negativních vlivů a jevů (str. 55 návrhu).

S termínem dítě tělesně nebo duševně týrané nebo zneužívané také přímo operuje ustanovení § 42 odst. 1 návrhu zákona.

Jestliže zákon má termíny tělesné či duševní týrání a zneužívání obsahovat, potom nelze souhlasit ani s názorem předkladatele, že nemůže obsahovat také námi již dříve navržené definice týrání a zanedbávání dětí, neboť jde údajně o kategorie trestně právní (vyrozumění zn. 21-33608/97 ze dne 14.10.1997, 21-4365/99 ze dne 26.2.1999). Jak vyplývá z níže uvedeného textu, rozhodujícím kritériem pro posouzení právní kategorie je vždy intenzita závadového jednání a proto definice týrání a zanedbávání dětí lze bezpochyby použít jak pro potřeby zjištění příčin vzniku nepříznivých vlivů působících na děti a preventivních forem sociálně-právní ochrany i pro výchovnou činnost, tak i pro rozhodování o výchovných opatřeních podle zákona o rodině a přestupcích podle souběžně navržené novely přestupkového zákona. Z tohoto hlediska námi navržené definice představují i kvalifikované vodítko pro plnění oznamovací povinnosti ve smyslu ust. § 8 trestního řádu.

Uvedené definice vycházejí z dokumentů Rady Evropy a z definice domácích odborníků (prof. Dunovský, prof. Matějček a další).

Formulace uvedené předkladatelem v návrhu zákona svým obsahem neodpovídají smyslu čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, toto ustanovení Úmluvy tak reálným obsahem - jak uvádí předkladatel v důvodové zprávě - naplněno není. Právo svobodně se vyjadřovat sice dítěti přiznáno je, avšak předkladatel již opomíjí z Úmluvy vyplývající povinnost státu zabezpečit výkon takto upraveného práva; z našeho pohledu tedy povinnost orgánů sociálně-právní ochrany (i orgánů dalších) zabraňovat jakýmkoliv manipulacím dítětem a ve své činnosti se jich zdržet !

Děti - a potvrdí to jistě nejen specialisté na jejich psychiku, ale i každý rozumný rodič nebo vychovatel - jsou lehce ovlivnitelné a podléhají manipulaci či zastrašování. Takové děti potom snadno projeví “svůj” názor, bez ohledu na to, zda se s ním skutečně vnitřně ztotožňují, a to i v nepřítomnosti manipulujícího a ovlivňujícího rodiče nebo dalších osob (srovnej rovněž s publikací Syndrom zavrženého rodiče, vydanou Ministerstvem práce a sociálních věcí pro potřeby orgánů péče o děti).

Oprávnění okresního úřadu uložit rodičům (event. dalším osobám odpovědným za výchovu dítěte) povinnost využít pomoc odborného poradenského zařízení, pokud rodiče nezajistili dítěti odbornou pomoc, ačkoliv dítě takovou pomoc nezbytně potřebuje a okresní úřad takovou pomoc dítěti předtím doporučil, přímo či nepřímo předpokládá omezení rodičovských práv orgánem státní správy, což je v rozporu s čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle něhož práva rodičů mohou být omezena jen rozhodnutím soudu, i s ust. § 42 odst. 3 zákona o rodině, podle něhož opatření, kterými se omezuje rodičovská zodpovědnost, může učinit jen soud (vymezení rodičovské /nikoliv státní!/ zodpovědnosti viz ust. § 31 odst. 1 a 2 zákona o rodině). Odporuje též smyslu “poradenské činnosti”, mají-li být “rady” a “pomoc” přijímány na úřední příkaz !

Vzhledem k dosavadní činnosti orgánů péče o děti, v níž se jako projev manipulativních a diskriminačních praktik rozmáhá alibistické a bezdůvodné prosazování odborných psychologických a psychiatrických vyšetření dětí (srovnej s výše uvedenou definicí systémového týrání) a mnohdy velice pochybných “terapií” i v triviálních případech zjevného popouzení dítěte proti druhému rodiči, řešitelných spíše včasným a důsledným vynucováním nezávadného jednání rodiče “prvního” výchovnými a dalšími sankčními opatřeními, lze opět předpokládat zneužívání takového oprávnění k zajišťování klientely pro spřízněná a nebo přímo okresním úřadem zřizovaná a dotovaná odborná poradenská zařízení ne vždy dostatečné úrovně, a k šikanování (včetně pokut v přestupkovém řízení) nepohodlných “kverulantů”, tzn. kvalitních a výchovně způsobilých otců nezl. dětí domáhajících se proti zlé vůli státních orgánů práva na výchovu vlastního dítěte a nebo na pravidelné osobní kontakty s ním a důsledně vyžadujících po státních orgánech plnění jejich zákonných povinností.

Preventivní výchovné působení na rodiče nebo jiné osoby odpovědné za výchovu dítěte by zcela jistě postačovalo, nemá-li navrhovaná pravomoc vzbuzovat také oprávněné obavy ze zneužívání psychiatrie a příbuzných oborů, o němž se nechá uvažovat již v souvislosti s některými dosavadními excesy orgánů péče o dítě. Samoúčelná “psychiatrizace” přirozených - tedy vždy více či méně ambivalentních rodinných vztahů - je společensky stejně škodlivá, jako jiný extrém státní moci, t.j. tolerance trestných činů maření výkonu úředního rozhodnutí v souvislosti s úpravou styku nezl. dětí s otci, popřípadě s dalšími příbuznými z jejich strany !

Ustanovení § 38 odst. 1 navrhujeme upravit tak, aby zřídit komise pro sociálně-právní ochranu dětí přednostové okresních úřadů pouze mohli, nikoliv museli.

Podle našeho názoru je nereálné v praxi zabezpečit dostatečně kvalitní personální obsazení těchto komisí, což dokazují také minimální počty stávajících komisí péče o rodinu a děti. Činnost takové povinně zřizované komise se zákonitě stane ryze formální a byrokratickou, zbytečně zatěžující rozpočet okresního úřadu a tedy daňové poplatníky, bez ohledu na jistě bohulibé záměry předkladatele zákona.

Sporná je rovněž rozhodovací pravomoc uvedené komise, na což předkladatele upozornila již legislativní rada vlády ve stanovisku č.j. 481/97 ze dne 10.7.1997, podle něhož by rozhodovací pravomoc měla být svěřena správním orgánům.

V případě, že komise by rozhodovací pravomoc měla, není navrhovaným zákonem zaručena odborná způsobilost jejích členů. Na rozdíl od pracovníků okresních úřadů, kteří k výkonu své pracovní činnosti potřebují osvědčení o zvláštní odborné způsobilosti (viz příslušná vyhláška), členové komise, její předseda a jeho zástupci - s výjimkou tajemníka - kteří by v minimálně tříčlenném obsazení správní rozhodnutí vydávat mohli, by svou odbornou způsobilost osvědčovat nemuseli. Navržená právní úprava proto nedává záruky spravedlivého procesu při rozhodování komise - přispívala by spíše k prohlubování kolektivní nezodpovědnosti.

Již v současné době lze zaregistrovat v činnosti některých nestátních subjektů “honbu za klienty”, tedy nejen účelové dramatizování skutečného stavu příslušné problematiky a přeceňování významu vlastní práce (viz např. rozhodnutí Rady pro reklamu č.j. 005/98/STÍŽ - www.iustin.eu) ale i přímé zásahy do práv zákonných zástupců dítěte (viz také již zmíněný příklad z praxe). Proti takovému porušování obecně závazných právních předpisů - také vydávanému za “zájem dítěte” ! - musí být proto veřejnost chráněna.

Pokud předkladatel v ust. § 57 sám upravuje, že zaměstnanci orgánů a zařízení sociálně-právní ochrany jsou povinni zachovávat mlčenlivost a této povinnosti mohou být zproštěni pouze tím, v jehož zájmu tuto povinnost mají, neměly by být dle našeho názoru oprávněny ani okresní úřady poskytovat v podstatě jakékoliv údaje pověřeným osobám. Toto oprávnění okresního úřadu by dle našeho názoru mělo být omezeno pouze na údaje, na které se povinnost mlčenlivosti nevztahuje. Při všeobecně rozšířené nezodpovědnosti a pověstné české žvanivosti, která je na překážku i tolik úspěšnému “návratu do Evropy”, je zřejmé, že z citlivých osobních a rodinných záležitostí netýkajících se jen “ochraňovaných” dětí by se snadno stala věc veřejná.

Oprávnění zaměstnanců orgánu sociálně-právní ochrany pořizovat obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy dítěte a prostředí, v němž se dítě zdržuje, je-li to třeba pro účely ochrany práv dítěte, je velice sporné. Pokud není zákonem přesně vymezeno, kdy a za jakých okolností je třeba takové oprávnění uplatnit “pro účely ochrany práv dítěte” (jde opět o další vágní formulaci, jejíž výklad by v praxi závisel opět jen na vůli, či svévoli státních úředníků), lze předpokládat jeho snadné zneužívání k neoprávněným zásahům do soukromého a rodinného života (srovnej zejména s čl. 10 Listiny základních práv a svobod a s § 12 občanského zákoníku).

Navrhovatel v tomto případě také zcela opomenul nezanedbatelná technická a ekonomická hlediska. Není proto zřejmé, kdo by pořizoval obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy a jakým technickým vybavením. Uvážíme-li, že - při vší úctě - technické znalosti a dovednosti většiny sociálních pracovnic okresních a obecních úřadů končí u zapnutí počítače na němž se samočinně spustí jednoduchý textový program, potom je nereálné od nich očekávat kvalifikovanou obsluhu zařízení k pořizování obrazových snímků a obrazových a zvukových záznamů nezbytného. Se zajištěním odborného technického personálu však předkladatel také nepočítá ve svých požadavcích na další výdaje ze státního rozpočtu (nebo jde snad o uváděných 92 nových zaměstnanců okresních úřadů s náklady 22 600 000,- Kč ročně ?) a neupravuje ani postavení tohoto případného technického personálu při výkonu sociálně-právní ochrany dětí.

Předkladatel rovněž neuvádí výdaje na pořízení technického zařízení pro záznam a reprodukci obrazu a zvuku a spotřební materiál (fotoaparát, videokamera, videorekordér, televizor, diktafon, magnetofon, audio a video kazety, fotografické filmy) a technická kritéria pro jeho standardizaci. Jen při střízlivém odhadu (30 až 50 000,- Kč na jeden orgán ve 100 okresech a obvodech) jde o další milionové či desetimilionové zatížení státního rozpočtu !

Návrhem zákona není uspokojivě řešena ani problematika uchovávání pořízených obrazových a zvukových záznamů a nakládání s nimi. Jestliže rodičům má být znemožňováno seznámit se s údaji (popřípadě pomluvami), které o nich ve spisech shromažďuje státní úřad, jak je zákonem upravena také povinnost mlčenlivosti např. pracovníků fotolaboratoří, kteří budou zpracovávat pořízené obrazové snímky ? Nebo i temné komory budou snad sociální úřednice obsluhovat a okresní úřady vlastnit ? !

Vzhledem k tomu že české soudy věcí péče o nezletilé zásadně odmítají důkazy obrazovými a zvukovými záznamy, jako daňoví poplatníci se důrazně vyslovujeme proti pořizování drahých hraček státním úředníkům !

Stanovení povinnosti rodičům spolupracovat s orgány sociálně-právní ochrany při ochraně zájmů a práv dítěte a umožnit návštěvu zaměstnance orgánu sociálně-právní ochrany v obydlí, popřípadě v jiném prostředí, kde dítě žije, je-li to nezbytné pro ochranu života nebo zdraví dítěte nebo pro ochranu jeho práv, je rovněž sporné a jde opět o zásah do ústavně zaručených práv na ochranu rodinného života a výchovu dětí a nedotknutelnosti obydlí. V praxi bude opět docházet k jeho zneužívání a k neodůvodněným zásahům proti nepohodlným rodinám a rodičům, kteří se zprotiví úřední moci.

Oprávnění pokutovat fyzické nebo právnické osoby, které by bez pověření prováděly činnost uvedenou v § 48 odst. 2, považujeme za nepřípustné. Je absurdní a nemyslitelné, pokud by ve státě, jež ve své Ústavě deklaruje úctu k právům a svobodám každého člověka a občana, který může činit vše, co není zákonem zakázáno, směli jednotliví občané nebo jejich sdružení (právnické osoby) vykonávat pouze se souhlasem státního byrokratického aparátu i takové bohulibé a naprosto neškodné aktivity, jako je např. působení na rodiče, aby plnili povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, vytváření předpokladů pro kulturní, sportovní a jinou zájmovou a vzdělávací činnost dětí (tedy zcela jistě i např. organizování sportovních či technických nebo recitačních kroužků !), pořádání přednášek se zaměřením na řešení problémů souvisejících s péčí o dítě, zřizování výchovně rekreačních táborů pro děti (tedy jistě i těch, na nichž je kladen důraz na správné hygienické návyky třeba pravidelným mytím rukou a čištěním zubů !) či vyhledávání a doporučování osob vhodných stát se osvojiteli nebo pěstouny, a pokud by takto bez pověření opovážlivě spoluvytvářeli onu tzv. občanskou společnost, byli by pokutování až do výše 500 000 korun !!!

V souvislosti s přijetím zákona o sociálně-právní ochraně dětí má dojít také k dílčím úpravám dalších zákonů, včetně zákona o rodině. Vzhledem k tomu navrhujeme, aby do části druhé s nadpisem “Změna zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů,” návrhu zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o sociálně-právní ochraně dětí (tisk č. 261), byl do Článku II. zařazen nový bod 1. v tomto znění :

“V § 26 odst. 5 se před slovo "výchovu" vkládá slovo "správnou".”, a další body aby byly patřičně přečíslovány.

Současné znění § 26 odst. 5, které bylo do zákona o rodině vloženo jeho novelizací v loňském roce, bylo převzato - bohužel beze slova “správnou” - z vládního návrhu zákona, kterým měl být změněn občanský zákoník a doplněn o úpravu rodinně právních vztahů (Poslanecká sněmovna, I. volební období, tisk č. 2064, 1996, § 928 odst. 3). Podle našeho názoru by zákon o rodině měl i předmětným slovem stanovovat kvalitativní kritéria výchovy dětí. Současné znění totiž do určité (významné) míry popírá hlediska, která podle ust. § 26 odst. 4 má soud sledovat při rozhodování o svěření dítěte do budoucí výchovy rodičů, a upřednostňuje pouze hledisko jediné, t.j. časový podíl předchozí praktické péče o dítě a jeho (jakékoliv) výchovy.

Běžnou součástí sporů rodičů o porozvodové výchově dítěte je bránění jednomu z nich v jeho styku s dítětem a jeho vylučování z výchovy; mnohdy víceleté a absolutní. Soudy tato porušování práv rodiče (v naprosté převaze otce) a dítěte přehlížejí a neřeší a posléze protiprávní jednání odmění tím, že dítě svěří do výchovy tomu rodiči, který si jej svévolně “přivlastnil”. Hodnotově neutrální část předmětného ustanovení tak umožňuje i legální preferenci hanebností, resp. ji přímo předjímá ! Ex malitia nemo commodum habere debet - Ze zlomyslnosti nikdo nemá mít prospěch. Současné znění § 26 odst. 5 zákona o rodině takový amorální a společensky patologický stav bohužel konzervuje; vložení, resp. navrácení slova “správnou” do jeho textu by mu naopak mohlo účinně předcházet.

Případnou námitku, že v praxi nelze stanovit, co je správná výchova, lze snadno vyvrátit určením, co je naopak výchova nesprávná, tedy např. i zabraňování dítěti v rozvíjení jeho citových vztahů s jedním rodičem, omezování jeho rozumového vývoje o poznání poloviny jeho příbuzných a narušování jeho mravního rozvoje příkladem úspěšnosti pohrdání zákonem i právy nejbližších osob.

V Části sedmé, nazvané “Změna zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů,” navrhujeme v Článku VII změnit bod 1. písm. e) takto :

Vládou navrhované znění předmětného ustanovení nezaručuje účinný postih těch forem závadového jednání, které jsou vůči dětem nepřiměřené a ohrožují jejich příznivý vývoj, avšak nelze u nich prokázat výslovný “úmysl ponížit lidskou důstojnost nezletilého dítěte”. Tak např. osoba podezřelá z uvedeného přestupku může klidně přiznat svůj úmysl dítě potrestat či “výchovně jej vést” (objektivně nepřiměřeným způsobem v rozporu s lidskou důstojností nezletilého dítěte), nemůže být za něj však postižena, pokud nepřizná zároveň úmysl ponížit lidskou důstojnost nezletilého dítěte. Viz analogie s vymezením skutkové podstaty tr. činu týrání svěřené osoby podle § 215 tr. zákona při posuzování závadového jednání vyšší intenzity, která rovněž nestanoví nutnost prokázání úmyslu pachatele výslovně ponížit lidskou důstojnost nezletilého dítěte. I v tomto smyslu by proto vhodným vodítkem nepochybně byly i námi navrhované definice týrání, zneužívání a zanedbávání dítěte, výše uvedené.