PhDr. Eduard BAKALÁŘ, CSc., psycholog, soudní znalec

Doc. Mgr. Ing. Daniel NOVÁK, CSc., advokát

I. Úvodem

Do roku 1996 byl syndrom zavrženého rodiče u nás znám jen menší skupině specialistů dětských psychologů a psychiatrů, sledujících anglickou odbornou literaturu. U nás však byla již po desetiletí zmiňována škodlivost popouzení dítěte jedním rodičem proti druhému a indikována jak psychology a psychiatry, tak i rámci rodinněprávních sporů před soudy. Jeden z podrobnějších výzkumů v tomto směru (Trnka, 1974) prokazuje přímou závislost stupně maladaptace dítěte na míře jeho popouzení. Jev popouzení dítěte proti druhému rodiči je v západní civilizaci univerzálně znám již dlouhou dobu, odborně byl však popsán až začátkem století dvacátého.

Byl to teprve Američan R.A. Gardner, který si v 80. letech jako první povšiml a popsal další charakteristiky tohoto jevu a jeho důsledků. Nazval je syndromem zavrženého rodiče, dále jen SZR. Gardner prokázal, že dítě závislé na jednom rodiči a tímto popouzené proti rodiči druhému si začne vyvíjet vlastní dynamiku postojů vůči tomuto rodiči, kterého nakonec zavrhne. Popouzející, podle Gardnera programující, rodič pak později už nemusí tyto postoje přímo posilovat (tak jako na začátku), dítě samo všechny své zkušeností s rodiči dělí do černobílé šablony "hodný rodič - zlý rodič" a samo se snaží zalíbit tomu, s kým žije, na kom je závislé a koho má tudíž "raději". V odborné literatuře nalezneme několik definic SZR, všechny se z velké části překrývají. Citujeme jednu z posledních: "O syndromu zavrženého rodiče hovoříme, dojde-li k vypěstování nekompromisně kladného příklonu dítěte k jednomu - tomu hodnému, milovanému - rodiči a současně k nekompromisního zavržení druhého rodiče, toho zlého, nenáviděného. Děje se tak v rámci rodičovských sporů o svěření dítěte nebo o styk s dítětem." (Koeppel, Koodje, 1998). Dodáváme: Dítě ztratilo normální spektrum citů pro oba rodiče.

Gardner všechny své poznatky zpracoval do základní publikace The Parental Alienation Syndrome (1992), kde kromě podrobného výkladu mechanizmů SZR nalezneme řadu kasuistik, historii řešení sporů u evropských i jiných kultur, návod pro postup pracovníků v oblasti duševního zdraví, směrnice pro právní, resp. soudní postup apod. Jeho zásluhou se tento syndrom - v anglosaských zemích označovaný zkratkou PAS - stal živě diskutovaným problémem.

Vydání překladu vybraných částí Gardnerovy knihy bylo iniciováno Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR jako jeden z projektů Roku rodiny 1994. Publikace je určena pro pracovníky odborů sociální péče okresních či obvodních úřadů, kteří jsou ministerstvem metodicky řízeni. Těchto odborů je v České republice přibližně 100 a jsou obsazeny asi 500 sociálními pracovníky, jejichž prací je m.j. i zastupování nezletilých u opatrovnických soudů, jak to orgánům sociálně právní ochrany dětí přísluší podle ustanovení § 37 zákona o rodině a hlavy druhé téhož zákona. Od r. 1996 mají tito pracovníci mezi svým metodickým materiálem i popis syndromu zavrženého rodiče podle Gardnera.

O tematiku SZR postupem času projevila zájem řada dalších profesí: psychologové, manželští poradci, psychiatři, soudní znalci, soudy i advokáti. Dnes se o tomto tématu referuje na odborných seminářích (např. Seminář věnovaný problémům komunikace v nesporném soudním řízení pro soudce okresních soudů, pořádaný Institutem Ministerstva spravedlnosti ČR) a konferencích (např. Konference manželských a rodinných poradců v Sedmihorkách), přednáší se o něm studentům psychologie (např. FFUK). SZR bývá uváděn v soudně znaleckých posudcích (jako příčina potíží v porozvodovém styku dítěte s druhým rodičem) a v poslední době se objevuje i jako náplň diplomových prací.

Jedna z nich (Kozáková, 1998) se např. pokouší o odhad procenta výskytu SZR v České republice. Ve vybraných školách (s přihlédnutím k reprezentativnosti vzorku, tedy město - venkov, žáci nižších i vyšších tříd) jsou standardizovaným způsobem zjišťovány charakteristiky rodinných vztahů u žáků z jiných než tradičních rodin. Kromě řady jiných ukazatelů se zjišťuje, jak se po rozchodu biologických rodičů dítěte v průběhu času měnil vztah dítěte k tomu rodiči, s nímž nežije. Analýza dat ukázala, že vztah k tomuto rodiči se zhoršuje (na statisticky významné hladině) způsobem, který lze interpretovat jako působení SZR.

Tematika SZR se bohužel neobjevuje na místech, kde by rozhodně měla být: v publikacích našich předních odborníků. Tak např. v knize Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě autorů Dunovský, Dytrych, Matějček (1995!) není o SZR a ani o R. Gardnerovi ani nejmenší zmínka. Publikace jinak pokrývá velice široké spektrum všech jevů, působících negativně na dítě. Za týrané, zneužívané a zanedbávané dítě autoři považují: "jakékoliv nenáhodné, preventabilní, vědomě (případně i nevědomé) jednání rodiče, vychovatele anebo jiné osoby vůči dítěti, jež je v dané společnosti nepřijatelné nebo odmítané a jež poškozuje tělesný, duševní i společenský stav a vývoj dítěte, případně způsobuje jeho smrt."

Motivace programujícího rodiče vyplývá převážně z těch horších (destruktivních) stránek lidské povahy, jako je motiv moci, pomsty, trestání, nenávist a agrese, jimž je dán volný průběh. Dále se zde pravidelně podílejí motivy vysoce pochybné jako "potřeba vnějšího nepřítele" (na kterého je možné svést všechny těžkosti a vlastní selhání) nebo egoistická snaha po výhradním vlivu na utváření psychiky "vlastního dítěte", což nezřídka přejde v pocit vlastnictví i již dospělého dítěte. Rovněž legitimní nárok a přání druhého rodiče nejsou respektovány ale jsou ignorovány nebo vysmívány.

Ztráty se týkají hmotných statků, výchovného a vzdělávacího působení, praktické pomoci v různých životních fázích či situacích apod. Zavržený rodič by takovou pomoc svému dítěti rád poskytl. Je k tomu motivován nejen různými společenskými tlaky, ale zejména obecně známými genetickými mechanizmy. Jeden z jejich projevů v našem vědomí je i silný emocionální zájem na úspěchu svého potomka, "své krve". Tento zájem působí obdobně u matek i otců a samozřejmě i u jejich pokrevních příbuzných, byť již v menší míře.

a/ Dítě je totiž programováno k potlačení původních pozitivních emocí k nyní zavrhovanému rodiči. Navíc, potlačení či vytěsnění emocí pravidelně vede ke vzniku celé škály trýznivých psychopatologických symptomů, které odčerpávají značný díl psychické energie.

c/ Dítěti se podstatným způsobem naruší jeho sebedůvěra, vštípí se mu totiž do citového života přesvědčení, že jeho druhý rodič je špatný, závadný. Později se dítě v hodinách biologie ve škole dozví o dědičnosti, chromozómech, genech a tedy také o tom, že přesná polovina jeho genetické výbavy, "jeho krve" je ze závadného, veskrze ničemného člověka. Sebedůvěra a sebehodnocení dítěte tak utrpí citelnou a trvalou ránu .

a/ Dítěti je totiž odebrán vhodný, tolik potřebný model k převzetí sexuální identity a role. Programuje-li matka (zdaleka nejčastější případ), pak chlapci jsou - mnohdy nevratně - poškozováni v identifikaci s přirozeným mužským vzorem, tedy otcem, a dívkám je ztěžována volba erotického partnera v budoucnosti, který je rovněž vybírán podle otcovské předlohy. Programuje-li otec, pak se popsaný obraz pouze zrcadlově mění.

b/ Dítěti je narušen vztah k autoritám, snížena schopnost sociální diferenciace. Je špatné, když dítě začne bez vážné příčiny nenávidět nějakou osobu v relativně neutrálním postavení, např. učitelku hudby, a když to rodiče tak ponechají. Je však mnohem horší, když se tak děje vůči osobě, která dítě miluje a která je současně jednou ze dvou nejdůležitějších osob, které dítě na světě má. V tom spatřujeme tragický prvek SZR, naznačující, že programující rodič "jde přes mrtvoly". Zavržený rodič má vůči dítěti i postavení legitimní autority a později tak dochází u dítěte k narušení vztahu k autoritám vůbec, neboť tento základní modelový vztah je hluboce zpochybněn. Navíc, SZR operuje tak, že nepřátelství a nenávist se rozšíří na všechny příbuzné zavrženého rodiče. Vliv tohoto "tréninku" působí ještě dál, dítě získá pohotovost obdobným způsobem se chovat i ke všem dalším "nepohodlným osobám".

d/ Dítě ztratí významnou část dat k vytváření své identity, řečeno jinými slovy, ze strany zavrženého rodiče ztratí polovinu informací odkud pochází, jaké má předky, co dělali, čím vynikli apod. Tyto genealogické informace jsou dítěti upřeny, v nejlepším případě (začne-li se s programováním až když je dítě starší), zůstávají v jakémsi zakázaném území, v němž se pátrání nedovoluje.

Naše soudy se s problematikou SZR běžně setkávají již řadu let, lze dokonce konstatovat, že tato problematika, spojená převážně se znemožňováním styku s tím rodičem, kterému nebylo nezletilé dítě svěřeno do výchovy, tvoří značnou část opatrovnických kauz. Novela zákona čís. 94/1963 Sb., o rodině, která nabyla účinnosti od 1.8.1998, převzala původní dikci ustanovení § 32, podle kterého mají rozhodující úlohu ve výchově dětí jeho rodiče, ale pro případ nerespektování tohoto ustanovení jedním z rodičů nově uvádí v ustanovení § 27 odst. 2, že bránění oprávněnému rodiči ve styku s dítětem, pokud je opakovaně bezdůvodné, je považováno za změnu poměrů, vyžadující nové rozhodnutí o výchovném prostředí. S tím do značné míry souvisí i ustanovení § 27 odst. 4 téhož zákona, podle kterého může nyní soud upravit i styk dítěte s jeho sourozenci a prarodiči.

V praxi však bude samozřejmě záležet především na tom, jak operativně budou opatrovnické soudy postupovat. Při dnešním zatížení opatrovnických soudů, které se po 1.8.1998 dále zvýšilo jejich povinnou asistencí u každého rozvodového řízení, lze o zrychlení rozhodování v opatrovnických věcech spíše pochybovat. Jestliže pak odvolací soud bude s konečnou platností rozhodovat o případné změně výchovy, tedy o svěření nezletilého dítěte do výchovy druhému rodiči, až kupříkladu po dvou letech, což je v současnosti běžné časové rozpětí mezi podáním návrhu a konečným rozhodnutím ve věci, potom psychické účinky SZR mohou být tou dobou už takové, že bude pro dítě z hlediska jeho dalšího stressu často menším zlem ponechání u původního rodiče, nežli jeho svěření do výchovného prostředí programově líčeného "ničemy".

Jisté je, že maření styku dítěte s druhým rodičem, pokračující i přes pravomocně uložené pokuty v občanském soudním řízení, může být kvalifikováno jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle ustanovení § 171 odst. 3 trestního zákona. Zpravidla i podmíněně uložený trest zde už pro patologicky se chovajícího rodiče může být dostatečným podnětem k vážnému zamyšlení nad změnou dosavadního chování. A o toto zamyšlení jde mnohem více, než o případný nástup výkonu trestu u nepodmíněných odsouzení.

Z hlediska právního lze na psychické poškozování osoby, která je ve výchově, vztáhnout i ustanovení § 215 trestního zákona o týrání svěřené osoby. Podle komentáře k zákonu se týráním rozumí nejen působení fyzických útrap, ale i působení v oblasti psychické. Judikatura pak týrání charakterizuje jako takové zlé nakládání se svěřenou osobou, které se vyznačuje hrubším stupněm necitelnosti a bezohlednosti. Podmínkou přitom není, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o takové jednání, které týraná osoby pro jeho krutost a bezohlednost pociťuje jako těžké příkoří. Konstatování míry vnímání tohoto působení dítětem pak leží v rukou soudních znalců. Třebaže skutková podstata tohoto trestného činu je výše popsaným poškozováním často naplňována, zdá se, že tato hanebnost, páchaná na dětech v masovém měřítku a snižující tak duševní zdraví budoucích generací, je jen zřídka soudy řešena a ještě řidčeji, je-li vůbec, sankcionována.

Možná i ve vylíčených problémech jsou kořeny nejrůznějších patologií, které pak objevujeme ve světě dospělých. Posiluje se tím také neúcta k právu, a to jak u patologicky se chovajícího rodiče, který se může jen vysmívat impotenci orgánů sociálně právní ochrany dětí a soudů, tak i u postiženého dítěte, které je pasivním divákem této nechutné hry, ze které si pro svoji budoucnost snadno vytvoří názor, že zákony se mohou beztrestně překračovat. Možná, že někteří povolaní odborníci o tomto problému vědí, ale nemají odvahu vystoupit. Možná, že kdyby několik rodičů bylo potrestáno - tak jak to ostatně ukládá zákon - a věc se medializovala, ostatní by si dali pozor. Zatím je to v obecném povědomí beztrestné. Avšak všeobecné důsledky tohoto neblahého stavu pohrdání právem však poneseme my všichni.

Zůstaneme-li u velmi střízlivého odhadu a řekneme-li, že jen 50 % z těchto dětí bylo popouzeno proti otci, pak jde o 15.515 dětí. Použijeme-li Trnkova a Gardnerova schématu, pak můžeme říci, že jedna třetina těchto dětí byla popouzena mírně, druhá třetina středně a zbývající třetina silně. Řekněme dále, že u 90 % silně popouzených dětí a u 50 % dětí popouzených středně silně se vyvine syndrom zavrženého rodiče. Dostáváme se tak k číslu něco přes sedm tisíc dětí, které si každoročně do života odnáší vážné psychické poznamenání. Koho to zajímá?

1. BAKALÁŘ, E., NOVÁKOVÁ, M., NOVÁK, D. : Průvodce rozvodem pro všechny zúčastněné. Lidové noviny, Praha 1996, s. 133..142.

2. Dunovský, J., Dytrych, Z., Matějček, Z.: Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. Praha, Grada Publishing 1995.

3. GARDNER, R. A.: The Parental Alienation Syndrome. Cresskill, New Jersey, USA, Creative Therapeutics 1992.

4. GARDNER, R. A.: Syndrom zavrženého rodiče. Zkrácený překlad původní Gardnerovy publikace. MPSV ČR, Praha 1996.

5. KODJOE, U.O., KOEPPEL, P. : The Parental Alienation Syndrome (PAS). Heidelberg, Der Amtsvormund, Januar 1998.

6. KOZÁKOVÁ, P.: Syndrom zavrženého rodiče (diplomová práce). Evangelická akademie, Praha 1998.

7. LEVY, D.L.: The Best Parent Is Both Parents. A Guide To Shared Parenting In The 21st Century. Norfolk, VA, Hampton Roads Publishing Co., 1993.

8. MATĚJČEK, Z.: Dítě a rodina v psychologickém poradenství. SPN, Praha 1992.

9. MÄ RTIN, D.: Die sanfte Scheidung. Der neue Weg, sich ohne Verlierer einvernehmlich zu trennen. Mnichov, Wilhelm Heyne Verlag 1995.

10. TRNKA, V.: Děti a rozvody. Avicenum, Praha 1974, s. 127..141.

11. Zákon čís. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů.