Český překlad se zaměřuje na třetí kapitolu knihy, popisující projevy syndromu zavrženého rodiče a psychodynamiku jeho vzniku a rozvoje. Autor se opírá o mnohá klinická pozorování a četné výňatky z kazuistik, aby objasnil podstatu popisovaného syndromu, na který pohlíží jako na jednu subkategorii dětské rozvodové psychopatologie...

[36] V minulých letech se velmi rozšířilo užívání telefonních záznamníků. Já osobně je považuji za lacinou a užitečnou úsporu času, která se však stala postrachem mnoha rozvedených otců. Je to velmi užitečná zbraň v rukou rodiče, který si přeje u dítěte vyvolat syndrom zavrženého rodiče. Obvykle je přístroj ponechán v chodu 24 hodin denně, ať je někdo doma nebo ne. Takto jsou všechny hovory zaznamenávány. Vzkazy se pak mohou rozdělit do dvou kategorií. Na přijatelné a nepřijatelné. Když telefon zazvoní, ti, kdo jsou v domě, pečlivě naslouchají, kdo volá a podle toho rozhodnou, zda odpoví nebo ne. Na seznamu přijatelných hovorů jsou přátelé a příbuzní. Na seznamu nepřijatelných osob figuruje na prvním místě otec. Dítě tak dostává lekce v taktikách sloužících k vyloučení otce z jeho života. Není jistě nutné připomínat, že vzkazy zanechané otcem zůstanou nezodpovězené. Tento postup je značně rozšířený. Dokonce jsem se zúčastnil mnoha případů, kdy otec teprve prostřednictvím soudního příkazu donutil matku, aby záznamník vypínala a zvedala telefon, když otec volá a ona je doma.

[36] Programující matky, pokud potřebují pohlídat dítě, dají před otcem přednost jiným lidem. I když má otec čas i snahu se o dítě postarat, stejně mu je nesvěří. Argumentují tím, že doba hlídání se neshoduje se soudem nařízeným rozvrhem návštěv. Normální matky dávají přednost tomu, aby bylo dítě raději s otcem než s pečovatelem z okruhu přátel nebo příbuzných. Je jim jasné, že nyní, když je otec z domu, je pro dítě veškerý čas strávený s ním prospěšný. Programujícím matkám tento fakt uniká. Jakéhokoliv člověka, i takového, kterého dítě vůbec nezná, považují za vhodnějšího pečovatele.

[37] Když se nakonec rodiče dohodnou na určitém rozvrhu návštěv, jsou obvykle matky při jeho uskutečňování velmi rigidní. Projevuje se to výroky jako "Když se tady objevíš o minutu dříve, zavolám policii" a obdobně "Když přijdeš o minutu později, dítě nedostaneš". Pružnost není slovo, které by se vyskytovalo ve slovníku těchto matek, alespoň co se rozvrhu otcových návštěv týče. Je jasné, že otec nedostane možnost nahradit promeškané návštěvy. Mnohdy si musí vyžádat soudní nařízení, aby toho dosáhl. Pokud takové nařízení může být chápáno několika způsoby, matky se budou držet výkladu nejpřísnějšího a nejvýhradnějšího. Rozvrhy návštěv, i ty nejpečlivěji a nejdůkladněji vypracované, nejsou dokonalé a často se přihodí nějaká nepředvídatelná událost, která vyžaduje ochotu plán náležitě pozměnit. ........ Jedna matka mi řekla: "Já vím, že soudní nařízení říká, že o vánocích mám mít děti střídavě já a on. Nevím, jak jsem to mohla podepsat. Nikdy mu děti o vánocích nenechám. Jestli budu muset, tak klidně půjdu k soudu. Klidně se obrátím i na nejvyšší soud, když to bude potřeba. Na vánoce děti dostane jen přes mou mrtvolu." Zde vidíme dobrý příklad toho, jaký vliv má rozvodové nepřátelství na "křesťanského ducha".

[38] Bránění návštěvám otce je velmi účinný nástroj pomsty. Jediná možnost, jak se otec může vídat s dítětem, je právě jen při návštěvách. Matka se může tímto způsobem velmi účinně pomstít, a to tím lépe, čím delší a komplikovanější cestu musí otec urazit, aby se s dítětem setkal. Zaznamenal jsem případy, kdy otec za dětmi musel cestovat na druhý konec kontinentu. Když dorazil na místo, zjistil, že tam ve smluvený čas nejsou. Otec mnohdy neví, kde matka nyní bydlí a musí se vrátit domů, aniž by děti viděl. Naneštěstí soudy s podobnou krutostí téměř nic nezmůžou. Toto chování je významné i pro rozvoj syndromu zavrženého rodiče. Dítěti je totiž naznačeno, že ztráta návštěvy je nevýznamná a že takové chování k otci je v pořádku.

[39] Matka také často instruuje děti, aby řekly, že není doma, když otec volá, nebo aby si vymyslely nějaké výmluvy, jako "Je ve vaně" nebo "Sprchuje se". Tím se děti nejen učí podvádět, ale také se stávají komplici ve válce mezi rodiči. Jsou vedeny k názoru, že otec si nezaslouží, aby se s ním jednalo čestně a ohleduplně. Takovéto chování vůči němu matky ospravedlňují jeho negativními povahovými vlastnostmi. Jedna matka přikázala dětem, aby otci neprozradily místo, kam jedou na tábor, a děti ji poslechly. Když jsem se zeptal na účel tohoto příkazu, podala mi velmi chabé vysvětlení: "Pojede do tábora a způsobí komplikace. Děti se budou cítit trapně, když je tam navštíví" a "Prostě se mi zdá, že není vhodné, aby otec věděl, kam děti jely". Znal jsem manžela natolik dobře, že jsem věděl, jak je toto tvrzení zcela bezdůvodné. Matka zde jasně zneužívala děti ke své válce a děti se jí podřizovaly.

[40] Je mnoho dalších způsobů, jak může matka přispět k odcizení otce od dítěte. Nemusí mu například dávat kopie školních výsledků a hlášení, čímž dítěti naznačuje, že otce tyto materiály nezajímají a že jakékoliv jeho komentáře o škole jsou bezcenné. Mnohdy jdou matky ještě dál a brání otci v pokusech získat tyto dokumenty. Informují školu, že ony, jako rodič s výhradní porozvodovou péčí, mají právo bránit škole v rozšiřování těchto materiálů. Odmítají, aby se s nimi otec účastnil třídních schůzek. Učitel tak mnohdy musí uspořádat zvláštní pohovor s druhým rodičem. Pro toto své jednání mají většinou jen nepřesvědčivá vysvětlení, jako "Naruší schůzku", "Všechen čas potřebuji sama" a "Prostě nechci být v jedné místnosti s tím člověkem, a to by mělo jako vysvětlení stačit". Situace zašla tak daleko, že v mnoha státech zavedli zákon, který přikazuje škole poskytovat informace o dítěti oběma rodičům, bez ohledu na jejich manželský stav.

[40] Matky také odmítají dát otci kopie školních fotografií. Když se ptám, proč to dělají, dostávám odpovědi zhruba v tomto smyslu: "Co se děje ve škole ho vůbec nemusí zajímat", "Přece za něho nebudu kopie školních fotek platit" a "Když chce školní fotografie, ať si pro ně sám zajde". Tyto zapuzovací taktiky mohou trvat po celou dobu školní docházky. Jedna matka dokonce odmítla říci otci, na jaké vysoké školy se jejich dcera hlásí. Přesto však chtěla, aby otec za studium platil. Na můj dotaz, proč otci neposkytla tuto informaci, odpověděla: "Nechtěla jsem narušit soukromí své dcery".

[40] Je jasné, že školní akce, jako koncerty a divadelní představení, které se konají jen jednou, se pro takové matky stávají značně problematické. Často dítě dostanou do velmi obtížné situace prohlášením, že když na akci půjde otec, tak ony zůstanou doma. Skrytým předpokladem zde je, že pokud bude matka a otec v jedné místnosti, stane se něco nepříjemného nebo dokonce hrozného. Takový postoj zaujímají matky při zápisech, zahájeních školy, ukončení ročníku a jiných akcích, na které jsou zváni oba rodiče. Dítě tak snadno může dojít k názoru, že otec je škodlivá osoba, jejíž přítomnost by tyto slavnostní příležitosti zničila. Podle mé zkušenosti mají matky, které znemožňují otcovu účast na školních akcích, větší sklon k předvádění se na veřejnosti než jejich nenáviděný manžel. Je to dobrý příklad toho, jak u těchto matek funguje mechanismus projekce.

[41] Rodič často k zavržení přispívá také tím, že označuje pokusy druhého rodiče kontaktovat dítě za "otravování". Zavržený rodič se snaží projevit zájem častými telefonáty, návštěvami, zasíláním dárků atd. Tím, že matka všechny tyto snahy označuje slovem "otravování", způsobí, že je tak začne chápat i dítě. Frustrovaný rodič ještě zintenzívní své snahy. Tím však zvětšuje pravděpodobnost přijetí takového chybného výkladu. Vzniká tak bludný kruh. Čím více se rodič snaží, tím více je jeho snaha vnímána jako obtěžování. Když otec volá domů, matky uvádějí různé chabé výmluvy, aby mohly rychle zavěsit a znemožnit tak otci hovor s dítětem. Obvyklé výroky v těchto situacích jsou: "Nemají čas", "Právě budou jíst", , "Zrovna jedí", Teď je nemůžeš rušit, dělají si úkoly", "Dívají se na televizi", "Hrají si s kamarády", "Chystají se jít spát". Otec kupodivu volá vždy nevhod. Činnost, kterou dítě zrovna dělá, ať je jakkoliv banální a nepodstatná, je důležitější než telefonický hovor s otcem.

[42] Mnohé matky zařídí dítěti návštěvy u psychoterapeuta, aniž by se to otec dozvěděl. Zakáží terapeutovi jakkoliv komunikovat s otcem. Tak může léčení probíhat bez otcova vědomí po celé měsíce a dokonce i roky. Bohužel existuje mnoho terapeutů, kteří s tímto návrhem souhlasí, a tím nevědomky přispívají k syndromu zavrženého rodiče u svého pacienta. Respektování klientova přání je zde zneužito v rámci zachování psychopatologického stavu. Zkušení a etičtí terapeuti na takovéto podmínky podmínky nepřistoupí. Jediným výsledkem výše zmíněného postupu je, že přispěje k dalšímu zavržení a odcizení otce.

... Pokud matka trvá na tom, aby otec parkoval v určité vzdálenosti od domu a místo zvonku u dveří dal o sobě vědět troubením na houkačku v autě, naznačuje dítěti: "Ten člověk v autě je nebezpečná a nežádoucí osoba. Rozhodně bych nechtěla, aby u nás zazvonil, nebo dokonce vstoupil dovnitř a pozdravil".

[44] Rodič, který k návštěvám projevuje neutrální postoj ("respektuji rozhodnutí dítěte, co se týče návštěv") se vlastně také dopouští kritiky. Zdravý rodič totiž chápe důležitost návštěv a podporuje je bez ohledu na to, jestli se dítěti zrovna chce nebo ne. Zdravý rodič nepřijme bezdůvodné nebo neopodstatněné důvody pro zrušení návštěvy. Svým neutrálním postojem rodič vlastně podporuje zavržení či odcizení. Naznačuje totiž dítěti, že druhý rodič nedokáže poskytnout dostatek citu, pozornosti a jiných kladných vlastností. Vynechaná návštěva tedy není žádnou významnou ztrátou. Rodič si neuvědomuje, že neutralita v tomto konfliktu sděluje dítěti jeho kritické pocity stejně jako otevřená výzva, jak se vyhnout návštěvě.

[45] Některé matky používají pocit viny při programování dítěte proti druhému rodiči. Pokud například dítě chce ve stanoveném rozvrhu navštívit otce, matka mu řekne: "Jak můžeš opustit svou ubohou starou matku?" V dítěti tak vyvolává pocit viny. Navíc v následující konverzaci kritizuje otcův nezájem o své pocity. Nejenom, že bezcitně tuto ubohou a bezradnou ženu opustil, ale navíc se teď snaží odlákat od ní i její dítě, čímž ještě zvyšuje její osamocení. Pro děti se tak stává necitelným a krutým. Také se jim tu naskýtá pokrytecké východisko. Tím, že zveličí otcovy nedostatky, odůvodní nechuť vídat ho, a tím sníží pocit viny, neboť nebudou muset matku opustit.