Je pro mne velkým potěšením, že mohu promluvit zde, na půdě Občanského institutu, k lidem zaměřeným na podporu rodiny.

Ve Švýcarsku jsme - při příležitosti ratifikace Úmluvy o právech dítěte - zalo žili s několika kolegy skupinu, která analyzovala pozadí této úmluvy a její obsah. Považovali jsme za nalé havé zaujmout k ní postoj, protože jsme zjistili, že se řada jejích článků zneuží vá k tomu, aby byla rodina zpochybněna ve své soudržnosti. Hovořili jsme o této problematice s řadou poslanců a podnikli jsme velkou vysvětlovací akci. Díky tomu přijalo Švýcarsko Úmluvu s pěti výhradami. Jedna z těchto výhrad je přímým výsledkem naší práce, protože se týká práv a povinností rodičů: přesněji řečeno, švýcarské zákony o rodičovské péči zůstávají v platnosti.

Úmluva o právech dítěte je právně závazný, ústavní dokument. Její ustanovení je třeba přímo nebo nepřímo zabudovat do národního zákonodárství. Smluvní státy musejí Výboru OSN pro dětská právě pravidelně hlásit, jakého pokroku dosáhly v legislativě a navazujících ustanoveních. Různé nevládní organizace tropí v této věci značný hluk, vyvíjejí tlak na národní vlády a Výbor OSN jim naslouchá. Nevlá dní organizace často představují zcela zvláštní oblast, kde se kritizuje vláda.

Proč dnes mluvíme zrovna o této úmluvě? Cožpak tu nejsou jiné vlivy a státní opatř ení, která mohou odstartovat špatnou rodinnou politiku?

Mezi články Úmluvy, jež nabízejí dětem skutečnou ochranu, počítáme např. čl.33, tedy ochranu před drogami, čl. 34 a 35, tedy ochranu před sexuálním vykořisťováním a zneužitím. Tyto články jsou vysoce potřebné, neboť proti celosvětovým zloř ádům, jako je dětská prostituce, obchod s dětmi a dětská pornografie, neexistuje momentálně ž ádná jiná hráz, žádný jiný mezinárodně právně závazný nástroj než Úmluva o právech dítěte. Také články, které obsahují ná roky dětí na vzdělání, na zajištění výživy a zdravotní péče, jsou v mezinárodním kontextu oprávněné.

Celosvětově - a to zde zdůrazňuji - byla Úmluva chápána jako nástroj ochrany dětí , a proto také byla ratifikována: nebyla chápána jako nástroj na oslabení rodiny.

Ale tady u nás v Evropě musíme být znepokojeni, protože řada neomarxistických, radikálně feministických intelektuálů chce pomocí této úmluvy prosazovat svou proti-rodinnou ideologii. Je to možné práv ě proto, že Úmluva obsahuje prvky, které jsou pro rodinu a její soudržnost krajně problematické, které mohou být snadno zneužity k tomu, aby se rodičům vzala z rukou hodnotová výchova. Úmluva obsahuje prvky, které neslou ží dětem, ale státním zásahům.

To vlastní poselství konvence je dáno filosofií osvobození dítěte, která vznikla v Americe šedesátých let. Intelektuálové, kteří Úmluvu a její články přeznačují k čistě politickým účelům a k masivním zásahům do rodičovské výchovy, pracují na úrovní vládní, v nevládních organizacích, v evropském aparátu, v OSN atd. Tak např. organizace "Zachraňte děti", která působí v Anglii, ve Švédsku, v Rakousku a je lobbysticky aktivní v Evropské unii, propaguje tento politický aspekt Úmluvy. Přitom řada jejích spolupracovníků - jak slyšíme např. ze Švédska - s tímto kursem nesouhlasí. Také UNICEF je v této věci rozděleno, ale přesto mají hesla UNICEF právě spíše "osvobozovací" ráz.

Ideologičtí obhájci dětských práv tvrdí, že se změnil pohled na dítě, že došlo k posunu od paternalistického myšlení ve výchově k myšlení demokratickému. S dítětem je dnes třeba zacházet jako se zralým občanem. V tomto pojetí nepotřebuje dítě ochranu, ale je plně kompetentní. V popředí tedy nestojí ochrana, ale autonomie dítěte.

Krajně problematický je i článek 14, podle něhož má mít dítě náboženskou svobodu: tímto článkem lze v určitém výkladu oslabovat úlohu rodičů. Hovoří se tu totiž jen o právu rodičů dítě usměrňovat, a ne - jako tomu bylo v předchozích dokumentech - zajišťovat jeho náboženskou a mravní výchovu v souladu s vlastním přesvědčením. Zneklidňující je zejména diskuse, která v souvislosti s tímto článkem už probíhá. jde o to, zda je vůbec přípustný křest dítěte. Jedna rakouská právnička už tuto otázku přednesla jako problém.

Pro rodiče je zvláště znepokojivý článek 15, který se týká svobody sdruž ování. Tímto článkem je dalekosáhle omezená rodičovská výchova. Je jasné, že může být využit všemi možnými zájmovými skupinami, např. pedofily, zastánci drog, levicovými nebo pravicovými radikály.... Tyto skupiny mají skutečně tendenci využívat čl.15 k tomu, aby kolem sebe shromažďovaly děti.

To už jen doplňuje článek 16, který formuluje nárok dítěte na soukromí. Z kontextu Úmluvy a především z její preambule vyplývá, že původně byl tento článek nam ířen proti státním zásahům: ale může být naopak zneužit k ovlivňování rodiny. Nabízí se totiž otázka, čeho všeho se soukromí dítěte týká, o co se ještě rodiče smějí zajímat: smějí se zajímat o to, co dítě čte, s kým se stýká?

Tuto věc je třeba brát velmi vážně, protože V ýbor pro dětská práva při OSN požaduje jejich reinterpretaci do všech detailů. Postoje rodičů, institucí i společnosti se musí řídit touto reinterpretací. Odkud bereme tuto informaci? Z komentářů Vý boru ke zprávám jednotlivých států a z příručky UNICEF o uplatňování Ú mluvy.

Úmluva byla ve většině zemí ratifikována počátkem devadesátých let, a od té doby sledujeme silný vliv této nové filosofie autonomního dítěte na zákonodárství (např . v Německu a ve Švýcarsku) - do rodinného práva, do rozvodového práva atd. Nově zaváděn ý dětský obhájce a slyšení dítěte jsou ve většině případů jen zbytečným státním zásahem do rodiny. I tam, kde se rodiče před rozvodem shodli o tom, u koho dítě zůstane, je dítě zatahováno do soudního řízení. Podle soudního rozhodnutí nejvyššího zemského soudu ve Frankfurtu musí dokonce už tříleté díě být vyslechnuto, a podle Výboru OSN neexistuje v této věci žádná dolní věková hranice. Tím se otevírají dveře manipulaci dítěte ze strany soudního opatrovníka, dětských obhájců, ochránců dětí, přátel dětí atd. - přičemž je ovšem třeba mít na paměti, že mezi těmito lidmi jsou mnozí, kdo mají dobrou vůli, chtějí dítěti pomoci a nechtě jí se míchat mezi rodiče a dítě: potíž celé Úmluvy je právě v tom, že jasné rozlišení není dobře možné. Také v Česku se diskutuje o ratifikaci Evropské úmluvy o uplatňování práv dítěte, která je z procesního hlediska ještě ostřejším zásahem do života dětí.

Jako příklad státních zásahů je možné uvést oblast sexuální vý chovy a sexuálního zneužití. Slyšeli jsme o billboardech, které zde byly rozvěšeny. Podobné zážitky máme ve Švýcarsku, v Rakousku, v Anglii. V této oblasti jsou státy nuceny do výrazných zásahů: tak např. Výbor OSN pro dětská práva napadl Anglii, protože tam mají rodiče právo odhl ásit své děti ze sexuálního vyučování. Výbor tvrdí, že je třeba vyslechnout dítě a zjistit, co si přeje. Strategie sexuální výchovy ve školách také vyžaduje vzdělávací kursy pro učitele, aby uměli vysledovat sexuální zneužívání v rodině. I tento problém má svůj líc a rub: leckdy by bylo velmi třeba vědět víc o skutečném sexuáln ím zneužívání.

Lobbyisté za dětská práva rozvíjejí různé strategie, aby mohli zasahovat do rodin. Podle místní situace využívají témata jako sexuální zneužití, násilí na dětech, dětská chudoba atd. U nás se využívá sexuální zneužití, jehož rozsah se co nejv íce rozšiřuje: aktivní zde jsou především feministické kruhy, které tento argument využívají proti rodině, ale také proti mužům. Pokud se údajný přečin projednává před soudem, pak - jde-li o přečin otce - je vyšetřování v důsledku masivního vlivu feministických skupin na děti prakticky znemožněno. Obvinění feministických kruhů se z 90 % orientuje proti rodině. P řitom by se ve věci skutečného sexuálního zneužívání měla věnovat nepoměrně větší pozornost a mezinárodní spolupráce okruhům pedofilní mafie. Právě v těchto dnech vzniká dodatečný protokol k Úmluvě, který se této věci věnuje: zabývá se výslovně ochranou dětí před pornografií, před obchodem s dětmi a před prostituc í. Při jeho přípravě se - zejména z mimoevropských zemí - ozvaly hlasy, které velmi silně po žadují posílení rodičovské autority a takový charakter formulace dokumentu, který by vycházel z rodinn ého úhlu pohledu.

Na jedné straně se tedy rodina oslabuje feministickými a státními zásahy, na druhé straně je to právě rozpad rodiny, který umožňuje sexuální zločinnost proti dětem, a to v celosvětovém měřítku. Vitit Muntarbhorn, bývalý zvláštní zpravodaj Komise OSN pro lidská práva, poukazuje na to, že pravá ochrana dětí je prvořadou otázkou lidských práv. Není to totiž v prvé řadě chudoba, ale rozpad rodiny, který vystavuje bezbranné, nechráněné děti pedofilním kruhů m a sexuální turistice. Tam, kde se rodiče o děti dost nestarají, nebo se o ně starat nemohou, tam, kde je dítě zanedbáváno, tam, kde není pod dostatečným dohledem, tam, kde feministická propaganda znemožňuje ženám jejich mateřskou roli, tam jsou děti ponechány samy sobě, zůstávají na ulici a mají sklon hledat něžnost tam, kde se jim - domněle - nabízí.

Proto je nesmírně důležité, aby byly rodinné struktury a vztahy v rodině posilovány a zlepšovány. Rozhodující je, aby děti v citovém rámci, který potřebují, mohly rozvíjet hluboké citové vazby, protože jen tak se mohou stát sebejistými osobnostmi vybavenými sebedůvěrou, samostatnými a odpovědnými lidmi. Výchova má dítěti umožnit, aby se naučilo důstojným způsobem žít s ostatními lidmi: psychologický i psychiatrický výzkum dětského vývoje přitom ukazuje, že nedostatek citových vazeb způsobuje vývojové nedostatky, které později v životě vedou k psychologickým problémům a duševním poruchám.

Pojem dětských práv jako práv na ochranu a podporu existuje už po desetiletí. Chceme-li tato práva dnes uskute čňovat, musíme se znovu zaměřit na podporu rodiny. Musíme bezpodmínečně respektovat poznatky vývojové psychologie.

Dopad rozpadu rodinných vztahů demonstruje Olara A.Otunnu, zvláštní zpravodaj Komise OSN pro lidská práva, kter ý má na starost ochranu dětí při ozbrojených konfliktech. Zjišťuje stoupající brutalizaci v álečných střetů. Ženy a děti už prakticky nejsou nijak chráněny. Brutalizaci zdůvodňuje klesajícím významem rodiny a zprostředkování hodnot, jež se v rodině odehrává . Pocit, že ženy a děti potřebují ochranu, se více a více vytrácí. Znamená to, ž e zakořenění dnešní dospívající generace do lidského společenství, její vazba na bližní není dostatečná. Proto musí být prioritou všech politických rozhodnutí snaha posílit soudržnost rodiny.

Já sama jsem přese všechno přesvědčena, že se Úmluva o právech dítěte dá vykládat i ve smyslu, který je pro rodinu příznivý. Podmínkou ale je, aby se ty síly, které podporují rodinu, které ji chtějí posílit, skutečně ozvaly: aby jasně řekly, jak hodlají Ú mluvu chápat. Je proto důležité, aby se pro-rodinné síly organizovaly a spojovaly.

Ano, to je zcela jednoznačné. Z hlediska vědeckého je pojem dítěte v této úmluvě falešný. To ovšem nevadí těm, jimž jde především o změnu paradigmatu. Přitom vy má te v této zemi skvělou tradici pediatrie a vývojové psychologie. Vykrystalizovala např. ve filmu "Děti bez lásky". Proto si myslím, že vědecky podložené nálezy je třeba znovu uplatnit.

Myslím, že zneužít se dá všechno, a tedy i tento dokument, který podle mého názoru není špatný. Je ovšem špatně vykládán, a to proto, že jeho výklad jde proti obecným zásadám legislativního výkladu: články dokumentu je třeba vykládat ve smyslu jeho preambule. A v preambuli je jasně napsáno, že dětství má nárok na zvláštní péči, že rodina je základní jednotkou společnosti a přirozeným prostředím pro růst a blaho dítěte, že děti mají nárok na ochranu a pomoc. To je také základní argument nás všech, kdo stojíme na straně rodiny.

Takový argument se mi zdá nesmyslný. Ať se tedy dítě definuje jako subjekt práv, ale to nic nemění na tom, že po určitou dobu potřebuje rodičovskou ochranu. Dojde-li debata takhle daleko, argumentujeme už přímo otázkou: a chcete vy, aby vaše dítě mohlo např. z internetu získávat jakékoli informace, aby mělo přístup k pornografii a k drogám atd.? Teoretickou debatou o dítěti jako subjektu práv se nedocílí nic. - Na jedné konferenci jsem debatovala se švédským propagátorem dětských práv a řekla jsem mu: váš výklad se už vlastně Úmluvy netýká, tohle přece neslou ží dětem, to jim nepomáhá... Na to mi odpověděl: Však to také není žádn á psychologická, ale politická konvence...

Mně to celé připadá jako útěk před zodpovědností. Intelektuální debatě na toto téma se přece nelze vyhnout. Stojí tu proti sobě dva principy: na jedné straně princip, že dí tě je subjektem práva a rodiče mu vlastně do jeho života nemají co mluvit, na druhé straně princip, ž e výchova dítěte je předávání informací o existujícím řádu světa a rodiče se tomu nemohou vyhnout. Tuto debatu je třeba vést!

Působím ve Společnosti pro rannou péči, která poskytuje pomoc rodinám, kde se narodilo dítě s postižením. I tady jsem narazila na názor, že taková ranná péče je dobrá věc a že by se tedy měla poskytovat všem rodinám, protože na maminky se nelze spolehnout. Hovořily jsme o tom s kolegyněmi a dospěly jsme k z ávěru, že nechceme, aby kdokoli jakkoli problematizoval kompetentnost rodiny. Rodina by měla mít nárok na určitou služ bu navíc jen tehdy, když je mimořádně postižena nebo ohrožena, a když to sama chce. Při debatě na MPSV jsem se dozvěděla, že rodina prý není právní pojem: my poskytujeme službu rodině, ale ministerstvo míní, že naším koientem nemůže být rodina, ale dítě.

Tyto argumenty slýcháme u nás také - a nejen u nás, ale i v USA, v Anglii atd. Snad bych ještě mohla ně co říci ke strategii lobbyistů za dětská práva: odvíjejí svou agentu od určitých reálných bodů - děti na ulici, děti v riziku, postižené děti. Ale pak se ty pojmy začnou rozšiřovat - a náhle je sedmdesát procent rodin rizikových.

Mají. Oni tvrdí, že jejich výklad Úmluvy přispívá zralosti a odpovědnosti dít ěte v deokratické společnosti.

Ano, nedovedou být duševně rodiči.

Dodala bych, že u nás navíc musíme zabránit politickým subjektům, aby schvalovaly dokumenty, které v ůbec neprojdou veřejností. To byl případ dokumentu o rovných právech žen, který připravilo Ministerstvo práce a sociálních věcí: tvůrce dokumentu byl velmi udiven, že si někdo (nota bene ženy) dovolí mít k dokumentu výhrady. Na jedné straně u nás máme méně zideologizovanou atmosféru, na druhé straně se opravdu vytvářejí právní normy bez veřejné debaty, což by se zase ve Švýcarsku stát nemohlo.