Nejdůležitější rada, kterou mohu dát rodičům čtoucím tuto knihu - rada, kterou zde obzvlášť zdůrazňuji - je: Vyhněte se bojům u soudu za každou cenu! [7]

Pozn.: Opravdu za každou?

# lidé s anomálním vývojem osobnosti, s agresivními povahovými rysy, lidé impulzívní, nezdrželiví, trpící neurotickými obtížemi aj.,

# rodiče ve věku mladistvém, lidé rodičovsky nezralí a nevyspělí,

# lidé se zvláštním životním stylem,

# lidé žijící chronicky ve stresové situaci (např. "uražení a ponížení", zneuznaní, zklamaní, někdy i lidé neúspěšní a dlouhodobě nezaměstnaní).

# osoby s některými formami psychického onemocnění,

# osoby mentálně retardované,

# lidé psychicky "přeangažovaní" mimo rodinu, přezaměstnaní (neuroticky unikající do zaměstnání) apod. (??)

# děti s LMD,

# děti s různým stupněm mentální retardace,

# nejčastěji akutní stres dospělého.

S dítětem nelze manipulovat "na zkoušku" (pozn.: Hm.) ... naše sociální služba ... je na tuto svou úlohu zatím jen málo připravena.

Studie dále ukazují, že rodiny, do nichž jsou "zabudovány" hluboké problémy v osobnostech jejích členů, mají tendenci udržovat svou patologickou "rovnováhu" na úkor dítěte, jež je tu trvale "obětním beránkem". Mimořádně závažnou okolností je věk dítěte. Jeho čas běží mnohem rychleji.

Zhruba můžeme rozlišit nejméně dva výrazné typy LMD. Jeden je charakterizován tzv. výpadkovými jevy, čili nápadnými nedostatky v určité funkci, např. v názorové orientaci, ve verbálních funkcích, jemné motorice apod. Druhý má rozložení mentálních funkcí přibližně normální, žádná z nich zřetelně nechybí, ale dítě je nemůže prakticky plně využít pro obtíže a odchylky duševních pochodů, t. j. pro neklid, nesoustředěnost, impulsivitu, výkyvy nálad a výkonnosti apod.

1. Je třeba obrnit se trpělivostí a zachovat si optimistický výhled do budoucna. Je totiž v povaze této poruchy, že s postupující zralostí nervového systému potíží spíše ubývá a že při správném léčení a výchovném vedení jsou v pozdějším věku už sotva patrné. (Mám poznámku: Vhodným působením lze i úplně zdravé dítě zcela zničit.)

2. Nešetříme povzbuzením, pochvalou, oceněním. Nejen za dobrý výkon, ale především za projevenou snahu. Zařídíme věci tak, aby je dítě udělalo dobře a my je za to mohli pochválit. Nepřipustit však, aby udělalo něco špatně a my je za to museli trestat.

3. Neměli bychom připustit, aby se dítě naučilo něčemu špatně. Na tom, co si jednou osvojilo, ulpívá totiž velmi houževnatě a těžko se přeorientuje na nový pracovní postup nebo nový směr myšlení. Určitá rigidita je charakteristickým znakem LMD. S dítětem se učíme a provázíme je ve výuce svou sympatizující účastí při každém novém kroku. Nespoléháme na jeho samostatnost, ale poskytujeme mu taktně své vedení.

4. S dítětem pokud možno spolupracujeme. Odstranění rušivých vlivů (úprava pracovního prostředí). Dítě taktně povzbuzujeme nebo mu položíme ruku na rameno, aby si uvědomovalo náš zájem a oporu, kterou v nás má (tělesný kontakt nejvíce napomáhá soustředění).

5. Postupujeme po malých dávkách. Těmto dětem vyhovuje spíš práce nárazová, než dlouhodobá. Jeden úkol nejvýše deset minut. Odpočinek dopřejeme dítěti vždy, když u něho pozorujeme únavu. Zavést systém "málo a často".

6. Snažíme se pokud jen možno využít zájem dítěte. Zájem podněcuje a udržuje pozornost. Platí tedy ve zvýšené míře zásada, že máme-li dítě něčemu naučit, je třeba předem vzbudit jeho zájem. Nucení a tresty nemají význam, naopak pozornost dítěte od úkolu obvykle odvádějí.

7. Dítěti dopřejeme hodně pohybu. Nutit dítě ke klidu, omezovat je, trestat za nadměrnou pohyblivost jenom zvyšuje napětí, zhoršuje pozornost a snižuje výkonnost. Pohyb, volná hra, radostná aktivita znamenají odpočinek nervového systému. Dětem s LMD většinou nevyhovuje tréninkový režim, strohá kázeň, nároky na pohybovou dokonalost atd. (sportovní oddíly apod.). Řízená pohybová činnost jim nepřináší uvolnění. Dítě má mít možnost řídit si přívod podnětů samo. Poněvadž LMD se více týká chlapců, zdůrazňujeme v tomto bodě především funkci otce - ostatně u chlapců je to podstatný přínos i k zdravému formování tzv. mužské identity.

8. Snažíme se předcházet pocitům méněcennosti. Objevují se tam, kde si dítě uvědomuje, že přes veškerou snahu nemůže dokázat to, co druhé děti. Dítě taktně chránit před příliš trapnými a opakovanými zážitky z neúspěchu v soutěžích, v nichž pro své těžkosti musí být vždy poslední. Současně se snažíme pro ně najít uplatnění nebo i vyniknutí v činnostech, které jsou v dětském kolektivu vysoce hodnoceny.

9. V celém rodinném prostředí je třeba vytvořit ovzduší spolupráce. Dítě má poznat, že je všichni mají rádi a že jsou ochotni mu pomáhat, ne jen kontrolovat a kritizovat. Musí se ve své rodině cítit tak spokojené jako každé jiné dítě.

Úzkostí se obvykle míní aktuální nepříjemný prožitek tísně či tísnivého napětí neurčitého obsahu. Je vyvolán situací nejistoty či ohrožení, přičemž toto ohrožení může, ale také nemusí mít nějakou konkrétní podobu. (Pocit úzkosti můžeme mít, aniž víme proč.)

Úzkostnost naproti tomu je trvalejší povahový rys. Je to povahová základna pro nadměrně časté pocity nejistoty a ohrožení, a tím i pro nadměrně časté úzkostné prožitky. Úzkostné dítě vnímá svět ve zvýšené míře (vzhledem k běžným normám) jako nebezpečný. Všechno neznámé je pro ně nebezpečné. V tom je obvykle i jádro těžkostí, s nimiž k psychologovi, k lékaři či speciálnímu pedagogovi přichází.

Vnější projevy úzkostnosti jsou mnohotvaré. Některé děti jsou nápadně stydlivé a nejisté v přítomnosti cizích lidí. Neosmělí se projevit. Jedním z krajních případů této formy úzkosti je neurotický muticismus, působená zvláště silnými neurotickými zábranami v řečovém kontaktu s okolím. Úzkostný podklad mívá také agresivita některých dětí. Ty pak ubližují mladším a slabším (ale perou se někdy i se silnějšími), aby překonaly svoji hlubokou nejistotu a dodaly si sebevědomí. Někdy se úzkostné děti utíkají do vlastní "hrdinské" fantazie, mají silácké řeči, ... Naopak jiné děti se jeví jako přecitlivělé, rozpláčí se při každé příležitosti - například když učitelka zvýší hlas, někdo se na ně "špatně podívá", ...

2.) Na str. 123: - nedostatek empatie - schopnosti vcítění na straně nezralé matky, která na projevy dítěte odpovídá zcela nepatřičně nejen co do intensity, ale i co do obsahu.

3.) Takové prudké reakce, třeba když nechce jíst, tak mu to sebere, při nejmenší ho stále komanduje. Takový afektivní přístup, namísto aby ho v klidu nechala, ať si více měně hraje. Myslím tím, popostrkovat jemně. To jídlo, to vyškubnutí z auta, když se jí něco nelíbí, reaguje neadekvátně.

4.) Str. 131: Snaží se dítě přivést k všestranné prosperitě duševní i tělesné, nutí dítě do zdraví, do jídla, spánku, do pobytu na čerstvém vzduchu. Nutí je do nadměrné výkonnosti školní, sportovní, kulturní ... Vzbuzuje tím v dítěti obranné mechanismy.

Str. 137: V části matek, které dostávají dítě svěřeno do péče, vede zklamání v manželském životě k nadměrně protektivnímu chování vůči dítěti ... Dítě by jí mělo vynahradit to, v čem ji zklamal otec.

1. Nepodceňujte vnímavost dítěte vůči rozvodu!

Ze zkušeností ... víme, že se až na řídké výjimky rozvod dotýká dítěte vždy. Je třeba si uvědomit, že když se dítě přímo nehroutí, nepláče, nedělá scény, neznamená to ještě, že by rozvodem netrpělo.

Jestliže konflikt rodičů pokračuje i po rozvodu, trvá-li dále napětí a jeden či druhý střídavě dítě popouzejí nebo podplácejí, pak ovšem je nebezpečí nepřiměřené zátěže pro jeho nervový systém tím větší. Následky, které se promítají do dalšího vývoje osobnosti dítěte, jsou pak hlubší a trvalejší. Ale co horšího, nejsou vždy zjevné ihned, ale mohou se projevit až mnohem později - až si toto dítě bude hledat vlastního životního partnera, až se bude chtít zamilovat, až bude zakládat vlastní rodinu, až bude vychovávat děti.

2. Zachovejte si vědomí rodičovství!

Rodičovství nemůžeme zrušit. I po rozvodu zůstává faktem, že jsme matkou nebo otcem zcela určitého - našeho - dítěte. To nese s sebou odpovědnost za jeho další příznivý vývoj ve zdravou, silnou a zdatnou osobnost.

Jistě si pomyslíte, že to je právě to, co svému dítěti chcete zajistit. Ale jsme-li po rozvodu, je více než kdy jindy namístě položit si otázku, zda to, co my právě teď chceme, je skutečně pro nynější i budoucí život dítěte přínosem. Nejsou všechna naše přání a očekávání až příliš zabarvena teď všemi vzbouřenými city, pocity nenávisti, které potřebujeme odreagovat, potřebou pomsty, pocity hlubokého zklamání, kdy nás zdánlivě všechno opustilo a dítě se nám stává "vším"? (A stát se otci nebo matce "vším" je pro dítě krajně nevýhodnou a nebezpečnou situací - příliš je to svazuje a zbavuje možnosti hledat si podněty, které by odpovídaly jeho vývojovým potřebám.)

V dobře fungující rodině uspokojují rodiče zcela přirozeným způsobem základní psychické potřeby dítěte - dodávají mu dosti vývojových podnětů, činí jeho svět smysluplným, dodávají mu pocit životní jistoty, vědomí své vlastní společenské hodnoty i vědomí otevřené budoucnosti. V rodině neúplné nebo znovu doplněné po rozvodu to samozřejmě je také možné - ale je to přece jen těžší a problematičtější. Zamysleme se proto důkladně nad tím, jak můžeme ve své situaci tyto základní potřeby dítěte uspokojovat.

V naprosté většině případů potřebuje dítě i po rozvodu oba rodiče. Nebo jinak řečeno, většinou je pro ně životní výhodou, jsou-li mu po rozvodu oba rodiče zachováni a jestliže si tito rodiče sami také vědomí svého rodičovství zachovají.

3. Zabraňte tomu, aby rozvodový konflikt pokračoval!

Zrušte nepřátelství! Vylučte nepřátelství! Udělejte ze své strany všechno, aby nepřátelství nepokračovalo, aby se neprotahovalo! Zkušenost říká, že si důležitost právě tohoto požadavku partneři málokdy uvědomují.

Pamatujte na jednu základní psychologickou poučku. Ta říká, že dítě si zvykne žít docela dobře ve dvou různých světech, pokud se mu nepřátelsky nemíchají. Pokračující nepřátelství rodičů vyvolává totiž v dítěti zcela zákonitě silné vnitřní napětí, které je úrodnou půdou pro neurotické potíže, poruchy chování a jiné nepříznivé komplikace ve ve vývoji osobnosti.

Rodiče si nyní své nepřátelství vůči tomu druhému nejrůznějším způsobem zdůvodňují a přesvědčují sami sebe o svém "jedině správném" hledisku. A při tom zpravidla moc neradi slyší připomínku, že se přece kdysi měli rádi, ba že se vřele milovali. Připomeňme ještě jednu psychologickou poučku: Jestliže máme na někoho zlost, vidíme především jeho špatné vlastnosti. Jestliže se smíříme nebo když nás z jakéhokoliv důvodu zlost přejde, jsme opět schopni vnímat ty dobré. A opět můžeme říci, že až na případy vyslovené psychopatologie si sotva můžeme představit člověka, který by neměl nějaké dobré nebo alespoň "přijatelné" vlastnosti.

Uvést citovou bouři způsobenou rozvodem alespoň do neutrální polohy je první podmínkou k tomu, abychom vůbec mohli věcně uvažovat a věcně jednat. Pokračujícím rodičovským nepřátelstvím je dítě zraňováno. Když rodiče prohlašují, že v rozvodu a po rozvodu jim jde především o dobro dítěte, mají velkou příležitost dokázat to právě v tomto bodě. Víme, že je to mnohdy velice těžké, ale není-li splněn tento základní předpoklad, jsou všechna další opatření ve prospěch dítěte velice málo účinná. Ostatně, pak je těžké vůbec něco dále radit.

4. Nedopusťte popouzení dítěte proti bývalému partnerovi.

6. Zabraňte kupování a podplácení dítěte.

Dítěti více imponuje, je-li vychovatel vyspělou, samostatnou osobností, jestliže je na něho spolehnutí, jestliže něco opravdu dovede, jestliže mezi jeho slovy a jednáním není žádný rozpor.

7. Zařiďte styk s druhým partnerem co nejlépe.

a) Optimální formou styku po rozvodu je volné pokračování rodinného vztahu. Manželství se sice rozešlo, ale oba rodiče uznávají, že jejich rodičovství pokračuje a že je třeba rodičovské vztahy k dítěti zachovat. Takový styk otce s dítětem se pak děje v dohodě obou rodičů. Časový rozsah a forma se dohodne podle okolností, které všichni rozumně zváží. Po vzájemné dohodě se pak také případně mění a upravuje. Soud nemusí nijak zasahovat a všem účastníkům je ušetřeno mnoho nepříjemností a napětí.

b) Druhou formou styku, kterou pokládáme za psychologicky výhodnou pro všechny tři účastníky, je "delší doba vcelku". Co se tím míní? Když volná dohoda není možná, že otec se vzdá návštěv jednou za 14 dní nebo za měsíc, jak je obvykle určuje soud, ale zato má pak dítě ve své výchovné péči delší dobu vcelku - např. týden o vánocích, týden o pololetí, měsíc o prázdninách - a třeba i dvakrát po 14 dnech během školního roku. U předškolních dětí nemusí vzniknout žádné organizační problémy. U školních dětí je to složitější, ale při troše dobré vůle se i otázka školní docházky dá uspokojivě zvládnout.

Psychologické výhody takového řešení jsou dosti jasné. Odpadají časté návštěvy, které většinou přinášejí určité napětí, a silně se snižuje možnost popouzení i možnost podplácení dítěte. Při všedním styku ve všedních pracovních dnech se otec s dítětem lépe sžije. Uplatňuje také ve všedním životě své rodičovské povinnosti. Dítě si dva světy svých rodičů lépe ve své mysli oddělí, nepřátelsky se mu nemíchají, a proto mu nepůsobí tolik vnitřních konfliktů.

c) Teprve na třetím místě klademe styk s otcem podle přesně stanovených pravidel a časového rozvrhu, který všichni samozřejmě přesně dodržují. Je to uspořádání sice citově velice chladné, ale přece jen korektní a psychologicky alespoň přijatelné.

8. S náhradním otcem a náhradní matkou opatrně!

9. Dítěti nic nezatajovat, ale také nevnucovat!

Řekli jsme již, že rozvod je životní krizí i pro dítě a že v něm vzbuzuje mnoho nejistot, napětí a úzkosti. Tuto nejistotu a úzkost je třeba uvolnit, odstranit, odreagovat. Nejspolehlivějším prostředkem k tomu je, aby dítě vědělo o tom, co se v rodině děje, aby bylo přijatelně informováno, aby si dovedlo věci vysvětlit. Nevědomost chrání člověka jen zdánlivě a nedokonale - jen do té chvíle, než se pravda prosadí buď sama, nebo než k ní sami dospějeme. Pak ovšem přichází otřes, který bývá daleko horší než ono nepříjemné poznání, k němuž bylo dítě přivedeno včas a vhodnou formou.

Informací nemusí být na počátku mnoho, ale musí být takové, abychom k nim mohli přidávat, ale nemuseli je měnit.

DEFINICE: Psychická deprivace bývá definována jako psychický stav, vzniklý následkem takových životních situací, kdy subjektu není dána příležitost uspokojovat některé základní psychické potřeby v dostačující míře a po dosti dlouhou dobu. (Langmeier, Matějček 1974).

2. Potřeba určité stálosti, řádu a smyslu v podnětech, t. j.. "smysluplného světa". Uspokojení této potřeby umožňuje, aby se z podnětů, které by jinak byly chaotické a nezpracovatelné, staly zkušenosti, poznatky a pracovní strategie. Jde tedy o základní podmínky pro jakékoliv učení.

3. Potřeba prvotních emocionálních a sociálních vztahů, t. j.

5. Potřeba "otevřené budoucnosti". Její uspokojení dává lidskému životu časové rozpětí a podněcuje a udržuje jeho životní aktivitu. Naděje překonává stagnaci.

Z dosavadních výzkumů je možno celkem spolehlivě odvodit, že vytváření rodičovských postojů je proces probíhající od časného dětství až do dospělosti.

Jednotlivé zachycené odchylky samy o sobě jsou zpravidla jen lehké, jemné, nenápadné, takže by bylo obtížné zakládat na nich individuální diagnostiku. Nápadnými se stávají až ve svém souhrnu. Pak se také zřetelně jeví jejich společenská závažnost, neboť v základech postihují vztahy lidského jedince k jeho sociálnímu okolí - vztahy k výchozí rodině, k přátelům a spolupracovníkům, vztahy erotické, manželské, k vlastním dětem.

[2-24] Ba může se stát, že když věci dojdou příliš daleko a ve vztahu mezi vychovatelem a dítětem je něco hluboce v nepořádku, dítě tohoto poznatku použije jako zbraně pomsty a nátlaku. Provokuje a trápí vychovatele tím, že jej nutí, aby je trestal. Pak ovšem tresty už nemají žádný výchovný účinek, ale nezdravou situaci dále jen prohlubují.

[2-54] Je těžkým výchovným prohřeškem, je-li dítě trestáno za něco, za co nemůže - a je výchovně zhoubné, je-li tak trestáno soustavně.

[2-86] Zacházet u dětí s úzkostí a strachem je vždy ošemetné. ... tato forma trestu může být pro dítě často příliš náročná až krutá. Je to něco podobného jako život za stanného práva. Pamatujme, že lidi, jejichž svoboda byla silně omezena, nelze dobře vychovávat - nanejvýš podrobit drezúře.

[2-93] Jsou konečně i takoví lidé, kterým trestání dítěte působí jisté vnitřní uspokojení a kteří si tím vyrovnávají nějaký vlastní problém tkvící v hloubi jejich osobnosti. Ale o takových se nepíše ve výchovných příručkách, nýbrž v učebnicích psychiatrie.

[3-23]... když jsme se začali zabývat LMD, došli jsme k poznatku velmi podobnému jako v případě psychické deprivace.

[3-28] ... už víme, že nejčastější obranou proti úzkosti je agrese.

[3-35] Nepřiměřenou touhu po moci, z níž se pak stane až závislost na vlastní moci, jako je závislost na alkoholu a drogách, vykládá Jiřina Prekopová jako určitou náhradu za neuspokojenou základní a životodárnou potřebu životní jistoty. I my jsme si vícekráte připomněli, že v úzkosti nelze žít, a že i malé dítě hledá způsob, jak se jí zbavit. Prostředkem k tomu se může stát zkušenost, že moc nad těmi nejbližšími se dá vskutku uplatnit a že to funguje a splňuje očekávání. "V podstatě je to ale zoufalý pokus dítěte vystaveného úzkosti cítit se ve svém světě trochu bezpečněji, a to skrze ovládání tohoto světa. Je to obrana proti chaosu", soudí paní Prekopová.

[8] AMIREPORT č. 2/1995 str. 73

Ačkoliv drobná občasná traumata, zklamání a frustrace, které dítě zažívá v průběhu vývoje, mají většinou pozitivní vliv na upevňování dětské osobnosti a jejího psychického a psychosomatického zdraví i později v dospělosti, psychické a fyzické týrání dítěte, sexuální zneužívání a celkové zanedbávání citových a jiných základních potřeb dítěte vede k vadnému vývoji osobnosti a k ohrožení jeho zdraví.

[8] AMIREPORT č. 2/1995 str. 73

1. Dítě je lidská bytost mladší 18 let.

Výklad problematiky a návod, jak ji řešit Pojem "děti ve zvláště obtížných situacích".

C. Citové týrání: Zahrnuje chování, jež má vážný negativní vliv na citový vývoj dítěte a vývoj jeho chování. Citové týrání může mít formu verbálních útoků na sebevědomí dítěte, opakované ponižování dítěte či jeho zavrhování. Vystavování dítěte násilí nebo vážným konfliktům doma, násilná izolace, omezování dítěte, vyvolávání situace, kdy dítě má skoro stále pocit strachu.

D. Zanedbávání je pojímáno jak jakýkoliv nedostatek péče, který způsobuje vážnou újmu vývoji dítěte a/nebo ohrožuje dítě.

[8] AMIREPORT č. 2/1995 str. 88

Nevhodné a traumatické zacházení s dětmi má transgenerační charakter. Jinými slovy, rodiče či vychovatelé týraných dětí mají často (ne vždy) podobnou historii, prodělali obdobná traumata s někým ze svých rodičů, příbuzných, vychovatelů a někdy vrstevníků a svým vlastním dětem dělají to, co se kdysi dělo jim. Tato skutečnost se opakovaně zjevuje ve výsledcích výzkumů a také v praxi soudních znalců, kteří pro forezní účely diagnostikují ty osoby, které se týrání dopustily. Nicméně vždy je překvapující, s jakou samozřejmostí ospravedlňují týrající rodiče svoje často brutální chování k dětem: jejich rodiče či vychovatelé s nimi zacházeli často krutě, a tím se cítí de facto oprávněni k tomu, aby se ke svým potomkům chovali stejně či podobně. Pozoruhodné je právě to, že tito rodiče nejsou vždy sociopatickými osobnostmi bez morálky a svědomí, i když určité struktury regulující sociální přijatelnost chování u nich narušeny bývají.

Objevují se vzpomínky a vzorce prožívání z našeho dětství: Jaké to bylo být malým dítětem? Jak se mnou moji vychovatelé zacházeli, když jsem byl malý/malá? Nejde o nic jiného než o složité a hluboce uložené duševní reprezentace (paměťové obrazy, pocity, významy), v nichž je ukryto a zahrnuto jádro našich zkušeností s rodiči, které nevědomě, ale přitom cíleně používáme při výchově vlastních dětí. (Obdobně se potvrzuje, že také učitelé ve školách používají nezáměrně a neuvědoměle obdobné metody a styly, které sami zažili ve školních letech). Stručně řečeno, máme tendenci se identifikovat se svými rodiči, s jejich laskavostí a péčí stejně jako s jejich hostilitou, vznětlivostí a útočností.

Je-li dítě týráno, např. častým bitím, fyzicky a psychicky vyčerpávajícími tresty nebo silnými údery či jinými mechanickými prostředky, které poškozují tkáně a jejich funkce, nacházíme u týrajícího vychovatele zpravidla vedle jeho vlastní historie týrání v dětství nedostatek empatického zájmu o potřeby dítěte, přesvědčení, že dítě je neposlušné a ohrožuje sebecit vychovatele. S tím bývá u trýznitelů spojen pocit nízké hodnoty sebe, zranitelnost k odmítnutí. Je to křehký narcismus, na jehož základě se týrající rodič cítí dítětem ohrožen. V literatuře bývá poukazováno na ještě další charakteristiku: Týrající rodič mívá nerealistické požadavky na dítě. Často očekává, že to bude dítě, které se bude starat o jeho blaho, místo aby tomu bylo naopak (Steele, 1994): Aby rodič sledoval blaho dítěte.

Je to stav, kdy naše Já je zaplaveno takovým množstvím podnětů, které nedokážeme zpracovat. Podnět je buď moc velký nebo možnosti jeho psychického zpracování jsou malé. Čím menší a mladší je dítě, tím snadněji je traumatizováno, a to nejen např. nesrozumitelnými fyzickými útoky rodiče (kterého dítě v noci třeba opakovaně budí svým pláčem apod.), ale také např. tím, že je dítě ponecháváno příliš často o samotě bez pečující matky, že je vystaveno hrozbám a výhružkám, že je negováno (nemluví se s ním), že je ponižováno, zastrašováno a vysmíváno apod. Prožitek psychického traumatu je spojen s následujícími prožitky: Bezmocnost, ztráta ochrany, ztráta možnosti obrany, zhroucení adaptace a možnosti reagovat jinak než primitivně, pocity studu a ponížení, zážitek psychické nebo fyzické bolesti, zoufalství a akutní, někdy až panická úzkost. Na trauma je obtížné zapomenout, vrací se ve snech, ale i v průběhu dne, vede k vyhýbání se místům, časům, činnostem a lidem spojeným s traumatem.

Pro oběti týrání je nejpatologičtějším momentem ta skutečnost, že týrání zakoušejí od osob, k nimž se zpravidla obracejí s přáním získat péči a ochranu. Tato situace vytváří konflikt s nedobrým vyřešením: Dítě se musí vůči týrání nebo zneužívání přizpůsobit, jakoby to byly normální podmínky života (ostatně jiné nezakouší ani nezná). Paradoxně psychické trauma není přímo úměrné velikosti fyzického zranění od týrající osoby - dokonce toto samo nemusí vést k dlouhotrvajícímu psychickému poškození. Významnější bývá zážitek nedostatku ochrany od rodičů, zážitek jejich selhání a pocit bezmocnosti a strachu.

Podobná je situace také u obětí sexuálního zneužití. Sexuální prožitek nemusí být nutně sám o sobě traumatický, dítě je přirozeně sexuálně zvědavé, ale zneužívající osoba ho váže tajemstvím, které je ohrožující pro další vztahy dítěte a stabilitu rodiny, dítě cítí vinu a hanbu, je bezbranné vůči požadavkům zneužívajícího vychovatele a zlobí se na něho i na matku, která je nedokázala před zneužívajícím otcem nebo jiným členem rodiny ochránit. Trauma tak zasahuje hluboko do citů dítěte k rodičům. Je to podle některých odborníků "vražda duše" vedoucí k abnormálnímu duševnímu vývoji. V případě týraných dětí se nezřídka vyvíjí psychický masochismus, v němž cesta k získání alespoň troška lásky a bezpečí vede přes utrpení a bolest. Nejjednodušší adaptací pro týrané dítě je uvěřit, že je opravdu "špatné", zdrojem všeho zla, že rodičům opravdu ubližuje a zasluhuje ten nejpřísnější trest. Takovéto ztotožnění se s agresorem (agresívním rodičem) vede k vývoji monstrózně přísného svědomí a také k nevědomé nebo vědomé (sadistické) chuti po odplatě: Objektem odplaty se pak nezřídka stávají vlastní děti. Týrané dítě a později dospělý mívá nízké sebehodnocení, záporný obraz vlastního těla a má potíže s prožitkem zdravé identity sebe. Narcistická fragilita stále touží po ochraně, a zřídkakdy je takový dospělý schopen poskytnout ochranu druhým. Následky týrání jsou rozmanité podle konstituční výbavy dítěte i podle specifických podmínek, v nichž je dítě vychováváno. Vznikají neurózy, ale také osobnostní poruchy, a může se objevit rovněž delikvence a kriminální jednání, v některých případech i psychóza.

Problém psychického traumatu v dětství spočívá v jeho přepracování do osobnostní struktury v podobě sadisticko - masochistických motivací a vlastností, poruch sebehodnocení, schopnosti vciťovat se a vytvářet zdravé mezilidské vztahy. Psychická a fyzická traumatizace zásadním způsobem ovlivňuje důvěru dítěte v jeho okolní svět. Může vznikat celý systém patogenních přesvědčení: Dítě a později dospělý může např. věřit, že je vnitřně špatný a zasluhuje spíše jen horší zacházení. Volí si pak partnera, který s ním zachází hostilně a ubližuje mu. Někdy se dítě a dospělý snaží odvrátit pocit vlastní špatnosti tím, že se snaží za špatné označit ty druhé. Hledá na nich chyby podobně jako jeho rodiče nacházeli chyby u něho a své chybující partnery a děti pak krutě pronásleduje.

Týrání a zneužívání dětí tak představuje hrozbu nejen pro mravní a humanistické společenské hodnoty. Společnost, která by nechávala své děti týrat a zneužívat, by za nějaký čas ohrozila svoji vlastní zdravou reprodukci. Ničivé mechanismy by postupně ovládaly základní mezilidské vztahy a vedly by k rozsáhlým destrukcím menších i větších skupin společnosti. Týrání a zneužívání dětí tak daleko přesahuje oblast medicíny, psychiatrie, psychologie, sociologie i práva. Přesto právě tyto disciplíny a obory musí přispívat k sebeuvědomění společnosti, jejíž stabilita nestojí jen na ekonomických a ekologických prioritách, ale také - a především - na kvalitách osobností a vztahů lidí, kteří tuto společnost tvoří, reprezentují a reprodukují. Většina dětí týrání a zneužívání ze strany rodičů či jiných dospělých (někdy i starších dětí nebo vrstevníků) přežívá. To samo však přece nestačí, neboť je třeba si položit otázku jak a s jakými následky pro celou společnost. Dnes víme zcela spolehlivě, že jsou to důsledky nepříznivé, které zasahují negativně do soužití lidí i příštích generací. Růst agresívních projevů ve společnosti je kauzálně spojen s agresivitou v rodinách a s průvodní traumatizací dětí, ať už se jedná o týrání, sexuální zneužívání nebo zanedbávání dětí.

[8] AMIREPORT č. 2/1995 str. 92

Týraný kojenec je prakticky vydán na pospas týrajícímu rodiči a jeho svět je světem bolesti a panického ohrožení, neboť postrádá pocity bezpečí v nejzákladnější formě. Selhání rodičovské ochrany je katastrofálním zážitkem, avšak dítě nemá na vybranou a je nuceno přijmout ohrožující a ničivý svět jako "normální" realitu. Pocity ohrožení, panická úzkost a nemožnost důvěryhodného a bezpečného přimknutí k matce - často dohromady s fyzickými traumaty - mohou přivodit i smrt dítěte.

Z pohledu prevence je třeba upozornit na skutečnost, že existuje plynulý přechod mezi prostým trestáním a týráním. Zejména děti chronicky neklidné, hyperaktivní nebo s tzv. obtížným temperamentem tvoří nejpočetnější skupinu týraných dětí. Jejich obtížná zvladatelnost vzbuzuje v rodičích pocity rodičovské nedostačivosti a narušení autority. Ve výchově převládnou tresty: Zákazy, okřikování a bití.

U dětí, které jsou delší dobu vystaveny týrání nebo které prodělají intenzivní jednorázový útok rodiče, lze zjistit klinicky větší či menší známky syndromu týraného dítěte. Velká ustrašenost se projevuje třeba např. tím, že dítě lekavě uhýbá před náhodnými pohyby učitele ve škole jakoby čekalo fyzický útok, bývá nesoustředěné, neklidné, jindy apatické, úzkostně stažené nebo agresivně napadá své okolí. Na týrání se bojí upozornit jiné dospělé ze strachu z opakování útoku od týrajícího rodiče či vychovatele. Školní děti se bojí vrátit domů ze školy z obavy z trestu a mívají tendenci se toulat nebo utíkat z domova. Jindy dítě vyvolá trest záměrně, aby trest byl pro něho kontrolovatelný a předvídatelný, neboť jedna z forem psychického teroru je nemožnost předvídat destruktivní útok. Týrané dítě snadno přijme postoj rodiče, že je špatné, zlobivé, ničivé a proto musí být bito - ztotožnění s agresorem představuje jistou úlevu pro dítě. Přinejmenším je to jeho pokus pochopit smysl útoků týrajícího vychovatele, protože nemá-li dítě výklad pro svoji situaci, má tendenci podléhat mnohem větší úzkosti a panice. Nejméně srozumitelnou skutečností pro laickou veřejnost je fakt, že týrané dítě svého týrajícího rodiče nezřídka chrání a nedokáže "svědčit" proti němu. Je však třeba vzít v úvahu, že dítě nemá jiné rodiče a přirozeně touží po dobrých a ochraňujících rodičích. Ač samo nechráněno, paradoxně má tendenci chránit své trýznitele a činí tak vlastně to, co by očekávalo od nich.

Typickým příkladem je případ jedné holčičky z Prahy, která opakovaně musela strpět velké výprasky od své matky. Ve školce si učitelka všimla hematomů po celém těle a ptala se dítěte, kdo mu to udělal. Dítě nejprve odmítlo cokoliv říci, pak požádalo učitelku o mlčenlivost a sdělilo, že je bito od matky, protože matku zlobí. Učitelka si zavolala matku. Ta nejprve prohlásila, že modřiny má dítě ze školky, ale pak při výslechu uvedla policejním vyšetřovatelům, že dítě v návalu vzteku napadla vařečkou. Když jí příslušné orgány odebíraly dítě v bytě, dítě nejprve od matky nechtělo, protože matka se bránila, ale pak přijalo náruč sociální pracovnice a začalo se chovat překvapivě uvolněně a po cestě do nemocnice bylo neobvykle povídavé. Pobyt v nemocnici dítě přijalo jako úlevu, protože jej ztotožnilo s ochranou, kterou mu matka neposkytovala. Následné umístění dítěte do dětského domova však přineslo obrat v chování: Dítě touží vrátit se zpět domů k matce a matka je reprezentována v psychice dítěte opět jako dobrá a potřebná.

Týrající rodič mívá nevědomou fantazii o likvidaci dítěte, která se ovšem může stát skutkem, když dítě útok rodiče nepřežije.

[8] AMIREPORT č. 2/1995 str. 82

Úvodem považuji za vhodné připomenout, že 20. listopadu 1989 byla v New Yorku přijata Úmluva o právech dítěte, která na základě svého článku 49 odst. 1 vstoupila v platnost dnem 2. září 1990. Pro bývalou ČSFR vstoupila Úmluva o právech dítěte v platnost v souladu se svým článkem 49 odst. 2 dnem 6. února 1991 a Českou republikou byla tzv. recipována neboli převzata. Takže jsme touto Úmluvou vázáni. Český překlad Úmluvy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 104/1991 Sb.

Konkrétní trestněprávní ochranu nezletilých dětí, respektive především nezletilých dětí před týráním zajišťuje v našem trestním právu ustanovení § 215 tr. zák. o trestném činu týrání svěřené osoby.

Týráním ve shora uvedeném smyslu se rozumí nejen působení fyzických útrap, ale i týrání v oblasti psychické.

Soudy kromě toho, patrně zcela správně, ve své rozhodovací činnosti dovozují, že týrání svěřené osoby ve smyslu zákonem vyžadovaných znaků stejnojmenného trestného činu podle § 215 tr. zák. se může stát nejen aktivním protiprávním konáním, ale i opominutím povinné péče, k níž byl pachatel povinen, jestliže kupříkladu jemu svěřená osoba nebyla vzhledem ke svému věku schopna starat se o sebe sama. Takový delikt by mohl být viníkem spáchán zanedbáním osobní hygieny dítěte, neposkytováním přiměřené stravy apod. Tato praxe odpovídá obsahu ustanovení § 89 odst. 2 tr. zák., podle kterého se jednáním v trestněprávním slova smyslu rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen.

Za nepochybný krok, směřující ke snaze potlačovat tuto trestnou činnost, je ovšem třeba hodnotit také skutečnost, že shora již citovanou novelou trestního zákona, s účinností od 1. ledna 1994 realizovanou zákonem č. 290/1993, byl právě trestný čin týrání svěřené osoby podle § 215 tr. zák. nově zařazen do taxativních výčtů trestných činů, uvedených jak v ustanovení § 167 odst. 1 tr. zák., tak v ustanovení § 168 odst. 1 tr. zák.

V praxi to znamená, že kdo se nadále hodnověrným způsobem doví, že jiný připravuje nebo páchá trestný čin týrání svěřené osoby podle § 215 tr. zák. , a spáchání nebo dokončení takového trestného činu nepřekazí, může být potrestán trestem odnětí svobody až na tři léta za trestný čin nepřekažení trestného činu podle § 167 odst. 1 tr. zák. Trestně postižitelný by dotyčný nebyl jedině za předpokladu, nemohl-li trestný čin týrání svěřené osoby podle § 215 tr. zák. překazit bez značných nesnází nebo aniž by sebe nebo osobu blízkou uvedl v nebezpečí smrti, ublížení na zdraví, jiné závažné újmy nebo trestního stíhání (§ 167 odst. 2 tr. zák.).

Tzv. osobou blízkou se podle § 89 odst. 8 tr. zák. rozumí příbuzný v pokolení přímém, osvojitel, osvojenec, sourozenec a manžel. jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se z pohledu trestního zákona pokládají za osoby sobě navzájem blízké jen tehdy, kdyby újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá právem pociťovala jako újmu vlastní.