II. ÚS 220/97 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele Spravedlnost dětem - sdružení pro ochranu práv dětí, rodičů a prarodičů, se sídlem v Praze 4, Bítovská 9/1227, o návrhu ze dne 18. 6. 1997, t a k t o : Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Navrhovatel ve svém návrhu ze dne 18. 6. 1997 s odvoláním na porušení čl. 18 Listiny základních práv a svobod napadl postup Ministerstva práce a sociálních věcí ve věci jeho petice ze dne 10. 3. 1997, uplatněné v souladu s ustanovením § 1 zák. č. 85/1990 Sb., které se v zákonné lhůtě s peticí nevypořádalo, ačkoliv k tomu bylo podle § 5 odst. 2 a 3 cit. zák. č. 85/1990 Sb., o právu petičním, povinno. Tuto nečinnost orgánu veřejné moci pokládá za zásah do svých ústavně zaručených práv a žádá proto, aby Ústavní soud vydal nález, kterým bude Ministerstvu práce a sociálních věcí nařízeno, aby na petici písemně odpovědělo a zaujalo k ní stanovisko.Jak již bylo Ústavním soudem ohledně petičního práva konstatováno (např. I. ÚS 21/94), Listina základních práv a svobod v čl. 18 odst. 1 sice stanoví, že každý je ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu oprávněn se sám nebo s jinými obracet na státní orgány a orgány územní samosprávy se žádostmi, návrhy a stížnostmi, nicméně nezakládá konkrétní záruky kladného či záporného “meritorního vyřízení” věci, dokonce ani právo na reakci příslušného orgánu. S ubjektivní právo na “vyřízení” petice tak není ústavně založeno. Ústavní úprava totiž stanoví pouze povinnost nebránit podání petice, tj. ji přijmout. Petice se takto chápe především jako určitý podnět, vyjádření názoru, pokud jde o věci veřejné, a ve své podstatě jde vlastně o zvláštní formu svobody projevu ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Navíc samotný proces “projednávání” petice nemá charakter řízení právního, např. podle správního řádu, v němž by se rozhodovalo o právech a povinnostech, nýbrž jde o postup, pro který Listina základních práv a svobod nestanoví konkrétní rámec či zvláštní ochranu, jako je tomu v jiných případech, např. ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.V daném případě nelze proto nečinnost příslušného státního orgánu považovat za zásah do základních práv nebo svobod, zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, neboť v podání petice nebylo bráněno a ústavně zaručený výkon petičního práva tak narušen nebyl, když zákonná úprava, pokud jde o odpověď či “vyřízení” věci, nemá charakter konkrétnějšího provedení ústavní úpravy.Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožovásoudce zpravodaj V Brně dne 18.9.1997 |