Rada pro lidská práva

1) V ČR se každoročně setkává více než 30 000 dětí s rozvodem nebo rozchodem svých rodičů. I těchto dětí se týkají ústavně zaručená základní práva upravená Úmluvou o právech dítěte. Jde zejména o právo znát své rodiče a právo na péči obou rodičů (čl. 7), právo na udržování rodinných svazků (čl. 8), právo na udržování pravidelného osobního kontaktu s oběma rodiči (čl. 9), právo na ochranu proti neoprávněným zásahům do soukromí, rodiny, domova nebo korespondence a proti nezákonným útokům na svou čest a pověst (čl. 16) a právo na ochranu zdraví (čl. 24).

Přestože již minulá vladní Zpráva o dodržování lidských práv konstatovala závažné nedostatky příslušných orgánů při vymáhání plnění soudních rozhodnutí o úpravě styku dítěte s rodičem, v jehož přímé péči není, a s dalšími příbuznými z jeho strany (str. 49 Zprávy), praxe soudů a dalších orgánů zůstává nezměněna. I v případech, kdy maření styku zjevně naplňuje skutkovou podstatu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 trestního zákona, zůstávají orgány nečinné a nevyužívají všech zákonných prostředků k ochraně práv dítěte. Bez nadsázky se dá říci, že v těchto případech jde o institucionálně tolerovanou, a ve svých konečných důsledcích de facto podporovanou kriminalitu. Na konkrétních, nikoliv ojedinělých případech lze dokumentovat, že se tím posiluje neúcta k právu, a to jak u protiprávně jednajícího rodiče, který se jen vysmívá neschopnosti a neochotě orgánů sociálně-právní ochrany dětí a soudů i policie, tak i u postižených dětí, které jsou obětí této zvůle. U dětí se tím vytváří deformované vědomí, že zákony a práva ostatních lze s výhodou svévolně a beztrestně porušovat. Všeobecné důsledky tohoto rozšířeného sociálně patologického jevu pak nese celá společnost.

2) Za významnou legislativní změnu v roce 1999 je všeobecně považován zákon o sociálně-právní ochraně dětí, který nabývá účinnosti dnem 1.4.2000. Přes proklamace jeho tvůrců je zřejmé, že také tento zákon potvrzuje zesilující trend omezování občanských svobod státním aparátem a jeho vměšování do soukromého a rodinného života občanů; při přijímání zákona v tomto směru projevovali své vážné výhrady zejména senátoři.

Z hlediska ochrany rodinných vztahů při a po rozvodu a rozchodu rodičů nezletilých dětí jsou sporná zejména ustanovení o oprávnění sociálních úřednic v podstatě kdykoliv bez svolení vstupovat do obydlí rodičů a vychovatelů nezl. dětí a tam pak bez svolení pořizovat obrazové a zvukové záznamy. Tato oprávnění jsou univerzální, nejsou omezena jen na případy zjevného dlouhodobého fyzického týrání, kterými byla jejich nutnost odůvodňována. Proto na základě zkušeností s výkonem tzv. kolizního opatrovnictví při sporech rodičů o výchovu dětí a styk s nimi (nejrozsáhlejší agenda orgánů sociálně-právní ochrany dětí) lze předpokládat, že uvedená oprávnění se budou hromadně zneužívat také např. k pořízení záznamů o tzv. vlastních názorech dětí, které systematicky popuzené a zmanipulované svými matkami proti otcům, budou do videokamery na úřadě či doma muset odříkávat naučenou roli, že svého tátu odmítají a chtějí být pouze s matkou. Takto zmanipulované "důkazy" pak budou snadno zneužívány v soudním řízení.

V takových situacích lze také předpokládat i zneužívání oprávnění orgánů sociálně-právní ochrany dětí k ukládání povinnosti rodičům využít pomoc "odborného poradenského zařízení", pokud dítě takovou pomoc podle jejich (subjektivního) hlediska "potřebuje"; dítě, které je proti otci popouzeno, bude taháno po psychiatrech (mnohdy pochybné odborné a morální úrovně, s psychiatry se bude muset stýkat i jeho otec - vzájemně se ovšem stýkat nebudou. Obdobné praktiky se dnes již běžně dějí, a to i bez zákonného oprávnění státního aparátu.

Na druhou stranu zákon postrádá např. příkladmé definice týrání, zanedbávání a zneužívání dětí, ačkoliv tyto termíny používá. Jejich výklad má však být opět na libovůli sociálních úředníků a úřednic. Ve státním aparátu zřejmě panuje obava zejména z definice systémového týrání, za které Rada Evropy ve svých dokumentech považuje právě nekvalifikovaný výkon sociální péče. V této souvislosti je vskutku pozoruhodné, že od roku 1992 platný zákon na ochranu zvířat proti týrání definuje 17 způsobů jejich týrání. Obdobný způsob právní ochrany jako zvířata si děti zřejmě nezaslouží!

3) Za velmi škodlivý, odporující koncepci vlastního Zákona o rodině resp. jeho novely a rovněž v rozporu s nejlepšími zájmy dítěte vyjádřené Úmluvou o právech dítěte považujeme "Komentář k Zákonu o rodině" autorů JUDr. Holub/JUDr. Nová (vydal Linde Praha, a.s., Praha 1998), kterým by se měli řídit soudci rozhodující o osudech dětí. Podobných komentářů existuje ještě několik.

Podobně u střídavé péče. Jsou-li řádné výchovy schopni oba rodiče (a to je většina případů rozvádějících se rodičů !), je v zájmu dětí je svěřovat přednostně (ovšem po předchozím vyloučení možnosti společné péče) do této péče, byť jeden s tímto řešením nesouhlasí. Je opět jen na soudu, aby na rodičích nejlepší řešení pro dítě vynutil. V případě tvrdošíjného odmítání ze strany jednoho rodiče je pak na soudu svěřit dítě do péče rodiče druhého.

Zjistí-li soud, že oba rodiče jsou teoreticky způsobilí dítě vychovávat, ovšem jeden z nich není ochoten se s druhým dohodnout a dosáhnout s ním (společné) vůle na zdárném způsobu výchovy oběma rodiči, měl by soud automaticky přistoupit k určení výchovy dítěte tomu rodiči, který tuto snahu před soudem projevuje event. již projevil - toto v komentáři k novele ZR zcela chybí.

I výklad komentáře znějíci: "Pro rozhodnutí o střídavé nebo společné péči je nezbytné, aby vztahy (rozuměj zklamání křivdy, ublížení, někdy až nenávist mezi rodiči) byly překonány "(str. 48) je z hlediska ochrany zájmů dítěte nepřijatelný a svědčí o naprosté absenci znalostí z psychologie. Tyto pocity totiž nebývají před a během rozvodu téměř nikdy překonány - jinak by se rodiče nerozváděli popř. by svou žádost o rozvod vzali zpět. Soud je povinen jednat s ohledem na zájem dítěte a nikoliv na přechodný emocionální stav rodičů v době rozvodu. Stačilo by totiž, v případě aplikace tohoto doporučení, aby jeden z rodičů tyto emoce např. účelově předstíral právě jen s cílem odvrácení svěření dítěte do společné resp. střídavé péče.

Téměř humorně vyznívá komentář k výživnému v případě, že je dítě svěřeno do střídavé péče (str. 49). Předpokládá totiž stanovení výživného oběma rodičům, byť připouští, že se tak může stát v rozdílné výši. V případě, že by např. došlo ke stanovení výživného ve stejné výši, posílali by si rodiče navzájem, např. ob jeden měsíc 1.000 Kč a jen by byli takto nuceni vynakládat naprosto zbytečné výdaje za poštovné resp. bankovní poplatky (připomíná to anekdotu o dvou sestrách, které si každý rok dávaly o vánocích tisícikorunu, ale posléze se rozhodly šetřit a dávaly si jen pětisetkorunu). Komentář vůbec nekalkuluje s tím, že by mohlo dojít k zasílání pouhého rozdílu mezi oběma stanovenými výživnými, tedy v měsíci kdy by bylo dítě u otce, by např. lépe finančně ohodnocená matka posílala dítěti výživné jen ve výši rozdílu mezi stanoveným výživným jí a otci a zbytek by hradil otec ve výši jemu určené.

Komentář nebere naprosto v ohled automatické svěření dítěte do péče druhého rodiče, pokud se rodič mající dítěte ve výlučné péči dopouští tzv. "maření styku" či jej "nepřiměřeně omezuje". Tento komentář připouští, že soud může tolerovat např. "přiměřené porušování styku" neboli jakési "přiměřeně nezákonné jednání". Jakékoliv jednání proti zájmům dítěte je nepřiměřené a nesprávné a nemělo by být tolerováno. Tento prioritní zájem dítěte autoři komentáře asi nechápou, byť ze zákona by právě oni měli zájmy dětí chránit !

Publikovaný a medializovaný výklad novely Zákona o rodině je de facto popřením pozitivních změn, které měla novela na mysli. Při dodržování výkladu by právě nejvíce ohrožené děti z novely Zákona o rodině nijak neprofitovaly a neblahý stav našeho opatrovnického soudnictví, pro který je typická "spravedlnost" typu "jednomu rodiče téměř vše, druhému rodiči téměř nic" by pokračoval. Je jen potvrzením toho, že zákony nejsou v našem státě vymahatelné, včetně těch které slouží na ochranu dětí. Je evidentní, že komentář novely nebyl konzultován s dětskými lékaři, psychology popř. se zahraničními kolegy z oblasti práva, kde možnost společné popř. střídavé péče je zakotvena a realizována již po léta (např. Švédsko).

Doporučujeme, aby se Rada pro lidská práva od tohoto výkladu distancovala a apelovala na soudce, aby se řídili smyslem novely, jímž bylo rozšířit možnosti svěřování dětí do péče a ne vymýšlení zbytečných podmínek pro to či ono řešení, tedy zužování praktického využití novely Zákona o rodině. Zmíněný výklad směřuje proti trendům běžným v evropské praxi o svěřování dětí nesezdaných anebo rozvedených rodičů do péče, s cílem zachovat do maximálně možné míry spravedlivý podíl obou rodičů na výchově.

4) Právo dítěte na respektování jeho názoru je sice zákonem o rodině i zákonem o sociálně-právní ochraně dětí upraveno a v teorii i praxi poměrně široce diskutováno a zvažováno, ne vždy však tím nejvhodněším způsobem. V situacích sporů rodičů o výchovu nezl. dětí a styk s nimi, je soudy i orgány sociálně-právní ochrany bežně zneužíván tzv. vlastní názor dítěte, pokud pod vlivem popouzení ze strany matky odmítá svého otce. Pod záminkou nutnosti respektovat takový názor dítěte je pak těmito státními orgány odmítáno poskytnutí právní ochrany porušovaným právům otce (ale i dítěte samotného), nehledě na nenapravitelné škody v psychosociálním vývoji dítěte, které je nuceno rozhodovat o svých rodičích. Pozoruhodné také je, že stejného dítěte se nikdo neptá také na názor, zda chce např. chodit do školy a nebo kouřit a konzumovat alkohol a drogy - zde státní orgány "nekonformní" názory dítěte rozhodně nerespektují!

Významným krokem k posílení tímto způsobem narušované právní jistoty rodičů (ale i dětí samotných) je proto rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp.zn. III. ÚS 125/98, podle něhož ani při plném respektu k právům nezletilých dětí nelze odhlédnout od jejich povinnosti (oba) své rodiče ctít a respektovat, upravené zákonem o rodině. Informováním veřejnosti (i té odborné!) o tomto judikátu Ústavního soudu by bylo možno hrubým manipulacím s nezletilými dětmi alespoň částečně předcházet.

5) Syndrom zavrženého rodiče, vyvolaný u mnoha dětí v důsledku jejich popouzení proti jednomu z rodičů, je jedním z nejzávažnějších sociálně patologických jevů provázejících rozpady rodin. Přestože český stát je Úmluvou o právech dítěte zavázán k tomu, aby činil všechna potřebná opatření k ochraně dětí před jakýmkoliv tělesným či duševním násilím (článek 19), uvedený jev není dostatečně reflektován, natož pak řešen; soudy a orgány sociálně-právní ochrany dětí svou činností (i nečinností) v konkrétních případech nezřídka k jeho vytvoření přímo příspívají a tím se podílejí na závažných deformacích vývoje dítěte.

6) Relativně často medializovaným jevem jsou pokusy o vraždu nebo přímo dokonané vraždy nezl. dětí matkami, které tímto způsobem chtějí "potrestat" svého (bývalého) manžela či partnera, který se domáhá styku s dětmi, a nebo tak projevují svůj "strach", že děti budou soudem svěřeny do jeho péče. Pokud je taková matka - vražednice následně trestně stíhána a odsouzena, tak jsou tresty poměrně mírné a navíc snadno dosahuje omilostnění, a to právě s odůvodněním, že musí pečovat o děti - tedy o přeživší oběti svého vražedného útoku!

Takový jednostranný a účelový pseudohumanismus je výsměchem přirozenému lidskému citu pro spravedlnost a i on významným způsobem podporuje neúctu k právnímu řádu a k právu v rodinných vztazích - i podle zákona o rodině má totiž soud vždy posoudit, zda nejsou důvody pro zahájení řízení o zbavení rodičovské zodpovědnosti, pokud se rodič dopustil úmyslného trestného činu proti svému dítěti.

1) Velmi rozšířená praxe zvýhodňování žen - matek v soudních věcech péče o nezletilé děti se stala téměř standardem, který již převažuje až do extrému:

- matkám bývá svěřováno dítě do péče téměř vždy, i přes povrchní zhodnocení situace, a to i za okolností pro dítě nevyhovujících - alkoholička, trestná činnost, nezájem o dítě; dlouhodobé statistické údaje vykazují prakticky neměnný poměr, kdy v 92% rozhodnutí o výchově jsou děti svěřeny matkám, v 6% otcům a ve zbytku jiným osobám,

- matkám bývají nezřídka přímo soudy a sociálními pracovnicemi poskytována ujištění o jakési "nedotknutelnosti" v tom smyslu, že ani při neplnění soudem stanovených rozhodnutí nebudou postihovány,

Připustíme-li, že nejdůležitějším kritériem k posouzení, u kterého z rozvedených rodičů bude mít dítě příležitost k nejpříznivějšímu vývoji, je kvalita osobnosti rodiče (rodič vychovává dítě tak kvalitně, jak kvalitní je sám), potom lze k tomuto účelu vhodně využít Gaussovu křivku, jakožto univerzální charakteristiku rozdělení jevů a proměnných v živé i neživé přírodě. Rozdělíme-li tuto křivku na 3 základní úseky (osobnost rodiče spíše špatná, osobnost průměrná, osobnost spíše dobrá) do nichž promítneme 9 možných kombinací osobností rodičů dítěte (např. matka i otec spíše dobří, matka dobrá - otec průměrný, matka spíše špatná - otec spíše dobrý atd.), tak i při určitém preferování matek z “biologických důvodů” (kombinace oba spíše špatní, další kritéria u shody kvalit obou), dospějeme k závěru, že alespoň jedna třetina rozvádějících se (nebo rozváděných!) otců má z hlediska kvality osobnosti lepší výchovné předpoklady než matky, a že minimálně takový poměr mezi rodiči, kterým bylo dítě svěřeno do výchovy, by se měl odrážet i v soudní praxi, na rozdíl od setrvalého výrazného nepoměru, uvedeného již výše.

Řízení o úpravu poměrů nezl. dětí, resp. zejména o styk s nimi, jsou zbytečně protahována, aniž by soudy využívaly institutu předběžného opatření. Jsou také vedena "presumpcí viny" toho rodiče, jemuž jsou upírána práva na výchovu dítěte nebo kontakt s ním, takže se (i po dlouhé roky!) takový rodič musí vyviňovat ze všech možných osočení a neustále prokazovat svou schopnost a oprávněnost ke svému dítěti se vůbec přiblížit (opakované znalecké posudky psychologů a psychiatrů i sexuologů jsou spíše pravidlem, než výjimkou), namísto aby soud styk alespoň v minimálním rozsahu bezodkladně upravil předběžným opatřením a potom prověřoval vesměs průhledná a křivá obvinění od rodiče bránícího ve styku.

Ani dlouhodobé bránění ve styku dítěte s jedním rodičem není v soudní praxi považováno za změnu poměrů vyžadující nové soudní rozhodnutí o výchovném prostředí, ačkoliv novela zákona o rodině se v tomto smyslu vyjadřuje dostatečně jednoznačně.

Uvedené skutečnosti dokreslují tristní stav opatrovnického soudnictví v ČR a stav porušování lidských práv na tomto úseku. Tolerování častého protiprávního jednání matek ve věci práv dětí a nevymáhání dodržování soudních rozhodnutí je výrazem liknavého, přezíravého přístupu soudů a orgánů sociálně-právní ovhrany dětí k celé problematice potřeb a práv dítěte v České republice.

2) Pod označeními "rovnost mužů a žen" či "rovné příležitosti mužů a žen" se v praxi často skrývají opatření, která ve svém důsledku nepřinášejí rovnost, po které je tolik voláno, ale zvýhodňování jednoho - údajně slabšího a diskriminovaného - pohlaví, tedy žen. Pozoruhodné je také samo selektivní složení různých "antidiskriminačních" orgánů, které se touto problematikou zabývají; diskriminace mužů je v nich zjevná: např. v odborné sekci Rady vlády Pro rovné příležitosti mužů a žen mají ženy absolutní převahu, z pouhých třech členů - mužů se jeden z nich navíc ještě veřejně prohlašuje za radikálního feministu; v Oddělení rovnosti žen a mužů na Ministerstvu práce a sociálních věcí pracují tři ženy, muž žádný. Přes počáteční vlastní zájem ministerstva, přestalo toto oddělení s naším sdružením komunikovat velice rychle - po prvních kritických připomínkách; na petici dluží odpověď v rozporu se zákonem již téměř rok!

Kromě těchto obecných diskriminačních tendencí je nutné poukázat na konkrétní dvě diskriminační ustanovení zákona o výkonu trestu odnětí svobody, platného od 1.1.2000. Ačkoliv podle § 15 zákona přísluší odsouzeným ve výkonu trestu stejná práva, odsouzené ženy jsou oproti mužům zvýhodňovány zásadním způsobem. Pouze odsouzené ženě - nikoliv muži - může být podle § 67 zákona povoleno, aby ve výkonu trestu měla u sebe a starala se o své dítě. Pouze odsouzené ženě - nikoliv muži - která před nástupem výkonu trestu řádně pečovala o své nezletilé dítě, lze podle § 68 zákona prodloužit dobu, po kterou je přerušen výkon trestu, až o 10 dnů v kalendářním roce k návštěvě dítěte, které se nachází v péči jiné osoby.

Je tedy zřejmé, že zákonodárce - lhostejno z jakého důvodu, založeného třeba na předsudcích, že muži nejsou schopni citu ke svým dětem - odpírá odsouzeným mužům rovná práva s odsouzenými ženami a zavádí tak diskriminaci podle pohlaví. Např. odsouzený muž - vdovec, pečující dosud řádně o nezletilé děti, který z nedbalosti při dopravní nehodě způsobí škodu většího rozsahu a je odsouzen k nepodmíněnému trestu, nemá na podání žádosti o prodloužení doby přerušení trestu nárok (natož aby směl vyžadovat povolení mít u sebe ve vězení své dítě!), zatímco odsouzená žena, která stejnou nebo vyšší škodu způsobila úmyslnou zpronevěrou v bance, takový nárok má!

Jako modelový příklad výše uvedených nedostatků českého právního státu v ochraně lidských práv přikládáme naši Zprávu o diskriminaci a porušování lidských práv č. 3 ze dne 12. 4. 1999 ve věci pana Jaroslava Klíče a jeho nezletilé dcery Michaely a její doplnění o aktuální stav.