žalované orgány veřejné moci :

1. Obvodní soud pro Prahu 8, se sídlem v Praze 1, Dlážděná 5,

2. Městský soud v Praze, se sídlem v Praze 1, Spálená 2,

vedlejší účastníci řízení :

1. nezl. Dita Mezlová, nar. 8.4.1986,

zastoupená Městskou částí Praha 8,

2. Mgr. Jitka Mezlová, bytem Praha 8, Feřtekova 542.

Ústavní stížnost

podáno v 5 vyhotoveních,

2 x příloha

Rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 20 Co 49/95-196 ze dne 16.3.1995 byl pravomocně upraven můj styk s dcerou Ditou tak, že jsem byl oprávněn stýkat se s ní vždy každé prvé a třetí pondělí v měsíci v době od 15.00 do 17.00 hodin za přítomnosti Mgr. Zdeňka Macka, pracovníka D-centra Praha 5, Duškova 20, přičemž matka byla povinna ve stanovený den a hodinu dceru mi na adrese D-centra, Praha 5, Duškova 20, předat a ke styku ji řádně připravit.

Ve výroku rozhodnutí ani v jeho odůvodnění soud nestanovil žádné výjimky, pro které by rozsudek neplatil a nebyl vykonatelný.

V řízení o výkon rozhodnutí o úpravě styku bylo Obvodním soudem pro Prahu 8 dne 14.5.1997 vydáno usnesení sp.zn. P 359/93, kterým byly zamítnuty mé návrhy na uložení pokut matce podle ust. § 273 odst. 1 o.s.ř. za zmařené styky v termínech 12.6., 19.6., 3.7., 17.7., 4.9., 18.9., 2.10. a 16.10.1995, resp. bylo rozhodnuto tak, že se pokuty neukládají.

Usnesením Městského soudu v Praze č.j. 35 Co 522/97-570 ze dne 19.11.1997, které nabylo právní moci dne 8.1.1998, odvolací soud zčásti změnil předchozí rozhodnutí o neuložení pokut tak, že se matce ukládá pokuta za každý zmařený styk ve dnech 12.6. a 19.6.1995, přičemž v části týkající se styku ve dnech 3.7., 17.7., 4.9., 18.9., 2.10. a 16.10.1995 bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno.

V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud poukázal na skutečnost, že ve dnech 12.6. a 19.6.1995 matka nesplnila svou povinnost připravit naší dceru a předat mi ji. Zároveň dospěl k závěru, že v období od 4.9. do 16.10.1995 byly dány objektivní příčiny k neuskutečnění styku, když „odborný pracovník (který jinak však svou úlohu dle soudu nezvládl) nebyl přítomen“(?) a posléze bylo zrušeno i D-centrum.

Pokud jde o zmařené styky ve dnech 3.7. a 17.7.1995, nelze je podle názoru odvolacího soudu vynucovat, neboť po dobu letních prázdnin je údajně režim úpravy styku odlišný a běžný styk se zásadně neuskutečňuje. Může být dle odvolacího soudu uskutečněn na základě dohody rodičů, přičemž je tomu tak údajně proto, aby dítě mohlo mít po dobu letních prázdnin ucelený prázdninový program.

Důkaz : - rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 20 Co 49/95-196 ze dne 16.3.

1995

- usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. P 353/93 ze dne 14.5.

1997

- usnesením Městského soudu v Praze č.j. 35 Co 522/97-570 ze dne 19.11. 1997 v příloze č. 1

Podle ust. čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, přičemž podmínky a podrobnosti upravuje zákon.

Svými návrhy jsem se domáhal výkonu rozhodnutí pravomocného rozsudku o úpravě styku. Postupoval jsem tak zákonem stanoveným způsobem, který upravují příslušná ustanovení občanského soudního řádu. Týž zákon upravuje i postup soudu, a to včetně vlastní vázanosti soudu pravomocným rozsudkem.

Podle ust. § 156 odst. 3 o.s.ř. je soud rozsudkem vázán, jakmile jej vyhlásil. Předmětným rozsudkem o úpravě styku byl proto ve věci výkonu rozhodnutí vázán jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací. Oba soudy byly vázány výrokem rozsudku, kterým byl upraven styk „vždy každé první a třetí pondělí v (každém) měsíci“, bez jakékoliv výjimky pro prázdninová období. Soud ve svém rozsudku nestanovil, že by „pro dobu letních prázdnin byl režim úpravy styku odlišný a běžný styk (jiný mi tehdy povolen nebyl ani teoreticky, přestože i já bych se rád na „uceleném prázdninovém programu“ vlastního dítěte podílel také !) se zásadně neuskutečňuje“, jak dovodil odvolací soud. V tomto směru jsou závěry soudu o důvodech „odlišného režimu styku“ ( aby dítě mohlo mít po dobu letních prázdnin ucelený prázdninový program) pouhou účelovou fikcí, neboť pro výkon rozhodnutí je relevantní to, co soud výrokem rozsudku o úpravě styku skutečně „řekl“, nikoliv, co si snad hypoteticky „myslel“, a takový (a žádný jiný !) exekuční titul je potom i pro soud závazný.

Jsem také toho názoru, že ani mé plné 4 (slovy čtyři) hodiny styku s dcerou v měsíci červenci 1995 by rozhodně její „ucelený prázdninový program“ nenarušily, tím spíše, že dnes konečně i podle stanoviska odvolacího soudu je to právě matka, kdo dlouhodobě narušuje příznivý vývoj naší dcery právě zatvrzelým odmítáním jejího styku se mnou !

Pokud tedy žalované soudy ve svých rozhodnutích zásadu bezvýjimečné závaznosti rozsudku pro vykonávací řízení otevřeně a vědomě účelově popřely, porušily tím zásadním způsobem zákon a bezprecedentně narušily právní jistotu účastníků v probíhajícím řízení. Zdá se také, že uvedená neúcta k zákonu a tím i k právům občanů, k jejichž ochraně jsou soudy dle Ústavy tohoto právního (?) státu povolány především, není ve věcech „péče“ soudů o nezletilé děti až tak výjimečná. Srovnej např. s ústavní stížností sp.zn. I. ÚS 75/98 !

Kromě svého zdravého rozumu opírám svůj názor o jednotné výklady příslušných procesních ustanovení v právní teorii :

Tak např. podle Jarušky Stavinohové (Občanské právo procesní, IURIDICA BRUNENSIA, 1996, str. 168), „skutečnost, že soud je vyhlášeným rozsudkem vázán, přispívá značnou měrou k naplnění požadavku právní jistoty, která by neodůvodněnými změnami vyhlášených soudních rozhodnutí byla narušována“. Podle téže autorky je rovněž „soudní rozhodnutí závěrečným aktem soudu, jímž jsou napravovány porušené nebo ohrožené právní vztahy. Požadavek právní jistoty takto upravených vztahů si vynutil existenci účinků nezměnitelnosti a závaznosti soudních rozhodnutí“.

Podle JUDr. Ilony Schelleové, Dr., (Český civilní proces - vysokoškolská právnická učebnice, Linde Praha a.s. - Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, Praha 1997, str. 416), „patří mezi právní jistoty, které společnost musí mít navzdory tomu, že soud je nezávislým státním orgánem, aby soud, jež vydal rozhodnutí, byl jím také vázán“.

Rovněž podle komentáře občanského soudního řádu od JUDr. Jaroslava Bureše, JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Michala Mazance (C.H.BECK, 1996, 2.vydání, str. 362, 363), „je soud vyhlášeným rozsudkem vázán, což znamená, že soud rozsudek nemůže dodatečně změnit .....“.

Podle Zdeňka Češky a kolektivu (Občanské právo procesní, Panorama Praha, 1989, str. 208), „požadavek právní jistoty vyžaduje, aby soud byl svým rozhodnutím zásadně vázán, neboť by se nesrovnávalo s tímto požadavkem, aby soud rozhodnutí, které vydal, mohl sám kdykoliv měnit, nehledě ani k tomu, že by tím nepochybně trpěla i nezbytná autorita soudu“.

Kromě svého zdravého rozumu opírám svůj názor také o nález Ústavního soudu ze dne 3.11.1994 ve věci sp.zn. III. ÚS 150/93, v jehož odůvodnění vyslovil Ústavní soud tento právní názor :

Důkaz : - kopiemi citované právnické literatury v příloze č. 2

- svědeckou výpovědí v textu citovaných autorů

- nálezem Ústavního soudu ze dne 3.11.1994 ve věci sp.zn. III. ÚS

150/93

Na základě výše uvedených skutečností navrhuji, aby Ústavní soud vydal tento