|
|
Novinové komentáře k případu úpravy styku Ing. Richarda Hakla s dcerou
Soudnost u soudu
Jiří Franěk, Právo 31. 7. 2002
Jako vystřižená z Kocourkovských rozhledů zní zpráva o tom, kterak Krajský soud v Hradci Králové změnil rozhodnutí nižší instance trutnovské. Ta rozhodla, že dovolí jistému panu Richardu Haklovi vídat svoji dvouletou nemanželskou dceru jednou měsíčně jednu hodinu, a to pouze v trutnovském sociálním středisku za přítomnosti matky, sociální pracovnice a psychologa.
Výsledkem včerejšího odvolacího řízení je rozsudek tolerantnější: otec smí dceru vídat jednu hodinu každé dva týdny, ale pouze první dva měsíce to musí být v sociálním středisku za přítomnosti výše jmenovaných osob. Pak si prý bude moci sám určit, kde bude s dcerou tu hodinku trávit.
Pana Hakla sice neznáme, ale jedno je snad zřejmé každému, kdo jen zavadil o špetku zdravého rozumu: Buď je to zlosyn, kterému není radno svěřovat dítě ani na hodinu ročně, anebo normální otec, který má dceru rád. V prvním případě je rozhodnutí obou soudů zjevně nezodpovědné, v druhém případě vypadá jako snaha zničit normální lidský vztah, na kterou nakonec doplatí zejména dítě. A pokud má náhodou někdo pocit, že rozsudek odvolacího soudu cosi zlepšil, měl by si dát chladný náčinek, je vedro.
Na hodinu za dva týdny
Martin Komárek, MF Dnes 31. 7. 2002
Nebude vám useknuta celá paže, nýbrž pouze v lokti. Tak zní verdikt odvolacího soudu. Obžalovaný je viditelně spokojen. Na pahýl se dá aspoň přidělat protéza.
Že je to možné leda v Jemenu?
Nikoli, v takové zemi žijeme.
Pan Richard Hakl se smí se svou dvouletou dcerou vidět ne jednou za měsíc, ale jednou za čtrnáct dní.
Nechci srovnávat bolest po ztrátě ruky s bolestí rodiče odloučeného od dítěte. Bylo by to svatokrádežné. Chci říci, že rozsudek ve věci pana Hakla je stejně brutální a necivilizovaný jako utětí ruky.
A zmírnění jeho trestu, neboť možnost vidět se s dítětem jen jednu hodinu za dva týdny je stále ještě ukrutný trest, je tragicky směšné.
To prostě nejde.
Naše právo by vůbec nemělo nic takového připouštět.
Západní země se přou o trest smrti. Shodnou se však v tom, že odsoudit někoho k tělesnému trestu nebo k mučení je nemožné. Kdo by propagoval mučení jako alternativní trest, byl by brán za šílence nebo nacistického pohrobka.
A to bez ohledu na to, že by poukazoval na nízkou účinnost a drahotu vězení a trýznit by doporučoval jen průkazně odsouzené recidivisty.
Nikdo, ani soud se nedokáže vcítit do toho, co se odehrálo mezi rodiči. Opírá se o nějaký psychologický posudek. Při vší úctě k němu - psychologie není exaktní věda. A znalec není někdo, kdo by mohl spolurozhodovat o budoucnosti dítěte.
Čistě teoreticky předpokládejme, že veškerá vina za rozpad vztahu a nenávist leží zcela na otci. Ani v takovém případě by neměl zákon umožňovat soudu, aby ho zcela oddělil od dítěte.
A co je jedna hodina za čtrnáct dnů jiného než úplné oddělení? Vždyť zmrzlináře vídá dcerka častěji. Jakou dostane šanci, aby pochopila, že polovinu svých možností má z toho cizího pána, kterého vídá na "sociálce"? Může ten pán cítit něco jiného než nekonečný smutek, když odbije šedesátá minuta?
V našem případě navíc nic nenasvědčuje tomu, že by Richard Hakl byl amorální lump a matka nezkažená květinka. Jak se může zdravý rozum srovnat s tím, že ona má na děťátko třistatřicetpětkrát větší právo?
S tím se srovnat nelze. Je to legální, ale z hlediska rozumu i citu je to nespravedlivé. Nespravedlivý zákon by měl být co nejrychleji změněn.
Případ "jednou za čtrnáct dnů" je navíc je křiklavým případem trendu. V dvaadevadesáti případech ze sta je dítě znesvářených rodičů svěřeno soudem matce, otci pouze v šesti. Ženy naříkají, že mají o čtvrtinu menší platy za stejnou práci než muži. Muži mají možnost získat dítě menší o osmdesát šest procent. Tomu už se opravdu dá říkat diskriminace. I kdybychom uvěřili tomu, že většinou má dítě opravdu blíž k matce, takový nepoměr nedává smysl. Ale jak to změnit.
Žijeme ve společnosti, kde jsou otcové, tedy v přeneseném smyslu bojovníci proti odřezávání údů, považováni za pomatence. Buď za agresivní, nebo neškodné blázny. Tělesné tresty se totiž v této společnosti vžily natolik, že každý, kdo je chce změnit, vyslouží si pověst pitomce. Nikdo v zákonodárném shromáždění té země nezačne připravovat změnu. Dali by ho asi do blázince.
Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.
Za podporu děkujeme.