Vyslechnutí dítěte před soudem

PhDr. Eduard Bakalář, psycholog,
Doc. Mgr. Ing. Daniel Novák, právník

s laskavým svolením autorů převzato z časopisu Právo a rodina č. 3/2003

V současně platném zákoně o rodině je v části druhé, hlavě první, věnované rodičovské zodpovědnosti, v § 31 odst. 3 za kotveno: "Dítě, které je schopno s ohledem na stupeň svého vývoje vytvořit si vlastní názor a posoudit dosah opatření jeho se týkajících, má právo obdržet potřebné informace a svobodně se vyjadřovat ke všem rozhodnutím rodičů týkajících se podstatných záležitostí jeho osoby a být slyšeno v každém řízení, v němž se v takových záležitostech rozhoduje."

Uvedené ustanovení se opírá o čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, která je na základě sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí České a Slovenské Federativní Republiky č. 104/1991 Sb. součástí našeho ústavního pořádku, a tedy nadřazená zákonům a dalším právním normám nižší právní síly. Podle tohoto článku se tehdejší stát, jehož jedním ze dvou právních nástupců se stala Česká republika, zavázal "zabezpečit dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni". Kromě toho se podle citované úmluvy "dítěti zejména poskytuje mož nost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to bud' přímo, nebo prostřednictvím zástupce anebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství".

V souvislosti s tím stojí za zmínku, že vyslechnutí nezletilého dítěte před soudem bylo procesně upraveno v ustanovení 178 odst. 2 o.s.ř.; v současnosti je tato výslovná úprava kupodivu ze zákona vypuštěna, avšak na druhé straně takový postup soudu není vyloučen s ohledem na zobecňující ustanovení 125 o.s.ř. Je však třeba upozornit, že jde o vyslechnutí, nikoliv o výslech, tedy výpověd', s níž zákon spojuje i další povinnosti.

Uvedená ustanovení znějí moderně, humanisticky, vychází ze základních lidských hodnot, jako je rovnost a spravedlnost. Dítě má mít všechna práva - včetně práva svobodně se vyjádřit. Zůstává však otázkou, nakolik to, co dítě chce, či řekne, je závazné pro dospělé a zejména pro státní orgány.

Tak například víme, že dítě si neuvědomuje nevhodnost, škodlivost či dokonce vysokou rizikovost některých svých přání. Dovedeme si představit situace, v nichž dítě:

• vyžaduje, aby mohlo sledovat večerní televizní pořad, pro děti již nevhodný,
• potají se "přecpe" lahůdkami, z nichž je mu pak špatně,
• přes varování chce trávit čas s nevhodnými kamarády,
• najednou nechce dělat školní úlohy nebo dokonce nechce vůbec do školy jít,
• odmítá si vzít předepsaný lék nebo se nechat preventivně očkovat,
• navzdory výstrahám si chce hrát s nevhodnými předměty (zápalkami, ostrými nástroji, zbraněmi apod.),
• navštěvuje nebezpečná místa (lešení, vrak nějakého plavidla, dům určený k demolici apod.),
• zkouší konzumovat alkohol, polykat nepředepsané léky, čichat k rozpouštědlům, míchat výbušné směsi atd.

Z uvedených příkladů je zřejmé, že ne všechna dětská přání a požadavky akceptujeme. Dítě si mnohdy nemůže uvědomit nevhodnost či dokonce riskantnost svých požadavků, neboť není citově, rozumově a ani morálně zralé. Samozřejmě, že ani dosažení věku dospělosti není automa tickou zárukou "rozumnosti" vyslovených přání či požadavků, můžeme však počítat s vyšší mírou informovanosti, zodpovědnosti a zralosti.

Kromě zmíněné nezralosti je zde ještě další, skrytější úskalí: dítě je přece závislé na dospělých, nejspíše na rodičích, na jednom patrně více než na druhém. Vždyť proto také v tomto věku je dle jiných právních norem nezletilé dítě právem považováno za nezpůsobilé kupříkladu k právním úkonům z pohledu práva občanského, či trestně nezodpovědné z pohledu práva trestního.

Je to totiž právě dospělý, který rozhoduje o bydlení, o domácnosti, o jejím provozu a pravidlech, o jídle, penězích, ošacení, o nemoci a případné lékařské péči. Samozřejmě i o programu pro dítě: kdy vstávat, kdy si vzít jaký lék, kdy dělat úkoly, kdy si hrát s kamarády, kdy přijít z hřiště domů, do kolika hodin sledovat televizi, kdy jít spát. Dítě také většinou ví, kdy se chová správně, kdy nesprávně, kdy zlobí. Je to dospělý, kdo důvěrně zná (někdy - bohužel - by měl důvěrně znát) vnitřní svět dítěte, jeho potřeby, přání, očekávání, kdo dítě pochválí, potěší, ale i pokárá, vyvolá pocity viny, kdo vyslechne, projeví zájem, lásku. Z toho všeho dítě ví - a může být i podprůměrného intelektu - že takový dospělý je pro něj tou nejdůležitější osobou široko daleko. Narušení nebo zpřetrhání takového vztahu by dítě ohrozilo v jeho vývoji, zdraví a v některých případech i na životě. Dítě to svým způsobem "ví".

O tématu byly napsány tisíce knih, realizováno tisíce výzkumů. Nyní platné právo umožňuje soudcům považovat vyslechnutí dítěte za učiněné "svobodně", zejména, když rodiče (popřípadě i jejich právní zástupci) v souvislosti s vyslechnutím dítěte nejsou přítomni vjednací síni. Původní záměr zákonodárců byl správný: dát soudcům možnost, bude-li to nutné, vyslechnout v rámci soudního řízení i dítě.

Tím však problém "svobodného" vyslechnutí dítěte zdaleka nekončí. Ve hře jsou další, skrytější a zrádnější úskalí. Kromě již popsané běžné závislosti je dítě navíc:

a) korumpovatelné,

b) vydíratelné,

c) programovatelné.

Ad a): Během výchovného procesu si dítě musí osvojit řadu návyků (například hygienických), řadu povinností (například školních), musí vyspívat morálně (například respektovat hranice, pravidla, normy, druhé osoby apod.).

Rodič, který bude chtít dítě "přetáhnout na svou stranu", bude využívat těchto závislostí dítěte a místo pomoci či usměrňování k větší zralosti je bude rozmazlovat, nadměrně chránit, tolerovat nevhodné chování, podporovat v závislosti a parazitování. Bude-li se dítě u soudu vyjadřovat, kterému rodiči dává přednost, zda tomu právě popsanému, nebo tomu náročnějšímu vyžadujícímu plnění povinností, pak není těžké odhadnout výsledek předem.

Ad b): Během procesu svého citového vyspívání a zrání je dítě zvýšeně důvěřivé, sugestibilní, zapálené pro spravedlnost, zranitelné a i bezbranné vůči citovému vydírání, které samozřejmě ani neprohlédne.

Rodič, který bude chtít dítě "přetáhnout na svou stranu", bude využívat těchto slabších míst dítěte a místo pomoci k větší zralosti jej může citově vydírat. Není to těžké: stačí dítěti barvitě líčit, jak hrozné následky vyplynou, pokud se nerozhodne správně, jak těžce ublíží lidem, kteří jej milují (a jak je bude bolet srdíčko, či jak je bude tížit svědomí), jak pomůže silám zla a podobně.

Bude-li se dítě u soudu vyjadřovat, kterému rodiči dát přednost, zda tomu trpícímu, potřebnějšímu a zranitelnějšímu (byť zcela fiktivně), pak i z těchto důvodů lze mít pochybnosti o věrohodnosti jeho tvrzení.

Ad c): Dospělým lidem lze "vymýt mozky", odborně řečeno provést brainwashing. Dělo a děje se tak v totalitních režimech. Stačí izolace dotyčné osoby (ideálně ve vězení) a školený policejní vyšetřovatel. Zpracovaný vězeň pak přesně do písmene opakuje vše, co mu bylo řečeno, přiznává se ke všem obviněním a požaduje pro sebe co nejpřísnější po trestání. Avšak i demokratická společnost je spojena s celou řadou více či méně pro pracovaných postupů cíleně směřujících k ovlivňování lidského jednání (z mnoha příkladů stačí uvést reklamní trh, či předvolební triky politických stran).

U dětí je vymývání mozku snazší. Není nutné ani vězení, ani extra školení. Pravda, určitá izolace od druhého rodiče je vítaná; o tomto problému se ještě zmíníme dále. Místo odborných vyšetřovatelských technik stačí přesvědčování, vytrvalost a nepřítomnost morálních zábran. Programování dítěte hravě zvládají tisíce rodičů i s podprůměrným intelektem. Děje se tak nejčastěji při rozvodových sporech o dítě a výsledkem je trvalé poznamenání dítěte, přesněji řečeno poškození jeho psychického vývoje. V odborných kruzích (psychiatrie a psychologie) se užívá označení syndrom zavrženého rodiče (PAS). ¹⁾

Syndrom lze diagnostikovat podle osmi kritérií. Jedním z nich je průběžná kampaň degradující jednoho rodiče a současně nekritické zidealizování rodiče druhého ²⁾. Bude-li takové dítě před soudem sdělovat, kterému rodiči dá přednost, pak víme se stoprocentní jistotou, jak se dítě vyjádří. Nezasvěcení přítomní se budou divit, jak to má to dítě v hlavě dobře srovnané, i když je ještě vlastně malé. Vystoupení takto zpracovaných dětí je emocionální a vskutku přesvědčivé.

Z toho, co bylo výše uvedeno, je patrné, že vyslechnutí dítěte může být významným podkladem pro rozhodování soudu pouze tehdy, žije-li dítě stále pohromadě s oběma rodiči. Jestliže naproti tomu - a nejde o situaci výjimečnou - soud svěří předběžným opatřením dítě do péče jednoho z rodičů, se kterým žije odděleně od rodiče druhého, potom informační význam jeho vyslechnutí pro soud je nepřímo úměrný času, který uplynul od vydání tohoto rozhodnutí. Je naprosto neobvyklé, pokud za těchto okolností dítě vyjádří před soudem vůli žít po rozvodu s druhým z rodičů, když na prvém je ve všech směrech zcela závislé; sami autoři příspěvku se za dobu své praxe setkali s takovým případem jen jednou.

Zmínili jsme se o třech způsobech rodičovského ovlivňování dětské psychiky ve smyslu "já jsem lepší rodič - ten druhý je horší". O dětskou psychiku bývá veden ten nejúpornější boj v rozvodových situacích. Nedivíme se, neboť naše dítě - jeho citový příklon k nám, jeho další pobyt s námi - představuje pro nás i vysokou lidskou hodnotu.

Autoři Hoffmanová a Hoffman, kteří provedli a také analyzovali desítky psychologických výzkumů, nalezli a popsali soubor celkem devíti druhů základních hodnot, které děti pro své rodiče před stavují:

1. Narození dítěte poskytuje mladým lidem status dospělosti a dává jim sociální identitu.
2. Dítě umožňuje rodičům expanzi za hranice vlastního života, dává pocit reprodukce sebe samotného, tedy pocit jisté "nesmrtelnosti".
3. Dítě dává člověku pocit morálnosti - rodič se vzdává vlastních zájmů pro blaho nové osoby.
4. Dítě přináší pocit přidružení - afiliace, vytváří pro člověka nesmírně důležité vazby primární skupiny.
5. Dítě je zdrojem stimulace, novosti v životě, zábavy.
6. Dítě je zdrojem pocitu kreativity, pocitu naplnění, pocitu kompetence.
7. Dítě přináší rodičům (hlavně matkám) zdroj moci a současně i pocit kontroly nad někým jiným.
8. Dítě umožňuje rodičům srovnávat se a soutěžit jeho prostřednictvím s jinými, čímž muže přinášet prestiž.
9. Dítě je ekonomicky užitečné.

(Citováno podle L. Rabušice, Hodnota dítěte. Demografie 2000/4, 42 (4): str. 286 až 290.)

Tragickým prvkem celé této záležitosti je to, že - řečeno hovorově - zlo má zelenou. Platí-li fakticky, že před soudem vyslovená dětská preference toho či onoho z rodičů ovlivní rozhodnutí soudu, a tím i budoucí život dítěte, pak musíme počítat s tím, že hrubší ovlivňování dítěte proti druhému rodiči bude provádět spíše rodič s horší povahou. Řečeno konkrétněji:

Ovlivňování dítěte (korumpování, vydírání, programování) bude provádět spíše rodič, který má menší nebo nulovou míru respektu k právu dítěte na druhého rodiče, na zdravý psychický vývoj dítěte (o právu druhého rodiče ani nemluvě). Rodič, u něhož převládají emoce nenávisti, pomsty, a dále i mocenské a sobecké motivy. Je třeba říci, že možnosti ovlivňování dítěte formami korumpování, vydírání a programování se mohou měnit s jeho věkem a také tím, jak "silnou" má dítě osobnost. Je možné, že souhrnná studie o takové závislosti existuje, nejspíše někde v zahraničí, avšak zatím o ní nevíme.

Pozorovatel neznalý temných stránek lidské povahy by se vsadil, že vyslechnutí dítěte před soudem (zejména, když rodiče musí za dveře) jde z jeho svobodné vůle. ³⁾ Soudy nemají jasnozřivost Šalamouna, který dokázal rozpoznat krutost jedné ze dvou "matek" bojujících o jedno dítě a tu, která chtěla "spravedlivé" rozpůlení dítěte, diskvalifikoval z dalších úvah o péči o dítě. Soudce musí být totiž především vynikajícím znalcem práva, a nikoliv teoreticky erudovaným psychologem.

Shrnujeme:

a) dítě je nezralé citově, rozumově a morálně,

b) dítě je závislé,

c) dítě může být korumpováno,

d) dítě může být citově vydíráno.

e) dítě může být programováno.

Vnucuje se otázka, zda děti vůbec vyslýchat před soudy, vzhledem k pravděpodobně vysoké míře zkreslení - viz body 1 až 5.

Naše odpověď je, že soudce by měl mít možnost přeptat se nezletilého na některý aspekt jeho situace, takový, který nebyl dostatečně či dobře zpracován v předchozích šetřeních. Čím starší dítě, tím více se soudce může dozvědět. Mělo by se tak dít spíše zřídka, spíše u dítěte staršího a soudce by měl mít na paměti možná úskalí, tak jak jsme je stručně shrnuli do bodů a) až e). V žádném případě by soudce neměl nezletilému klást přímou otázku. "s kterým z rodičů by chtěl v budoucnu žít".

K tomu i další poznámka. I kdyby oba rozcházející se rodiče (zdůrazňujeme oba) byli povahoví andělé, u dítěte může vzniknout celoživotní pocit viny vůči rodiči, v jehož neprospěch se vyjádřilo, a tak to ho milujícího rodiče dlouhodobě ranilo. Zasvěceně o tomto problému hovoří R. A. Warshak: " . . .Je však nevhodné, aby se rodič (konzultant, mediátor, znalec či soudce) ptal dítěte, s kterým rodičem by raději žilo. I tehdy, když děti spontánně vyjadřují své preference, měli by jim rozvádějící se rodiče dát jasně najevo, že o porozvodovém uspořádání rozhodnou rodiče nebo soudce, nikdy ne děti. Důvodem je to, že děti mají v takové situaci často pocit viny (i když o tom nikomu neříkají), že více preferují jednoho rodiče. Zbavíme-li je odpovědnosti za rozhodnutí o svěření do výchovy, tento pocit viny zmírníme.

Mám zde jedno praktické jednoduché pravidlo: Nenechte děti dělat po rozvodu taková rozhodnutí, která byste jim nepovolili činit během manželství. Děti přece nerozhodují o tom, kde rodina žije, jsou-li rodiče pohromadě, a není důvodu, proč by měly rozhodovat, kde mají žít, žijí-li jejich rodiče odděleně "(str. 195 - 196).

Ústavní soud ČR se ostatně již vyslovil, že vývody, které podmiňují právo odloučeného otce na styk s jeho nezletilými dětmi okolností, zda se nezletilí s otcem stýkat chtějí, jsou založeny na očividně mylném předpokladu. (Převzato z Rodinného práva 1999/10).

Výslech nedospělých a mladistvých osob v trestním řízení je však prováděn podle zcela jiných pravidel.

Pokud z úvodní fáze opatrovnického řízení nevyplývá zcela zřetelně, který z rodičů má lepší výchovné předpoklady pro budoucí výchovu dítěte, pak soudce může a měl by o zhodnocení požádat soudního znalce. Pro tento úkol užívají znalci psychologové a psychiatři své osvědčené metody, většinou nepřímé, a vědecky ověřené postupy. Ukazatelů kvality výchovných předpokladů je více (nejméně 10), dílčí výsledky je nutné zintegrovat a adaptovat na danou interpersonální konstelaci.

Vysvětlivky:

¹⁾ Gardner, R. A.: The Parental Alienation Syndrome. Second Edition. Cresskill, New Jersey: Creative Therapeutics, Inc. 1999. Gardner, R. A.: Therapeutic Intervetion For Children With Parental Alienation Syndrome: Creative Therapeutics, Inc., Cresskill, New Jersey 2001.

²⁾ Kritéria s komentářem jsou popsána v knize E. Bakaláře Průvodce otcovstvím, v kapitole Syndrom zavrženého rodiče v ČR. Praha. Vyšehrad 2002.

³⁾ Mimochodem, problémem svobodné vůle se zabývali již starověcí řečtí filozofové a po nich početná řada dalších významných filozofů včetně dnešních, aniž by dospěli ke shodnému názoru.

Odborná literatura:

Bakalář, E.: Průvodce otcovstvím. Praha, Vyšehrad 2002.

Judikát: Vztah rodičů a dětí. Výslech nezletilých před soudem. Rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 125/98. In: Rodinné právo 1999, sešit 10 str. 21-23.

Kacafírková, M.: Výslech nedospělých a mladistvých osob v trestním řízení. Právo a rodina 2000/10 a 2000/l 1. (Právo a rodina je nový název původního časopisu Rodinné právo).

Warshak, R. A.: Revoluce v porozvodové péči o děti. Praha, Portál 1996.

Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.

Za podporu děkujeme.