Připomínky sdružení Spravedlnost dětem ke konceptu Zprávy o dodržování lidských práv v ČR za rok 2002

Spravedlnost dětem

Rada vlády ČR pro lidská práva
na vědomí: sdělovací prostředky

K části 8. - Práva dítěte

1) V ČR se každoročně setkává více než 30 000 dětí s rozvodem nebo rozchodem svých rodičů. I těchto dětí se týkají ústavně zaručená základní práva upravená Úmluvou o právech dítěte. Jde zejména o právo znát své rodiče a právo na péči obou rodičů (čl. 7), právo na udržování rodinných svazků (čl. 8), právo na udržování pravidelného osobního kontaktu s oběma rodiči (čl. 9), právo na ochranu proti neoprávněným zásahům do soukromí, rodiny, domova nebo korespondence a proti nezákonným útokům na svou čest a pověst (čl. 16) a právo na ochranu zdraví (čl. 24). Tato práva nejsou soudy a dalšími státními orgány dostatečně respektována, vymáhána a zajišťována v případech, kdy se týkají rozvodových a porozvodových vztahů dětí a jejich otců. Soudy při porušování uvedených práv nezahajují příslušná řízení z moci úřední, v řízeních zahájených návrhem oprávněného účastníka nevydávají z moci úřední rozhodnutí, která by tato práva a jejich výkon zajistila. Jde např. o předběžná opatření o úpravě styku dítěte s rodičem, o ukládání pokut a odnímání dětí v řízení o výkon rozhodnutí, je-li soudem upravený styk dítěte s rodičem mařen a pod. Orgány sociálně-právní ochrany dětí nevyužívají právních prostředků, aby uvedená práva zajistily anebo vyžadovaly jejich soudní ochranu. Jde zejména o oprávnění orgánů sociálně-právní ochrany dětí měst a obcí rozhodovat o výchovných opatřeních podle § 43 zákona o rodině, vymáhat pravomocná soudní rozhodnutí a podávat soudům podněty a návrhy k zahájení příslušných řízení (např. návrhy na změnu výchovy při maření pravomocně určeného styku nezletilého s rodičem podle §27 zákona o rodině). Těmito praktikami stát zásadním způsobem příspívá k destrukci porozvodových rodinných vztahů mezi dětmi, jejich otci a dalšími příbuznými z otcovské strany. Na konkrétních, nikoliv ojedinělých případech lze dokumentovat, že se tím posiluje neúcta k právu, a to jak u protiprávně jednajícího rodiče, který se jen vysmívá neschopnosti a neochotě státních orgánů, tak i u postižených dětí, které jsou obětí této zvůle. U dětí se tím vytváří deformované vědomí, že zákony a práva ostatních lze s výhodou svévolně a beztrestně porušovat. Všeobecné důsledky tohoto rozšířeného sociálně patologického jevu pak nese celá společnost (známý fakt, že z týraných dětí se stávají týrající rodiče).

Důkazy:

Na základě petice sdružení Spravedlnost dětem se Rada vlády ČR pro lidská práva zabývala na svém jednání dne 23. 7. 2002 případem diskriminace nezl. Martiny Doležalové a jejího otce. Rada pro lidská práva na základě toho uložila Výborům pro práva dítěte a pro odstranění všech forem diskriminace žen předložit návrh na možné řešení vedoucí k odstranění stereotypního přístupu soudců a sociálních pracovníků a pracovnic při rozhodování o svěření dítěte do výchovy.

Výbor pro práva dítěte OSN projednal druhou periodickou zprávu České republiky (CRC/C/83/Add.4) na svých 852. a 853. schůzi (viz CRC/C/SR.852-853), které se konaly 24. ledna 2003 a přijal kromě jiného následující závěrečné stanovisko, týkající se vztahů dětí a rodičů po rozvodu, včetně příslušného doporučení:

Rodinné prostředí
42. Výbor vítá informace o oficiálním programovém prohlášení vlády o opatřeních učiněných ve vztahu k dítěti a zájmům rodiny a o přípravě Národního programu na podporu rodin s dětmi. Výbor je však znepokojen nedostatečnou pomocí a poučením rodičů v otázkách zodpovědnosti za výchovu dětí a rozvoj dítěte (čl.18), což má za následek značný počet případů opatrovnických řízení či umístění do náhradní péče v ústavech. Výbor je dále zneklidněn tím, že preventivní snahy a rodinné poradenství je nepostačující a že umístění v ústavu se stává řešením sociálních problémů a krizových situací v rodině.
43. Výbor doporučuje, aby stát:
a) naléhavě zlepšil odbornou podporu a poradenství pro rodiny tím, že zajistí kvalifikované odborníky a zdroje a umožní dětem udržovat styky s oběma rodiči v souladu s články 3, 6 a 12 Úmluvy;

Není proto důvodu, aby Radou vytvořená Zpráva o stavu lidských práv tyto skutečnosti opomíjela a nekonstatovala, že nedošlo k jakékoliv změně v této oblasti, ač minulé zprávy o stavu lidských práv na tuto skutečnost opakovaně upozorňovaly.

2) Syndrom zavrženého rodiče, vyvolaný u mnoha dětí v důsledku jejich popouzení proti jednomu z rodičů, je jedním z nejzávažnějších sociálně patologických jevů provázejících rozpady rodin. Přestože český stát je Úmluvou o právech dítěte zavázán k tomu, aby činil všechna potřebná opatření k ochraně dětí před jakýmkoliv tělesným či duševním násilím (článek 19), uvedený jev není dostatečně reflektován, natož pak řešen; soudy a orgány sociálně-právní ochrany dětí svou činností (i nečinností) v konkrétních případech nezřídka k jeho vytvoření přímo příspívají a tím se podílejí na závažných deformacích vývoje dítěte. Příčina opět spočívá v neplnění zákonných povinností státními orgány a v nevyužívání dostupných právních prostředků soudní a jiné právní ochrany. Ač Ministerstvo práce a sociálních věcí vydalo v roce 1996 metodickou publikaci "Syndrom zavrženého rodiče", sociální pracovnice se tímto dokumentem neřídí. Orgány sociálně-právní ochrany dětí nepodávají v těchto případech návrhy soudům na změnu výchovy podle § 27 odst. 2 zákona o rodině. Jsou známy případy, kdy dítě žije po léta v prostředí, které vedlo ke vzniku syndromu za nečinnosti soudů a orgánů sociálně právní ochrany dětí a mládeže (viz např. případ Patera vs. Český stát projednávaný v roce 2002 Výborem pro lidská práva v Ženevě č. 946/2000, uvedený rovněž v přehledu rozhodnutí mezinárodních orgánů v části 3.3.3). V těchto případech se jedná o jasné systémové týrání dětí těmi orgány, které jsou vytvořeny k přesně opačnému účelu, tedy k ochraně zájmů dítěte. Ani kritika tohoto výboru OSN nevedla dosud orgány České republiky ke změně status quo v tomto případě a v řadě případů obdobných.

Důkazy:

Veřejný ochránce práv v současnosti již opakovaně vydává závěrečné zprávy o výsledcích šetření v jednotlivých případech stížností proti nekvalitnímu výkonu sociálně-právní ochrany dětí, v nichž na vysoce nebezpečné rozvíjení syndromu zavrženého rodiče u konkrétních dětí upozorňuje.

Ačkoliv tato forma společenské patologie je významem srovnatelná (ne-li významnější) s domácím násilím na ženách, kterému se dosavadní Zprávy věnovaly podrobně, nebyla Radou pro lidská práva dosud vzata na vědomí. Za zavřenými dveřmi domácností se však odehrává i toto duševní násilí a také je provází psychický nátlak, včetně závažných deformací citového, sociálního a mravního vývoje dítěte. Podle kvalifikovaných odhadů (Kozáková - diplomová práce) se syndrom zavrženého rodiče rozvíjí každoročně až u 7 000 dětí! Zpráva o stavu lidských práv za rok 2002 by toto závažné téma neměla za žádných okolností vynechat.

3) Děti odsouzených mužů jsou diskriminovány ustanovením § 68 zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Blíže viz následující část.

K části 6. - Práva žen a k části 7. - Diskriminace

Přístup státních orgánů k problematice rovnosti žen a mužů, případně k jejich rovným příležitostem, je v praxi většinou účelově redukován na problematiku skutečné či domnělé diskrimace žen, aniž by byly zvažovány také konkrétní zjevné a závažné příklady diskriminace mužů, jak ostatně potvrzuje i uvedená část, v níž je obsah týkající se tzv. rovných příležitostí mužů a žen již nezakrytě zahrnut do "Práv žen". Obdobně došlo k posunu přímo v názvu sekce - výboru Rady pro lidská práva "Pro rovné příležitosti žen a mužů" na "Výbor pro odstranění všech forem diskriminace žen"; jako by se diskriminačním praktikám nechával prostor i na tomto místě.

Uvedením podčásti 6.3 - Domácí násilí do zmíněné kapitoly "Práva žen" je potvrzována dosavadní jednostranná tendence vydávat za oběti domácího násilí pouze ženy, popřípadě ještě "jejich" děti. V českých poměrech je to uměle vytvářeno značně neseriózními subjektivně laděnými "průzkumy" některých feministických skupin. Přitom relevantní data ze zahraničí potvrzují, že i v této oblasti si ženy v domácí agresivitě s muži nezadají a jejich útoky jsou i zde vyrovnané, jak uvedly např. časopisy Respekt č. 17/2002 a Týden č. 18/2002. Znamená to tedy, že obětí domácího násilí jsou ve stejné míře i muži a také "jejich" děti (viz i výše uvedené připomínky k syndromu zavrženého rodiče)!

Na základě statistických dat byl v dosavadních Zprávách o stavu lidských práv věnován značný prostor např. nerovnému přístupu žen a mužů k řídícím hospodářským a politickým funkcím, platové diferenciaci, častější práci žen na zkrácený pracovní úvazek a pod.; podrobně reflektováno bylo např. i poškozování žen cizí národnosti přechylováním jejich jmen podle zásad českého pravopisu, či ztížené uplatnění žen v netradičních vojenských profesích. Naopak, rovněž statisticky doložená diskriminace mužů v porozvodové výchově dětí, je úspěšně vytěsňována a tabuizována. Tato forma diskriminace mužů se tedy týká jak
a) samotného rozhodování soudů o svěřování dětí do výchovy jednoho z rodičů po jejich rozvodu, tak
b) nezajišťování otcovských práv na výchovu dětí a péči o ně i při rozvodu a po něm (Listina základních práv a svobod, čl. 32 odst. 4).

Je také pozoruhodné, jak zjevná diskriminace mužů ve výchově dětí na základě pohlaví je také Radou pro lidská práva absolutně přehlížena právě v roce, kdy např. sám ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach v rozhovoru pro deník Mladá fronta Dnes ze dne 31. 7. tuto diskriminaci potvrdil:

- Mnozí otcové si stěžují, že jsou po rozvodu znevýhodněni v kontaktu s dětmi oproti matkám bez ohledu na to, kdo rozvod zavinil. Souhlasíte?
- "Je to problém soudů".
- Ale ty rozhodují na podkladě "vašich" sociálních pracovnic.
- "Myslím, že je to trochu jejich profesní slepota, vycházejí z určitých návyků. Vnímám rovnoprávnost oboustranně, v tomhle jsou diskriminováni skutečně muži".

Tuto profesní slepotu by měla konstatovat i Zpráva o stavu lidských práv v ČR v r. 2002.

Obdobně otevřeně se vyjádřila filmová dokumentaristka Olga Sommerová v rozhovoru pro magazín téhož listu č. 2/2003:

"Muži tady po rozvodu nemají žádná práva na děti, pokud se bývalé manželky rozhodnou, že učiní děti nástrojem msty. To je děsivý. Točila jsem na tohle téma dva filmy v rozmezí dvaceti let. Nic se nezměnilo. Často jsou to ženy soudkyně, které otcům znemožní třeba na roky spatřit vlastní dítě. To není solidarita žen, o které často mluvím, to je zákonem posvěcený terorismus. Je to jediná diskriminace mužů v českých zemích, o které vím. A je opravdu krutá."

ad a):

Matkám bývá svěřováno dítě do péče téměř vždy, a to i za okolností pro dítě nevyhovujících - problematická, výchovně a morálně nezpůsobilá osobnost, alkoholička, trestná činnost (rovněž trestná činnost zaměřená proti vlastnímu dítěti !) apod.; dlouhodobé statistické údaje vykazují prakticky neměnný poměr, kdy v 92% rozhodnutí o výchově jsou děti svěřeny matkám, v 6% otcům a ve zbytku jiným osobám. V řízeních o úpravu poměrů nezl. dětí po rozvodu soudy ani orgány sociálně-právní ochrany neplní dostatečně svou povinnost jednat z moci úřední (zásada oficiality), takže pokud např. otec výslovně nepodává návrh na svěření dítěte do své výchovy, soud neprovádí dokazování (a opatrovník takové dokazování nenavrhuje) kdo z rodičů je pro výchovu dítěte způsobilejší, aby dítě svěřil do péče jemu, nebo aby zajistil dostatečné kontakty dítěte také s druhým rodičem.

Připustíme-li, že nejdůležitějším kritériem k posouzení, u kterého z rozvedených rodičů bude mít dítě příležitost k nejpříznivějšímu vývoji, je kvalita osobnosti rodiče (rodič vychovává dítě tak kvalitně, jak kvalitní je sám), potom lze k tomuto účelu vhodně využít Gaussovu křivku, jakožto univerzální charakteristiku rozdělení jevů a proměnných v živé i neživé přírodě. Rozdělíme-li tuto křivku na 3 základní úseky (osobnost rodiče spíše špatná, osobnost průměrná, osobnost spíše dobrá) do nichž promítneme 9 možných kombinací osobností rodičů dítěte (např. matka i otec spíše dobří, matka dobrá - otec průměrný, matka spíše špatná - otec spíše dobrý atd.), tak i při určitém preferování matek z "biologických důvodů" (kombinace oba spíše špatní, další kritéria u shody kvalit obou), dospějeme k závěru, že alespoň jedna třetina rozvádějících se (nebo rozváděných!) otců má z hlediska kvality osobnosti lepší výchovné předpoklady než matky, a že minimálně takový poměr mezi rodiči, kterým bylo dítě svěřeno do výchovy, by se měl odrážet i v soudní praxi, na rozdíl od setrvalého výrazného nepoměru, uvedeného již výše.

Námitku, že otcové o svěření dětí do své péče nežádají a proto je nemohou získat (propracovanému "protiotcovsky" zaměřenému systému, který je od takových návrhů odrazuje, odolají skutečně jen ti nejvytrvalejší), lze snadno vyvrátit již zmíněnou zásadou oficiality, tedy povinností soudu svěřit dítě do výchovy kvalitnějšímu rodiči i v případě, že on sám takový návrh výslovně nepodává. Výchova dítěte je totiž nejen právem, ale především povinností rodiče. Dalším důvodem ovšem je, že otcové o svěření dítěte do péče nežádají proto, že v tuto možnost nevěří, neboť vidí reálnou praxi sociálních pracovnic a soudů v takřka automatickém svěřování dětí do péče matkám.

ad b):

Řízení o úpravu poměrů nezl. dětí, resp. zejména o styk s nimi, jsou zbytečně protahována, aniž by soudy využívaly institutu předběžného opatření. Jsou také vedena "presumpcí viny" toho rodiče, jemuž jsou upírána práva na výchovu dítěte nebo kontakt s ním, takže se (i po dlouhé roky!) takový rodič musí vyviňovat ze všech možných nesmyslných osočení a neustále prokazovat svou schopnost a oprávněnost ke svému dítěti se vůbec přiblížit (opakované znalecké posudky psychologů a psychiatrů i sexuologů jsou spíše pravidlem, než výjimkou a projevem sytémového týrání dítěte), namísto aby soud styk alespoň v minimálním rozsahu bezodkladně upravil předběžným opatřením a potom prověřoval vesměs průhledná a křivá obvinění od rodiče bránícího ve styku. Vzhledem k neúprosným statistikám je až na výjimky takto domáhající se diskriminovaný rodič výlučně pohlaví mužského. Ani po soudním rozhodnutí o úpravě styku otce s dítětem, nejsou příslušnými orgány důsledně využívány všechny právní prostředky, kterými by výkon ústavně zaručeného práva rodiče mužského pohlaví na péči o své dítě a jeho výchovu i po rozvodu stát zajistil, pokud je toto právo porušováno (např. matka odsouzená pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí o styku dítěte s otcem není při opakovaném maření styku orgánem sociálně-právní ochrany dětí ani napomenuta, natož aby tento orgán při tomto prokazatelně opakovaném a bezdůvodném maření soudního rozhodnutí navrhl soudu změnu výchovy, a to podle § 27 odst. 2 zákona o rodině). Dlouhodobé bránění ve styku dítěte s jedním rodičem není v soudní praxi považováno za změnu poměrů vyžadující nové soudní rozhodnutí o výchovném prostředí, ačkoliv novela zákona o rodině se v tomto smyslu vyjadřuje dostatečně jednoznačně (viz např. opět causa Patera vs. Česká republika).

Uvedená realita rozvodových a porozvodových rodinných vztahů se netýká pouze dětí, ale také jejich otců, tedy osob mužského pohlaví, je proto zcela jistě na místě ji uvádět v kapitole 7.3 "Naplňování platného práva a projevy diskriminace v praxi", neboť také mužů se v tomto právním státě lidská práva bezprostředně dotýkají.

Další důkaz:

Stanovisko Výboru pro lidská práva OSN ve věci Patera versus Česká republika č. 946/2000, uvedené i v přehledu rozhodnutí mezinárodních orgánů v části 3.3.3 Zprávy o stavu lidských práv, které zmíněné diskriminační praktiky státních orgánů potvrzuje dostatečně kvalifikovaně.

2) Kromě těchto obecných diskriminačních tendencí je nutné poukázat také na konkrétní dvě diskriminační ustanovení zákona o výkonu trestu odnětí svobody, platného od 1.1.2000. Ačkoliv podle § 15 zákona přísluší odsouzeným ve výkonu trestu stejná práva, odsouzené ženy jsou oproti mužům zvýhodňovány zásadním způsobem. Pouze odsouzené ženě - nikoliv muži - může být podle § 67 zákona povoleno, aby ve výkonu trestu měla u sebe a starala se o své dítě. Pouze odsouzené ženě - nikoliv muži - která před nástupem výkonu trestu řádně pečovala o své nezletilé dítě, lze podle § 68 zákona prodloužit dobu, po kterou je přerušen výkon trestu, až o 10 dnů v kalendářním roce k návštěvě dítěte, které se nachází v péči jiné osoby. Je tedy zřejmé, že zákonodárce - lhostejno z jakého důvodu, založeného třeba na předsudcích, že muži nejsou schopni citu ke svým dětem - odpírá odsouzeným mužům rovná práva s odsouzenými ženami a zavádí tak diskriminaci podle pohlaví. Např. odsouzený muž - vdovec, pečující dosud řádně o nezletilé děti, který z nedbalosti při dopravní nehodě způsobí škodu většího rozsahu a je odsouzen k nepodmíněnému trestu, nemá na podání žádosti o prodloužení doby přerušení trestu nárok (natož aby směl vyžadovat povolení mít u sebe ve vězení své dítě!), zatímco odsouzená žena, která stejnou nebo vyšší škodu způsobila úmyslnou zpronevěrou v bance, takový nárok má! V konečném důsledku jsou ovšem diskriminovány i děti odsouzených mužů, které se podle zákona stávají podřadnějšími než děti odsouzených žen. Pravděpodobně zákonodárci sami nepředpokládají možnost, že dítě by mohlo být v péči otce !

Navrhujeme proto uvedenou diskriminaci na základě zákona zařadit do samostatné části "Diskriminace ve výkonu trestu" v kapitole 7.3 "Naplňování platného práva a projevy diskriminace v praxi".

Luboš Patera, MUDr. Jaroslav Jedlička, CSc.

Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.

Za podporu děkujeme.