Primář Psychiatrické léčebny v pražských Bohnicích Jiří Švarc řekl: Terezce by pomohlo reintegrační centrum

Jan Rychetský, Právo 8. 9. 2007

Kauza desetileté Terezky, která strávila kvůli sporům rodičů strávila prázdniny na psychiatrii v Motole a léčebně v Říčanech, je jen vrcholem ledovce problému, jemuž se říká syndrom zavrženého rodiče. Jde o to, že v rozvodových sporech poštve jeden rodič dítě proti druhému. Často se s tím setkává soudní znalec a primář ochranné léčby Psychiatrické léčebny v pražských Bohnicích Jiří Švarc.

Jakou roli jste hrál v případu malé Terezky?

V roce 2003 jsem pro jejího otce napsal odborné vyjádření, že v jeho případě jde o syndrom zavrženého rodiče. Tím jsem byl jako znalec do budoucna vyloučen. Soudce měl pak velký problém, aby mu to nějaký znalec vůbec vzal. Podobné případy jsou totiž pro znalce obtížné a je jim třeba věnovat čas, za který je možno napsat deset běžných posudků. Spis měl před umístěním Terezky na psychiatrii 1200 stran.

Bylo její umístění na psychiatrii nezbytně nutné?

Soudce Sládek jednal přesně podle všech odborných znalostí, navíc v českém prostředí velmi odvážně. Zvolil řešení citlivé k dítěti, i když ho za to od politiků postihl syndrom zavrženého soudce. Matka bezdůvodně bránila otci v kontaktu. Podle zákona o rodině mohl soudce ihned změnit výchovu z matčiny do otcovy, mohl matku pokutovat, exekučně vymáhat pokuty již uložené, zahájit trestní stíhání matky pro maření výkonu úředního rozhodnutí nebo nechat zajistit kontakt s otcem exekutorem či policií. Postupoval ale šetrně a místo tradičního umístění do diagnostického ústavu, lidově se mu říká pasťák, vybral dítěti luxusní kliniku. Výtky o zneužívání psychiatrie byly v tomto kontextu zbytečné. Soudce nemůže za to, že neexistuje reintegrační centrum.

Jak by takové reintegrační centrum vypadalo?

Mělo by sloužit k obnovení vztahu odcizeného dítěte se zavrženým rodičem u těžkých případů. V reintegračním centru se oba nejdříve za dohledu terapeuta setkají a pak při společném pobytu pracují, připravují jídlo, hrají hry, sportují. Takovou reintegraci by nařizoval soud podle zákona o rodině. Jednalo by se o předposlední krok soudu v kauzách, kde jeden rodič brání oprávněným kontaktům druhého rodiče. Poslední krok by byla změna výchovy.

Jak se podobné problémy řeší ve světě?

V USA probíhá deprogramování dětí také ve specializovaných zařízeních. Ve Francii rozhoduje soud v případě konfliktů mezi rodiči o umístění dítěte do ústavu až na dva roky. V Německu mají zkušenosti s víkendovými reintegracemi, kdy sociální pracovnice z rozhodnutí soudu vyzvedne v pátek dítě a předá je zavrhovanému rodiči a rezidenční rodič se o tom doví až poté.

Odehrála se už reintegrace i v Česku?

U nás máme zkušenosti jen se spontánně nastolenými reintegracemi. Před lety třeba média informovala o Honzíkovi, kterému máma bránila stýkat se s tátou tak dlouho, až pro něj musel přijít do školy exekutor. Honzík dostal hysterický záchvat a musel být umístěn v Dětské psychiatrické klinice v Motole. Honzík si tam našel cestu k tátovi a matka už se nikdy neodvážila bránit jim ve styku. O tom ale už nikdo neinformoval.

Proč se u nás zatím nepodařilo reintegrační centrum otevřít?

Občanské sdružení Spravedlnost dětem se snažilo o zřízení reintegračního centra v Olivově léčebně v Říčanech. V roce 2004 jsme ho slavnostně otevřeli, ale pak vedení Olivovny couvlo. Za svůj úkol si zřízení reintegračních center v té době dokonce stanovila vláda, ale sejde z očí, sejde z mysli. Odhadem by šlo o několik málo reintegračních pobytů za rok, takže netřeba zřizovat samostatnou instituci, ale mohlo by se využít stávajícího zařízení. Například právě Olivovy léčebny. V kauzách podobných případu Terezka by to pomohlo.

Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.

Za podporu děkujeme.