Ten druhý telefon

Dipl. Ing. (FH) Arnošt Kopal

aneb chování ovlivňovaného dítěte k druhému rodiči po telefonu

Dostane-li se rodič do pozice, kdy je oprávněn ke styku s dítětem dle "běžné praxe", tedy jednou za 14 dní o víkendu a má-li štěstí i během týdne, i přesto se snaží pomocí telefonu si udržet pravidelný kontakt s dítětem.

Z počátku musely být všechny telefonní hovory, když jsem chtěl mluvit s dítětem zprostředkovány prostřednictvím druhého(opatrujícího) rodiče, hovor byl "pod přímým dozorem" a nikdy jsem neměl pocit, že si můžeme říct co chceme a to samé jsem cítil i z druhé strany. Obstaral jsem, a to bylo částečně i na přání dítěte, starší mobilní telefon. Nejprve to fungovalo dobře, až do doby, kdy se mi ozývala jen hlasová schránka. Musel jsem volat na telefon druhého(opatrujícího) rodiče a ptát se proč se nemohu dovolat? Častá odpověd byla "telefon je vybit". Když jsem jednou kontroloval telefon, zjistil jsem, že je vypnuté zvonění a je přesměrován do hlasové schránky, Při další kontrole, že zvonění je velice slabé nebo pouze jedno pípnutí.

Protože, ale používal druhý(opatrující) rodič stejného telefonu i v době, kdy bylo dítě na návštěvě u mne, se podařilo, že v určitou denní dobu byly po té hovory umožňovány i u druhého(opatrujícího) rodiče.

Programující rodič se samozřejmě snaží o to aby dítě do telefónu papouškovalo na co je "připraveno" a aby se hovor nerozvíjel a byl co nejdříve ukončen např.: "jídlo je na stole", "teď práve jdeme jíst", "jdu se mýt", "musím se učit", "začíná večerníček", atd. A není-li dítě připraveno a programující rodič jej chce připravit řekne jen krátce "zavolej za 20 minut!".

Vypozoroval jsem, nejdříve to byla vlastně jen náhoda, že když jsem zavolal podruhé, a bez ohledu na to za jak dlouhou dobu, dostalo se mě na druhé straně úplně jiné reakce dítěte než pří prvním pokusu o rozhovor. Jednou jsem dokonce hodlal sám ukončit druhý hovor, zřejmě z důvodu, že zpravidla hovor netrval nikdy déle, ale dítě na druhé straně hovor neukončilo vypnutím telefonu, ikdyž předtím byl hovor vždy přerušen dříve z druhé strany a teprve po té jsem i já hovor ukončil. Zeptal jsem se "jsi tam ještě?" nejdříve žádná odpověď, po druhé výzvě se dítě začalo smát, že tady ještě je, hovor byl po té citově mnohem naplněnější a jistě byl pro oba velikým přínosem ve vztahu rodič-dítě.

Dostaneme-li se k odkazům R. Gardnera a syndromu zavrženého rodiče, je zřejmé, že se dá do určité míry bránit programování a obejít je a tím akci programujícího rodiče anulovat. Dítě je tak nenásilnou formou konfrontováno, že to jde jinak a hlavně se zpochybní předchozí úkol programujícího rodiče. Jistě hodně lidí posoudí věc, tak že se jedná v době rozchodu rodičů o něco velice běžného a normálního a navíc není třeba se tím více nebo vůbec zabývat.

Položíme-li otázku ovšem trochu z jiného úhlu, vypadá vše poněkud jinak, vždyť už opatrující rodič musel dosáhnout svého vytouženého cíle, že dítě je v jeho péči a druhý rodič je odkázán na styk dle takzvaného nadpojmu "běžná praxe", proč tedy brání a snaží se dítě manipulovat a jít dál až za hranici, kterou by neměl jako milující rodič s ohledem na zdravý a přirozený vývoj dítěte, překročit.

Bylo by zřejmě otázkou pro psychology a jiné pracovníky, kteří se se syndromem zavrženého rodiče v rámci svých povinností setkávají, jak by vyhodnotili tuto možná "modelovou situaci" a zda by mohla posloužit k doplnění průkaznosti, že se jedná o úmyslné programování. K posuzování jsou tu totiž dvě prakticky stejné situace ale s úplně rozdílným výsledkem. Jedna svědčí o bránění citového vývoje a jeho manipulaci a druhá svědčí o tom, že citový vývoj se může dále rozvíjet přirozenou cestou, když tomu nikdo nebrání.

Já sám jsem osobně očekával, že když zavolám podruhé bude hovor ještě kratší než ten první, vždyť už jsem přece jednou telefonoval. Zřejmě to také vychází z jedné zkušenosti, že jednou bylo dítě přes den u mne na návštěvě a večer se mi do telefonu od druhého(opatrujícího) rodiče ozvalo se s tím, že jsme se přece ten den už viděli.

Při telefonování dítěte u mne jsem vypozoroval, že není viditelný rozdíl mezi tím, když dítě telefonuje a já stojím na blízku nebo když se vzdálím. Když telefon zvonil, dítě samo vzalo telefon se slovy "to je pro mne". Zřejmě si to také i uvědomuji, že se jedná o soukromý hovor a spíše také ani nechci být přítomen "soukromému" hovoru dítěte s druhým rodičem a bez ostychu a úmyslně špehovat o čem se hovoří. I dítě si je podle mě vědomo, že se jedná o hovor na "jeho telefon" s rodičem a že mu nemá nikdo jakkoliv bránit. V případě, že oba rodiče projevují ten správný přístup a zájem k dítěti by nemělo byt rozdílu zda dítě telefonuje s jedním nebo druhým rodičem a zda se nachází u jednoho nebo u druhého rodiče nebo kdekoliv jinde. Jsem ale přesvědčen, že toto je možné právě jen proto, má-li dítě "svůj telefon" (předpokladem je i adekvátní věk, nejlépe školou povinné) a mít tu svobodu hovory samo přijímat.

Tuto zkušenost nebylo možné ani vypozorovat a ani potvrdit v době, kdy bylo dítě odkázáno na telefon "nesvůj" tedy rodičů. Dítě může jak z jedné strany přebíráním telefonu od jednoho rodiče nebo od druhého nevědomě přebírat souvislosti s tim spojené a rodič se může navíc vždy odkázat na jeho zodpovědnost v selekci příchozího hovoru a jeho adekvátnosti např. denní doba, nevhodnost situace kdy je hovor přijímán atd.

Jistě může dojít i jiný rodič k podobnému závěru a jistě to bude fungovat pouze a jen pouze do té doby dokud toho sám programující rodič nevyužije ve vlastní prospěch a sám telefon nevyužívá pro programování a předávání klíčových slov(povelů).

Dodatek: Dle mého názoru se jedná při omezování styku dítěte s druhým rodičem po telefonu o hrubé zasahování do práv jak dítěte tak i druhého rodiče a je důkazem selhání v řádné výchově nezletilého dítěte.

Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.

Za podporu děkujeme.