Stanovisko k návrhu zákona, kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím

Sdružení nájemníků Prahy 1
komunální politické hnutí
P.O. Box 170, 111 21 Praha 1 e-mail: snpj@centrum.cz

Stanovisko k návrhu zákona, kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím

Návrh považujeme za nepřijatelný především na základě našich zkušeností s bytovými problémy v centru Prahy. Právě zde se mj. zdržuje velká část bezdomovců, jichž jsou v celé Praze tisíce. Kdo se zabývá blíže lidskými osudy těchto našich spoluobčanů, ví, že zhusta v prvopočátku jejich osobní degradace to byly právě rodinné neshody, v jejichž důsledku byli nakonec svými dřívějšími životními partnery připraveni o bydlení. Zatím k tomu docházelo víceméně protiprávně, protože v drtivé většině existuje i po zániku nájemního práva tzv. právo na bydlení do opatření bytové náhrady. Jsme proto zděšeni návrhem, který by měl uzákonit v masivním měřítku možnost legálně zneužívat partnerských neshod k okamžitému vyhnání nepohodlného partnera z bytu na ulici.

Naopak se setkáváme s řadou případů, kdy zcela mimo rámec nutné obrany či krajní nouze ve smyslu §§ 13 a 14 trestního zákona dochází k fyzickému bránění jedním společným nájemcem ve vstupu do bytu druhému společnému nájemci, aniž je takto postiženým poskytnuta účinná pomoc státními orgány. Přestože se jedná o naplnění skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 249a/2 trestního zákona, přístup státních orgánů v těchto případech bývá velmi laxní a málo účinný. Pozornosti by si zasloužilo právě zkvalitnění jejich přístupu a nikoli naopak podpora snah o legalizaci tohoto počínání, které je v současné době protiprávní, prostřednictvím navrženého institutu vykázání.

Životní zkušenosti vedou obvykle k poznání, že určovat objektivně jednoho z partnerů za viníka rodinných rozbrojů je velmi problematické. Tím spíše to platí pro mladého policistu, který je narychlo vyslán k zákroku na základě oznámení, že zde došlo nebo má dojít k vzájemnému napadání, a nemůže v té chvíli ani mít žádné jednoznačné důkazy. Podle návrhu zákona by však tento policista měl mít možnost jednoho z partnerů okamžitě bez projednání na 10 dnů vykázat z bytu. Ten z partnerů, kterého by policista považoval za poškozeného, by pak na základě jeho hlášení mohl úspěšně podat návrh, aby soud v občanskoprávním řízení vydal bez projednání předběžné opatření, jímž by vykázání nařídil dlouhodobě.

Mezi trestními kauzami jsou nejsložitějšími ty, v nichž jsou vyhodnocována tvrzení o tzv. nutné obraně. Přitom v domácích sporech jde povětšinou právě o toto. Navíc s tím rozdílem, že nejde o jednorázový děj, ale o dlouhodobou vzájemnou interakci, což možnosti vyhodnocení dále komplikuje. Rozhádaní partneři se v omezeném prostoru napadají slovně, překážejí si, strkají do sebe, všemožně se provokují, dělají si naschvály, perou se o věci, ničí zařízení bytu atd. Každý z nich se v tom směru snaží buď mít nad tím druhým navrch nebo mu v jeho počínání nějak zabránit. Pokud nejde o páry, v nichž se jedná o oboustranně akceptovaný životní styl, bývá přitom velmi častá snaha dostat druhého nějak z bytu a zůstat zde bydlet sám, event. s dětmi či s novým partnerem. Z tohoto děje se obvykle podaří zjistit pouze útržky a povětšinou až po řádném vyšetření v trestním řízení. Zpravidla nelze situaci objektivně vyhodnotit okamžitě při zásahu pořádkové hlídky, jak by to odpovídalo návrhu zákona.

Bohužel tato problematika byla mediálně zcela zkreslena nestátními neziskovými organizacemi, které zákonnou předlohu prosadily a které prezentují veřejnosti klišé o muži-násilníkovi a týrané ženě a dětech. Tento způsob prezentace problému a tomu odpovídající hrozící realizace zákonné předlohy v praxi je v rozporu s ústavou zaručeným zákazem diskriminace podle pohlaví.

Ochrana před pokračováním v trestné činnosti je v našem právu zajištěna prostřednictvím institutu vzetí do vazby podle § 67/c trestního řádu. Na rozdíl od tohoto institutu navržený institut vykázání nemůže skutečně nebezpečné osobě v útoku na spolubydlícího nijak zabránit, protože takováto osoba může tak jako tak útok provést i s porušením zákazu vysloveného při vykázání. I kdyby takováto osoba byla schopna rozumového kalkulu, nemůže ji sankce za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171/1 trestního zákona od závažnějšího útoku na spolubydlícího nijak odradit. Podle § 35/1 téhož zákona se totiž při souběhu trestných činů ukládá trest hrozící za trest nejpřísněji trestný, přičemž prakticky za jakýkoli útok proti tělesné integritě hrozí podstatně přísnější tresty než trest odnětí svobody v trvání do 6ti měsíců podle jeho § 171/1. Právě podle § 215a trestního zákona, vztahujícího se na tzv. domácí násilí hrozí v prvém odstavci trest odnětí svobody až na 3 léta a ve druhém odstavci až na 8 let.

Naproti tomu lze předpokládat masovou snahu o zneužívání institutu vykázání ke vzájemnému vyřizování účtů a k realizaci záměru získat byt sám pro sebe na úkor druhého spolubydlícího, který přitom trestní zákon respektuje, příp. se jej alespoň snaží respektovat. Hrozí, že i jen z preventivních důvodů, aby se později jako vyprovokovaní ve stresu či jako napadení při nutné obraně neocitli v postavení násilníka, budou muset lidé dávat policii oznámení o porušování soužití spolubydlícím menší intenzity, aby toto bylo zadokumentováno. Zatížení z toho plynoucí je také v rozporu se snahou o efektivní využití policie pro boj se skutečnou kriminalitou. Na druhé straně se lze obávat rozšíření pravomocí policistů s ohledem na možnosti jejich zneužití ať již z důvodů korupce, známostí či z důvodů spočívajících v nedostatečné kompetentnosti. Současné zkušenosti v tomto směru nejsou povzbuzující.

Realizací zákonné předlohy by se vykázaný s nižším příjmem, bydlící za regulované nájemné dostával do neřešitelné finanční situace, neboť by musel platit nájemné z bytu, z něhož byl vykázán, jinak by o něj přišel definitivně bez náhrady v důsledku podání výpovědi pronajímatelem. Jeho spolubydlící by ho totiž třeba neplatil vůbec - z nezájmu, pro nedostatek peněz či proto, že nešlo o společný nájem. Současně by si musel platit nějaké provizorní bydlení za neregulované nájemné a případně ještě platit výživné na děti, které zůstaly v bytě. To mu totiž soud nepromine, protože placení nákladů bydlení označí za problém jeho vypořádání se spolubydlícím s tím, že nárok z tohoto vypořádání nelze proti nároku nezl. dětí na výživné započíst ( § 97/3 zákona o rodině). Nemohl by nijak ovlivnit spotřebu tepla, vody, elektřiny a plynu v bytě, ovšem účty by chodily na jeho jméno. I kdyby tato spotřeba byla skromná, znamenaly by v pražských podmínkách celkové náklady na původní byt dejme tomu 6 tisíc Kč. Minimálně stejné náklady by si vyžádalo to nejskromnější neregulované náhradní bydlení, 2 tisíce korun výživné na dvě děti. S připočtením nezbytných nákladů na vlastní obživu, ošacení, dopravu do zaměstnání atd. cca 3 tisíce Kč by to odpovídalo čistému příjmu ve výši minimálně 17 tisíc Kč měsíčně a hrubému příjmu dejme tomu 25 tisíc Kč měsíčně. Daňové úlevy na děti by nebylo lze využít, protože ty by nebyly v přímém zaopatření vykázaného. Takového příjmu dosáhne jen menší část obyvatel. A co když půjde o nezaměstnaného či důchodce - ať již invalidního či starobního? A to zcela opomíjíme náklady na odstěhování věcí či nezbytnost pořízení nových místo těch, které nebylo umožněno odvézt.

Podle navrženého § 712/7 občanského zákoníku by oproti současné úpravě mělo být běžně možné soudním rozhodnutím zrušit právo společného nájmu bez bytové náhrady, popř. právo na bytovou náhradu dodatečně zrušit. Přitom na rozdíl od řady jiných míst je zejména v Praze v takových případech opatření nového trvalého bydlení podmíněno vysokými finančními náklady, které jsou mnohdy mimo možnosti postiženého.

Takže sečteno a podtrženo - návrh lze skutečně kvalifikovat jako postup pro vytváření bezdomovců.

Před dalším rozborem je třeba upozornit, že v tisku č. 828, obsahujícím zákonnou předlohu s důvodovou zprávou jsou špatně číslovány nové odstavce §§ 21c, 21d a 42n zákona o PČR, §§ 76b a 273b občanského soudního řádu a §§ 74a a 74b zákona o sociálním zabezpečení. Alespoň v podobě zveřejněné na webových stránkách tomu tak je. Číslování tak nevyjadřuje ani pořadí nových odstavců (u nových §§ 21a i 21b začíná číslování vždy znovu od jedničky), ani označení, které jim bude třeba dát v navrhovaných předpisech. Přesto nezbývá, než v dalším rozboru toto chybné číslování používat.

Zákonná předloha řeší zvýšení bezpečnosti jedněch pošlapáváním základních občanských práv druhých, jakož i dalších základních zásad ovládajících náš právní řád. To je v právním státě nepřípustné. Argument, že snad někde úprava podobná navrženým změnám existuje, nemůže postačovat, pokud není provedeno srovnání veškerých souvislostí v rámci právního řádu té které země, jakož i souvislostí ekonomických a sociálních. Když dva dělají totéž nemusí to znamenat totéž. Například zrušení společného nájmu bytu soudem ve prospěch jednoho z rozvedených manželů bez podmíněnosti vystěhování druhého zajištěním odpovídající bytové náhrady na rozdíl od situace v Praze nemusí působit problém v některém jiném hlavním městě, kde si možná takový byt v cenové relaci odpovídající bytu původnímu může každý jednoduše a prakticky ihned zajistit. Zatím ovšem u nás není znám ani onen údajný vzor, byť vytržený z uvedeného kontextu. Konkrétně jde o následující:

1) Řízení před soudy se dělí na trestní a občanské. Řízení trestní je určováno ke zjišťování trestných činů a ukládání trestů a ochranných opatření proti trestné činnosti. Řízení občanské je určeno k rozhodování o právech a povinnostech vyplývajících z tzv. hmotněprávní úpravy obsažené především v občanském zákoníku a v zákoně o rodině. V části týkající se vykázání a zákazu setkávání a navazování kontaktů je návrh v rozporu s tím zcela nesystémovým hybridem, podle něhož má být v občanském soudním řízení ukládána povinnost mající charakter trestu či ochranného opatření bez rozhodnutí o vině a bez dodržení zákonných záruk předepsaných pro trestní řízení vč. možnosti odškodnění. (viz navržený § 76b občanského soudního řádu) Ani v případě vykázání z obydlí ani v případě zákazu setkávání a navazování kontaktů by se nejednalo o uložení povinnosti vyplývající z norem hmotného práva občanského či rodinného, ale šlo by naopak o povinnost, která je s těmito normami v rozporu. Nejmarkantnější je to v případě, kdy nevzniklo právo společného nájmu mezi nájemcem a příslušníkem jeho domácnosti a právě nájemce by měl být vykázán, zatímco příslušník domácnosti by měl zůstat v bytě bydlet. Tato situace dopadá obvykle na většinu nesezdaných párů, jejichž počet ve vztahu k počtu manželství stále roste. Podle oficiálních statistik se v současnosti mimo manželství rodí přes 30% dětí. U bezdětných párů je procento nemanželského soužití ještě vyšší, není však evidováno.

Podle § 687 a násl. občanského zákoníku je základním oprávněním dávajícím smysl nájemnímu vztahu právo užívat byt a žádné jeho ustanovení nepřipouští, aby za trvání nájemního vztahu toto právo nesmělo být vykonáváno. I navrhovaný § 705a občanského zákoníku počítá pouze s jeho omezením, nikoli znemožněním. Je z občanskoprávního hlediska nesmyslné, aby účastník nájemního vztahu byl povinen platit nájemné a nesl vůči pronajímateli odpovědnost za řádné užívání bytu, jeho drobnou údržbu a bezodkladné oznamování závad, jejichž odstraňování je povinen zajistit pronajímatel (§ 687/2 občanského zákoníku), umožnit a zkontrolovat odečet měřidel spotřeby tepla a vody, pokud by do bytu nebyl oprávněn vůbec vstoupit. Právě tak nesmyslné je, aby za této situace byt směl užívat původní spolubydlící zdržující se zde bez souhlasu nájemce. Výkon nájemního práva nepřipouští ovšem občanský zákoník znemožnit ani jen jednomu ze společných nájemců. Zatímco vykázání by mělo s občanským právem hmotným vždy spojitost alespoň ve faktických důsledcích spočívajících ve znemožnění výkonu majetkových práv, u zákazu setkávání a navazování kontaktů vůbec jakákoli spojitost chybí. Ve skutečnosti tedy oba navrhované instituty nemají charakter občanskoprávní, ale mají represivní charakter trestu či ochranného opatření ve smyslu trestního zákona obdobně jako např. vyhoštění, zákaz pobytu, propadnutí majetku či zabrání věci. Tento charakter vyplývá z § 23/1 trestního zákona, podle něhož je účelem trestu chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. V rozporu s tím se však navrhuje rozhodovat o vykázání i o zákazu setkávání a navazování kontaktů v občanském soudním řízení, nadto pouze předběžném s cílem obejít především ustanovení o právu na obhajobu, presumpci neviny, povinnosti zjistit co nejúplněji skutkový stav a nároku na odškodnění za nezákonné rozhodnutí. Na str. 23 v 1. odstavci důvodová zpráva ve snaze zlehčit závažnost navrhovaných zásahů do práv a svobod občanů nesprávně uvádí, že institut vykázání, i když představuje určitý zásah do těchto práv a svobod, je "opatřením netrestního charakteru, jehož těžiště spočívá v rovině preventivního působení, nikoli primárně v represi". Ve skutečnosti se jedná o tvrdou represi, intenzivnější než všechny jednotlivé tresty podle trestního zákona kromě nepodmíněného trestu odnětí svobody, který je ukládán jen v menšině trestních věcí. Ani částečně podobné tresty vyhoštění či zákazu pobytu nejdou tak daleko, aby českému občanu znemožňovaly zdržovat se ve svém bydlišti. (Vyhostit lze pouze cizího státního příslušníka, pobyt lze zakázat pouze v místě, které není trvalým bydlištěm.)

2) Je obcházeno právo na obhajobu garantované v čl. 40/3 Listiny základních práv a svobod. K tomu dochází jednak způsobem uvedeným shora pod bodem 1), tzn. umožněním rozhodovat o vykázání i o zákazu setkávání a navazování kontaktů v předběžné formě občanského soudního řízení, jednak svěřením oprávnění policistům rozhodnout o vykázání z obydlí na 10 dnů toliko na základě jejich momentálního individuálního vyhodnocení situace na místě. Návrh přitom neřeší, zda má být policista či soud oprávněn i k opětovnému vykázání po návratu vykázaného do bytu po uplynutí původně stanovené lhůty, čímž se závažnost možného omezení zvyšuje. V § 21b zákona o PČR má být podle návrhu dokonce výslovně stanoveno, že rozhodnutí se vydává bez projednání. Při předpokládaném navazujícím vydání předběžného opatření v občanském soudním řízení podle navrženého § 76b občanského soudního řádu by tomu ovšem bylo stejně - předběžná opatření podle § 74 a násl. občanského soudního řádu jsou již při současné úpravě vydávána bez projednání a dokazování, pouze na základě tzv. osvědčení, zpravidla písemnostmi přiloženými k návrhu. Žalovaný nemá ani možnost se k návrhu alespoň písemně vyjádřit, neboť je mu doručován až zároveň s rozhodnutím. V praxi lze tedy očekávat, že o návrhu na vydání předběžného opatření by muselo být rozhodnuto v podstatě pouze na základě písemného záznamu vyhotoveného policistou podle navrženého § 21a/3 zákona o PČR, tedy rovněž bez jakéhokoli projednání. Naproti tomu v čl. 8/3,4 Listiny základních práv a svobod a § 69 trestního řádu je uzákoněn obligatorní výslech obviněného soudcem rozhodujícím o vazbě. Podle § 314e trestního zákona může sice soud rozhodnout bez projednání trestním příkazem, ten však na rozdíl od vykázání není okamžitě vykonatelný a podá-li obviněný odpor, nařídí se jednání.

3) Tímtéž způsobem, jaký je uveden shora pod bodem 2), je obcházena povinnost objasnit stejně pečlivě všechny podstatné okolnosti případu svědčící ve prospěch i neprospěch osoby, proti níž se řízení vede, zakotvená v § 2/5 trestního řádu.

4) Je obcházen princip presumpce neviny zakotvený v čl. 40/2 Listiny základních práv a svobod. Má být totiž umožňováno rozhodnout o vykázání i o zákazu setkávání a navazování kontaktů pouze na základě domněnky o vině, příp. i bez této domněnky pouze na základě obavy z nejistého a neurčitého budoucího útoku. Jak již bylo uvedeno shora pod bodem 1), jedná se o omezení mající trestní charakter. Závažnost tohoto omezení je přitom zvýrazněna tím, že zákonná předloha neřeší, zda jej lze použít opakovaně po uplynutí původně stanovené lhůty a návratu vykázaného do obydlí.

5) Je obcházeno pravidlo, podle něhož trestnost počíná až ve stadiu přípravy (§ 7 trestního zákona). Pouhý úmysl není trestný. Tím spíše je nepřípustné postihovat kohokoli pouze na základě obavy, že takový úmysl v budoucnu pojme.

6) Je obcházeno právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle čl. 36/3 Listiny základních práv a svobod. Zatímco totiž ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb. přísluší nárok na odškodnění za vazbu v případě, že po jejím uvalení nedojde k vyslovení viny, nárok na odškodnění za vykázání z obydlí z důvodu nedostatku viny nemůže vzniknout, protože důvodnost vykázání není na vinu nijak vázána. Jedinou jeho podmínkou má být pouhá obava.

7) Je porušován princip rovnosti občanů v řízení před státními orgány o jejich právech, zakotvený v čl. 37/3 Listiny základních práv a svobod - jak vyloženo shora pod bodem 2), policista i soud má rozhodovat bez projednání pouze na základě oznámení a návrhu jedné strany sporu, která tím bude jednostranně zvýhodněna.

8) Při praktické realizaci zákonné předlohy hrozí porušování zákazu diskriminace podle pohlaví, zakotvený v čl. 3/1 Listiny základních práv a svobod. Jak již bylo uvedeno v obecném výkladu na str. 2, návrh vznikl na základě jednostranně zkreslující mediální kampaně některých nestátních neziskových organizací, předkládající realitě neodpovídající klišé o muži - násilníkovi a týrané ženě a dětech. V důsledku takovéto medializace pak vzniká i v některých mezinárodních orgánech reakce, na které se odvolává důvodová zpráva. V podstatě i v současné naší právní praxi převládá zlehčující přístup k napadání mužů ze strany žen a přístup výrazně příkřejší, je-li tomu naopak.

Tento rozpor se zvětšuje, jedná-li se o rodinu s nezletilými dětmi. Při oboustranném napadání bývá právně postižen především muž. Podle navrhovaného znění §§ 705/a a 712/7 občanského zákoníku by měl mít soud pravomoc rozhodnout o zrušení společného nájmu i za trvání manželství v neprospěch toho ze společných nájemců, který se dopouštěl násilného chování vůči druhému, resp. z důvodu jehož násilného chování se soužití stalo nesnesitelným, a nepřiznat dokonce právo na bytovou náhradu. Už jen s ohledem na převažující praxi jednostranně až na vyjímky upřednostňovat matky před otci při rozhodování o svěření dětí do výchovy je zřejmé, které z obou pohlaví bude uvedenými ustanoveními postiženo především. I v případě, že bude zjevné násilí ze strany ženy, nebude to mít při rozhodování žádný význam, protože prvořadým kritériem bude zajištění potřeb nezletilých dětí. Při zjištění násilí na straně muže budou naproti tomu obě ustanovení důsledně naplněna a podpůrně bude přitom navíc odkázáno opět na zájem nezletilých dětí, tentokrát na bydlení v klidném prostředí bez konfliktů mezi rodiči. Obdobně je zřejmé, které pohlaví bude preferováno činností navrhovaných intervenčních center, které by měly být zřízeny podle navrhovaných změn zákona o sociálním zabezpečení a zákona o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení, prováděnou a financovanou na úkor státního rozpočtu. V předposledním odstavci na str. 19 a znovu shora na str. 20 důvodové zprávy se tvrdí, že minimálně z 80% jsou ohroženými osobami ženy, ve zbytku na 20. straně důvodové zprávy se připouští možnost pomoci i mužům a seniorům ohroženým svými potomky. O pomoci mužům však s největší pravděpodobností není uvažováno ve vztahu k ženám, ale při konfliktech mezi nimi navzájem. Tento přístup není v souladu s realitou, zejména když důvodová zpráva již v prvém odstavci na str. 13 počítá s násilím nejen fyzickým, ale i psychickým. Jsou to naopak především muži, kteří i bez zajištění jiného perspektivního bydlení opouštějí pro nesnesitelnost soužití společnou domácnost a stávají se bezdomovci. Jen vrcholem ledovce jsou přitom ti, kteří přespávají na veřejných prostranstvích a kteří jsou nám všem denně na očích. Každý se může přesvědčit, jak málo je mezi nimi žen. Zbytek přespává bez vlastního soukromí střídavě u různých kamarádů nebo v provizorních obydlích jako např. chatkách, karavanech apod. Počet žen mezi nimi je rovněž malý. Na rozdíl od žen se však muž povětšinou nikam o pomoc obrátit nemůže. Musel by být opravdu vážně zraněn, aby nebyl zlehčován či dokonce pro smích. Proto se muži jako ohrožení povětšinou ve statistikách domácího násilí téměř neobjevují. Na str. 27 ve 3. odstavci důvodová zpráva vykládá zákonnou předlohu jako prostředek vyrovnávající příležitosti obou pohlaví při posilování psychicky a sociálně slabší skupiny občanů ohrožené domácím násilím (myšleno žen). Lékaři i psychologové však povětšinou za odolnější jedince považují naopak ženy. Ty mají mj. také. ve srovnání s muži již od útlého věku menší úmrtnost a dožívají se vyššího věku. Podle internetových stránek Ústavu zdravotnických informací a statistiky je počet sebevražedných úmrtí u mužů dlouhodobě cca 5x vyšší než u žen. Z podstatné části se jedná právě o důsledky rodinných krizí. Muži pouze obvykle disponují větší fyzickou silou, která však při většině domácích půtek nehraje rozhodující roli. Pokud se má zákonná předloha týkat i tzv. násilí psychického, tak v tomto směru mají ženy výhodu spočívající ve větší výřečnosti.

Lze předpokládat snahu nestátních neziskových organizací, které iniciovaly vznik poslaneckého návrhu, o maximální personální propojení s navrhovanými intervenčními centry a vliv na jejich činnost obecně i v jednotlivých kauzách. Nedostatku objektivity v činnosti intervenčních center a následně jejich vlivem i v činnosti dalších orgánů se lze obávat i v závislosti na množství skutečně jednoznačných případů v tom kterém období v tom kterém regionu. Je totiž obecnou zákonitostí, že podobné instituce, pokud mají vykazovat činnost a udržet, příp. zvýšit přísun peněz, si případy vyžadující jejich zásahu takříkajíc vyrábějí, není-li jich reálně dostatek. Postačí, aby si žena hledající prostředek, jak se zbavit co nejjednodušeji svého partnera, přišla postěžovat, a zcela neobjektivní mašinerie se uvede do chodu. Muž, kterého budou pracovníci krizového centra při naprosto neurčitém pojmovém vymezení v zákoně (viz dále bod 20/a,b) označovat za násilnou osobu, přitom bude ve skutečnosti sám jejich obětí.

9) Je porušováno právo vlastnit majetek s tím, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu podle čl. 11/1 Listiny základních práv a svobod. Podle návrhu však by mělo být možné vlastníku domu či bytové jednotky zakázáno do nich vstupovat, tedy nejen ho užívat, ale i starat se o ně, zatímco další osoby zdržující se v obydlí po odvolání souhlasu vlastníka bez právního důvodu, by měly mít možnost zde dlouhodobě bydlet a dělat si tu, co jim libo. To je absurdní. Odejít by přece měl ten, kterému obydlí nepatří, nikoli jeho vlastník. Zákonná předloha je v tomto směru zcela nesystémová, neboť se např. nabízí otázka, proč by nebylo možno obdobně institut vykázání použít např. při konfliktech vlastníků sousedních nemovitostí. Vždyť při nich rovněž dochází často k závažným ublížením na zdraví a dokonce i k vraždám. Navíc spolubydlící v domácnosti nesou důsledek svého vlastního rozhodnutí společně bydlet, zatímco vlastník nemovitosti nemůže ovlivnit, kdo se stane jeho sousedem. Spíše by si tedy zasloužil pomoc státního orgánu, pokud by byla z hlediska základních právních principů přijatelná. Vykázání by bylo možné použít také např. při řešení stížností na nájemce sousedního bytu narušujícího noční klid a ohrožujícího tak zdraví sousedů, kteří se kvůli němu nemohou vyspat. Právě tak při napadání mezi sousedy ve společných prostorách domu. Obdobně by bylo lze uvažovat o úpravě možnosti zasahovat libovolně do řady dalších občanskoprávních vztahů, obrátit tak celý právní systém naruby, všechny právní jistoty vniveč a umožnit neomezenou represivní ingerenci policistů a dalších osob v postavení veřejných činitelů. Vykázanému by dále bylo realizací zákonné předlohy zabráněno naplňovat své vlastnické právo k věcem v obydlí. Konečně pak by byl i zcela diskvalifikován v obvyklých tahanicích o tyto věci, které se bývalí partneři snaží odvézt jinam, kam k nim druhý nebude mít přístup. Během jeho nepřítomnosti má druhý možnost obydlí tzv. "vybílit". Podle navrženého § 21c/7 zákona o PČR i podle navrženého § 273b/20, 21 občanského soudního řádu má být sice vykázanému umožněno, aby si z bytu okamžitě odvezl své osobní cennosti a dokumenty a věci, které slouží jeho osobní potřebě, později pak věci nezbytné k podnikání a výkonu povolání. Toto ustanovení však nebude lze z větší části realizovat, pokud spolubydlící bude tvrdit, že věci, které si chce vykázaný odvézt, nejsou jeho. Prostor pro dokazování přitom totiž nebude žádný. Další překážkou naplnění tohoto ustanovení bude v podstatné části případů nemožnost získat vhodný prostor pro přestěhování z důvodů časových či finančních. A jak si vůbec může vykázaný své věci odvézt, když nemá možnost si je předem připravit, vytřídit, zabalit a zajistit si odvoz, ale musí k tomu dojít okamžitě? Věci nezbytné k podnikání a výkonu povolání sice může odvézt později, ale policista či soudní vykonavatel s ním asi těžko bude ochoten trávit v bytě celý den, než si je připraví.

10) Je porušováno právo svobodně podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26/1 Listiny základních práv a svobod. Z textu důvodové zprávy na str. 30 ve 2. odstavci vyplývá, že vykázání se má týkat i prostor využívaných k podnikatelské činnosti, pokud ho nelze dostatečně oddělit. Tím by přirozeně vznikla řada dalších právních problémů v důsledku neplnění závazků z podnikatelské činnosti. Mimo jiné nároky na náhradu škody, penále, smluvní pokuty, úroky z nesplácených úvěrů atd. Stát je povinen působit k plnění právních závazků a nikoli naopak tomu bránit. Na str. 27 v předposledním odstavci důvodová zpráva v tomto směru nemístně argumentuje vyšším zájmem státu na ochraně ohrožené osoby oproti zájmu na ochraně osoby násilné. Neplněním závazků z podnikatelské činnosti jsou totiž ohroženy další osoby nemající se vzájemným vztahem spolubydlících nic společného. Zpravidla bude otázkou, zda ohrožení spolubydlícího bude vůbec té intenzity, aby bylo srovnatelné s ohrožením třetí osoby či dokonce většího počtu třetích osob z neplnění smluvních závazků. Například opravář pracující v bytě nebude moci dokončit speciální úpravu kamery určené pro zahraniční expedici odjíždějící nazítří. Vykázání přitom mohlo předcházet třeba jen drobné zranění vzniklé v důsledku toho, že manželka opraváři znemožňovala pracovat nadávkami, strkáním či jinak a on se ji snažil vytlačit z místnosti, aby měl klid. Policistovi to ovšem vylíčila jinak, ten má k dispozici pouze tvrzení proti tvrzení, ale z nějakého důvodu se rozhodne jí uvěřit. Nebo situaci vyhodnotí tak, že opravář na nadávání reagoval nepřiměřeně a měl se bránit jenom slovně. I když srovnatelnost bude dána, za obecně méně problematické řešení by bylo lze považovat odstěhování osoby považované ať již důvodně či nedůvodně za ohroženou. Na rozdíl od vykázaného by se alespoň mohla na vystěhování připravit.

11) Je porušováno právo na zajištění základních životních podmínek vyplývající z čl. 30/1 Listiny základních práv a svobod. Je jisté, že bydlení mezi základní životní podmínky patří. Zákonná předloha se však nezabývá konkrétněji ani možností jakéhokoli náhradního provizorního řešení. Pouze v navrženém § 21c/6 zákona o PČR je stanovena vágní povinnost vykazujícího policisty poskytnout vykázané osobě informace o možnostech dalšího ubytování. Z této formulace však nelze jednoznačně dovodit nárok na zajištění takovéhoto ubytování ani jeho základní náležitosti. Takže by nejspíše policista učinil povinnosti zadost např. i tehdy, pokud by pouze odkázal na nabídku hotelových služeb přesto, že vykázaný nemá momentálně u sebe žádné peníze a navíc potřebuje uložit množství věcí, s nimiž jej do hotelu nepustí.

12) Je znemožňována realizace práva obou rodičů na rovnocenný podíl při výkonu rodičovské zodpovědnosti podle 34/1 zákona o rodině i čl. 5 dodatkového protokolu č. 7 Evropské úmluvy o lidských právech. K posunu této proporcionality smí legálně dojít až rozhodnutím soudu o svěření dětí do výchovy jednoho z rodičů. Ve sporech o děti by však realizace zákonné předlohy vedla při zneužití institutu vykázání k okamžitému naprostému vyloučení jednoho z rodičů z péče o děti a posléze k jejich prakticky nevyhnutelnému svěření do výchovy toho, kdo s nimi zůstal v bytě. Zákaz setkávání a navazování kontaktů by bránil i pouhému styku s dětmi vč. možnosti jej upravit soudně.

13) Předběžná opatření bez projednání podle § 74 a násl. občanského soudního řádu mají být vydávána při potřebě zatímní úpravy poměrů zároveň s uložením povinnosti navrhovateli podat návrh ve věci samé (§ 76/3 občanského soudního řádu), který řádně projednán bude. Podle zákonné předlohy však mají být soudem bez projednání vydávána předběžná opatření tohoto typu, aniž většinou následné podání jakéhokoli návrhu ve věci samé, který by měl být projednán, bude přicházet v úvahu. Tak konkrétně např. příslušníku domácnosti výlučného vlastníka domu či bytu, event. výlučného nájemce bytu žádný nárok ve vztahu k obydlí, jehož by se mohl soudní cestou domáhat, nepřísluší. Důvodová zpráva na straně 34 nahoře nesprávně považuje v této souvislosti za řízení ve věci samé řízení rozvodové, řízení o neplatnost či neexistenci manželství či řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, ačkoli tato řízení bytovou otázku neřeší. Tato řízení nadto nepřicházejí v úvahu u spolubydlících, kteří nejsou manžely či rodiči společných nezletilých dětí.

14) Navrženým časovým upřednostněním rozhodnutí o vykázání a zákazu setkávání a navazování kontaktů včetně jejich výkonu by byli neodůvodněně znevýhodňováni navrhovatelé v dalších předběžných řízeních, kteří by v důsledku toho museli na vyřízení svých návrhů čekat o to déle. Předběžná opatření podle § 74 a násl. občanského soudního řádu mají být totiž vždy vydávána pouze ve věcech, které nesnesou odkladu. Obvykle se také jedná o objektivně závažnější problémy, než že si např. rozhádaní manželé nafackují. Pořadí vydání rozhodnutí i pořadí při jejich výkonu má odpovídat pořadí podání jednotlivých návrhů. Předběžná opatření o vykázání a o zákazu setkávání a navazování kontaktu by však měla být podle navrženého znění § 75/4 občanského soudního řádu vydávána do 48 hodin, zatímco obecně platí podle téhož ustanovení lhůta 7mi dnů. Výkon těchto rozhodnutí by měl být podle navrženého § 273b/19 občanského soudního řádu prováděn bezodkladně, zatímco pro výkon ostatních předběžných opatření nic takového stanoveno není.

15) Navrhované uzákonění možnosti soudním rozhodnutím zrušit právo společného nájmu za trvání manželství je v rozporu se základní povinností manželů žít spolu (§ 18 zákona o rodině). Pokud manželé spolu žít nechtějí, je namístě spíše rozvod než navrhované nestandardní řešení. Jistěže existuje řada manželů, kteří spolu nežijí a nechtějí se rozvádět. Jako stav vzniklý dobrovolným opuštěním společné domácnosti jedním z manželů nebo v důsledku toho, že společná domácnost vůbec nebyla založena, je to respektovatelné. Něco jiného je ale požadavek, aby takovýto prvotně protiprávní stav konstituoval svým rozhodnutím proti vůli jednoho z manželů soud, jehož činnost má naopak směřovat k zajištění souladu mezi právní úpravou a realitou. Povinnost spolu žít má být sice podle téhož ustanovení naplňována způsobem, při kterém bude vzájemně respektována lidská důstojnost a vytvářeno zdravé rodinné prostředí, to však neznamená, že při nedodržení způsobu realizace zákonné povinnosti by soud měl postupovat způsobem znemožňujícím za trvání této povinnosti její realizaci vůbec. Zrušení práva společného nájmu bytu by proto vždy měl předcházet rozvod manželství tak, jak je tomu podle dosavadní úpravy.

16) Podle návrhu má být pouze v souvislosti s domácím násilím zaveden dosud v českém právu obecně neexistující institut zákazu setkávání a navazování kontaktů, i když právě v této oblasti lze jeho aplikaci považovat za nejproblematičtější. Zákaz setkávání a navazování kontaktů by totiž obecně byl použitelný jako ochrana před útoky proti konkrétní osobě, nikoli tedy pouze před domácím násilím. Ovšem právě v tomto posledním případě je nejvíce problematický, neboť společné vlastnictví, společná práva a závazky, společné rodičovství a další příbuzenské vztahy nutně vzájemnou komunikaci vyžadují.

17) V části novelizující občanský zákoník návrh výrazněji znevýhodňuje výlučného nájemce bytu uzavírajícího manželství oproti nesezdaným párům, ač by tomu mělo být naopak. Na rozdíl od založení společné domácnosti s nesezdaným partnerem totiž uzavřením manželství podle § 704/1 občanského zákoníku automaticky vznikne společný nájem, který však může být jak po rozvodu, tak podle návrhu § 705a občanského zákoníku nově i za trvání manželství zrušen rozhodnutím soudu ve prospěch druhého manžela, který původně žádný byt neměl. Zatímco v současné úpravě je zakotveno právo na bytovou § 712/3 občanského zákoníku), podle návrhu § 712 /7 občanského zákoníku má být umožněno zrušit soudně společný nájem bez nároku na bytovou náhradu, event. takový nárok zrušit dodatečně. Zatímco v některých jiných místech se nebude jednat o následek příliš bolestivý, v Praze je možnost opatření nového bydlení podmíněna vysokými finančními náklady, které jsou v řadě případů nad rámec možností dotčeného.

18) Umožnění okamžitého a trvalého vystěhování jednoho manžela proti jeho vůli na návrh druhého likviduje motivaci k hledání kompromisů a dále by zvyšovalo rozvodovost. K okamžitému vystěhování by posloužil institut vykázání, k pokračování takto vzniklého stavu natrvalo pak zrušení společného nájmu bez bytové náhrady. Vůle ke kompromisu zpravidla chybí, má-li jedna strana možnost získat na úkor druhé vše a ihned.

19) Návrh je v rozporu s požadavkem minimalizace retroaktivity působící v neprospěch účastníků právních vztahů. V zájmu právní jistoty občanů by změny právních norem pokud možno neměly mít za následek zásadnější změny v důsledcích majetkoprávních úkonů oproti těm, které byly v okamžiku těchto úkonů jejich účastníky předvídány. Ovšem navržené §§ 705a a 712/7 občanského zákoníku by takovouto změnu způsobovaly. Původní výlučný nájemce bytu, který se za dosavadní právní úpravy rozhodoval, zda s partnerem uzavřít manželství, či žít ve společné domácnosti bez uzavření manželství, počítal pouze se vznikem práva společného nájmu bytu manžely k okamžiku uzavření manželství (§ 704/1 občanského zákoníku), spojeným s rizikem jeho pozdějšího soudního zrušení po rozvodu sice ve svůj neprospěch, ale s právem na bytovou náhradu (§ 712/3 občanského zákoníku). Nemohl předpokládat v zákonné předloze navrhovanou možnost, že o byt přijde bez bytové náhrady a že se tak může stát i za trvání manželství. Je pravděpodobné, že s takovýmto předpokladem by se větší počet z adeptů na vstup do manželství raději rozhodl pro soužití bez jeho uzavření.

20) Návrh je v rozporu s požadavkem maximální určitosti právních ustanovení a z toho plynoucí předvídatelnosti způsobu jejich aplikace a maximálního omezení možnosti zvůle a šikany veřejných činitelů při jeho výkladu.

a) V navržených § 21a/1 zákona o PČR či § 76b/1 občanského soudního řádu se neurčuje forma a nezbytná míra intenzity hrozícího útoku proti zdraví, svobodě nebo lidské důstojnosti podmiňující použití institutu vykázání. Útoku proti lidské důstojnosti se totiž lze dopustit i jen nadávkou, útoku proti svobodě např. i jen omezením možnosti pohybu v bytě, zdraví lze ohrozit i jen tím, že je způsoben stres (zejména např. u kardiaka či osoby psychicky labilní). Neuvádí se např. ani, zda se má jednat o intenzitu odpovídající trestnému činu, či pouze přestupku. Přívlastek "závažný" je v tomto směru nepostačující, protože není v platné úpravě používán způsobem, který by umožňoval srovnání. Právní jistota ovšem vyžaduje, aby občan věděl, kam až může při prosazování, resp. bránění svých potřeb a zájmů zajít, aniž by za to byl konkrétním způsobem postihován.

b) V navržených § 21a/1 zákona o PČR a § 76b/1 občanského soudního řádu se neřeší, zda vykázání jednoho ze spolubydlících je namístě též v případech oboustranného napadání, či nikoli a podle jakých pravidel. Co například když jeden z manželů ruší druhého ve spánku a ten se jej snaží od toho odradit tím, že jej udeří? Popřípadě tím, že se druhému, který ho ruší provozem televizního přijímače, snaží násilím tento přijímač vzít a odnést?

c) V navrženém znění §§ 142/1, 149/3, 705/3, 705a a 712/7 občanského zákoníku se vůbec nevysvětluje pojem "násilné chování". Přitom např. ve smyslu trestního zákona je násilím rozuměn výlučně útok vedený za použití fyzické síly, v 1. odstavci na str. 13 důvodové zprávy je uvažováno i o násilí fyzickém i psychickém v 1. odstavci na str. 16 důvodové zprávy mimoto dokonce o násilí sexuálním. To je pojem už úplně nesrozumitelný, má-li jít o specifickou formu násilí, které není ani fyzické ani psychické. Důvodová zpráva ovšem není závazná. Obdobně jako shora pod bodem a) chybí také určení míry intenzity stejně jako to, zda může jít o jednání jednorázové, či zda je třeba jeho pokračování a v jakém rozsahu. Je právně nežádoucí vyvozovat tak zásadní důsledek, jakým je definitivní ztráta bytu bez náhrady, z tak nejasně vymezené podmínky.

d) Chybí bližší definice pojmu "společné obydlí" např. v tom směru, zda v případě domu kolaudovaného na dvě či více bytových jednotek, avšak užívaného bez rozdělení na jednotky ve smyslu zák 72/1994 Sb. pouze členy jedné rodiny se má vykázání vztahovat na celý dům, či pouze některou z jeho bytových jednotek, do níž by se mohla ohrožená osoba uchýlit. Obdobně není jasné, zda pojem zahrnuje i pozemek a vedlejší stavby patřící k domu.

e) Různý výklad připouští oprávnění zakázat vstup do bezprostředního okolí obydlí podle navržených § 21a/2, 3 zákona o PČR a § 76b/13/a občanského soudního řádu. Co je to bezprostřední okolí např. bytu - prostor před vchodem, patro, celý dům, ulice, několik ulic? Může si vykázaný chodit vybrat schránku na dopisy, navštívit sousedy atd. ?

f) V zákonné předloze chybí konkretizace pojmu "věci osobní potřeby", použitého v §21c/5 zákona o PČR a § 273b/20 občanského soudního řádu. Bylo by zapotřebí přinejmenším demonstrativního výčtu. Zahrnuje tento pojem např. knihy?

g) Absurdním se z hlediska možnosti různých výkladů jeví zavedení povinnosti zdržet se setkávání s navrhovatelem a navazování kontaktů s ním. Je snad vykázaný povinen utíkat opačným směrem před navrhovatelem, jakmile jej uvidí jít proti sobě na ulici, nebo musí přejít na druhý chodník, či postačí, když se mu vyhne na vzdálenost např. dvou metrů? Smí se mu přitom podívat do očí? Co když budou nadále oba bydlet v jedné vesnici a budou ráno cestovat stejným autobusem do práce?

h) Hranice zákazu navazování kontaktů. Absolutní realizace zákazu není možná již s ohledem na společný byt, společný majetek, další společná práva a závazky, společné děti další příbuzenské vztahy atd. A na základě čeho se má porušení jednotlivých povinností s tak nezřetelnými hranicemi prokazovat - na základě výpovědí příbuzných a známých stranících jednomu, či druhému?

ch) Návrh nestanoví, zda je přípustné opětovné vykázání z obydlí po uplynutí původní lhůty a návratu vykázaného do obydlí.

i) Není zřejmé ani přibližně, co jsou to odůvodněné případy pro prodloužení trvání vykázání podle navrženého § 76b/16 občanského soudního řádu.

21) Návrh je v rozporu s požadavkem, aby v zájmu právní jistoty byly závažné majetkoprávní důsledky spojovány především se skutečnostmi jednoznačně objektivně zjistitelnými. Právní praxe např. již v minulosti rezignovala na možnost objektivně naplnit dřívější právní úpravu, podle níž měl soud v rozvodovém řízení povinnost zjistit vinu na rozvratu manželství. V důsledku toho kritérium této viny zmizelo i z dalších právních ustanovení. Nyní by se však v rozporu s tím podle navrženého § 705a občanského zákoníku mělo nově rozhodovat při rušení práva společného nájmu bytu podle toho, zda se další soužití manželů stalo nesnesitelným v důsledku násilného chování jednoho z nich vůči druhému. V podstatě jde o obdobu dřívějšího hodnocení viny. I kdyby nebylo problému spočívajícího v nevyjasněnosti pojmu "násilné jednání" (viz shora bod 20/b), útržkovitost možných zjištění o okolnostech intimního rázu zpravidla skutečně objektivní závěr v tomto směru neumožňuje. Blíže to bylo vyloženo v obecném úvodu na straně 1. V navrženém znění §§ 142/1, 149/3, 702/2, 705/3 a 712/7 občanského zákoníku se na rozdíl od jeho citovaného § 705a počítá pouze s tím, zda se jeden z účastníků dopouštěl násilného chování vůči druhému, pravděpodobně však i zde by měla být myšlena jednostranná vina.

Zákonná předloha obsahuje kromě shora uvedených rozporů se základními občanskými právy a základními zásadami našeho právního řádu ještě další rozpor nižší intenzity. Nerespektuje totiž naplnění zákona č. 246/1992 Sb. o ochraně zvířat proti týrání dodržováním povinnosti vykázaného pečovat náležitě o zvířata, která mu patří a nacházejí se v obydlí. Vykázaný si podle navržených § 21c/1 zákona o PČR a § 273b/20 občanského soudního řádu smí bezprostředně při opuštění bytu s sebou vzít pouze své osobní cennosti a dokumenty a věci sloužící jeho osobní potřebě, později pak ještě věci nezbytné pro podnikání a výkon povolání. Vyjma snad slepeckého psa zvířata zřejmě nepatří mezi věci osobní potřeby.

Mezi věci nezbytné k výkonu povolání by mohla patřit pouze zvířata užitková, pokud by to vyplývalo z charakteru konkrétní podnikatelské činnosti. Vykázaný nadto nemusí mít kam zvířata narychlo odstěhovat, i kdyby mu v tom příslušný orgán nebránil.

V návrhu je také řada zjevných rozporů či přímo nesmyslů legislativně technického charakteru:

1) Podle navrženého § 21b/2 zákona o PČR se má následné písemné vyhotovení již sděleného rozhodnutí o vykázání z obydlí doručit mj. i vykázanému. Není však jasné, na jakou adresu, když ten do svého bydliště v té době již nebude smět. Podle § 24/2 správního řádu je uložení zásilky určené osobě, která nebyla doručovatelem zastižena, účinné pouze v případě, že se tato osoba na adrese zdržuje. Obdobně je tomu podle § 46/2 a 4 občanského soudního řádu, takže není jasné, kam doručovat soudní rozhodnutí o vykázání podle navrženého § 76b občanského soudního řádu. Bez předchozího doručení není přitom předběžné opatření vykonatelné (§ 171/1, 2 občanského soudního řádu).

2) Podle navrženého § 21d/9 zákona o PČR se má doba policejního vykázání podáním návrhu na vydání předběžného opatření podle občanského soudního řádu prodlužovat až do právní moci rozhodnutí soudu o tomto návrhu, což by bylo v rozporu s jeho předběžnou vykonatelností. Všechna usnesení podle občanského soudního řádu jsou totiž ze zákona předběžně vykonatelná od jejich doručení či uplynutí lhůty k plnění (§ 171/1,2 občanského soudního řádu) bez ohledu na to, kdy nabudou právní moci. Ta nastává buď marným uplynutím 15tidenní lhůty pro odvolání nebo v případě podání odvolání doručením rozhodnutí odvolacího soudu. Proč by v mezidobí mezi doručením a právní mocí usnesení o vydání předběžného opatření mělo být vykázání založeno na dvou různých rozhodnutích? Co když tato rozhodnutí nebudou obsahově totožná, které z nich bude mít přednost? Návrh neřeší, zda v případě doručení soudního rozhodnutí o vykázání před uplynutím 10tidenní lhůty vykázání podle předchozího policejního rozhodnutí má platit vymezení rozsahu vykázání podle rozhodnutí policejního, či soudního. Tato situace je přitom velmi pravděpodobná, neboť podle navrženého znění § 75/4 občanského soudního řádu musí být o návrhu na vydání předběžného opatření rozhodnuto do 48 hodin.

3) Podle navrženého § 74/4 občanského soudního řádu má být k rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření příslušný soud, který je příslušný pro obvod (okres) navrhovatele. Zjevně je to nedopatřením převzato ze stávajícího znění téhož ustanovení, které ovšem nyní dopadá na odlišný - tzv. nesporný typ řízení, v němž nejsou strany ve smyslu navrhovatele a odpůrce. Podle návrhu však se má totéž ustanovení týkat jak původního nesporného typu řízení, tak nově i tzv. řízení sporného o vykázání a zákazu setkávání a navazování kontaktů. Použité výrazy se především neshodují se stávající jednotnou terminologií občanského soudního řádu pro sporná řízení. Správně by ustanovení mělo znít: "…je příslušný obecný soud navrhovatele." Především však takováto vyjímka z obecného pravidla podle § 74/3 občanského soudního řádu nedává žádný smysl už jen proto že bydliště obou účastníků v těchto případech budou vždy totožná. Obecné pravidlo obsažené v § 74/3 občanského soudního řádu stanoví, že příslušným k nařízení předběžného opatření je soud, který je příslušný ve věci samé.

4) Podle navrženého § 74/4 občanského soudního řádu má být po nařízení a výkonu předběžného opatření věc neprodleně předána soudu příslušnému podle stávajícího § 88/a) či b) občanského soudního řádu. I toto je zjevně nedopatřením převzato ze stávajícího znění. Ve vztahu k řízení o vykázání a zákazu setkávání a navazování kontaktů to však nedává smysl, neboť na rozdíl od obdobného postupu u původně myšleného předběžného opatření podle § 76a občanského soudního řádu není co předávat. Předběžné řízení bude totiž právní mocí předběžného opatření ukončeno a případné další řízení by mohlo být zahájeno jedině podáním žaloby k soudu příslušnému k rozhodování ve věci samé.

5) Podle navrženého § 76b/15 občanského soudního řádu lze předběžné opatření vydat i tehdy, pokud nebylo zahájeno řízení ve věci samé. Toto ustanovení nedává smysl, neboť všechna ustanovení § 74 až § 77 občanského soudního řádu se tak jako tak týkají výlučně předběžných opatření vydávaných před zahájením řízení ve věci samé. To je výslovně uvedeno v § 74/1 občanského soudního řádu.

6) V navrženém znění § 142/1 obč. zákoníku nedává žádný smysl poslední věta, podle níž by soud měl přihlédnout k násilnému chování jednoho ze spoluvlastníků při rozdělení výtěžku z prodeje společné věci podle podílů. Rozdělení je ovšem pouze účetní operace, nic víc, při čem by bylo myslitelné k čemukoli přihlížet.

7) Nově navržená věta v § 702/2 občanského zákoníku jazykově nenavazuje na stávající text a měla by z tohoto hlediska začínat až slovem "Přihlédne…."

Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.

Za podporu děkujeme.