Syndrom zavrženého rodiče

MUDr. Jaroslav Jedlička, CSc.

Syndrom zavrženého rodiče (SZR) je jedna z forem psychického týrání dítěte spadajícího pod syndrom zneužívaného a zanedbávaného dítěte, tzv. syndrom CAN ("Child Abuse nad Neglect"), který se vyznačuje tím, že dítě je proti jednomu rodiči popouzeno do takové míry, že samo aktivně začne vyvíjet takovou vlastní dynamiku postojů vůči druhému rodiči, že ho nakonec zcela odmítne a zavrhne.

Syndrom zavrženého rodiče neexistuje bez rodiče popouzejícího, jemuž je dán volný prostor k takové formě úsychické manipulace s dítětem, že u dítěte dojde ke změně jeho postoje (často nápadně rychlé a radikální) k druhému rodiči, a to mnohdy od velmi pozitivního k naprosto odmítavému.

Syndrom zavrženého rodiče stejně jako mírnější formy popuzování dítěte (bez popsaného vývoje vlastní dynamiky postojů vůči druhému rodiči) plně spadá definici Rady Evropy pro týrání dítěte. Citové týrání je radou Evropy definováno jako "chování, které má vážný negativní vliv na citový vývoj dítěte a vývoj jeho chování. Vystavování dítěte násilí nebo vážným konfliktům doma, násilná izolace, omezování dítěte, vyvolávání situace kdy má skoro stále pocit strachu, což může způsobit citové ublížení". Dítě s rozvíjejícím se SZR či rozvinutým SZR bývá obvykle od jednoho rodiče úmyslně izolováno, omezováno ve svém přirozeném vztahu s druhým rodičem a je u něj vyvoláván strach z kontaktu s druhým rodičem.

Přítomnost SZR splňuje definici týrání dítěte tak jak ji formulovali Dunovský, Dytrych a Matějček (1), kdy se jedná o "jakékoliv nenáhodné, preventabilní, vědomé či nevědomé jednání rodiče, vychovatele anebo jiné osoby vůči dítěti, jež je v dané společnosti nepřijatelné nebo odmítané a jež poškozuje tělesný, duševní i společenský stav a vývoj dítěte, případně způsobuje jeho smrt".

Po stránce medicínské spadá Syndrom zavrženého rodiče do základní klasifikace T 74 "Syndromy týrání", podpůrné klasifikace Z 55 - 65 "Osoby s potencionálně ohroženým zdravím ve vztahu k socioekonomickým a psychologickým okolnostem" (2).

Navození SZR je v rozporu s blahem dítěte tak jak jej definuje Úmluva o právech dítěte (3) m.j. v čl. 9 a čl. 16. Výroky dětí se SZR je třeba interpretovat velmi opatrně, neboť výroky nejsou "formulací vlastních názorů dítěte", ale indukovanými názory a postoji programujícího rodiče, které dítě nekriticky přejímá. Názory dítěte se SZR nejsou nikdy projevem jeho svobodné vůle, ale důsledkem manipulace připomínající tzv. vymývání mozku ( tzv. "brainwashing"). U těžké formy SZR se nezřídka vyskytuje např. smyšlené obvinění ze sexuálního zneužívání zavrženým rodičem

SZR rovněž splňuje definici zanedbávání Rady Evropy (4), neboť "citové zanedbávání" je definováno jako neuspokojování citových potřeb dítěte, a to pokud se týče náklonnosti i pocitu dítěte, že někam patří". Je zřejmé, že "zavržení" rodiče v sobě zahrnuje to, že dítě necítí potřebu jakkoliv patřit k "zavrženému" rodiči, a to na podkladě manipulace s jeho psychikou.

Důležité si je uvědomit, že ponechávání prostoru pro rozvoj syndromu zavrženého rodiče ze strany těch orgánů, které jsou vytvořeny pro pomoc a ochranu rodin splňuje definici "systémového týrání dítěte" Rady Evropy (4). Děti se SZR, jimž tyto orgány neposkyutují účinnou pomoc jsou tedy týrány měrou dvojnásobnou. Čím je dítě závislejší na jednom rodiči, tím snadněji syndrom zavrženého rodiče vzniká a fixuje se.

Syndrom sám byl v České republice do roku 1996 znám jen velice málo, a to až do doby kdy Ministerstvo práce a sociálních věcí vydalo metodickou publikaci "Syndrom zavrženého rodiče" (6), což je překladová a zkrácená verze publikace amerického psychiatra Richarda A. Gardnera nazvaná "Parental Alienation Syndrome" (5). Publikaci přeložil PhDr. E. Bakalář, CSc., který na téma SZR publikoval celou řadu sdělení (7-9).

Gardner sám definoval v 80. letech 20. století syndrom zavrženého rodiče jako "stav, kdy u dítěte dojde k odklonu od jeho dosavadních zkušeností s oběma rodiči a vytvoří se u něj jakási šablona "černo-bílého" vidění vlastních rodičů - jeden rodič (popouzející) je ideální a bez chyb a druhý (zavržený) naopak zlý, bez jakýchkoliv kladných vlastností"

Další ze známých definic SZR zní takto: "O syndromu zavrženého rodiče hovoříme dojde-li k vypěstování nekompromisně kladného příklonu dítěte k jednomu - tomu hodnému, milovanému - rodiči a současně k nekompromisnímu zavržení druhého rodiče, toho zlého, nenáviděného. Děje se tak v rámci rodičovských sporů o svěření dítěte nebo o styk s dítětem" (10). .

Typické pro SZR je, že po určité době manipulace si dítě samo udržuje toto narušené vnímání a popouzející rodič již tyto postoje nemusí nijak "posilovat". Naopak dítě samo si začne vytvářet takové scénáře, kterými se zalíbí popouzejícímu rodiči, neboť zjistí, že cokoliv negativního sdělí o svém druhém rodiči je tím prvním vnímáno s "pozitivní" odezvou.

Důležitým diagnostickým kritériem je, že u dítěte se SZR existuje taková míra obviňování a nenávisti vůči vlastnímu rodiči, která je zcela nepřiměřená nedostatkům tohoto rodiče. Dítě se učí projevovat nenávist vůči jak vlastnímu rodiči tak i dalším blízkým osobám z jeho okruhu.

Diagnostická kritéria SZR jsou založena na 8 kritériích a symptomatických projevech, které nemusejí být vždy všechny přítomny současně:

Diferenciální diagnóza SZR podle míry přítomnosti symptomatických příznaků je následující (8):

Odhaduje se, že SZR postihuje v České republice ročně kolem 7.000 dětí (11), počet popuzených dětí kolem 15.000 dětí (9), a to z 30-40.000 dětí, kterých se každoročně týká rozvod rodičů! Tato forma psychického týrání se nejčastěji vyskytuje tam, kde jsou spory o to, kým bude dítě vychováváno a s kým bude žít, s kým se smí či nesmí stýkat. Tato situace existuje v mnoha rodinách v rozvodovém řízení (2).

Jaké jsou hlavní nežádoucí důsledky SZR ?

• Dítě ztrácí jednoho rodiče a stává se polosirotkem
• Zdeformuje se u něj psychoemocionální vývoj
• Dítěti je odebrán vhodný a potřebný model k převzetí sexuální identity
• U dítěte je narušen vztah k přirozeným autoritám
• Dítěti je znemožněno zažít model civilizované domluvy
• Dítě ztrácí část (polovinu) své vlastní identity
• "Brainwashingem" dochází k vytvoření nové zdeformované a patologické identity dítěte

Po stránce právní je dítě poškozováno na svých základních lidských právech zaručených mu Úmluvou o právech dítěte a Zákonem o rodině (§ 26 odst. 4 ZR).

Obecní úřad je povinen dle zákona č. 359/1999 Sb. (§ 10) hlásit obecnímu úřadu s rozšířenou působností jakékoliv podezření na SZR v rámci oznamovací povinnosti CAN (2).

U dětí s prokázaným SZR či s podezřením na SZR by mělo být postupováno podle platného Metodického pokynu MPSV k postupu obecních úřadů s rozšířenou působností při poskytování pomoci ohroženým dětem ze dne 2.1. 1995, v platném znění ze dne 1.1. 2003 (12):

1. Je-li nepříznivý vývoj dítěte ohrožen (to je v případě SZR vždy), je obecní úřad s rozšířenou působností povinen podat neprodleně soudu návrh na vydání předběžného opatření podle ustanovení § 76a Občanského soudního řádu.

2. Je-li neodkladné provedení vyšetřovacího nebo léčebného výkonu nezbytné k záchraně zdraví nezletilého dítěte (u všech dětí s podezřením na SZR je nezbytné diagnózu vyloučit či potvrdit co nejdříve) a rodič odpírá podrobit dítě těmto výkonům, zabezpečí obecní úřad obce s rozšířenou působností v součinnosti s lékařem přijetí dítěte do zdravotnické ústavní péče.

Každému dítěti s podezřením na syndrom CAN, tedy i SZR, zařídí Orgán sociálně-právní ochrany dítěte hospitalizaci na dětském oddělení nemocnice (2). Diagnózu stvrzující podezření na CAN resp. SZR dokáže stanovit až multidisciplinární tým odborníků (2).

U dětí se SZR jsou doporučována, a to v závislosti na stupni SZR, následující právní resp. terapeutické opatření:

Těžké formy SZR vyžadují oddělení dítěte od programujícího rodiče a jeho zařazení do programu reintegrace v rámci lůžkového zařízení. Psychoterapii provádí odborník na SZR, léčba může trvat až 2-3 měsíce. Bezpodmínečně je třeba zamezit další indoktrinaci ze strany programujícího rodiče a zajistit, aby dítě po návratu z reintegračního pobytu nebylo znovu psychicky manipulováno.

Bránění oprávněnému rodiči ve styku s dítětem je podle §27 odst. 2 Zákona o rodině považováno za změnu poměrů vyžadující nové rozhodnutí o výchovném prostředí. Z hlediska právního lze na psychické poškozování dítěte hledět jako na týrání svěřené osoby podle § 215 Trestního zákona, přičemž podmínkou není, aby u poškozeného dítěte vznikly následky na zdraví (9).

Literatura:

1. Dunovský, J., Dytrych Z., Matějček, Z.: Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. Grada Publishing, Praha 1995
2. Biskup, P.: Syndrom zanedbávaného, zneužívaného a týraného dítěte, v: Doporučené postupy pro praktické lékaře, Ministerstvo zdravotnictví, Praha 2001
3. Úmluva o právech dítěte, v: ÚZ, Praha 1995
4. Definice týrání podle Zdravotní komise Rady Evropy. Děti a my, 1993, 4. 4, s. 9
5. Gardner, R. A.: Syndrom zavrženého rodiče, MPSV, Praha 1996
6. Gardner, R.A.: Parental Alienation syndrome. Cresskil, New Jersey, 1992
7. Bakalář, E.: Syndrom zavrženého rodiče I. Psychologie Dnes, 2003
8. Bakalář, E.: Syndrom zavrženého rodiče II. Psychologie Dnes, 2003
9. Bakalář, E., Novák, D.: Syndrom zavrženého rodiče v České republice. www.iustin.eu
10. Kodjoe, U.O., Koeppel, P.: The Parental Alienation Syndrome (PAS) Der Amtsvormund, Heidelberg 1998
11. Kozáková, P.: Syndrom zavrženého rodiče - diplomová práce. Evangelická akademie, Praha 1998
12. MPSV: Metodický pokyn MPSV ze dne 2.11. 1995, MPSV, Praha 1995

Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.

Za podporu děkujeme.