Jak neublížit dítěti, když se rodiče nesnášejí

Věra Uhrová, Vlasta Tylmanová,Právo, 1. 8. 2002

Čtyřiadvacet hodin čistého času za rok může nyní podle úterního rozhodnutí soudu vidět svou dvouapůlletou dceru muž z Trutnova. Ať už jsou okolnosti případu jakékoli, vyvolává soudní verdikt celou řadu otázek. Ta kardinální ale zní: lze v takových případech vůbec rozhodnout tak, aby se obětí sporu rodičů nestalo právě dítě?

"Je smutné, když si rodiče vyřizují účty prostřednictvím svých dětí, což je dost častý případ, a když se zlobí na dítě za to, že má rádo druhého rodiče a štve ho proti němu," řekla Právu předsedkyně Fondu ohrožených dětí Marie Vodičková. Podle jejích slov není pro výchovu dítěte v neúplné rodině správné, aby před ním jeden rodič třeba pomlouval druhého. Protože dítě si uvědomuje, že pomlouvaný je přese všechno jeho rodič, že má takzvaně jeho krev, jeho geny. "A jakmile se jeden z rodičů před dítětem ponižuje a nadává se mu a vytváří se jeho obraz jako zločince, tak to samozřejmě má velice negativní vliv na sebeúctu a sebehodnocení toho dítěte," dodala Vodičková. V turnovském případě jde však o dítě velmi malé, které svého otce Richarda Hakla zatím prakticky nezná. Matka dítěte, Marcela Doležalová, je totiž přesvědčena, že má dobré důvody, proč dceři jejího biologického otce vymazat z hlavičky.

Strýčkem vlastních dětí

"Soud by měl vždy moudře rozhodnout, nějakým způsobem to zařídit tak, aby dítě neztrácelo ani mámu ani tátu. Ale soudci jsou tady z jedné třetiny titíž, jako byli za komunistů. A ti si to usnadnili už tenkrát, když se po druhé světové válce množily rozvody. Domluvili se, aby si zjednodušili práci, že to dítě vždycky dají mámě, pokud nebude prokazatelně závadová. A tomu tátovi, když nebude ,,zlobit", dají dva dny za 14 dní. Čili toto se drží stále a vlastně devadesát procent rozvádějících se otců přichází o dítě, protože když se s dítětem jde jeden den nebo dva dny za 14 dní, tak se z vás stává strýček nebo navštěvovatel vlastních dětí, a už vůbec ne vychovatel," říká k problému Karel Miffek, předseda Sdružení za dodržování práv dětí a rodičů v ČR. Připomněl výzkum v USA, který prokázal, že dítě postižené syndromem zavrženého rodiče "se z toho maléru do konce života nevzpamatuje". ,,Popsali to velmi přesně. Je náchylné k drogám, alkoholu, má potom problémy ve svém partnerském životě." Cílem Sdružení je proto podle Miffka dosáhnout i u nás toho, co už není neobvyklé například ve Švédsku, totiž tak zvané střídavé péče, kdy je dítě střídavě u jednoho a druhého rodiče. Podle Luboše Patery, který vede pražské sdružení pro ochranu práv dětí, rodičů a prarodičů Spravedlnost dětem, není stát prostřednictvím svých institucí ochoten a schopen zajistit dítěti, aby se na jeho výchově mohli podílet oba rodiče, mají-li o výchovu zájem. "Soudy rozhodují podle nějaké šablony, která je vydávána za optimum. To znamená jeden víkend, prý optimálně jeden víkend za 14 dnů, což nestačí v žádném případě k výchově dítěte. To je návštěva. To je návštěva u strýčka, u tetičky, a podobně, ale nestačí to k výchově," řekl Právu. A protože se to týká většinou tatínků, tak samozřejmě ti tatínci jsou s podle něho s takovým rozhodnutím nespokojeni. "Ale když zkoušejí, zda by se mohli v širším rozsahu s dětmi stýkat, jsou jejich návrhy zamítány pod různými nesmyslnými záminkami, že dítě by to nepřežilo a podobně," dodal Patera.

Vždycky špatné řešení

"Opatrovnický soud je tu proto, aby rozhodl především ve prospěch dítěte. Bohužel je to tak, že naši soudci jsou takoví, jací jsou, a že by se příliš zabývali psychologií dítěte, to tedy nikoliv," řekla Právu psycholožka Alice Vondrová. "Například když půlroční dítě uvidí svého otce hodinu měsíčně nebo týdně, je to pro ně v podstatě totéž, jako když se nad ním sklání cizí chlap. Čím menší dítě, tím je vnímání času pro ně jiné," dodala psycholožka. Připomněla, že v "miminovském" věku je pro dítě skutečně důležité, aby se "nafixovalo" na jedinou osobu, jíž je většinou matka. "Ale může to být i babička nebo někdo jiný. Jde o to, aby to byl jeden člověk, který převážně uspokojuje jeho potřeby. Zdůrazňuji převážně - to neznamená, že je nemůže hlídat někdo jiný. Něco jiného je to u desetiletého dítěte, které má jasný, vymezený citový vztah k otci, a ví, že jednou za týden se vidí s tátou. Je to sice také málo - ale upřímně řečeno: v těchto situacích prakticky nic není dobře. Jde o to, vybrat pro děti to nejmenší zlo ze všech zel," dodala. Soud podle ní musí brát v úvahu také to, zda dospělí jsou natolik zralí, aby byli schopni se chovat v zájmu dítěte. "Jestliže třeba matka je tak houpá, že řekne moje dítě žádného otce nepotřebuje, ten je zcela zbytečný, tak to je velmi nezralé chování. Pak, když dítě otce vidí hodinu týdně, a ona kolem toho udělá scény, tak je to v konečném důsledku pro dítě více traumatizující, než kdyby ho nevidělo vůbec. Do života si totiž nese model, že lidé se o něj hádají, křičí, rvou se o něj, běhají po soudech. Čím víc je těch bojů a soudů, tím víc se nenávidí, matka říká dítěti, co je ten táta za gaunera, on zase štve proti ní, co je to za káču, a podobně. To je pro dítě horší, než kdyby ho nevidělo vůbec," tvrdí Vondrová. Bere však nakonec soudy v ochranu: "Pakliže rodiče nejsou schopni domluvy, jeden třeba popírá rodičovská práva toho druhého, tak soud musí rozhodnout sám. Upřímně řečeno: vždycky rozhodne blbě, ale musí to rozstřihnout."

Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.

Za podporu děkujeme.