Jsem lepší otec než manžel

Libor Budínský

Mé manželství ztroskotalo přesně po oněch pověstných sedmi (v našem případě) osmi letech. Během týdne jsme vyřešili všechny praktické věci a manželka s dětmi se odstěhovala. Byt jsme prodali a já si koupil menší. To, co mi léta připadalo jako nejbližší a nejpevnější místo v životě, se během pár dnů rozpadlo jako domeček z karet. Zatímco žena přišla z hlediska rodiny pouze o partnera, já jsem zůstal úplně sám.

Každý den, když jsem se vracel z práce do prázdného bytu, cítil jsem doslova fyzické pulzování smutku ve svém těle. A ještě jsem si to zhoršoval představami, co bude dál. Kdo by nevěděl, jak se děti bez pravidelného každodenního kontaktu odcizí, zvláště když jim je pouze sedm a pět let. Přitom jsem právě k nim měl velmi silný vztah, s mladším Adamem jsem byl dokonce rok doma na „mateřské“, kdy jsem psal knihu, zatímco žena pracovala. Bylo mi stále hůř. Nad vodou mě držel pravidelný sport, zábavná práce v lifestylovém měsíčníku a naděje, že se to třeba změní.

Se ženou jsem se snažil dohodnout na střídavé péči, ale marně. „To přece nejde, aby děti měly dva domovy,“ argumentovala. Dětem navíc řekla, že se brzy odstěhují na venkov, za jejím novým přítelem. Pětiletý Adam byl ještě natolik malý, že neprotestoval, ale sedmileté dceři se na samotu kdesi na Vysočině nechtělo. Když se u mě jednou zastavila po škole, svěřila se mi, že by vůbec nejraději zůstala se mnou v Praze. Mohla by chodit do stejné školy, měla by stejné kamarádky.

Život naruby, ale o to hezčí Její přání mě naplnilo novou nadějí. Už jsem sice plánoval mládenecký život jako na vysoké, půlroční výpravu do Asie a splnění dalších zapomenutých snů, ale vychovávat dceru pro mě bylo mnohem cennější. Určitě v tom svou roli hrála ješitnost, že si mě vybrala a že to dokážu, ale hlavně jsem vnímal potřebu být s dětmi, nepřetrhávat tu krásnou šňůru, která se odvíjí od jejich narození.

Během měsíce se ke mně nastěhovala. Manželka sice protestovala, ale já jsem tvrdil, že už je dost velká na to, aby se mohla sama rozhodnout. Soud nakonec svěřil dceru do mé péče, zatímco syn zůstal u matky. Můj život se obrátil naruby. A nešlo o domácnost – vařil jsem odjakživa a s uklízením také nemám problém. Najednou jsem neměl žádný večer volný. Kamarádi dál chodili na nejrůznější akce, zatímco já jsem jim posílal omluvné esemesky. Zdaleka jsem nebyl tak dobrý manžel jako nyní otec.

Byla to prostě výzva. Ale nikdy jsem toho ani na okamžik nelitoval. A když o víkendu přijel Adam, bylo nám ještě lépe. Ale ty jeho odjezdy! Odpoledne sedl na autobus a dalších 14 dní jsem ho neviděl. Stýskalo se mi, kolikrát jsem to doslova oplakal (s tím nemám problém). Po pěti letech, kdy už jsem byl znovu ženatý, začal tehdy desetiletý Adam mluvit o tom, že by se k nám chtěl také přestěhovat. Protože bývalá žena měla s novým partnerem dvě malé děti, nakonec souhlasila. Tak vznikla naše nová, trochu neúplně úplná rodina. A já jsem si uvědomil, že člověk nemá vzdávat věci předčasně. A že každý – byť to zní hodně otřepaně – je svého štěstí a osudu strůjcem.

Se svolením autora převzato z deníku Lidové noviny

Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.

Za podporu děkujeme.