Zpráva o průběhu šetření ve věci podnětu E. K.

Na základě podnětu, který podal E. K., zastoupený občanským sdružením Spravedlnost dětem, sídlo Bítovská 9/1227, Praha, jehož jménem jedná Luboš Patera, jsem dne 7. března 2003 zahájila šetření ve věci sociálně-právní ochrany E. K., nezletilého syna stěžovatele, vykonávané orgánem sociálně-právní ochrany dětí Úřadu městské části Praha 6, odborem sociálním.

Otec uvedl, že matka mu brání ve styku s jeho nezletilým synem E. K., nar. 14. 4. 1997. Příslušný úřad neprojednal jeho návrh na udělení napomenutí matce podle § 43 odst. 1 písmene a) zákona o rodině, který podal již 1. 10. 2002. Do dne odeslání podnětu veřejnému ochránci práv úřad ve věcí nerozhodl.

Šetřením jsem zjistila, že rodina je vedena v evidenci Úřadu městské části Praha 6 od května 2002. Problémy mezi rodiči spočívají v tom, že se nemohou shodnout ve věcech týkajících se jejich společného dítěte. Sociální pracovnice je toho názoru, že nevhodně a v nesouladu s věkem dítěte byla stanovena doba styku. Stejný názor měla i matka, proto podala Obvodnímu soudu pro Prahu 6 dne 27. 5. 2002 návrh na novou úpravu styku. Do března 2003 není ve spisu uložena písemnost, která by svědčila o tom, že by sociální pracovnice vyvinula nějakou aktivitu v zájmu zajištění práva dítěte na styk s rodičem, s nímž nežije ve společné domácnosti.

Úřad dále uvádí:

"Dne 1. 10. 2002 žádal otec dítěte Úřad městské části Praha 6 o zahájení správního řízení o uložení výchovných opatření - napomenutí matky a stanovení dohledu nad dítětem. Vzhledem k tornu, že nebylo potvrzeno, že by péče matky byla špatná, nebo v rozporu s dobrými mravy, a k problémům dochází pouze v souvislosti s uskutečňováním stanoveného styku, neshledal orgán sociálně-právní ochrany dětí důvod učinit opatření podle § 43 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, platného v době jednání. Toto stanovisko bylo dne 23. 10. 2002 otci dítěte sociální pracoynicí vysvětleno, byl poučen o tom, že se může obrátit na soud."

V této době probíhalo ve věci soudní řízení, proto jsem se rozhodla řešení případu nezl. E. K. ze strany příslušného úřadu sledovat.

V lednu 2004 jsem si vyžádala aktualizaci současného stavu. Úřad městské části pro Prahu 6 mi sdělil:

"V současné době je situace ve věci stabilizována, styky s otcem probíhají tak, jak určil soud dne 22. 9. 2003. Matka podala dne 1. 12. 2003 odvolání s ohledem na zdravotní stav dítěte. Syn trpí lehčí formou epilepsie, bere denně jeden lék. Otec dne 8. 12. 2003 informoval sociální pracovnici o tom, že zatím je vše v pořádku, návštěvy u otce probíhají dobře. Matka byla důrazně upozorněna na povinnost připravit dítě na setkání s otcem, a dále na možnost uložení povinnosti ve správním řízení. Soustředili jsme se na zlepšení komunikace s rodiči. Provedli jsme změnu sociální pracovnice. Důrazněji kontrolujeme realizaci styků syna s otcem.

Od rozhodnutí soudu byl styk s otcem neuskutečněn pouze v případě nemoci dítěte, otec toto respektoval. Tvrzení matky má možnost si ověřit u ošetřující lékařky, se kterou je v pravidelném kontaktu. Rovněž se školou je otec v pravidelném kontaktu, matce je ochoten předat i ve škole získané informace. Pokud se rodiče osobně setkali, ke konfliktu nedošlo. Matka se ve svých odmítavých postojích vůči otci dítěte umírnila. Byla poučena o tom, že pokud by bránila v kontaktu dítěte s otcem, kterého má syn moc rád a je v otcově společnosti velmi spokojený a šťastný, budeme otce podněcovat k tornu, aby podal soudu návrh na změnu výchovy směrem k otci. V současné době se vztahy zlepšily hlavně v komunikaci mezi rodiči."

Šetřením jsem zjistila, že sociální pracovnice do zahájení šetření veřejného ochránce práv pouze pasivně zaznamenávala a shromažďovala údaje, které jí rodiče sdělovali. Tyto předávala formou zpráv soudu. Ve spisové dokumentaci do března 2003 není záznam o tom, že by matku poučila o rovnosti práv rodičů. Tuto skutečnost hodnotím jako pochybení ze strany sociální pracovnice. Nepoučila matku, že otec má stejná práva jako ona, jak se má chovat, a jaké sankce jí hrozí v případě, že otcova práva nebude respektovat. Nevysvětlila jí, že její jednání není v souladu s právem. I když byla opakovaně upozorněna na to, že dohoda mezi rodiči o styku s dítětem neplní svůj účel, věcí se nezabývala, nepokusila se rodiče přimět ke změně dohody o styku syna s otcem tak, aby tato vyhovovala oběma stranám. Pokud se otec svých práv domáhal, odkázala ho na soud, i když jí musí být známo, že dohoda rodičů má vždy přednost. Do doby, než soud rozhodne o svěření dítěte do výchovy jednomu rodiči, mají oba rodiče zásadně stejnou rodičovskou zodpovědnost, tj. práva i povinnosti, a především státní orgány by měly tuto skutečnost ctít. Svým chybným jednáním nehájila sociální pracovnice právo dítěte na pravidelný a častý styk s rodičem, které mu přiznává nejen vnitrostátní právní úprava ČR, ale i mezinárodní právní dokumenty, především pak Úmluva o právech dítěte. V tomto jednání spatřuji ze strany sociální pracovnice porušení příslušných ustanovení zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, neboť kvůli jejímu chybnému postupu nebyly dostatečně hájeny zájmy nezletilého. Zcela nedostatečně byla naplněna poradenská činnost orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Tím došlo k porušení § 5 a § 11 citovaného zákona. Sociální pracovnice přihlížela neoprávněnému jednání ze strany matky nečinně, i když matka svévolně zasahovala do rodičovské zodpovědnosti otce.

V rozporu s platnou právní úpravou postupoval úřad, pokud jde o otcův návrh na udělení napomenutí matce podle § 43 zákona o rodině za narušování řádné výchovy nezletilého, které spatřoval v tom, že matka nerespektuje právo syna na styk s otcem (na okraj považuji za důležité zdůraznit, že bezdůvodné bránění oprávněnému rodiči ve styku s dítětem lze podle ustanovení § 27 odst. 2 zákona o rodině považovat za okolnost vyžadující nové rozhodnutí o výchovném prostředí - o to spíše se domnívám, že by měl správní úřad otcovu tvrzení věnovat více pozornosti). Úřad postupoval ve věci zcela mimo zákon, nerespektoval totiž ustanovení obecných předpisů o správním řízení (správního řádu), a ve věci návrhu na udělení napomenutí nevydal rozhodnutí. Sociální pracovnice sdělila, že věc posoudila a neshledala důvod učinit požadované opatření. O svém stanovisku ústně informovala otce dne 23. 10. 2002. Tím úřad porušil zákon o sociálně-právní ochraně dětí (§ 13), který stanoví, že obec rozhoduje o opatřeních podle zvláštního právního předpisu. Při návrhu na uložení opatření podle § 43 zákona o rodině je povinností úřadu rozhodnout ve správním řízeni. Úřad tedy nemá možnost zvažovat, zda řízení zahájí, či ne. Řízení je zahájeno dnem podání návrhu u příslušného úřadu. Otec podal návrh dne 1. 10. 2002, tímto dnem bylo zahájeno správní řízení. Úřad příslušný k rozhodnutí v této věci musí rozhodnout ve lhůtách uvedených ve správním řádu. Uřad byl tedy povinen věc projednat ve správním řízení podle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, tak jak mu to ukládá § 60 zákona číslo 359/1 999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Vzhledem ktomu, že úřad správní řízení neprovedl, porušil příslušná ustanovení správního řádu a poškodil práva otce jako účastníka řízení. Svým chybným postupem mu zabránil ve výkonu práv, které jako účastník řízení má, např. právo dokazování, účasti u jednání, odvolání. Do dnešního dne toto správní řízení není ukončené, i když otec svůj návrh nevzal zpět.

Uvítala jsem změnu přístupu úřadu k poskytování sociálně-právní ochrany dítěti již v průběhu šetření veřejného ochránce práv. Výsledkem této změny bylo, že došlo k obratu i v chování matky vůči otci a rodiče byli schopni se ve věcech, které se týkají dítěte, domluvit. Je tedy zřejmé, že sociální pracovnice, která měla nezletilého v péči v době zahájení tohoto šetření, skutečně měla a mohla ve věci úspěšně zasáhnout. Jsem přesvědčena, že kdyby využila všech svých možností, které jí zákonná úprava dává, a k řešení situace nezletilého přistupovala aktivně, mohla si matka nesprávnost svého chování uvědomit již z počátku a nemuselo dojít k porušování práv dítěte ani otce. Jsem ráda tomu, že rodiče za pomoci úřadu našli cestu ke vzájemné komunikaci, a tím oba prokázali, že své dítě mají rádi, a že jsou schopni zaujmout k výchově svého dítěte zodpovědný přístup.

Zákon o veřejném ochránci práv mi ukládá povinnost působit k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených v tomto zákoně, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívat k ochraně práv a svobod.

Jak je uvedeno v bodě C této zprávy, hodnotím věc tak, že v případě E. K. jednal Úřad městské části Praha 6 v rozporu s právem. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že mi úřad sdělil, že rodičům v průběhu šetření veřejného ochránce práv začaly příslušné pracovnice věnovat řádnou sociální péči. Pokud jde o správní řízení ve věci návrhu na vydání opatření dle § 43 zákona o rodině, nezjednal úřad nápravu ani v průběhu mého šetření.

Na základě výše uvedeného a v souladu s ustanovením § 18 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, vyzývám Úřad městské části Praha 6, aby se k výsledkům šetření v zákonné lhůtě 30 dnů vyjádřil a sdělil, jaká opatření k nápravě učinil.

Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.

Za podporu děkujeme.