Stres dítěte v rozvodové a porozvodové situaci

MUDr. Eva VANÍČKOVÁ

RŮŽOVÁ LINKA

RŮŽOVÁ LINKA je helpline pro děti a mladé lidi ve stavu akutní krize, kterým poskytuje telefonickou krizovou intervenci. Pomoc spoluřešit jakýkoliv problém dítěte nabízí interdisciplinární tým odborníků profesně připravených v oblasti dětského zdraví, dětské patologie, sociální práce a řešení zátěžových a stresových situací dětí a mladých lidí v rodině, škole a dalších sociálních komunitách a společenstvích.

RŮŽOVÁ LINKA pracuje každý všední den od 8.00 do 20.00 hodin, o víkendech a svátcích od 14.00 do 20.00 hodin na novém telefonním čísle 72 73 62 63.

RŮŽOVÁ LINKA má za sebou 5 let práce a za tuto dobu poskytla více než 15 000 intervencí dětem a mladým lidem, řadu informací a konzultací rodičům, učitelům, lékařům a sociálním pracovníkům. Díky alespoň částečné zpětné vazbě jsou pracovníci přesvědčeni, že pomoc dětem s jejich obtížemi, stesky, bezradností, smutkem, apatií, zlostí, hněvem, zdravotními problémy, neuměním komunikovat, neuměním vyjadřovat své pocity, přání a potřeby, první zkušeností s kouřením, alkoholem, drogou, hraním na automatech, podanou rukou dětem týraným tělesně, citově, sexuálně, ale také zanedbávaným, zprostředkováním zájmové činnosti, radou a konzultací dětem na ulici a dětem vystaveným šikanování je velmi smysluplná, potřebná podpora a ochrana dětí před sklouznutím na druhou stranu břehu. RŮŽOVÁ LINKA kromě prevence poškození zdraví v jeho biopsychosociální jednotě svojí krizovou intervencí realizuje ještě program primární prevence. Součástí tohoto programu je organizování celostátních seminářů, edice brožurek, besedy na školách, výtvarné soutěže a účast v Týdnu pro duševní zdraví. Součástí projektu je organizace víkendových výcviků pro zájemce z řad odborníků, přicházejících do styku s dětmi na téma "Ochrana dětí před násilím". Veškeré aktivity RŮŽOVÉ LINKY jsou realizovány díky podpoře projektů přijatých MZ, MPSV a MŠMT ČR.

02/ 72 73 62 63

CO JE TO, KDYŽ SE ŘEKNE STRES ?

Stres (odvozeno od latinského stringo, tedy utahovati) je taková situace, kdy na člověka působí takové vlivy, faktory, chování druhých apod., které přesahují jeho schopnosti se s nimi vyrovnat. Člověk se cítí ohrožen a bezmocen, protože se domnívá, že jeho obrana proti těmto vlivům, faktorům, chování druhých apod. je nedostatečná.

Různí lidé reagují na stejný stresor (stres vyvolávající podnět) odlišně. Někteří se dostávají do stresu snadno a rychle, jiní jsou odolnější. Stejně tak citlivost na druh stresoru je odlišná a může být dokonce u jednoho člověka jiná.

Stresová situace nastává tehdy, když je zátěž organismu, která je výsledkem působení okolí na člověka a jeho schopnosti se s ní vyrovnat, nepřiměřená, nadlimitní. Pro negativně působící stres je používám termín distres (lidé většinou používají slova stres pro označení distresu), naopak pro pozitivně působící stres je vymezen pojem eustres (rozechvělé očekávání dítěte na zvonek ohlašující příchod Ježíška).

Pro situace stresu se používají ustálené termíny jakými je např. neřešitelný konflikt, životní krize, katastrofy, ať už osobní, společenské nebo přírodní. Také si dovedeme představit, že určité situace jsou stresové, např. mučení, havárie apod. Stresorem, zejména pak svým dlouhodobým působením, se může stát u mužů nedostatečný pracovní úspěch, u žen nedostatek romantické lásky, u obou pak problémy s dětmi, sexuální problémy, zdravotní obtíže, vyčerpanost, pocity méněcennosti a stárnutí.

Pro orientaci nabízíme výběr ze škály stresorů:

smrt manžela nebo manželky 100 bodů

rozvod 73 bodů

smrt člena rodiny 63 bodů

sňatek 50 bodů

narození dítěte 39 bodů

manželský spor 36 bodů

odchod dítěte z domova 29 bodů

nástup do nového zaměstnání 28 bodů

změna bydliště 20 bodů

V této souvislosti chceme připomenout, že nejen uvedené velké změny v životě jsou významným stresorem, ale stresorem je také dlouhodobé působení ministresorů, kam nejčastěji patří několik let se táhnoucí rozkol manželů před rozvodem, neuspořádané bydlení ve společné domácnosti, sociální a společenská izolace rodiny, chudoba.

Příznaky stresu jsou rozmanité a četné. Mezi příznaky somatické patří např.: bušení srdce, bolesti hlavy, poruchy spánku, poruchy sexuálních funkcí a u žen změny menstruačního cyklu. Příznaky na úrovni citových změn představují nejčastěji: náladovost, omezení kontaktu s druhými lidmi, zvýšená podrážděnost, popudlivost, úzkostnost. Stres se také projevuje v chování a jednání lidí a to: nerozhodností, zhoršenou kvalitou práce, vyhýbavým chováním, útěky do nemoci, změnami v příjmu potravy apod.

Stres má negativní dopad na naše zdraví. Touto problematikou se zabývá řada odborníků a hovoří o stresové nemoci. Stresová nemoc zahrnuje nemoci, v jejichž vývoji sehrál významnou roli právě stres, resp. distres. Jedná se o koronární onemocnění, hypertenzi, vředovou nemoc, alergie, sexuální poruchy, bolesti v zádech, ekzémy ad. Je vysoce pravděpodobný i vztah mezi stresem a rakovinou.

Jaké se nabízejí možnosti řešení distresu? V podstatě dvojího druhu. Můžeme buď docílit změny na straně stresu nebo změny na straně schopnosti se stresu bránit. Z toho jednoznačně vyplývá, že existují situace, které musíme přijmout, vyrovnat se s nimi a naučit se s nimi žít, tzn. že posilujeme své zdroje sil (např. úmrtí člena rodiny) anebo naopak bojujeme s tím, co se změnit dá a snažíme se docílit změny na straně stresoru (např. konfklikty v rodině).

Dítě ve stresu vyhledává pomoc a radu u rodičů a také od nich zcela právem očekává sociální podporu.

RODINNÝ NESOULAD, ROZKOL, ROZVOD

Nesoulad vzniká ze stále častějších rozporů, pro které je typické, že jsou výsledkem selhání partnerské komunikace a tudíž jejich malé ochoty konflikty řešit. Nesoulad bývá poměrně běžným jevem, je mlčky přítomen v řadě rodin a v určité části z nich každodenní rozpory vyvrcholí v rozkol. Rozkolem již rozumíme hluboký rozvrat rodiny, kde jsou postiženy základní funkce rodiny nebo alespoň některá z nich (výchovná, ekonomická, citová). Rodina nalézající se na začátku rozkolu má ještě šanci na záchranu jestliže oba manželé ustoupí o krok dozadu, aby mohli učinit společný krůček dopředu. Nestane-li se tak, rozkol rodiny se stane dlouhodobý a je stresem pro všechny členy rodiny. Taková situace často končí rozvodem. Rozvod je právní ukončení manželství a znamená definitivní změnu v uspořádání života členů rodiny.

Je třeba si uvědomit, že distresu nejsou vystaveni jenom rodiče, ale i děti žijící v rozvádějící se rodině. Následky stresogenního působení rozvrácených manželských vztahů rodičů dítěte, jejich rozvod a porozvodové uspořádání péče o dítě se projevují nejen bezprostředně, ale také mnohem později ve vzorcích chování dítěte v pubertě a na začátku dospělosti dítěte.

Smutné je, že rozvodem končí přibližně každé třetí manželství a řada dětí žije v rodinách hluboce rozvrácených. Některé studie ukázaly, že k zásadním rozporům dochází na samém začátku manželství, často již v době prvního těhotenství, kvůli kterému bylo manželství uzavřeno. To má samozřejmě vliv na pozitivní očekávání narození dítěte a vytváření pohodové atmosféry v lůnu rodiny v prvních letech života dítěte. Stále ještě se odborníci setkávají s laickým názorem, že malé dítě nevnímá a ničemu nerozumí a proto se rodiče mohou klidně před ním hádat, dohadovat apod. Pravý opak však je pravdou.

K rozvodu se upírají oči manželů jako na spásonosnou myšlenku, která má všechno zlé a nehezké ukončit. Rozvodová praxe ukazuje, že tomu tak nebývá, v naprosté většině rozvedených manželství pokračuje mocenský boj o děti, majetek, vlastní důstojnost apod., což se projevuje nesmyslným protahováním právních úkonů jakými je určení svěření dítěte do výživy a výchovy, úprava styků, výše výživného a soudní spory o majetek. Tady v řadě rodin zlo teprve kulminuje a děti se často stávají jeho prostředníky a svými rodiči jsou krutě využívány či dokonce zneužívány k pokoření druhého a posílení svého postavení, moci a kontroly nad druhým. Děti se často stávají nástrojem pomsty svých rodičů.

A to je špatný výklad slova rozvod. Rozvodem končí pouze manželství, nikoliv rodičovské role manželů. A to, jak jeden rodič hovoří s dítětem o druhém, jakou má radost ze styku dítěte s druhým rodičem a z jeho zájmu o dítě, to teprve vypovídá o opravdovém vztahu k dítěti, o respektování práva dítěte na oba rodiče. Skutečnost, že velká většina rodičů selhává je bohužel pro náš stát typická, dovolíme si poznamenat, že jednou z pravděpodobných příčin je vnitřní nesvoboda lidí a neochota přijmout zodpovědnost za své chování. Vedle toho je to jistě také projev nedostatečné emocionální inteligence rodičů.

DESATERO PRO ROZVÁDĚJÍCÍ SE RODIČE

* Nepřestávejte být rodičem, snažte se vytvářet prostor a podmínky k tomuvaše dítě mělo dostatečný kontakt s oběma rodiči

* Buďte vnímaví ke svým dětem, všímejte si školního prospěchu,

chování dětí a jejich kamarádů, minimalizujte změny v jeho životě

* Nepomlouvejte druhého rodiče a nepopouzejte vůči němu

* Neurážejte city svého dítěte, nekupujte si jeho lásku ani se neodtahujte

* Podporujte pozitivní hodnocení druhého rodiče, styk s ním i jeho rodinou (prarodiče, tety, strýcové atd.)

* Nelžete svým dětem, neslibujte nesplnitelné, nezatajujte co se děje mezi Vámi a druhým rodičem

* Respektujte přání, pocity a potřeby dětí, neměňte své výchovné metody

* Nebagatelizujte obavy svého dítěte

* Nedělejte si ze svého dítěte zpovědníka a nepřenášejte na něho své starosti

* Ukažte dítěti jak zvládnout obtížnou situaci

Nezapomínejte, že rozvod je pro dítě zcela nepřirozený zásah do jeho života, bere mu více než polovinu jeho světa a ve svých důsledcích mu bere šanci kultivovat své chování ve vztahu k muži i ženě, protože existuje pravděpodobnost, že zůstane žít jenom s jedním rodičem.

POPOUZENÍ DÍTĚTE

Z klinické praxe odborníků vyplývá, že popouzení dítěte jedním z rozvádějících se nebo rozvedených rodičů (někdy doplněné popouzením dalšího člena rodiny tohoto rodiče) je velice časté. Již sám fakt, že to konstatují kliničtí odborníci znamená, že popouzení dítěte nezůstane bez odezvy na jeho duši nebo těle.

Popouzení je definováno jako jakékoli ovlivňování dítěte přímé nebo nepřímé s úmyslem snížit hodnotu druhého rodiče v očích dítěte. Intenzita popouzení může být různá, dítě může být popouzeno jedním rodičem vůči druhému, nebo proti oběma rodičům vzájemně.

Popouzení dítěte má za následek snížení schopnosti adaptace dítěte v sociálním prostředí, což se projevuje poruchami chování.

To provází snížení autority rodičů. Odráží se to ve vztazích i v jiných sociálních prostředích, tedy ve škole.

Škola se tak stává místem, kde lze odhalit první známky působení rodinného rozkolu - rozvodu na dítě. Kromě možného náhlého zhoršení školního prospěchu je to skutečnost, že dítě ztrácí svoji ctižádost, svědomitost při plnění školních povinností, stává se citlivé až přecitlivělé, podrážděné a méně oblíbené. Popouzení dítěte rodiči se přenáší do školy také, více do vztahů s kamarády, kde se takové dítě stává nedůtklivé, nedůvěřivé, hašteřivé až hostilní a tak ztrácí své kamarády. To je zákonitě zdrojem pocitů jeho nedokonalosti a nespokojenosti se sebou samým a vede to k rozvoji pocitů odloučenosti a pocitů méněcennosti.

Pocity méněcennosti jsou samy o sobě handicapem pro plné a radostné prožívání dětství, později pro plnohodnotné prožití života. Rozvod je bohužel jejich zdrojem hned v několika rovinách. Některé děti se stydí za to, že se rodiče rozvedli a žijí jenom s jedním rodičem, nikdy se s tím nevyrovnají a cítí se proto méněcenné. Jiné děti se stydí za chování svých rodičů při řešení konfliktů a obávají se, aby se samy tak nechovaly a z toho opět vyrůstají jejich pocity méněcennosti. Je to dáno tím, že dítě porovnává předrozvodovou a rozvodovou situaci svých rodičů se zkušeností u sousedů, rodičů svých kamarádů apod., kde má pocit, že bylo vše lehce a snadno zvládnuto. Také nejistota postavení dítěte v rozpadající se rodině a jeho očekávání, zda bude žít s tím "kdo za nic nestojí...." nebo s tím "kdo zničil celou rodinu...." a neochota vyslechnout názor dítěte či ho nerespektovat otvírá dveře pocitům méněcennosti u dítěte.

Pocity méněcennosti snižují kvalitu života také tím, že jsou všudypřítomným ministresorem a téměř jistým polínkem pod kotlíkem stresové nemoci.

ZKUŠENOST DĚTÍ S ROZVODEM RODIČŮ

Děti společně s rodiči prošly často obdobím bolestivého rozkolu, zraňujícího rozvodu a neférového alespoň k dítěti porozvodového uspořádání. Byla to doba naplněná nejistotou a úzkostí. Je vysoce pravděpodobné, že díky tomu všemu dětem zůstal zkreslený obraz svých rodičů, zkreslený obraz rodiny, jistoty a štěstí a často také zcela komplikovaný vztah k jednomu z rodičů.

Reakce rodičů na zátěžovou situaci rozvodu je krajně rozmanitá a odráží se i na dětech. Rodina totiž funguje jako celek a je zcela samozřejmé, že když onemocní jeden člen, postihne to i ostatní. Psychická nevyrovnanost rozvádějících se rodičů přenáší na děti v první řadě úzkost a obavy.

Také špatné přizpůsobení rodičů na porozvodovou situaci, kterým může být odklon od světa lidí a přilnutí ke světu věcí má pak za následek pustošení dětské duše. Takové děti vyrůstají v dospělé, kteří výhradně upřednostňují svět věcí samy, nebo naopak proti tomu tvrdě revoltují.

Dítě může být po rozvodu konfrontováno s přetrvávajícím nepřátelstvím svých rodičů, kteří si často snaží kupovat přízeň dítěte, různě se podbízejí ze strachu, aby dítě neztratily. Dítěti je tak dána šance brzy si osvojit techniku citového vydírání. Z rodiče nebo obou se stávají otroci, které dítě může v dospělosti odložit, protože budou k nepotřebě.

Velmi zatěžkávající pro dítě je, když si rodič, se kterým žije z něho udělá svého "partnera", matka v případě dcery svoji důvěrnici, v případě syna ho pasuje na roli mužské hlavy rodiny. Obdobně to funguje u otců, kteří mohou své dceři dovolit, aby obsadila místo náležející partnerce. Je to vlastně vzájemné zneužívání, které se v dospělosti vymstí oběma stranám. Rodiči jeho osamělostí a jeho dítěti tím, že jen obtížně bude navazovat, ale hlavně udržovat kvalitní vztah. Někdy se rodinnou katastrofou stávají odchody k druhému rodiči nebo naopak jeho příchody na návštěvu. Řada matek dokonce cílevědomě brání styku dítěte s otcem, jeho rodiči a dalšími příbuznými. Méně odvážná matka volí cestu nemocí, odjezdů a jiných výmluv, nicméně dítě přesně ví o co se jedná. Tato manipulace s dítětem je neomluvitelná, ochuzuje dítě o tolik v jeho životním vývoji potřebného druhého rodiče, zkresluje mu obraz o vztazích mezi mužem a ženou. Často ho učí lhát a podvádět, aby na samém konci těchto bojů když samo stane na prahu dospělosti, samo pochopilo jakou roli sehrálo v uraženém bolestínství jednoho rodiče a často na něho hrubě zanevřelo. Některé matky (autoři se omlouvají, že předjímají v těchto situacích většinou matky, ale je to dáno tou skutečností, že většina rozvodů v našem státě končila a ještě stále končí výrokem, kdy se děti svěřují do porozvodové péče matkám) dokonce zákaz styku s otcem volí jako svoji výchovnou metodu, jako účinné potrestání. Děti samy tento trest často hodnotí jako nejhorší trest vůbec.

Řada dětí se dokonce stává předmětem únosu jedním rodičem. Může to být rodič, kterému dítě nebylo svěřeno do péče a on nesouhlasí s výrokem soudu nebo naopak se může únosu dopustit rodič, kterému bylo dítě svěřeno do péče, ale druhý rodič dítě odmítá předat. Asi nikdo se nedovede vžít do situace dítěte, které ve škole nebo v parku vyzdvihne druhý rodič, ten, který je mu doma líčen v hrozivých vyobrazeních a před kterým je třeba se mít na pozoru. Teď je na něho plně odkázáno. Dítě je přinuceno s ním odjet často jinam, daleko od svého bydliště, kde nikoho nezná, nemá kamarády, chybí mu druhý rodič, prarodiče, ale také je změněn jeho celý životní styl. Dítě je uzavřeno v bytě, kde nesmí telefonovat apod. Jak velký to je pro dítě stres, neumíme ani odhadnout.

Pro většinu dětí rozvedených rodičů lež, podvod, manipulace, citové násilí, někdy i tělesné násilí je jejich každodenním průvodcem rozpadu rodiny. Vzorce sociálního chování se zapisují do jejich dětské duše a zcela automaticky vyplavou na povrch v obdobných situacích.

Zcela samostatnou kapitolou je zkušenost dítěte s novým partnerem rodiče, se kterým žije, ale také s novým partnerem rodiče, ke kterému přichází na návštěvy. Rodiče by měli včas dítě na novou skutečnost připravit, a také by se měli připravit sami. Příchod nového partnera a jeho přijetí dětmi vyžaduje čas, takt a respektování přání dětí. Nikdo by neměl zapomenout, že děti si nového partnera samy otestují. Většinou je zajímá, jak moc si k němu mohou dovolit, co ještě vydrží. Rozhodující bývá opravdovost vztahu, který může prověřit jenom každodenní povinnost. Pro dítě by nový partner bez souhlůasného uspořádání nových poměrů v jeho životě mohl znamenat pocit nejistoty, úzkosti a ohrožení, na který by dítě reagovalo agresí. Už tedy víme, proč některé děti zlobí, jen co se přistěhuje nový táta nebo nová máma. Pozor, abychom netrestali za "zlobivé" chování děti, kterým jsme sami vyslali signál ohrožení.

Problém nevlastních sourozenců pod jednou střechou také není nic neobyčejného a tady se rodiče dopouští omylu, když jejich příchod podcení. Rodič zapomene, jak sám obtížně navazoval nový vztah, sbližoval se s novým partnerem a jak zvažoval nové manželství. Od dítěte pak (vždyť jde jen o děti) očekává, že se rázem podělí o své výsostné postavení, prostory apod. S problémem vyrovnání se s nevlastními sourozenci v jedné domácnosti souvisí vztah rodiče k nevlastním dětem a také vztah nového partnera ke svým dětem a dětem nevlastním. Někdy stačí nepochopení, odlišnost daná zájmy dítěte nebo jiným příjmením. To může nastartovat spirálu obav, podceňování se a úzkosti, které mohou vyvrcholit nepřijetím nevlastního sourozence, které se často pozná podle naschválů, aranžování pro rodiče odsouzeníhodných činů, jako by je spáchal nevlastní sourozenec apod..

Vyjmenovat zkušenosti dětí s rozvodem svých rodičů by vydalo na rozsáhlou monografii. To nebylo naším cílem, chtěli jsme upozornit jen na nejčastější z nich. Záměrem však bylo, aby si dospělí uvědomili, že rozvod rodičů, i to co mu předcházelo, ale také to co následuje je pro dítě význačným stresem, který by neměl být podceňován. Naopak by dospělí měli s touto skutečností počítat a jakoukoli změnu chování dítěte v rozvodové a porozvodové situaci rodičů chápat jako signál jeho ohrožení. Je-li ohroženo mládě, rodiče mu přijdou na pomoc. Alespoň ve zvířecí říši to tak funguje. A jsou-li rodiče také člověkem, pak by to měli dokonce předvídat a předejít tomu.

CO CÍTÍ DÍTĚ ROZVEDENÝCH RODIČŮ ?

* Naději, že se to změní

* Strach z budoucnosti

* Obviňování sebe sama z příčiny rozvodu

* Úlevu, že skončily hádky

* Vinu, protože se těší na nové uspořádání, vinu, že všechno skončilo, ale rodiče jsou nešťastní

* Konflikty v rodině kvůli příbuzným z obou stran

* Vztek, že to rodiče nezvládli

* Pocit, že ho jeden rodič zneužívá proti druhému

* Ohrožení, protože je porušováno právo na jeho soukromí z důvodu, aby netajilo kontakt s druhým rodičem

* Rozčilení, že si rodič našel nového partnera a odchází častěji z domu

* Odpor k tomu rodiči, který se snaží "tahat informace" o druhém rodiči

* Averzi k tomu rodiči, který ho nutí popírat náklonnost k druhému rodiči

* Ohrožení a nespokojenost s finanční situací, pokud se po rozvodu výrazně změní

RODIČE SE ROZVÁDÍ A DĚTI ZLOBÍ

Řada dětí, která se ocítá v soukolí splašeného spřežení, ke kterému můžeme přirovnat rozvod rodičů bývá konfrontována jejich výčitkami typu: "víš, jak to mám teď těžké a ještě ty zlobíš", "víš, že nespím, nejím a ty ses přestal učit, chceš abych se úplně zhroutila", "děláš to naschvál, nebo co", "jestli si okamžitě neopravíš známky půjdeš do polepšovny" a podobné výroky. Znamená to, že rodiče jsou zahlceni svými problémy a podceňují prožívání rodinného rozvratu dětmi. Neuvědomují si, že dítě "nezlobí" se záměrem odplaty nebo pomsty za to, že mu rodiče zbořily jeho svět. Rodiče si toho, co rozvod pro jejich děti znamená, nejsou dokonce často sami ani vědomi.

Rozvod nepřichází jako blesk z čistého nebe, předchází mu často eskalující série hádek a scén doprovázená cíleně vybranými urážkami, které mají ponížit a pokořit. V očích dítěte se tak vybarvují tušené obrysy neznámé obludy, která kousek po kousku ničí obraz jejich chápající a láskyplné maminky stejně tak jako obraz imponujícího, vědoucího a spravedlivého tatínka. Dítě se najednou ocítá na rozbouřeném moři, kde malou lodičku drží u jednoho vesla "ten zlořád otec" a u druhého "ta blbá fiflena, která neumí ani uvařit" a třese se hrůzou, zda vůbec a do jakého přístavu doplují. Připustíme-li takovou alegorii za reálnou, pak jistě všichni budeme chápat oprávněnost pocitu nejistoty, obav a úzkosti dítěte. A stejně opodstatněné jsou tyto pocity v reálném životě. Naopak musíme dítě ubezpečit, že je to úplně normální, když se takto cítí.

Někteří rodiče se snaží děti uchránit před svými rozpory a své konflikty řeší v jejich nepřítomnosti a doufají, že tak ochrání své dítě před stresem rozvodu. Nebývá tomu tak, protože klima vřelosti a otevřenosti vystřídá dusivé klima komunikace omezené na zachování konvenční zdvořilosti. A protože děti své rodiče dobře pozorují, získávají hodně informací z jejich nonverbální komunikace. Takže ušetřeny nezůstávají, naopak je vytvořen prostor pro jejich dohady, nejistotu a pocity viny, které si mohou děti samy sobě přisuzovat. I v tomto případě jsou pocity dítěte zcela opodstatněné a dítěti je třeba vyslat signál, že jeho pocity jsou naprosto normální, že je chápeme.

Dítě má právo se cítit špatně, když se rodiče rozvádí, má právo zazlívat rodičům, že to nezvládli nebo před ním rozvod tajili. Je úplně normální, když jím zmítají rozporuplné a protichůdné pocity. Ukázali jsme si, že převažuje nejistota a obavy z budoucnosti. Tím je narušeno uspokojování základních psychických potřeb dítěte, mezi kterými dominuje pocit jistoty, bezpečí a lásky a také pocit proponující jejich další budoucí život. To se samozřejmě odráží na chování dítěte. Nejlépe identifikovatelné jsou tyto změny ve škole. Když se rodiče rozvádí, děti sedávají ve škole jakoby duchem nepřítomné, obtížněji se soustředí a často zapomínají, což vede často ke zhoršení školního prospěchu. S tím souvisí i ztráta ctižádosti, která nevykompenzuje reakci organismu na stres dítěte. Když porozvodové uspořádání péče o dítě neznamená definitivní změnu poměrů, ale je nadále zdrojem stresogenních konfliktů tím, že se rodiče sami nevyrovnali s rozvodem, nebo usilují o změnu svěření dítěte do výživy a výchovy, nebo dítěti byla doplněna rodina o nevlastního rodiče a sourozence bez respektování času, soukromí, odlišného životního stylu a taktního přístupu k němu (např. vynucování oslovování "maminko", "tatínku" nového partnera rodiče). Pro tyto děti je typická reakce na ztrátu důvěry, ztrátu autority dospělého, ale také vyrovnávání se s pocity méněcennosti a stresu, které mají za následek zhoršenou adaptaci dítěte v sociálním prostředí. Zhoršená adaptace dětí se často projevuje bázlivostí, nepořádností, neukázněností, samotářstvím, ale také tím, že tyto děti častěji vyvolávají rvačky a jsou mezi dětmi méně oblíbené. Bohužel "zlobit" v rozvodu a po rozvodu je pro některé děti normální, jestliže jim rodiče svým chováním neumožnili správnou adaptaci.

Není snad ani paradoxní, že i z rozvodu může dítě vytěžit něco pozitivního. Rozvod může být pro dítě ukázkou toho, jak se rodiče dokáží vyrovnat s náročnou životní situací a další uspořádání života rodičů může být pro děti vzorem jak překonat neúspěch, nepodlehnout, ale znovu začít budovat nový vztah. Utváření nového citového vztahu může být pro dítě vzorem citové vazby a inspirací pro jeho život. To může být pro dítě velmi obohacujícím zdrojem z hlediska dlouhodobé perspektivy života dítěte, která převáží negativní zkušenost z rozpadu primární rodiny. Nové, doplněné rodiny mohou sehrát ve vývoji dítěte významnou roli. Čím širší sociální a citovou podporu rodiny dítě má, tím staví na širších základech, které jsou vždy stabilnější. I nová osobnost nevlastního jednoho nebo obou rodičů může být pro dítě přínosem, jedná-li se o člověka, který má čím zaujmout a co naučit, zejména tehdy, děje -li se tak v ovzduší citové vřelosti a otevřenosti.

Nakonec se všichni shodneme na tom, že kultivace "duše", které se daří jen v rodině upřímné, otevřené, kde každému záleží na každém, kde radost pro druhého je nejkrásnějším imperativem pro dárce, který se stává obdarovaným, je pro život dítěte nejdůležitější a lze jí vystopovat pouze v rodinách založených na citovosti, toleranci a respektu odlišností. Tady neexistuje konfrontační nesoulad a nehrozí rozkol a rozvod rodiny. Děti lépe než dospělí vycítí klima jejich "doma" a podle toho své rodiče odměňují. Když se rodiče usmívají, děti jsou "hodné", když rodiče lají, děti "zlobí". Takový je život, tak je to úplně normální.

PRARODIČE MINIMALIZUJÍ STRES DÍTĚTE PŘI ROZVODU RODIČŮ

Babička a dědeček bývají i v poklidném životě rodiny útočištěm svých vnoučat, a bezpečným útočištěm se mohou stát právě v období rozvodového sporu. Takovou roli mohou sehrát jenom velmi uvážení a vnímaví prarodiče.

Platí, že rozvod je záležitost rodičů a proto by prarodiče neměli aktivně vstupovat do rozvodového sporu a už vůbec neuzavírat jakoukoli koalici s jedním nebo druhým rodičem. Nestrannost je základní podmínkou. Prarodiče mohou v době rozvodu nejlépe osvědčit svoji pomoc svému dítěti a jeho partnerovi tak, že se stanou bezpečnou oporou pro vnoučata. Tím dávají vnoučatům jasný signál, že alespoň tady se nic nemění, že se na ně mohou vždy spolehnout. Důležité také je, aby děti viděly, že prarodiče neodsuzují ani jednoho z rodičů, ale naopak respektují skutečnost, že se nevydařil pouze vztah, ale to nic neubírá na skutečnosti, že rodiče zůstávají zasazeni do rámu, ve kterém byli svému dítěti představeni.

Prarodiče, kteří se stali oporou svým vnoučatům, by v nich měli podporovat vztah k oběma rodičům, příp. k druhým prarodičům a postupně i nevlastním partnerům rodičů. Měli by jim vysvětlit, že jejich rodiče potřebují navázat nový vztah a dopředu je motivovat k tomu, aby se spolu s rodičem těšili na doplnění rodiny. Prarodiče tím, že nejsou osobně zaangažováni v rozvodovém sporu si mohou udržet nadhled, který jim dovolí lépe hodnotit situaci a nečiní jim problémy s dětmi rozmlouvat o tom, jak se rodiče měli rádi, jakou měli radost z narození dítěte, kde všude spolu byli, co jak kdy slavili a podobně. Tím prarodiče mohou posilovat životní příběh dítěte. V rozmluvách pak mohou připomenout, co je ještě v životě čeká a čím může jejich život obohatit nový partner nebo noví partneři jejich rodičů a tím naznačují kontinuitu příběhu života dítěte s výhledem do budoucna. Tím zbavují dítě pochybností a pocitů úzkosti a obav z budoucnosti a pomáhají mu pevně zakotvit v jeho rodině, i když rozdělené.

Tato role prarodičů je nezastupitelná a prarodiče by si dokonce neměli tuto příležitost nechat ujít. V dospělosti dítě ocení moudrost své babičky nebo dědečka a nikdy mu tuto "službu" nezapomenou. Jednou pro vždy je bude toto pouto sdělované bolesti a lásky lidí, kteří pro jednu generaci jsou dětmi, pro druhou pak rodiči pevně poutat po celý zbytek života.

RODIČOVSKÝ RÁDCE OD CINDY FRANCIS PRO VŠECHNY RODIČE

* Ten nejskvělejší dar, jaký musíte svým dětem dát, jste Vy sami.

* Zeptejte se dítěte, co s Vámi nejraději dělá. Dělejte to pak mnohem častěji.

* Vaše dítě bude dělat to, co děláte, a ne to, co říkáte.

* Seznamte se s kamarády svých dětí. Seznamte se také s jejich rodiči a udržujte s nimi kontakty.

* Dodržujte své sliby.

* Pomozte svému dítěti, aby v něčem vyniklo.

* Řešte problémy, dokud jsou malé.

* Vyprávějte dětem vzpomínky z časů, kdy jste sami byli v jejich věku.

* Pořádejte rodinná setkání, pikniky, oslavy, narozeninové slavnosti a občas pozvěte jejich kamarády.

* Dovolte dětem nést zodpovědnost za jejich činy - i za to, jak se vypořádají s následky.

* Buďte sami sebou, chraňte své soukromí před dětmi a trvejte na "rodičovském volnu".

Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.