Podklady ke zpracování Zprávy o stavu lidských práv v ČR za rok 2007

Radě vlády pro lidská práva

V souvislosti s přípravou každoroční Zprávy o stavu lidských práv předkládáme Radě vlády pro lidská práva následující podklady s požadavkem na jejich zařazení do Zprávy. V některých tématech jde o setrvalý stav, na který je Rada pro lidská práva pravidelně upozorňována, aniž by jej však patřičně reflektovala. Označení kapitol vychází z členění Zprávy o stavu lidských práv za rok 2006.

4. Obchod s lidmi, nucená práce, domácí násilí

4.x Domácí násilí

V samotné Zprávě o stavu lidských práv za rok 2006 je o "domácím násilí" referováno jako o jednání, které nedosahuje intenzity trestného činu. Nabízí se proto základní otázka, zda jde tedy o oblast lidských práv, tak jak jsou jako základní práva definována Ústavou, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o ochraně lidských práv a základních svobod, a zda předmětný vládní dokument nemá věnovat pozornost a prostor spíše jiným oblastem skutečného porušování lidských práv významné části občanů - viz dále.

Zpráva o stavu lidských práv za rok 2007 bude jistě obsahovat výčet úspěchů, kterých bylo při potírání domácího násilí dosaženo, resp. kolik skutečných nebo domnělých násilníků bylo vykázáno ze svého obydlí. Je proto na místě konstatování, že systém "boje proti domácímu násilí" je primárně nastaven zcela chybně tak, jako by se jednalo o "boj proti násilí na ženách". Tedy jako by pachatelé byli jen muži a oběti (až na zanedbatelné výjimky) pouze ženy. Z tohoto důvodu nejsou také příslušná zařízení schopna a ani připravena řešit uvedenou problematiku skutečně komplexně, včetně nabídky pomoci a spolupráce mužským obětem. Mužské oběti domácího násilí musejí překonávat ještě mnohem větší psychologickou bariéru, aby své zneužívání partnerkou ohlásili, než ženy. Obsazení intervenčních center téměř výlučně ženami tento problém ještě umocňuje.

Ve světle mnoha desítek kvalitních sociologických studií z celého světa, které nade vší pochybnost prokazují, že počet obětí a pachatelů domácího násilí je stejný mezi ženami jako mezi muži, je česká skutečnost roku 2007, kdy z 862 vykázaných osob bylo jen necelé jedno procento žen (slovy osm!), důkazem pro selhávání systému, ne pro jeho úspěšnost.

Problematika domácího násilí je pak snadno zneužívána k protimužským kampaním a averzím; po předchozím kampaňovitém křivém obviňování rozváděných manželů rozvádějícími se manželkami z pohlavního zneužívaní jejich dětí, je tak současným hitem rozvodů a soudních sporů o výchovu dětí daleko snadnější stejně křivé obviňování z domácího násilí. A zdá se, že právě hlavně pro potřeby rozvádějících se žen byl takovýto systém vytvořen. Viz. i ve Zprávě citované návrhy jistého občanského sdružení na další represivní rozvodová opatření.

Zahraniční zkušenosti pak varují, že pokud se postavení osob masově vykazovaných ze svých domovů (i zde jde o porušování lidských práv!) neřeší, nastávají velké sociální problémy.

6. Rovné zacházení a diskriminace

6.x Diskriminující legislativa

Přes proklamace o nutnosti prosazovat rovnost žen a mužů v legislativě a jejím praktickém uplatňování, obsahují zákony České republiky konkrétní ustanovení zavádějící a uchovávající diskriminaci mužů. Jde konkrétně o tyto právní předpisy:

1) Asi nejznámějším příkladem je možnost žen čerpat starobní důchod mnohem dříve než muži. Přestože současná střední délka života je u mužů 73 roků a u žen téměř 80 roků, je důchodový věk pro muže vyšší než pro ženy. Je nutno říci, že během několika let se tento rozdíl významně sníží a už to nebude, co to bývalo.

Pramen:
Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění § 32,

2) Stejný zákon legislativně diskriminuje muže - vdovce vůči ženám - vdovám tím, že ženy mají nárok na vdovský důchod o 3 roky dříve než muži.

Pramen:
Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění § 50, odst. 2) písmeno e) a odst. 7)

2) Po uplynutí doby uvedené v odstavci 1 má vdova nárok na vdovský důchod, jestliže
e) dosáhla věku 55 let nebo důchodového věku, je-li důchodový věk nižší.
7)Ustanovení předchozích odstavců platí obdobně pro nárok vdovce na vdovecký důchod s tím, že věk podle odstavce 2 písm. e) činí 58 let nebo důchodový věk, je-li důchodový věk nižší.

3) Dokonce samotná Listina základních práv a svobod obsahuje diskriminační ustanovení. Podle této listiny muži nemají právo na zvýšenou ochranu zdraví !!! Ženy navíc mají právo na blíže nespecifikované zvláštní pracovní podmínky.

Pramen:
Listina základních práv a svobod
Hlava čtvrtá, článek 29, odst. 1
Ženy, mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky.

4) Velmi žhavým tématem posledních let se vzhledem k jednoduchosti určení paternity prostřednictvím genetického testu stává popření otcovství. Oklamaní otcové mají po 6 šesti měsících od narození potomka smůlu. Vznikne jim povinnost vyživovat biologicky nevlastní dítě až do dospělosti.

Pramen:
Zákon o rodině č. 94/1963 Sb. §61 odst. 1)
(1) Muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů, může je před soudem popřít, jen je-li vyloučeno, že by mohl být otcem dítěte a dokud neuplyne šest měsíců ode dne, kdy bylo takto otcovství určeno; tato lhůta neskončí před uplynutím šesti měsíců od narození dítěte.

5) I ve věznicích je stanoveno nahlížet na ženy jinak než na muže. Hlavně, aby nám zůstaly krásné.

Pramen:
Vyhláška Ministerstva spravedlnosti, kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody 345/1999 Sb.
§ 89
(1) Vnitřní řád, obsah a formy zacházení s odsouzenými ženami zásadně přihlížejí k psychickým a fyziologickým zvláštnostem žen, ...
§ 90, odst.1)
(1) Při úpravě zevnějšku odsouzených žen se umožňuje používání vlastních kosmetických přípravků. Úprava vlasů se neomezuje, k tomu účelu mohou odsouzené ženy mít u sebe vlastní potřebné pomůcky.

6) Ženy mohou nastoupit do výkonu trestu s dítětem na rozdíl od mužů, pro které toto ustanovení neplatí. Nebo si zákonodárci myslí, že se otcové neumějí dobře postarat o své děti?

Pramen:
Zákon o výkonu trestu odnětí svobody 169/1999 Sb. § 67, odst. 1)
Výkon trestu u matek nezletilých dětí
(1) V případech hodných zvláštního zřetele, jestliže takový postup umožňují podmínky ve věznici a osobnostní předpoklady odsouzené ženy, může být odsouzené ženě na její žádost povoleno, aby ve výkonu trestu měla u sebe a starala se o své dítě zpravidla do 3 let jeho věku, pokud takové dítě nebylo soudem svěřeno do výchovy jiné osoby.

7) Odsouzeným ženám lze oproti mužům prodloužit o 10 dnů dobu přerušení trestu za účelem návštěvy nezletilého dítěte. Otců dětem zřejmě netřeba.

Pramen:
Zákon o výkonu trestu odnětí svobody 169/1999 Sb. § 68
Přerušení výkonu trestu u odsouzených žen
Odsouzené ženě, která před nástupem výkonu trestu řádně pečovala o své nezletilé dítě, lze po vyjádření příslušného orgánu sociálněprávní ochrany dětí prodloužit dobu, po kterou je přerušen výkon trestu, až o 10 dnů v kalendářním roce k návštěvě dítěte, které se nachází v péči jiné osoby.

8) V případě vyhlášení války nemusí rukovat ženy, které pečují o dítě do 15 let věku. Povinně za rodinu nastupuje do války muž. Jak to bude v případě střídavé péče rodičů, zákon nestanoví. Možná, že tito otcové budou válčit v týdenním cyklu střídavě s matkami.

Pramen:
Zákon č. 585/2004 Sb. o branné povinnosti a jejím zajišťování (branný zákon)
Část šestá, § 25, odst.3
Výjimky z povinnosti dostavit se k odvodnímu řízení a vykonávat mimořádnou službu:
(3) Těhotná žena, a žena nebo osamělý muž, kteří pečují o dítě ve věku do 15 let, se k odvodnímu řízení nebo k výkonu mimořádné služby nepovolávají.

7. Rovné příležitosti žen a mužů

7.x Zastoupení žen a mužů v politických a rozhodovacích funkcích

V přístupu Rady vlády pro lidská práva a příslušných státních orgánů přetrvává v agendě rovných příležitostí žen a mužů jednostranná orientace na preferování proženského přístupu. Týká se to jak předkládaných témat, tak také složení různých pracovních a poradních orgánů, v nichž absolutně dominují ženy. Příkladmo je možné uvést obsazení výborů Rady vlády pro lidská práva do jejichž činnosti rovnost žen a mužů zasahuje (pro rovnost žen a mužů, pro práva dítěte), obsazení Rady vlády pro rovné příležitosti žen a mužů, obsazení Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí (úřad, řešící vysoce citlivou oblast rovnosti mužů a žen v porozvodové výchově, navíc s dopadem na mezinárodní vztahy státu, je složen výhradně z pracovnic ženského pohlaví; jmenování nové ředitelky vyvolalo dvoutýdenní blokádu úřadu i Ministerstva práce a sociálních věcí nespokojenými občany!).

Zřejmou příčinou níže uvedené nerovnosti žen a mužů v porozvodové výchově je personální obsazení soudů péče o nezletilé děti. Až na výjimky opatrovnické věci rozhodují ženy-soudkyně; přehled podává tabulka. Ačkoliv Ministerstvo spravedlnosti již vlažně doporučovalo, aby se podíl mužů-soudců zvýšil, předsedové soudů toto doporučení naprosto sabotují a ministerstvo odmítá v tomto směru doplnit vyhlášku č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy o jedinou větu(!), která by vedla k nápravě. Blíže viz také Petice na podporu střídavé péče ze 17. 5. 2007, která byla adresována i zmocněnci vlády pro lidská práva.

Počet soudců a soudkyň ve věcech péče o nezletilé podle rozvrhů práce některých soudů:

7.x Rovné příležitosti žen a mužů v porozvodové výchově dětí

V praxi soudů a orgánů sociálně-právní ochrany dětí přetrvává protimužský přístup znemožňující zachovat mužům-otcům výraznější vliv na výchovu svých dětí po rozvodu a rozchodu rodičů. Statistická data potvrzují jednostranné preferování žen při svěřování dětí do výchovy - tabulka níže. Všestranně prospěšná střídavá péče (doloženo obsáhlými výzkumy a zahraničními zkušenostmi) není dostatečně využívána, přičemž připravovaná změna v rodinném právu při jeho zařazení do občanského zákoníku (Ministerstvo spravedlnosti) vytváří pro tuto formu porozvodové výchovy další obstrukční překážky a vrací tak stav právní úpravy zpět bez ohledu na společenskou realitu.

Porušování práva na rodinný život českým státem je již součástí standardní judikatury Evropského soudu pro lidská práva, aniž by Rada vlády pro lidská práva ve své činnosti a Zprávách reflektovala, že toto právo je porušováno až na výjimky vždy mužům-otcům (byla by Rada stejně nečinná, pokud by porušení práva na rodinný život přiznával soud ve Štrasburku ženám-matkám?!).

Počet dětí svěřených do výchovy rodičům:

K výše uvedenému výslovně uvádíme, že problematika porozvodové výchovy dětí se netýká jen dětí samotných, ale také obou rodičů, v tomto případě lidských práv mužů-otců, neboť i oni jsou plnoprávnými rodiči, jejichž právo na výchovu svých dětí (nikoliv jen návštěvy!) je upraveno Listinou základních práv a svobod i bezprostředně závaznými mezinárodními smlouvami o ochraně lidských práv a základních svobod. Není proto na místě, aby byla (jen částečně) zohledňována v části 8 - Práva dětí.

7.xx Ponižování lidské důstojnosti mužů-otců v soudním řízení

Za "standardní" situace, kdy matka nezletilých dětí brání otci ve styku s nimi a ten se obrátí na soud s návrhem na úpravu styku, se stává pravidlem, že otec je ve vzájemné součinnosti matky, orgánů tzv. sociálně-právní ochrany dětí a soudkyně nucen k tomu, aby se s dítětem (dětmi) stýkal jen pod dozorem v uzavřené místnosti nějakého spolku (zejména s názvem Fond ohrožených dětí), nebo dokonce i soukromé osoby, která za tento "asistovaný styk" vyžaduje finanční hradu. Soudy takový styk otce s dětmi za účasti dozorkyň nařizují i svými rozhodnutími; na semináři pro soudní znalce v ILF Praha dne 7. 2. 2007 o velkém rozsahu takovýchto svých rozhodnutích otevřeně hovořila JUDr. H. - soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 9. Aktuálně takovému rozhodnutí JUDr. P. z Obvodního soudu pro Prahu 4 čelí pan R. S. N., státní příslušník Španělského království.

Žádný zákon přitom soudům nedává pravomoc nařizovat otcům nezletilých dětí styk s nimi za účasti a pod dozorem třetí osoby; soudy tak postupují nejen protiprávně, ale i protiústavně, když ignorují základní zásadu právního státu, že orgány státní moci mohou činit pouze to, co jim zákon výslovně umožňuje (Ústava ČR, Listina základních práv a svobod). Potvrzuje to i judikatura:

"Okresní soud upravil styk otce s nezletilou způsobem, který je zcela nevykonatelný. Okresní soud vázal průběh styku otce s nezletilou na přítomnost třetí osoby, která nebyla účastníkem tohoto řízení a jíž nelze přítomnost u styku nařídit. Okresní soud tak zdánlivě právo otce na styk zachoval, nicméně ve skutečnosti otci neposkytl žádné prostředky, jak by mohl své právo na styk vynutit."
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 23 Co 306/98-160 ze dne 17.12.1998

"Návrh matky na vydání předběžného opatření, kterým by styk otce s nezl. J. K. byl předběžně upraven pro dobu nezbytně nutnou tak, že otec by se s nezl. stýkal jedenkrát za 14 dní na odborném pracovišti pod dohledem odborných pracovníků se zamítá.
V projednávané věci dospěl soud k závěru, že návrhu matky nelze vyhovět. V zásadě lze konstatovat, že i když je v takovýchto krizových situacích velmi vhodné, aby kontakt dítěte s jedním z rodičů probíhal za účasti psychologa, nebo v prostorách např. krizového centra, za současného právního stavu pro takovouto úpravu není opora v platném právu, třetí osobě nelze totiž takovou povinnost uložit."
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 5 P 93/2000-1231 ze dne 28. 3. 2007

Kromě protiústavního zásahu do základních práv otců i dětí popsanými rozhodnutími (omezení svobody pobytu, pohybu a rozhodování, výkon základních práv v intimní oblasti citových rodinných vztahů mezi dětmi a otcem v cizím prostředí a za přítomnosti cizích osob a zpravidla i při pořizování videozáznamu bez předchozího souhlasu a vědomí!), jde o hrubý útok proti lidské důstojnosti všech takto dozorovaných osob. Stejným způsobem totiž český stát projevuje svou humanitu i vůči všem osobám zbaveným svobody ve vazbě nebo výkonu trestu! Pokud nyní tedy svobodný člověk a plnoprávný rodič i občan Španělského království a Evropské unie pan R. S. N. má "povolen" styk se svými dětmi za účasti dozorkyň v omezeném prostoru a v rozsahu 2 hodin (dvou hodin) za měsíc, je soudkyní degradován na úroveň obviněných osob ve vazbě nebo pravomocně odsouzených osob ve výkonu trestu, ba dokonce pod ní, neboť i v kriminálech se odsouzení mohou se svými blízkými stýkat v rozsahu minimálně 3 hodin za měsíc! Stejným způsobem jsou pak ponižováni a pod úroveň kriminálníků degradováni další otcové, jejichž dětem je tak státní mocí spolčenou s patologicky jednajícími matkami vtiskáváno do vědomí, že být ve fyzické přítomnosti svého táty je něco nenormálního, výjimečného a nebezpečného!!!

Jde také zjevně o naplňování skutkové podstaty trestného činu útisku podle § 237 trestního zákona, který spáchá ten, kdo jiného nutí, zneužívaje jeho tísně nebo závislosti, aby něco konal, opominul nebo trpěl.

"Rosenberg si ve vězení pochoval syna a plakal dojetím" - zpráva serveru iDnes.cz z 13. 2. 2008 o styku vazebně stíhaného pornoherce se synem ve vazební věznici (http://revue.idnes.cz/rosenberg-si-ve-vezeni-pochoval-syna-a-plakal-dojetim-p06-/lidicky.asp?c=A080213_133717_lidicky_jez). Stejné zprávy o "humánních" stycích s dětmi by o dalších nevězněných a nepotrestaných otcích mohly vydávat i soudy a orgány tzv. sociálně-právní ochrany dětí v součinnosti s dozorkyněmi, aby alespoň takto doložily své úspěchy při ochraně lidských práv!

8. Práva dětí

8.x Násilí páchané na dětech; ohrožené děti žijící mimo rodinu

Již zmíněné rozsudky Evropského soudu pro lidská práva opakovaně odsuzují český stát pro porušení práva otců a jejich dětí na rodinný život nikoliv proto, že by snad děti byly nuceny se stýkat s otci-domácími násilníky, ale proto, že příslušné soudy a další státní orgány rodinné vztahy dětí a jejich otců nezajistily. Jde přitom jen o pověstnou špičku ledovce. Není proto na místě, aby Zpráva o stavu lidských práv jako vládní dokument i nadále občany uváděla v omyl zavádějícími tvrzeními o tom, že na dětech je pácháno násilí, pokud se mají stýkat se svými otci i po rozvodu a rozchodu rodičů. Není na místě, aby i nadále bylo takto Radou pro lidská práva zpochybňováno a relativizováno ústavně zaručené základní právo každého rodiče na výchovu svého dítěte a každého dítěte na výchovu oběma svými rodiči. A je přímo pobuřující, pokud Rada pro lidská práva doslova vybízí k popírání základního lidského práva rodičů mužského pohlaví na výchovu dítěte i po rozvodu a rozchodu rodičů! Viz formulace ze Zprávy za rok 2006: "V případě pochybností, zda dítě odmítá styk s rodičem z vlastní vůle, by k tomu nemělo být žádným způsobem nuceno. A zejména u starších dětí by mělo být respektováno jejich právo samostatně se rozhodnout, zda se chtějí s rodičem stýkat."

Pro úplnost je třeba dodat, že Zpráva o stavu lidských práv za násilí na dětech nepovažuje také jejich povinnou školní docházku, ačkoliv k ní mnohé děti, včetně "dětí starších", mají odpor a projevují k ní svůj odmítavý názor, a takové děti k záškoláctví a jejich rodiče k zanedbání povinné výchovy také nevybízí!

K ponižování lidské důstojnosti dětí dozorovaným stykem s otci viz výše.

Obětí protimužsky a protiotcovsky nastaveného systému se koncem roku 2007 stal pětiletý Honzík Rokos, kterého utýrala a ubodala vlastní matka se svým druhem. Ačkoliv Honzíkův otec příslušným orgánům sociálně-právní ochrany, soudu i policie dodával jím zjištěné informace pro vypátrání matky Honzíka a jeho navrácení otci podle rozhodnutí soudu, mnohaměsíční vědomá úřední liknavost Honzíkovi přinesla jen týrání a smrt! I tento táta slýchal, co pořád chce, když je dítě přeci se svou mámou! Podrobnosti v příloze.

Pokud by něco podobného zkusil kterýkoliv otec, byl by vypátrán během několika dnů a bezpochyby i umístěn do vazby. Samozřejmě, že následná "samokontrola" státních struktur žádného viníka této tragédie nenalezla. Bylo by proto víc než žádoucí, aby se Rada pro lidská práva takovýmito klasickými "systémovými nedostatky", které produkují i oběti na životech, začala vážně zabývat a nevytvářela umělé problémy jiné.

Žádáme o písemnou odpověď s uvedením stanoviska k obsahu našich podnětů a způsobu jejích vyřízení.

Roman Rokos
Tel: +420 381 202241
Fax: +420 381 231769
E-mail: roman.rokos@acco.com

S Antonií Staškovou (39), matkou mého syna Honzíka Rokose (2.12.2002) jsme žili v partnerském vztahu v Táboře. Už na začátku našeho vztahu mi Antonie řekla, že má dceru (Soňu Staškovou), ale že jí vychovává otcovská babička Soňa Gubišová, protože se ze sociálních důvodů o Soňu nemohla starat, neměla peníze a ani její byt nebyl vhodný pro výchovu dítěte. O jejím tvrzení jsem neměl nikdy důvod pochybovat, k Honzíkovi se Antonie chovala normálně, a s Honzíkem měli vcelku hezký vztah. Řekl bych, že naše soužití bylo vyrovnané až do doby, než mi byl nabídnut postup ve firmě. Má nová pozice vyžadovala zaškolení v cizině. Jezdil jsem na služební cesty a vztah s Antonií se začal hroutit. Antonie s Honzíkem začala odjíždět z domova i na delší dobu ke svým příbuzným do severních a západních Čech. Pokaždé byla s Honzíkem někde jinde, jen ne doma. Většinou se zdržovala u své tety Anny Nyčové nebo v Nejdku u svého bývalého přítele, Pavla Grepla. Byl červenec 2006 a mě přišla na telefon zpráva, že se Antonie se mnou rozchází a už se s Honzíkem domů nevrátí. Pokud budu chtít vidět syna, tak po telefonické domluvě ho mohu navštívit u jejího bývalého přítele Pavla Grepla(49) v Nejdku u Karlových Varů. Pokud mi to mé zaměstnání dovolilo, trávil jsem s Honzíkem každou sobotu nebo neděli vždy pod dohledem P.Grepla. I přes mé prosby a naléhání mi nedovolila si odvézt Honzíka na víkend domů do Tábora, a to ani na jeho 4. narozeniny a ani na Vánoce . Peníze jsem Antonii na Honzíka i z tohoto důvodu odmítal dávat. Při každé návštěvě jsem mu vozil spoustu ovoce a potřeby pro Honzíka jako oblečení, hračky,atd… O tom, co Honzík potřebuje jsem se radil s P. Grepem a co bylo třeba, jsem přivezl při mé další návštěvě. Každá neděle strávená v blízkosti Honzíka tak strašně rychle utekla, že jsem si ani nevšiml, že ani při jedné z mých návštěv matka v Nejdku nebyla. Čas běžel a já si našel přítelkyni Jitku Procházkovou (27) s dcerou Nikolkou(7). Koncem Ledna 2007 jsem se k Jitce a Nikolce na jejich prosbu přistěhoval. I Honzíka jsme začali navštěvovat společně s Jitkou a ta mě začala upozorňovat na to, že matka syna pouze navštěvuje a nežije s ním a tudíž o něj nepečuje . V bytě 1+1 byl jen jeden rozkládací gauč, kam by se sotva vešli dva dospělí lidé a kde by pak spal Honzík??? Při jedné z našich návštěv u Honzíka jsme se sešli i s Antonií a za to, že nám bude Honzíka půjčovat jednou za čtrnáct dní, jsme jí nabídli peníze. Antonie změnila názor a za 3000kč měsíčně nám Honzíka začala půjčovat podle dohody. Neustále nám ale naše různá zjištění vrtala hlavou a doma jsme je spolu často diskutovali. Stačilo pár nepřímých otázek Pavlu Greplovi a zůstal jsem v šoku. Antonie přenechala péči a výchovu Honzíka na Greplovi, sama bydlela s pěti lidmi v bytě v Dolním Žandově, což je asi 50km od Honzíka. Pavel Grepl si i stěžoval, že Antonie mu na výchovu Honzíka nedává žádné peníze. Za synem jezdila jen zřídka a ve školce, kam Honzík chodil ji ani neznali a nikdy neviděli.

Rozhodl jsem se pro rázné řešení a syna jsem si v pátek 2.2.2007 od Pavla Grepla odvezl domů do Tábora. Antonii jsem v neděli napsal SMS zprávu, že si nechávám Honzíka ve své péči, že nestrpím, že mého syna vychovává pro Honzíka naprosto cizí člověk. Antonie na mou zprávu nereagovala, a asi za dvě hodiny mi volala policie , která se mi snažila domluvit, abych Honzíka Antonii vrátil a to i přes to, že jsem jim sdělil, že matka osobně o syna nepečuje a že syna vychovává cizí člověk. Doporučení policie jsem samozřejmě neuposlechl. Ráno 5.2.2007 Jsem se dostavil na městský úřad v Táboře, kde jsem informoval sociální pracovnici p. Sedlačíkovou o mém rozhodnutí ponechat Honzíka v mé péči a okolnosti, které mě k tomuto rozhodnutí vedly, a že matce v kontaktu se synem bránit nebudu, ale pokud nebude rozhodnuto o jeho svěření do péče soudem, umožním matce kontakt se synkem pouze v mé přítomnosti. Našel jsem si právního zástupce a s jeho pomocí jsem 28.2.2007 požádal soud o svěření Honzíka do mé péče. Byl jsem šťastný, mohl jsem se osobně o Honzíka starat, s přítelkyní Jitkou Honzík navázal moc hezký vztah. O Honzíkovi s Nikolkou by člověk řekl, že jsou jako skuteční sourozenci. Antonie s ponecháním Honzíka v mé péči nesouhlasila, její návštěvy skoro vždy měly bouřlivý průběh a to i s asistencí policie. Nechtěl jsem, aby musel Honzík při každé z jejích návštěv toto podstupovat a tak 6.3.2007 jsem požádal soud o vydání předběžného opatření. To bylo 7.3.2007 zamítnuto s odůvodněním, že z žádných tvrzení otce nevyplývá, že by vyvstala nutnost zatímně upravit poměry, či že by mělo dojít k ohrožení výkonu rozhodnutí, které bude posléze vydáno. Bylo nám sděleno, že předběžné opatření se vydává zejména v těch případech, kdy je dítě v ohrožení nebo je předpokládáno, že dotyčný nebude respektovat rozhodnutí soudu. Žádné takové podezření jsem neměl a tak mi nezbývalo než s tím souhlasit. 10.4.2007 proběhlo první stání u Okresního soudu a já se dozvěděl, že Antonie ze svého bývalého přítele udělala svého druha, dokonce se k sobě nastěhovali do Dolního Žandova, oba mají práci atd.. Soud byl odročen vzhledem k tomu, že si soudkyně Mgr. Provazníková chtěla vyžádat z Karlových Varů spis o odebrání Soni z péče Antonie. To proto, že Antonie před soudem uvedla, že dcera jí byla odebrána z důvodu, že na dceru Soňu křičela, a že jí i bila. Na doporučení soudu jsem měl jednou za 14 dní každý sudý víkend Honzíka svěřit do výchovy matce. Jak soud řekl, tak jsem udělal. V úterý 22.5.07 proběhlo druhé soudní jednání a soud svěřil Honzíka do mé péče. Soud ve svém rozhodnutí udává, že o výchovných kvalitách matky má soud značné pochybnosti, které vyplívají především z toho, že dítě ponechala ve faktické péči svého partnera, sama se nezajímala o docházku dítěte do mateřské školy, dokonce se neznala ani s učitelkami. Dítě do školky nevypravovala, nevyzvedávala. Tyto povinnosti přenechala výlučně na svém partnerovi. Dlouho jsem se ale z rozhodnutí soudu neradoval.

V pátek 25.5.07 jsem předal Honzíka na víkend matce, tehdy by mě ani ve snu nenapadlo, že je to naposledy co Honzíčka vidím. Předpokládal jsem, že se Antonie proti rozsudku odvolá a tak mě ani nenapadlo, že mi Honzíka nevrátí a bude se nynějšímu soudnímu rozhodnutí vzpírat a vysmívat. Očekával jsem, že si začne hrát na citlivou a starostlivou maminku. V neděli 27.5.07 nejenže mi syna nevrátila, ale Antonie i Pavel Grepl mi nezvedali telefony, v jejich bydlišti se zdržovali jen zřídka nebo neotvírali a policie, na kterou jsem se obrátil, s tím nemohla nic dělat, protože rozsudek ještě nenabyl právní moci. Sociální pracovnice z péče o mládež se jí několikrát pokoušeli zastihnout v místě bydliště, ale neúspěšně. S přítelkyní Jitkou jsme se je vydali hledat, domnívali jsme se, že se s Honzíkem schovává někde u příbuzných, z důvodů finanční tísně. Podle auta Ford Escort jsme je nalezli v Ústí nad Labem u její tety Anny Nyčové. Tam jsme dojeli ve tři hodiny ráno. Ve všech místnostech bytu se svítilo a i jsem Antonii zahlédl projít okolo okna. Hned ráno jsem informoval úřad péče o dítě v Táboře. Bylo mi sděleno, že tam někoho pošlou. Na to mi bylo p.Sedlačíkovou ze sociálky sděleno, že při jejich šetření u Anny Nyčové zvonili a při optání se na přítomnost Antonie jim teta do mikrofonu sdělila, že Antonii zavolá. Delší dobu se nikdo neozýval, tak zvonili znova a paní Nyčová sešla dolů k venkovním dveřím a pracovnicím ze sociálního oznámila, že Antonie již odjela a do bytu je nepustí. Z tohoto si odbor péče o dítě udělal záznam, že se Antonie nechává zapírat a schovává se. S mým právníkem jsme 29.5.07 podali k soudu návrh na předběžné opatření. Soud návrhu vyhověl a 4.6.07 vydal předběžné opatření. Kde mimo jiné stálo: Soud dospěl k závěru, že návrh na vydání předběžného opatření je zcela důvodný. Moc se mi ulevilo, měl jsem naději, že Honzíčka v brzké době zase uvidím, ale opak byl pravdou. Při domáhání se spolupráce s policií jsem narazil na to, že i na předběžné opatření je možné se odvolat, a nemám na předběžném opatření razítko o vykonatelnosti. Spojil jsem se se svým právníkem a ten mi vysvětlil, že aby bylo rozhodnutí vykonatelné, musí si jej Antonie převzít a tím být seznámena s tímto rozhodnutím. Čekal jsem tedy na to, až si Antonie převezme toto rozhodnutí. Někdy začátkem června nám přišlo odvolání Antonie na předběžné opatření. Bral jsem to, že pokud se proti něčemu odvolám, znamená to, že jsem s tímto seznámen. A její odvolání nám bude sloužit i jako důkaz k vykonatelnosti, na policii v Táboře mi ale sdělili, že dokud nemám razítko právní moci, tak jediný, kdo může konat, je soud nebo odbor sociálních věcí. Pro razítko vykonatelnosti jsem poslal svou přítelkyni Jitku, jelikož já se musel věnovat svým pracovním záležitostem. Ta se však vrátila bez razítka. A vylíčila mi její jednání ze soudkyní. Soudkyně jí dosti přísně až naštvaně vysvětlila definici vykonatelnosti a že rozhodnutí určitě vykonatelné je, razítko nepotřebujeme, protože máme Antoniino odvolání. V pátek 20.7.07 jsem se od bratra Antonie Jiřího Hašlera (1978), dozvěděl, že Antonie s Pavlem Greplem prodávají veškeré vybavení bytu, nejenom své, ale i cizí, přespávají s Honzíkem v autě, nemají skoro žádné peníze (nemají co jíst), oba přestali již před delší dobou pracovat a chtějí s Honzíkem utéct do zahraničí, nájemci dluží nájemné a dosti vážně mu řekla, že se se synem raději zabije, než aby mi ho vrátila. S Jiřím Hašlerem jsem se domluvil na nejbližším termínu tj. neděli, aby mohl jít toto sdělit se mnou na policii v Lázních Kynžvart, pod které spadá Antonie podle trvalého bydliště. 22.7.07 na OOP v Lázních Kynžvart po vylíčení mého problému a předložení všech dokumentů mezi nimiž bylo i předběžné opatření s Antoniiným odvoláním na toto opatření jako důkazu o tom, že s tímto rozhodnutím je obeznámena a přesto se podle něj neřídí a že toto opatření je vykonatelné. Strážník nás opět s předběžným opatřením přizdil s tím, že na rozhodnutí chybí razítko a tak že nemohou dělat nic jiného, než že se mnou sepíší protokol o pohřešování dítěte a pokusí se matku předvolat k podání vysvětlení. Byl se mnou a s Jiřím Hašlerem sepsán protokol ve věci pohřešování dítěte. Více prý dělat nemohou. Při zpáteční cestě do Tábora jsem ve Stříbře v autě Ford Escort zahlédl P.Grepla a A.Staškovou, kteří jeli z Plzně směrem do Žandova. Okamžitě jsem zastavil u krajnice vozovky a telefonicky to nahlásil policii v Chebu, s nimiž jsem ještě projednával, zdali nemám jet za nimi. Strážník mi oznámil, že mám pokračovat zpět do Tábora, jet za nimi by bylo prý zbytečné a policie by stáhla oznámení o pohřešování a tím by ani nebyl důvod pro předvolání. Rady strážníka jsem uposlechl a ještě doplnil předchozí popis vozidla o poznávací značku. Na to jsme zjistili, že kvůli cestovnímu pasu pro Honzíka skutečně byla vyřizovat potvrzení o státním občanství a nezaplacené nájemné nám telefonicky potvrdil i pronajímatel bytu v Dolním Žandově, pan Šmejkal. O tom, co má Antonie v plánu (to je utéct, nebo zabít sebe i syna, to, že přespávají v autě nebo u příbuzných, jejich finanční tíseň) jsem informoval v pondělí 23.7.07 odbor sociálních věcí (jmenovitě p. Urbanovou a p. Sedlačíkovou ). Učinil jsem tak mailem a má přítelkyně Jitka Procházková jim toto byla sdělit osobně. Bylo nám řečeno, že to by přece neudělala, protože je to jeho matka a že to jistě nemyslela vážně. Můj právník toto sdělil i soudu, který přislíbil nařídit odnětí Honzíka. Tento den odpoledne se se mnou telefonicky spojila policie z Lázní Kynžvart, oznámili mi, že Antonie se na jejich předvolání dostavila. Oba jsou v pořádku a nacházejí se v místě trvalého bydliště. S rozhodnutím soudu je obeznámena a vše bylo konzultováno s Mgr. J.Provazníkovou a na základě tohoto bylo matce doporučeno, aby v co nejkratším termínu syna předala do péče otce. Věc byla též konzultována s OPD v Táboře a rovněž s OSZ v Chebu. Podle OOP Kynžvart vzala matka dítěte doporučení na vědomí. Tvrzení bratra Antonie Jiřího Hašlera bylo prý pouze jednostranné a nebylo nikým potvrzeno. Antonie byla po podání vysvětlení i se synem propuštěna domů. O tomto jsme byli vyrozuměni písemně zprávou ze dne 30.7.07.

S Antonií i se soudkyní Mgr. Provazníkovou jsem i já téhož dne telefonicky mluvil. Došlo k dohodě, že Antonie Honzíka přiveze v neděli 29.7.07. Po tom, co jsem projevil obavy o upřímnosti antoniínýho počínání mě Mgr. Provazníková ujistila, že je to poslední Antoniina šance vrátit syna dobrovolně. Pokud v neděli Antonie syna nevrátí, Mgr.Provazníková v pondělí nařídí odnětí Honzíka matce. V neděli jsem zbytečně čekal příjezd Antonie se synem. Pokoušel jsem se nejprve spojit telefonicky s Antonií, ale její telefon byl vypnutý, zkoušel jsem se tedy spojit s Pavlem Greplem, který mě ujistil, že Antonie je se synem na cestě do Tábora, on sám je v Karlových Varech. Trochu mě to uklidnilo, ale nevěděl jsem, jestli mohu jeho slovům věřit. Antonie opravdu Honzíka předat nepřijela. Okolo 22.00 hod. jsem nasedl do auta a jel na policii v Táboře počínání Staškové nahlásit. Zde mi policie sdělila, že jediné, co mohou dělat je, že se mnou sepíší protokol ve věci schválností ze strany Antonie Staškové. Hned v pondělí ráno jsem se sešel se svým právníkem, který volal Mgr. Provazníkové, ale ta měla ten den dovolenou a nikdo jiný případ Honzíka neznal natolik, aby exekuci nařídil. O všem jsem opět informoval i sociální pracovnici v Táboře. 31.7.07 nařídila Mgr. Provazníková odnětí Honzíka matce (exekuci). Bylo už ale pozdě, A. Stašková s mým synem Honzíkem i Pavlem Greplem v noci z 25.7.07 vystěhovali zbylé věci a z bytu bez zaplacení nájmů utekli, neznámo kam. 1.8.07 jsem na policii v Táboře podal žádost o vyhlášení celostátního pátrání po Honzíkovi i po Antonii. Jak jsem později zjistil, po Antonii Staškové bylo sice 2.8.07 vyhlášeno celostátní pátrání, ale pouze po pobytu a bez podezření z trestné činnosti. Na téže služebně mi sdělili, že vyšetřování a pátrání po mém synovi má na starosti paní vyšetřovatelka Nevrlová a byl mi na ni předán telefonní kontakt.

30.8.07 se v Táboře u Krajského soudu projednávalo odvolání Antonie proti rozsudku okresního soudu, tak i odvolání proti předběžnému opatření. Jak se dalo předpokládat, Antonie se ke stání nedostavila. K jednání přišel pouze její právní zástupce JUDr. Novotný, kterému Antonie ještě před zmizením podepsala plnou moc na celý proces. Ještě než začalo jednání, jsem s p.Novotným mluvil. Pokoušel jsem se zjistit, jestli nemá na Antonii nějaký kontakt. Od pana Novotného jsem se pouze dozvěděl, že by rád Antonii plnou moc vypověděl, ale nemůže, jelikož jí není kam vypovězení doručit a že mu ještě dluží peníze za právní úkony. Krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu a 3.10.07 vše nabylo právní moci, ale to jen díky tomu, že soudní obsílku přebral její právník JUDr. Novotný. Problém je ale v tom, že Antonie s rozsudkem není seznámena a tak se nadále nedopouští žádného trestného činu.

Mám spoustu papírů a rozsudků, že má Honzík být v mé péči a matka se beztrestně všem akorát vysmívá. Pátrám po nich ve spolupráci s policií i na "vlastní pěst", ale vše je bezvýsledné. S vyšetřovatelkou Nevrlovou jsem se marně pokoušel spojit takřka už od 3.8.07, jelikož jsem při mém pátrání našel různá vodítka a i jsem doufal, že nějaké informace bude mít i vyšetřovatelka Nevrlová. Doufal jsem ve výměnu informací a tím i ve zrychlení nalezení Honzíka. Při prvním telefonickém hovoru s p.Nevrlovou jsem narazil na nezájem podávání jakýchkoliv informací a ani osobně se mnou jednat nechtěla, jediné, co jsem z ní dostal bylo, že až budou něco vědět, tak se mi ozvou a že náš případ není jediný, který má na starosti. Prvního osobního kontaktu s p.Nevrlovou jsem se dovolal až někdy začátkem října a to jsem musel přijet na policejní služebnu neohlášen. Paní Nevrlová s námi mluvila na chodbě u vstupního vestibulu, který se navíc rekonstruoval. Přes hluk vrtaček a sbíječek jsme pomalu ani neslyšeli co nám p.Nevrlová říká a pokud jsme chtěli sdělit něco my jí, museli jsme hluk překřikovat. Neustále jsme se uhýbali jdoucím lidem, kteří na stanici přicházeli. A opět jediné, co byla schopná Nevrlová sdělit je, že dělá pro nalezení Honzíka vše co je v její moci a možná ještě víc. Že chápe naše obavy, ale víc dělat nemůže. Domáhali jsme se zveřejnění našeho případu na ČT1 v pořadu "Na stopě", ale bylo nám řečeno, že o tom nerozhoduje ona a že tento případ pro tento pořad není dost naléhavý, ale že to zkusí a že se pokusí oslovit tisk, víc pro nás prý v tuto chvíli dělat nemůže. Odcházeli jsme otřeseni tímto jednáním. Tisk opravdu oslovila, takže 20.10.2007 vyšlo pohřešování Honzíka v denících Blesk a Táborské listy, ale pouze pro Jihočeský kraj a jejich předpokládaný pohyb byl v severních, západních Čechách a na Moravě. O Pavlu Greplovi ani zmínka. Navíc údaje o matce byly jen velice strohé a bez její fotografie. Také jak jsem předpokládal se na tuto výzvu policie nikdo neozval.

Nevěděl jsem už kudy kam a tak jsem se s prosbou o pomoc při pátrání po Honzíkovi obrátil na TV Nova. Ta 6.11.2007 odvysílala dvouminutovou reportáž v odpoledních televizních novinách v 17:00. Bohužel se mi podařilo sehnat pouze fotografii Antonie. Chtěl jsem do reportáže i článků přidat fotografii Pavla Grepla, ale policie fotografii neotiskla a já doposud žádnou nesehnal. Po této reportáži se mi ozvala redakce Blesku, Šípu a Deníků Bohemia se zájmem mi pomoci při pátrání po Honzíkovi otištěním článků a fotografií. 10.11.2007 vyšel první článek v deníku Blesk, další 12.11.2007 v Denících Bohemia. Doufal jsem, že na základě reportáží a článků v novinách si někdo Antonie Staškové s Honzíčkem všimne a nahlásí na policii.

Jednou z mnoha mých obav bylo, že fingovaný nynější přítel Antonie Staškové Pavel Grepl (2.4.1958) s bohatou trestní minulostí (za ublížení na zdraví, majetkovou trestnou činnost a dokonce pokus o znásilnění údajně nezletilé dívky) pomáhá Antonii při útěku s Honzíkem a není za to nijak stíhán, ani po něm není pátrání ve spojitosti s Antonií i když všichni včetně policie věděli, že se s nimi zdržuje. Na toto jsme museli policii opět upozornit my. Chtěl jsem, aby i jeho policie zahrnula do pátrání, protože předpokládám, že Antonie je s Honzíkem někde schovaná a veškeré věci nutné k žití (nákupy, peníze) obstarává on. O tom vypovídaly i jeho drobné majetkové krádeže, například: přelom září-října 2007 Lutotín nákup potravin cca. 1500Kč, o 50Km dál, 11.11.07 benzínová čerpací stanice Botek nezaplacení načerpaného benzínu zhruba ve stejné částce. V obou případech byl viděn pouze Pavel Grepl. Antonie ani Honzík s ním v autě nebyli. Jelikož o něm není nikde žádná zmínka, beztrestně se pohyboval po republice a nic mu nehrozilo. Věřím, že jeho dopadením by se také mohlo docílit včasného nalezení mého syna. O této trestné činnosti, které se P.Grepl při útěku dopouštěl, jsme se dozvídali s velkým zpožděním z toho důvodu, že vyšetřovatelka nás neinformovala tak, jak slíbila. O přestupku v Lutotíně jsme se nedozvěděli ani od ní, ale z jiného zdroje. Už jenom z tohoto důvodu naše pátrání bylo vůči krokům Staškové zpožděné. Vyšetřovatelka tím nevědomě dávala náskok Staškové před námi. Mé obavy jsem se snažil sdělit policii, ale byl jsem opět odmítnut. Pavel Grepl se stále údajně ničeho nedopouštěl, ačkoli Antonii napomáhal prakticky mařit nařízení soudu, s tímto tvrzením jsem u policie opět neuspěl. Přístup policie k nám byl dosti neomalený a myslím si, že způsob vyšetřování p. Nevrlové byl zbytečně pomalý. Celkově jsem s prací vyšetřovatelky nebyl spokojen a zvažovali jsme i podání žádosti o odvolání vyšetřovatelky z případu a přidělení jinému vyšetřovateli. Dnes lituji, že jsem toto neudělal, mohlo to ovlivnit další sled okolností. Věřím, že kdyby již dříve využila všech policii dostupných metod, více s námi komunikovala a vyvinula větší iniciativu při medializaci tohoto případu (myslím tisk, rozhlas i televizi), mohlo být vše jinak. O zveřejnění fotografií Honzíka i matky jsem se musel postarat já.

O víkendu 10.11.2007 jsem společně se svou přítelkyní Jitkou Procházkovou podle mě známých informací vyhledal pěstounku nezletilé dcery mé bývalé družky s nadějí, že by mohla pomoci při pátrání pokud by jí Antonie platila alimenty, nebo by nám sdělila nějaké okolnosti týkající se adres nebo jmen jejích přátel, známých či příbuzných, u kterých by mohla přebývat a kde bychom jí my třeba za normálních okolností nehledali. S paní Soňou Gubišovou jsme si na začátku týdne domluvili telefonem schůzku na nejbližší víkend. Když jsme tam přijeli, mile nás pozvala dále a po převyprávění našeho příběhu nám sdělila skutečnosti, které nás oba šokovaly. Babička Soni Staškové nám celý příběh vylíčila zhruba takto:

V manželství s Radkem Staškem (synem Soni Gubišové) se 5.3.1989 narodil syn Radek, který zemřel ve věku nedožitého jednoho roku. Zemřel na udušení. Podle pitevní zprávy měl chlapec zlámané ruce, což bylo způsobeno kříšením Antonií. Způsob, kterým Antonie syna křísila jsem doposud nepochopil. Policie toto úmrtí prý nešetřila a syn byl spálen. 26.3.1990 se Antonii v tom samém manželském svazku narodila dcera Soňa, výchova dcery ze strany Antonie byla prý velmi špatná. Antonie ji klidně nechala doma samotnou a odjela pryč za kamarádkou do Ostrova u Karlových Varů, a to na celý týden. Manžel Radek Staško se vrátil z práce dříve, živil se jako závozník, původně měl přijet až za týden. Doma na něj čekala pouze osamocená dcera Soňa. Jelikož musel ještě odjet, odvezl Soňu k babičce Gubišové. Antonie se prý vrátila až za týden. Nebýt toho, že se vrátil domů dříve, Soňa by byla celý týden doma, bez jakékoli péče a to jí nebylo ještě ani půl roku, zcela jistě by to byl konec jejího života. S dcerou poté odjela do Bechyně a když se vrátila do Nejdku, našla si nového přítele Pavla Grepla, s tím se ostatně znala již v minulosti. Soňu ve věku zhruba šestnácti měsíců její přítel Pavel Grepl přivezl tenkrát k babičce Gubišové s tím, že dcerka je doma matkou týrána. Na hlavičce měla vytrhané zakrvavené vlasy, měla modřiny a pochroumaná žebra. Následky pochroumaných žeber malé Soně zůstaly dodnes. Soňa neuměla mluvit, ani chodit. Babička malou Soňu vzala k sobě a nahlásila to na tehdejším národním výboře, že se o Soňu začala starat, ale stav, v jakém jí byla vnučka přivezena, nenahlásila. K doktorovi se s ní již nevypravila. Jelikož děvčátko bylo už tak ve velkém šoku, tak jí nechtěla nadále stresovat. Soňa byla soudem svěřena do péče p.Gubišové. Antonii bylo stanoveno výživné, ale platila nepravidelně a proto p.Gubišová žádala o status pěstounky, čemuž bylo vyhověno a Antonie od té doby platila výživné městskému úřadu v Karlových Varech. Antonie nikdy o dceru nejevila zájem a to ani pokud potřebovala p.Gubišová Soňu pohlídat a obrátila se s tím na ní. Antonie jí sice hlídání přislíbila, ale děvčátko po celou dobu strávenou u matky zůstalo oblečené v chodbě a čekalo až se pro ni babička vrátí. Antonie ani neměla snahu si s ní hrát nebo ji jinak zabavit. V roce 1992 se jí narodil nemanželský syn David, otec nám není znám, ten se též nedožil stáří jednoho roku. Také se udusil. Antonie byla venku před domem, věšela prádlo a povídala si s kamarádkami, syn doma brečel, byl v bytě sám. Po chvíli Antonie k oknu začala křičet "ty už dlouho řvát nebudeš" a druhý den byl David mrtvý udušením. Ani toto úmrtí policie, podle paní Gubišové, nevyšetřovala. Na závěr paní Gubišová poznamenala, že jí dodnes mrzí, že na Antonii tenkrát nepodala trestní oznámení za týrání. Od p.Gubišové jsem odjížděl ve veliké nejistotě a s ještě větším strachem o mého synka. Myslím, že mé obavy byly oprávněné. Bál jsem se, aby Antonie Honzíkovi nějak neublížila. Bral jsem sice vyprávění Soni Gubišové o zemřelých synech Staškové trochu s rezervou, ale zároveň mi to nedalo a chtěl jsem nalézt nějaký důkaz jejích tvrzení. Začal jsem tedy ještě ten den pátrat v Nejdku u Karlových Varů, kde jsem na místním hřbitově našel urny obou chlapců. Při pohledu na urničky mi přecházel mráz po zádech. Nyní jsem neměl nejmenších pochyb o tvrzeních Gubišové.

O těchto všech skutečnostech jsem uvědomil také Městský úřad v Táboře, konkrétně paní Sedlačíkovou a Urbanovou z oddělení péče o děti a také Fond ohrožených dětí, se kterým spolupracuji. Zde v Táboře je to paní Eva Zenklová, také vedoucí fondu, paní Vodičkovou v Praze a tisk, kterým jsem dal kontakt na paní Gubišovou (s jejím souhlasem) pro ověření mnou zjištěných informací a ten vydal články 14.11.07 a 16.11.07 v deníku Šíp ,15.11.07 v deníku Blesk. Zde se již pozastavují nad smrtí obou antoniiných synů a týrání dcery Soni. Nechtělo se mi jen nečinně přihlížet tomu, jak někde kriminálník s matkou pochybné minulosti přežívají za nejasných podmínek v autě s mým synkem na útěku před zákonem, před spravedlností.

Následovaly články 19.11.07 deník Aha, 27.11.07 deník Blesk, 29.11.07 a 30.11.07 Táborský deník, 22.12 deník Aha a 22.12.07 deník Šíp.

Od konce listopadu a začátku prosince jsem neměl žádné nové poznatky, kde by se Stašková mohla pohybovat a tak jsme jezdili naslepo, projížděli jsme hlavně severní a západní Čechy (okolí Mariánských Lázní, Karlovarsko, Chomutovsko a Ústecko) hlavně jsme pátrali v okolí jejich vzdálených příbuzných, s kterými jsme nebyli v kontaktu.

25.11.07 podával můj právník JUDr. Pavel Šedivý trestní oznámení týkající se podezření z trestných činů zanedbání povinné výživy a ohrožování mravní výchovy mládeže. Toto trestní oznámení bylo podáváno z toho důvodu, že bohužel předchozí snaha zapojit policii do šetření se minula účinkem, když paní Antonie Stašková byla snad hledána toliko jako osoba neznámého pobytu, nikoliv podezřelá ze spáchání trestných činů. Zároveň bylo požádáno, aby bylo zahájeno šetření ve vztahu k paní Antonii Staškové, jejímu příteli Pavlu Greplovi, eventuelně dalším osobám, které matce nezletilého Honzíka pomáhaly v páchání trestné činnosti. 29.11.07 bylo toto trestní oznámení postoupeno k přímému vyřízení Okresnímu ředitelství policie ČR v Táboře.

3.12.07 jsem napsal elektronický dopis kanceláři ombudsmana do Brna, kde jsem si stěžoval na pomalý postup justice a policie a požádal jsem ho o jeho pomoc. 11.12.07 mi přišla odpověď, že má žádost byla zaevidována. Přímá odpověď na mé prosby dodnes nedorazila.

5.12.07 Jsem se po předchozí telefonické domluvě s tiskovou mluvčí českobudějovické policie dohodl na termínu schůzky s policejním krajským ředitelem, panem Heřmanem, abych se s ním domluvil na dalším mém postupu a chtěl jsem s ním konzultovat pomalou a neefektivní práci vyšetřování p. Nevrlové (vyšetřovatelky). 7.12.07 jsem se dostavil na sjednanou schůzku na policejním krajském ředitelství v ČB, kde se mě z důvodu nepřítomnosti P.Heřmana ujal jeho zástupce p.Svatoš. Vyslechl si můj názor na p.Nevrlovou a mé poznatky z pátrání. Pan Svatoš nám sdělil, že si nechal o případu vypracovat zprávu od Táborských kriminalistů. A z této zprávy není patrné, že by kriminalisté v něčem pochybili, či něco zanedbali. Ze správy vyplynulo, že články zveřejněné v médiích byly prací táborských kriminalistů, ačkoliv to byla práce naše. Pan Svatoš přislíbil osobní návštěvu Tábora a promluvu s táborskými kriminalisty. Mezitím jsem od policie dostal předvolání k podání vysvětlení, kam jsem se dne 12.12.07 dostavil. Má výpověď byla zaprotokolována. Týkala se mého trestního oznámení ze dne 25.11.07. Zde jsem vypověděl veškeré skutečnosti týkající se mého pátrání po mém synovi. Dle mého názoru byl na jednání policie znát zásah pana Svatoše do vyšetřování. Policie se konečně začala zabývat mými poznatky a přestala je brát na lehkou váhu. Na základě mé výpovědi byl prý do pátrání konečně zahrnut i Pavel Grepl. Ovšem při další návštěvě policie, tentokrát v Prostějově a Lutíně dne 22. a 23.12.7. nám bylo zdejšími policisty sděleno, že nemají informace o tom, že by Pavel Grepl byl stíhán.

Dne 29.12.07 zhruba okolo osmé hodiny ranní zazvonil u dveří kriminalista v doprovodu řadové policistky, a dosti nešetrně mi sdělil "Našli jsme Vašeho syna, Jana Rokose, byl zabit násilnou smrtí, na jeho těle byla nalezena bodná rána, matka i Pavel Grepl byli zadrženi na místě společně s tělem mrtvého chlapce". Dal mi telefonní číslo na vyšetřovatele v Ústí nad Labem, že prý více informací sám nemá a na tomto místě mi je sdělí. Tato krutá zpráva mi byla sdělena opravdu chladně ze strany policisty, projevil, myslím si, neosobní lítost nad sdělenou skutečností. Bylo mi to řečeno způsobem, jako bych špatně zaparkoval a byla mi sdělena výše uložené pokuty. Další skutečnosti jsou již známé z médií a z vyjádření tiskových mluvčí policie ČR.

Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.

Za podporu děkujeme.