Vzor ústavní stížnosti proti rozhodnutí o zákazu styku

Ústavní soud
Joštova 8
660 83 Brno

V právní věci

stěžovatele: J. K., bytem ......, ........,

proti: Městskému soudu v Praze,

za vedlejšího účastenství:

X. K. (matka dětí), bytem ............, ............,

T. K. (dcera), bytem ........., ............, a

nezl. S. K. (dcera), nar. ........., bytem ......., .......

Ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. .............. ze dne ............
(nutno podat ve lhůtě do 60 dnů od obdržení rozsudku!)

pětkrát (soudu a každému účastníku jeden stejnopis, včetně účastníků vedlejších),
1 x příloha

Rozsudkem č. j. ……………… ze dne …………….. změnil Městský soud v Praze příslušným výrokem předchozí rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. ………….. ze dne …………. tak, že se zakazuje styk mé nezl. dcery S. se mnou.

Důkaz:
- citovaným rozsudkem v příloze

Pravomocným rozhodnutím o zákazu styku mé nezl. dcery se mnou bylo porušeno mé ústavně zaručené základní právo na soudní a jinou právní ochranu, upravené ust. čl. 36 Listiny základních práv a svobod, právo na ochranu rodinného života, upravené ust. čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a ust. čl. 8 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a právo na výchovu svého dítěte, upravené ust. čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

Samotná konstrukce napadeného výroku odvolacího soudu je absurdní: Protože nezl. dcera S. má ke mně pod patologickým výchovným vlivem matky vztah negativní, není nutné zcela jistě zakazovat náš vzájemný styk jí, ale soud měl tento zákaz vyslovit mně. Pokud tedy takto - "podle obsahu" - bude rozsudek posuzován, je zřejmé, že je hrubým porušením nejen mých základních ústavně zaručených práv, ale i přirozenosti lidských a rodinných vztahů, směřujícím k rozkladu základních hodnot ve společnosti.

Odůvodnění svého rozhodnutí opřel odvolací soud především o tzv. názor mé nezl. dcery ("S. je téměř třináct let") a výklad tohoto názoru některými ze znalců, kteří ve věci podávali posudky. Soud údajně volil takovou variantu, která by co nejméně poškodila zájmy mé nezl. dcery, aniž by však tyto zájmy blíže specifikoval. Přitom soud odkázal na na Úmluvu o právech dítěte a v ní uváděný (opět bez bližšího upřesnění) "zájem" dítěte, jako přední hledisko při jakékoliv činnosti týkající se dětí, včetně odkazu na toutéž smlouvou upravené právo na vyslovení názoru, i na Evropskou úmluvu o výkonu práv dětí, která právo dítěte "být konzultováno a moci vyjádřit svůj názor" upravuje rovněž.

Uvedené termíny a práva si zaslouží bližší výklad. "Zájem" dítěte je sice termín značně pružný a proto zneužívaný ke kdejaké hanebnosti, jeho správný obsah lze však nalézt i pomocí dalších ustanovení citované Úmluvy o právech dítěte, Listiny základních práv a svobod a v neposlední řadě i zákona o rodině. Pro účely jeho výkladu v naší situaci je ostatně použitelná i judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který se zřejmě naší věci bude muset zabývat také!

Úmluva o právech dítěte v ust. článků 7 a 8 upravuje právo každého dítěte znát své rodiče, právo na jejich péči a právo na zachování rodinných svazků v souladu se zákonem a s vyloučením nezákonných zásahů. Je tedy zřejmé, že "zájmem" mého dítěte není likvidace našich vztahů, kterou dlouhodobě provádí matka mé dcery, a kterou nyní posvětil soud napadeným rozsudkem, ale naopak jejich zachování a rozvíjení. Podle ust. čl. 18 Úmluvy o právech dítěte se i tento tzv. právní stát zavázal, že vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče (myšleno zcela jistě i otec; výhradně lesbické rodičovství neutuchající společenský pokrok dosud neprosadil) mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte, bezpochyby i proto, že je ve skutečném zájmu dítěte, aby také otec jeho výchovu a vývoj mohl ovlivňovat. V našem konkrétním případě pak abych i já mohl alespoň korigovat výchovnou patologii matky svého dítěte, která odporuje dalšímu ustanovení Úmluvy o právech dítěte. Český tzv. právní stát totiž navíc přijetím této Úmluvy deklaroval, že správná výchova dítěte má směřovat mimo jiné k výchově zaměřené na posilování úcty k rodičům dítěte (opět tedy i k otcům - viz výše), jak upravuje ust. čl. 29, který pak státní orgány musí ve své činnosti naplňovat, nikoliv popírat.

Tyto zásady správného výkonu práva v rodinných vztazích ve skutečném zájmu dětí a k prospěchu lidského společenství jsou obsaženy (dosud ještě!) i v příslušných ustanoveních Listiny základních práv a svobod a zákona o rodině. Reflektuje je i Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, který např. ve věci Görgülu vs. Německo (Aplikace no. 74969/01) konstatoval, že je v zájmu dítěte, aby udržovalo rodinné svazky s odloučeným rodičem, aby nebylo odtrženo od svých kořenů!

Z takového posouzení naší rodinné situace pak logicky vyplývá i správný náhled na právo mého nezletilého dítěte (mnou jinak nepopírané) "být konzultováno a moci vyjádřit svůj názor". Z tohoto práva totiž nevyplývá povinnost rodičů ani soudů či jiných státních orgánů a dalších subjektů řídit se každých okolností podle "názoru" dítěte, navíc v situaci, kdy ani odvolací soud v napadeném rozsudku nedokázal popřít, že "názor" mé nezl. dcery byl vytvořen přístupem matky, mimo jiné i mnohaletým ignorováním rozhodnutí o mém styku s dcerami. Navíc i soudem citovaná Úmluva o právech dítěte v ust. čl. 12 před právo dítěte na projevení názoru zcela logicky staví povinnost státu - jeho orgánů včetně soudů - zabezpečit dítěti, aby mohlo svůj skutečně vlastní názor vyslovit skutečně svobodně, nikoliv po mnohaletém popouzení proti mé osobě, když se "názory" mého dítěte týkají našich vztahů. Také Evropská úmluva o výkonu práv dětí upravuje v ust. čl. 3 písm. a) právo dítěte nejen se vyjadřovat, ale i "dostávat příslušné informace". A toto právo český tzv. právní stát mému dítěti nezajistil, když "příslušné informace" o našem vzájemném rodinném vztahu a mé osobě po dobu mnoha let dostávalo pouze ze strany své matky. Tuto skutečnost ostatně potvrzuje i sám odvolací soud, když v odůvodnění svého rozsudku "předpokládá" ("Soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci, nikoliv na základě předpokladů o okolnostech, které možná nastanou v budoucnu."), že nezl. S. "při jisté trpělivosti dospěje do stádia, kdy bude schopna se dospěleji a svobodně rozhodnout". Tento účelový alibistický "předpoklad" k uchlácholení svědomí se však v podmínkách soudem nastolených nemůže nikdy naplnit; jde jen o další klasický "dobrý úmysl", jímž je dlážděna cesta do pekel - především ovšem pro S. i její starší sestru.

Pro posouzení odmítavého názoru a postoje mé nezl. dcery tak lze analogicky využít i další právní názor Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku ve věci Hansenová vs. Turecko (Aplikace no. 36141/97), neboť je zřejmé, že ani má dcera od 5 let svého věku nedostala žádnou příležitost rozvíjet svůj vztah ke mně a projevit své skutečné city opravdu svobodně bez jakéhokoliv vnějšího tlaku ze strany matky.

V neposlední řadě i sám Ústavní soud vyslovil např. ve věci sp. zn. III. ÚS 125/98 názor, že "vývody (…), pokud odkazují právo otce na styk s jeho nezletilými dětmi na okolnosti, zda se nezletilí s otcem stýkat chtějí, jsou založeny na očividně mylném předpokladu. Pokud nejsou zjištěny takové skutečnosti, které by vedly k pozastavení výkonu rodičovské zodpovědnosti, není ani při plném respektu k právům samotných nezletilých zákonného, tím méně pak ústavněprávního důvodu k tomu, aby rodiči, v jehož přímé péči nezletilé dítě není, byl styk s ním zakázán, resp. nepřiměřeně omezen."

Jestliže matka mých dětí, tak jako matka v uvedené ústavní stížnosti, trvale usiluje o to, aby zlikvidovala mé vztahy s nimi, tak i v naší věci musí platit další závěr Ústavního soudu z citované věci, že "po rozpadu rodiny s nezletilými dětmi nejen etika příbuzenských vztahů, ale i zákon zavazuje děti k povinnosti své rodiče ctít a respektovat, zatímco rodičovská odpovědnost za řádnou výchovu dětí je přikázána oběma rodičům."

Zákonem zde v souladu se zdravým rozumem a lidskou přirozeností Ústavní soud jistě míní zejména ust. § 34 (Rodičovská zodpovědnost náleží oběma rodičům.) a § 35 (Dítě je povinno své rodiče ctít a respektovat.) zákona o rodině, k čemuž já opět dodávám, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 o úpravě styku, který odvolací soud změnil na zákaz styku, bylo upraveno mé ústavně zaručené základní právo na výchovu vlastního dítěte (Listina základních práv a svobod, čl. 32 odst. 4) a výkon mé rodičovské zodpovědnosti k jejímuž "pozastavení" - viz citát výše - není žádný důvod, ve smyslu již citovaného ust. § 31 zákona o rodině, v jehož rámci jsem i já m.j. nejen oprávněn, ale i povinen v době určené soudem řídit jednání svého dítěte, není tomu tedy naopak, že by snad mé nezletilé dítě mělo řídit jednání mé, či že by jeho zmanipulovaným "názorem" bylo podmíněno uplatňování mého ústavně zaručeného základního práva. Dítě je i objektem výchovné péče rodičů, ne naopak, že by rodič byl při uplatňování práva na výchovu svého dítěte objektem rozmarů a svévole (popuzeného) dítěte!

Případný stejně odmítavý přístup stejného dítěte k povinné školní docházce by stejný soud zcela jistě také netoleroval a nepodporoval, tak jako by za absurdní jistě považoval i případné požadavky nezletilých dětí bez omezení konzumovat drogy a alkohol, provozovat techno párty, jejíž aktuální rozehnání přišlo daňové poplatníky na třicet jeden milión korun, nebo upírat soudcům 13. a 14. platy, které si tak statečně vysoudili, a požadavek tyto jejich stamilióny investovat raději do lunaparků a diskoték! Třináctiletilé děti ať svobodně rozhodují o Superstár a Zlatých slavících, nikoliv o odstranění jednoho rodiče ze svého života!

Skutečné příčiny nepřirozeného odmítání mé osoby nezl. S. i její již zletilou sestrou nespočívají v mé "menší schopnosti empatie" a "nezručnosti", jak vykonstruovali někteří znalci, ale v patologickém smýšlení a jednání jejich matky, které správně popsali znalci druzí:

"U matky zjišťujeme anomální rysy osobnosti, projevující se tendencí k přehnaným emocím, egocentrismu, snadnou zranitelností a manipulativním chováním k dosažení osobních cílů. Vztah k otci dětí je hostilní a tuto nenávist přenáší na obě dcery. Bylo to zřejmé zejména při posledním znaleckém vyšetření: z počátku kooperativní, vstřícná, když pak došlo k setkání dcer s otcem v její nepřítomnosti, obviňovala v afektu před dcerami znalkyně, že jsou dcery "v šoku a jsou z toho úplně vyřízený …!" Nezl. S. se předtím vrátila k matce klidná, k afektu matky a úzkostné reakci dcery došlo až po té, kdy matka zjistila, že se setkala s otcem. (…) Z vyšetření je zřejmé, že nezletilé jsou traumatizovány v důsledku jim indukované nenávisti k otci a z toho plynoucí snahou otce z jejich života vyloučit. Jde o typický syndrom zavrženého rodiče. (…) V praktické rovině - matka citově deformuje postoj dcer k otci, jejich emoční a psychosociální vývoj, budoucí partnerské vztahy. Je to patrno již na starší T. (…) Nebude-li matka na změně svých postojů pracovat, lze kvalifikovat její přenášení nenávisti k otci u dětí k týrání svěřené osoby." - Ze znaleckého posudku PhDr. V. B. a MUDr. M. F. ze dne 30. 12. 1999.

Naše děti nejsou traumatizovány mou existencí a mým - i soudem zaregistrovaným - pozitivním vztahem k nim, jak ostatně bylo zřejmé i z jejich výpovědí před odvolacím soudem. Obě dcery vypovídaly beze strachu z mé osoby, bez známek psychických indispozic, ačkoliv obě před svým výslechem setrvávaly v mé bezprostřední fyzické blízkosti v justičním paláci.

Odvolací soud tedy otevřeně matčinu výchovnou patologii a i znalkyněmi označené týrání našich dětí odměnil a matčino hanebné dílo posvětil jménem republiky!!! Anomální matka v dětech pěstuje nenávist k otci, dlouhodobě se vysmívá rozhodnutí o mém styku s dcerami, a proto jí soud, který je podle Ústavy povolán předevších k tomu, aby poskytoval ochranu právům, umožní rodinný vztah zlikvidovat úplně!!! Ještě že i český tzv. právní stát je podle Ústavy údajně založen na úctě k právům a svobodám každého člověka a občana a že jeho právní pořádek vychází i ze zásad římského práva, že nemá být slyšen ten, kdo se dovolává vlastní hanebnosti (Allegans suam turpitudinem), že ze zlomyslnosti nikdo nemá mít prospěch (Ex malitia nemo commodum habere debet), a že kdo šetří viníky, trestá nevinné (Qui parcit nocentibus, innocentes punit)!!!

V neposlední řadě je nutné se pozastavit nad další absurdní konstrukcí napadeného rozhodnutí. Soud mi vyčítá "úřední" vynucování styku, tedy snahu o dodržování soudního rozhodnutí jako zákonného a civilizovaného způsobu řešení sporných otázek, který byl ostatně shledán správným, když matce - i odvolacím soudem - byly opakovaně ukládány pokuty v exekučním řízení. Zároveň mi ovšem ukládá, "abych se snažil dcerám, především pak nezl. S. přiblížit jiným, vhodnějším způsobem než dosud, například s ohledem na mimoškolní aktivity". Znamená to tedy, že soud mne přímo vybízí, abych jím vyslovený zákaz styku porušoval a takto partyzánským způsobem abych napravoval následky jeho selhání!!!

Důkaz:
- opatrovnickým spisem Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. …………,
- znaleckým posudkem PhDr. V. B. a MUDr. M. F. ze dne 30. 12. 1999

Na základě výše uvedených skutečností proto navrhuji, aby Ústavní soud vydal tento

"Rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. ………… ze dne …………. bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu, upravené ust. čl. 36 Listiny základních práv, ústavně zaručené základní právo na ochranu rodinného života, upravené ust. čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a ust. čl. 8 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a ústavně zaručené základní právo na výchovu svého dítěte, upravené ust. čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Uvedený rozsudek se zrušuje."

Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.

Za podporu děkujeme.