vyjádření ke Zprávě o stavu lidských práv v ČR v roce 1999 a žádost o sdělení stanoviska

Rada vlády ČR pro lidská práva

předseda Rady a vládní zmocněnec pro lidská práva
Ing. Petr Uhl

4.9.2000

Věc: vyjádření ke Zprávě o stavu lidských práv v ČR v roce 1999 a žádost o sdělení stanoviska

Vážení přátelé,

prostřednictvím našeho zástupce v odborné sekci pro práva dítěte jsme v příslušném termínu předložili podklady pro zpracování Zprávy o stavu lidských práv v ČR v roce 1999 a zástupce našeho sdružení se rovněž účastnil závěrečného vypořádání s připomínkami. Přestože jsme poukazovali i na zcela zásadní témata, zdá se, že také Rada pro lidská práva je ze svého zřetele úspěšně vytěsňuje, jak ostatně systematicky činí i jiné státní orgány. Litujeme proto, že Zpráva o stavu lidských práv se v kapitole 5 - Práva dítěte nezmiňuje také o syndromu zavrženého rodiče, který je u mnoha dětí vyvolávaný v důsledku jejich roz-vodového a porozvodového popouzení proti jednomu z rodičů. Sociální patologie tohoto jevu je již dostatečně a kvalifikovaně popsána i doložena a v různé intenzitě se týká nezanedbatelného počtu dětí z rozvedených manželství (každoročně je to skupina přibližně 30 000 dětí) i dětí rodičů nesezdaných. Podle našeho názoru jde o formu společenské patologie významem srovnatelnou (ne-li významnější) s domácím násilím na ženách, kterému se Zpráva věnuje podrobně. I toto duševní násilí se odehrává za zavřenými dveřmi domácností a také jej provází psychický nátlak, včetně závažných deformací citového, sociálního a mravního vývoje dítěte. Část 5.5 Zprávy toto závažné téma mohla jistě zmínit, jestliže se příslušná kapitola věnuje m.j. např. dětské práci (je to skutečně problém ČR?), kvazidelikvenci nezletilých (jsou-li za trestné činy souzeni v občanském soudním řízení jsou podle Zprávy „poškozováni“ povinností mluvit pravdu na rozdíl od řízení trestního!) i ještě nedávnému přebírání branné povinnosti žáky vojenských středních škol před 18. rokem věku.

Nejrozsáhlejší část Zprávy o stavu lidských práv se týká Rovnosti mužů a žen (5 stran textu z celkem 46, t.j. téměř 11%). Kapitola 4 se však příslušné problematice věnuje jednostranně; zabývá se pouze příklady diskriminace žen, za níž kromě tradiční mzdové disparity považuje např. i vyšší procentní podíl žen pracujících na zkrácený pracovní úvazek (cit.: „24 procentům mužů a jen 19 procentům žen to tak vyhovuje, 25 procent žen oproti 0,3 procent mužů uvádí jako důvod péče o děti, 10 procent žen a 32 procent mužů uvádí zdravotní důvody“), poškozování žen cizí národnosti přechylováním jejich jmen podle zásad českého pravopisu (část 4.4 v rozsahu cca 1 strany textu) či ztížené uplatnění žen v netradičních vojenských profesích.

Tato kapitola se tedy věnuje pouze specifickým skupinám žen, ačkoliv jsme ve svých podkladech (jistě dostatečně výstižně) upozorňovali na diskriminaci specifické skupiny mužů - otců nezletilých dětí při rozvodu manželství a po něm. Tak jako Zpráva rozebírá statisticky nerovný přístup mužů a žen k řídícím funkcím, mohla jistě analogicky zohlednit také obdobně statisticky doložený nerovný přístup mužů a žen k porozvodové výchově dětí, včetně nava-zujících problémových oblastí (jde m.j. i o státem převážně tolerovaný druh kriminality v rodinných vztazích). V tomto směru se nejedná jen o práva dětí, do jejichž části na poslední místo byla strohá zmínka vložena, ale také o ústavně zaručená základní práva mužů - otců (viz Listina základních práv a svobod, čl. 32 odst. 4), tedy o práva skupiny každoročně čítající přibližně 20 000 občanů.

Pokud je ve Zprávě o stavu lidských práv prostor pro „útisk“ mládeže experimentující s marihuanou, „skrytou diskriminaci“ cizinců dvojími cenami (neměla být doplněna také převodním kursem měn a srovnáním kupní síly cizinců s domorodci?) i pro diskriminaci nevystavováním cestovního pasu s fotografiemi osob s pokrývkou hlavy, mohl by se dle našeho názoru při troše dobré vůle najít alespoň minimální prostor také pro statisticky doloženou či „jen“ občanskými sdruženími (nejde jen o sdružení naše) tvrzenou formu diskriminace další, z hlediska stavu a vývoje společnosti daleko významnější. Jistě se shodneme také na tom, že účel prostředky světit nemůže a že odstraňovat diskriminaci diskriminačními praktikami by se také nemělo.

Radě vlády ČR pro lidská práva bychom proto byli vděčni, pokud by nám sdělila, zda je ochotna a schopna ve svých dokumentech a činnosti reflektovat problematiku rovnosti mužů a žen komplexně, bez diskriminace jednoho pohlaví.

Ve svých připomínkách k návrhu Zprávy o stavu lidských práv jsme také upozornili na legislativně upravenou diskriminaci mužského pohlaví zákonem o výkonu trestu odnětí svobody. Tento zákon zásadním způsobem zvýhodňuje odsouzené osoby ženského pohlaví, kterým na rozdíl od odsouzených mužů přiznává právo požadovat, aby ve výkonu trestu měly u sebe dítě a také právo žádat o prodloužení doby, po kterou je přerušen výkon trestu, a to oproti běžnému rozsahu navíc až o 10 dnů v kalendářním roce k návštěvě dítěte, které se nachází v péči jiné osoby.

Tak jako diskriminace žen v řídících funkcích a mzdových otázkách je podle Zprávy založena kromě jiného na předsudcích, je zřejmé, že také příslušná ustanovení zmíněného zákona vycházejí z předsudků obdobných. Relevantními výzkumy je však doloženo, že muži jsou schopni stejného citového života a vztahu ke svým dětem, jako ženy - intenzita navenek projevovaných emocí nemusí být nutně úměrná hloubce a opravdovosti citového vztahu - a že také citová odezva dětí je totožná; i při resocializaci odsouzených osob mužského pohlaví by proto rodinné vztahy mohly být jistě vhodně využívány, nehledě na citové potřeby navštívených dětí, které by si také měly být rovny bez ohledu na pohlaví odsouzeného rodiče. Hypotetický příklad viz v našich podkladech.

Na rozdíl od pracovně právních vztahů, v nichž diskriminace žen nemá oporu v žádném právním předpisu (např. mzdové tarify ani živnostenský zákon pohlaví osob nerozlišují, v pracovní či politické kariéře ženám legislativně bráněno není a různé formy zvýšené ochrany pracujících žen jsou také přes proklamovanou rovnost stále ještě jistě právně upraveny), však ve zmíněném případě jde o diskriminaci mužského pohlaví uzákoněnou. Ani o této formě diskriminace - nebo alespoň o tvrzení o ní - se však Zpráva o stavu lidských práv nezmiňuje.

Radu vlády ČR pro lidská práva proto žádáme o sdělení konkrétního stanoviska k diskriminaci odsouzených osob mužského pohlaví zákonem o výkonu trestu odnětí svobody, popřípadě o sdělení, zda by pro Radu pro lidská práva byl uvedený zákon stejně přijatelný také v případě, pokud by např. zmíněná práva přiznával pouze odsouzeným osobám české národnosti, nikoliv již také cizincům nebo Romům a jiným národnostním menšinám či osobám s odlišnou sexuální orientací.
(Samozřejmě i my chápeme, že zmíněným žádostem odsouzených žen nemusí být vyhověno, jde však o ono oprávnění takovou žádost vůbec podat.)

Děkujeme.

S pozdravem

zmocněnci sdružení

MUDr. Jaroslav Jedlička, CSc.
Oldřich Mezl
Luboš Patera

Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.