V případě stěžovatelky je ústavní stížnost podána oprávněnou osobou. .... Jinak je tomu v případě nezletilého stěžovatele. Ŕízení, ve kterém byla stěžovatelce uložena pokuta, bylo vedeno podle § 273 OSŘ. Účastníkem tohoto řízení je nezletilé dítě, navrhovatel (pokud bylo zahájeno na návrh) a ten, o jehož právech a povinnostech má být jednáno (v daném případě tedy stěžovatelka). ... Podle názoru Ústavního soudu není oprávněn podat ústavní stížnost ten, jehož se napadené rozhodnutí dotýká pouze zprostředkovaně a nezasahuje do jeho právních poměrů. Z uvedeného je zřejmé, že nezletilý stěžovatel sice byl účastníkem řízení, usnesení o uložení pokuty však přímo do jeho právních poměrů nezasáhlo. Tím je tedy naplněn předpoklad pro odmítnutí návrhu nezletilého stěžovatele podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, jako podaného někým zjevně neoprávněným. Dalším formálním předpokladem, nutným k meritornímu projednání ústavní stížnosti, je přípustnost návrhu ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Odvolání proti usnesení okresního soudu podala pouze stěžovatelka, nikoli nezletilý stěžovatel, zastoupený v uvedeném řízení Magistrátem města Ústí nad Labem. V tomto smyslu tedy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což činí jeho ústavní stížnost rovněž nepřípustnou. Tím je kumulativně naplněn další důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. ...

Stěžovatelka spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny v tom, že krajský soud nesprávně hodnotil její možnosti ovlivnit ochotu nezletilého stýkat se s otcem. Sama však uvádí, že od roku 1995 se styk nezletilého s otcem ve stanoveném rozsahu nikdy neuskutečnil. Z usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 2. 10. 1995 vyplývá, že řádný styk se neuskutečňoval ani předtím. V roce 1995 bylo nezletilému 6 let. V tomto věku je rozumová a volní vyspělost dítěte omezená. Jestliže stěžovatelka tvrdí, že styk se od roku 1995 řádně neuskutečnil (Ústavní soud má zjištěno, že se řádně neuskutečňoval ani předtím) a stěžovatelka má nezletilého stále ve své péči, tedy pod svým výhradním působením, sama tak potvrzuje svůj podíl na jednání nezletilého. Nezletilý tedy prakticky neměl možnost se s ocem stýkat kvůli jednání matky a jejím sporům s otcem. Argumentovat znaleckým posudkem z roku 2003, kdy bylo nezletilému 14 let, tedy kdy již má ve značné míře rozvinuty rozumové schopnosti k posouzení svého jednání, je v této souvislosti poněkud mimo realitu. Postoj nezletilého byl tedy formován zejména chováním matky, která dlouhodobě (v podstatě od okamžiku, kdy získala nezletilého do své péče) ignorovala pravomocná rozhodnutí soudů o úpravě styku. ....

Stěžovatelka také tvrdí, že uložená pokuta zasahuje do jejích majetkových práv, zaručených v čl. 11 Listiny. ... V konkrétním případě stěžovatelka permanentně nerespektuje rozhodnutí obecných soudů. Svým chováním tedy způsobila, že obecné soudy použily nástroj, který jim zákon (OSŘ) dává k dispozici. Ten umožňuje i v jednotlivém případě uložit pokutu v maximální výši Kč 50 000,- (§ 273 odst. 1 písm. a) OSŘ). Okresní soud uložil stěžovatelce za permanentní a dlouhodobé, více než deset let trvající, nerespektování soudního rozhodnutí celkovou pokutu, která ani nedosahuje maximální výše stanovené pro jednotlivé pokuty. Uloženou pokutu pak stěžovatelka může splácet v měsíčních splátkách. Odkaz na likvidační efekt takové pokuty je proto zcela nepřípadný a obecné soudy se v rozhodování o výši pokuty nevymkly z měřítka přiměřenosti. ....

Z výše uvedené rekapitulace řízení nepochybně vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 9 zatížil řízení nedůvodnými průtahy. ... Na tomto objektivním konstatování nemůže nic změnit ani skutečnost, že bylo nutno rekonstruovat spis, protože tato skutečnost objektivně dopadá na obvodní soud, resp. na státní moc a nemůže jít k tíži stěžovateli. ... Ve smyslu shora uvedeného nelze akceptovat vyjádření předsedkyně senátu, že neví, kdy bude věc u obvodního soudu nejpozději skončena. Musí používat všech dostupných prostředků k vynucení vůle soudu, a to vůči všem subjektům, jejichž součinnost vyžaduje vydání (byť nepravomocného) rozhodnutí ve věci samé. Povinností soudů tak zůstává, přes odmítnutí ústavní stížnosti, dbát s ohledem na celkovou délku řízení na to, aby nebyla event. nečinností (soudů, či jiných subjektů) znovu navozena situace vedoucí k porušení práva stěžovatele na projednání věci bez zbytečných průtahů v přiměřené lhůtě (a potažno i stěžovatelem zmíněného práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života). Ústavní soud považuje za nutné dodat, že pokud by v dalším průběhu řízení opětovně došlo k nedůvodným průtahům, nadále zůstává stěžovateli možnost využít všech procesních prostředků k obraně svého práva, a to včetně další ústavní stížnosti.