Nadchází soumrak otců?

PhDr. Eduard Bakalář, CSc.

Problém vytěsňování otců z citového života dětí, zmíněný v minulém čísle, o sobě dává čím dál intenzívněji vědět. Potvrdí to většina manželských či rodinných poradců, sociálních pracovníků nebo opatrovnických soudců. Jeho příčinou může být několik vlivů a motivů, u nichž zatím není jasné, který je rozhodující a který jen doplňkový.

Otce od dětí oddělují nezralé matky, tedy ženy z hlediska dosaženého stupně osobnostního a citového vývoje podprůměrné. Nicméně poškozují zcela demokraticky jak partnery nadprůměrné, tak průměrné i defektní, přičemž média doslova pasou po těch posledních. Je vcelku lhostejné, je-li vytěsňovaný otec takový, nebo makový, podstatné souvislosti mu docházejí pozdě, někdy vůbec ne. Většinou si nebývá vědom, co se děje, a neděje se zrovna málo. Výsledkem záměru matky dítě výhradně vlastnit je celý systém vytěsňovacích praktik. Kontakty dítěte s otcem jsou omezeny, ve všem se pak obrací pouze na matku, otec jako by doma ani nebyl; matčiny odpovědi na partnerovy otázky jsou velmi stručné, signalizují, aby se už dál na nic neptal. Později dochází k projevům jeho devalvace, nepřátelství, urážkám, někdy i fyzickému napadení otce matkou. Odtud často vyrůstá postižení dítěte nazvané syndrom zavržení rodiče.

Podle zákonodárců a soudců potřebuje ochranu matka a dítě. Daniel Amneus se domnívá, že ji potřebuje nejslabší článek v rodině, a to je otec.

PROČ TO MATKY DĚLAJÍ

První příčina, proč se tak některé matky chovají, je zároveň nejstarší a lze ji pojmenovat jako Pozdrav pramáti. V knize The Garbage Generation o ní píše americký intelektuál Daniel Amneus. Vznik civilizace před třemi až pěti tisíci lety totiž znamenal konec primitivní ženské sexuální nevázanosti. V rámci této reprodukční strategie děti patřily jen matce, a zemřela-li, za jejich nejbližší příbuzné se považovali pouze její sourozenci, nikoli otec, jenž byl někdy známý, jindy neznámý a vždy nejistý. Civilizace krom nevídané kreativity a podnikavosti přinesla také patriarchát, kdy ženy intuitivně vycítily možnost jistého druhu obchodu: vyměnit potřebu sexuální pestrosti za řád přinášející ochranu a zaopatření.

S nástupem sociálního státu, hmotně zajišťujícího matky-samoživitelky, a postupující liberalizací západní společnosti se však znovu hlásí o slovo archaické psychické mechanismy z předcivilizačních dob. S nimi se znovu probouzí i matrilinearita, "jejíž plody můžeme vidět na předměstích velkých amerických měst, v indiánských rezervacích, na ostrovech v Karibském moři a u etnik přežívajících z doby kamenné" (Amneus).

Druhý vliv souvisí s jistým typem rodinné tradice. Ženy v ní dominují vnitřnímu chodu rodiny, výlučně ovládají většinu sfér a mladší ženy jsou zcela pod vlivem starších. Muž je nasměrován k vnějšímu světu, je mu přidělena role zaopatřovatele a ochránce, jeho citový vztah k dětem je pečlivě odměřován a monitorován, a nabude-li na intenzitě, matróna či některá její pravá ruka vrátí vše do "správných kolejí". Třetí z vlivů je vnitřní dispozicí matky. Je-li nezralá, má omezenou intelektuální i emocionální výbavu spíše archaické povahy, tudíž chce vše vlastnit, o všem rozhodovat, vítězit na celé čáře a mít i děti ve výlučném vlastnictví. Čtvrtou příčinou je pak prostá nápodoba chování a jednání vlastní matky.

BEZ OTCE TO NEJDE

Následky vytěsňování otců jsou nedozírné a mohou začínat u matek samých, neboť po spálení mostů je jejich domácnost vystavena veškerým možným rizikům od ztráty zaměstnání či majetku přes sklouznutí k závislosti nebo trestné činnosti až po nemoc a smrt. Dítě ztrácí vše, co s druhým rodičem souvisí: hmotné statky, praktickou pomoc v nejrůznějších situacích, výchovné a vzdělávací působení. Deformují se jeho city, kdy potlačuje a vytěsňuje původní lásku ke druhému rodiči a nahrazuje ji nenávistí podloženou jen chabými argumenty bez zdravých pocitů vlastní viny. Prostor pro sebekorekci a sebereflexi se u něj velmi zužuje, pocit, že druhý rodič je špatný, vede k narušení sebedůvěry. Dítě také přichází o model nutný k převzetí a pochopení sexuální identity a role (mezi chlapci a dívkami jsou v tom základní rozdíly), narušuje se jeho vztah k autoritám, nezažije a nevstřebá tolik potřebný vzor slušné, civilizované domluvy i za ztížených podmínek mezi dvěma různícími se stranami. Bez poloviny rodinné historie a genealogie, vzestupů a pádů předků, ztrácí také významnou část dat k vytváření vlastní nezaměnitelné identity.

Podle výzkumu britské badatelky Rebeky O'Neillové z roku 2002 děti žijící bez svého biologického otce mají větší šanci na život v chudobě a deprivaci, problémy ve škole, vztahové i zdravotní potíže a zneužívání. Mládež ve stejné situaci zakouší problémy se sexuálním zdravím, stává se neplnoletými rodiči, zvýšeně konzumuje alkohol, cigarety a drogy, hůře se přizpůsobuje, je na štíru se školou a vzděláním. Mladí dospělci, kteří vyrostli bez biologického otce, bývají častěji bez zamýšlené či přiměřené kvalifikace, postihuje je nezaměstnanost, nižší příjmy, život na podpoře a bezdomovectví, pohyb na hraně zákona, problémy s navazováním a udržením zdravých partnerských vztahů a výchovou dětí.

Existuje celá řada dalších rizik, na něž zde nemáme dost místa, ale obecně platí, že trvale ponížení lidé s pocitem neúspěchu v osobním životě se nemohou těšit ze štěstí jiných - to by museli být andělé - a přispívají tak k nedobré atmosféře ve společnosti. Vezměme, kdo všechno se k nim v tomto a v článku v minulém Reflexu řadí. Důvody pro láskyplný, smysluplný a dobře kultivovaný vztah k druhému rodiči zkrátka po čertech existují.

Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.

Za podporu děkujeme.