To dítě je moje a jenom moje

PhDr. Eduard Bakalář, CSc.

Mezi příčinami rozvodů existuje jedna, o níž se u nás téměř neví, byť její protagonisté, rodiče vyřizující si účty přes dítě, zalidňují televizní zpravodajství a publicistiku víc než často. Zakrývá ji totiž mocná emocionální bariéra. Jde o hlubinný postoj či potřebu být výlučným architektem duše svého dítěte.

Po čtyřiceti letech soudně znalecké praxe v opatrovnických věcech a patnácti letech vedení poradny pro rozvodové problémy mohu říci, že se s ní a na ni navazujícími potřebami být výlučným příjemcem lásky dítěte a posunout tak alespoň něco ze své jedinečnosti za hranici smrti setkávám stále častěji. O jejich rozšíření sdostatek vypovídá i skutečnost, že procento dětí narozených mimo manželství stouplo u nás za posledních třicet let sedmkrát.

TŘI STRATEGIE

Cíl dítě výhradně "vlastnit" a mít tak zajištěnou jeho výhradní lásku lze u rodičů vystopovat pouze z nepřímých formulací či postojů. Láska dítěte jako jeden z nejsilnějších a nejvíce povznášejících zážitků dává životu smysl i navzdory potížím a neúspěchům, není tedy divu, že se o ni rodiče příliš nechtějí dělit a často ji neventilují ani před svými nejbližšími. Její proměna z hodnoty v narcistický poklad není nic výjimečného, postihuje jak matky, tak otce. Často se však dnes stává, že zralejší osobností je otec. Dětem se věnuje, dovede lépe uspokojit jejich potřeby, za což se mu odměňují neskrývanou náklonností. Čím jsou matky emočně (osobnostně, morálně) méně zralé, tím pravděpodobněji začnou v takové situaci na partnera žárlit. Protože nechtějí o původně zakoušenou výhradní lásku dětí přijít, hledají cesty, jak situaci změnit, přičemž běžně užívají tři strategie.

Matka vůči manželovi citově vystřízliví a vyškrtne ze života erotiku, na což partner po čase zareaguje nevěrou, jejíhož prozrazení se teatrálně využije k oslabení vztahu dětí k otci. Jindy následuje cosi jako "totální nasazení" v péči o potomstvo, kdy matka dává manželovi najevo, že je jak pro děti, tak v jejím životě víceméně zbytečný a překáží. Míjejí-li se obě strategie účinkem, sahá ke třetí, rozvodu. S ním si žárlící matka může být jista nejen vyřízením otce jako konkurenta, ale může počítat i s přízní institucí (většiny soudů, odborů sociálně právní ochrany dětí, médií) a okolí, kdy všichni v emocionálním sporu, kdo komu ubližuje a kdo trpí, budou stát na její straně.

O síle fenoménu výmluvně svědčí skutečnosti, že tři čtvrtiny návrhů na rozvod dnes podávají ženy, a že dojde-li k odtržení dítěte od druhého rodiče, opřenému o programově vypěstovanou lhostejnost, až nenávist vůči němu, jsou aktéry tohoto procesu osobnostně nezralé matky mnohonásobně častěji než otcové. Truchlivým následkem jsou poškozené děti, jež přišly nejen o mužský způsob uvedení do světa, ale i celé spektrum pozitiv. Následují "vyautovaní" otcové, na něž okolí i společnost shlížejí spatra, byť nejde o nic jiného než iracionální stereotyp. Řadu ukončují samy matky s jejich výhradním a sobeckým vlastnictvím dětských duší, prodlužovaným parazitováním na jejich emocionálním životě v dospělosti a neschopností přiznat skryté motivy rozvodu ani sobě samým, když se doslova koupou v pěně racionalizačních zdůvodnění a obviňování.

PŘÍLIŠ MNOHO TABU

Nejzvláštnější na celém fenoménu ovšem je, že se o něm nemluví, neuvažuje, že není cílem výzkumu. Na další, příbuzné tabu upozorňuje americký autor I. D. Turkat: "I přes alarmující čísla o tom, že matky odpírají styk rozvedených otců s dětmi (50 % těchto otců zakouší odpírání), existuje jen velmi málo výzkumů, které by se zaměřovaly na povahu, etiologii či nápravu jevu zvaného maření styku dětí s druhým rodičem." Zdá se, že zde narážíme na skrytou bariéru jakéhosi základního tabu, jehož povahu osvětluje francouzská socioložka Elisabeth Badinterová: "Intelektuálně, ale v jádru věci především emocionálně lidé celoživotně věří, že mateřská láska je absolutní. ... Naše hluboké emoční struktury se bouří při představě, že by mateřská láska nemusela být imunní vůči všem defektům či variacím charakteru nejspíše proto, že odmítáme zkoumat to, o čem jsme nevývratně přesvědčeni ..., že nás naše matky milovaly absolutně a bezpodmínečně."

Zážitek jednoho z mých klientů postřeh potvrzuje. Jeho manželka, pocházející z vinařské rodiny, pravidelně nalévala víno synům ve věku třináct a čtrnáct let. Otec na ně naléhal, aby přestali, leč zůstalo jen u slibů. Nepomohlo, ani když se obrátil na odbor sociální péče, kde se mu dostávalo neúčinných rad, chránících spíše matku, a dokonce zde zaznělo i podezření, že si vymýšlí. Podal tedy trestní oznámení, na což matka, která oba syny upřímně milovala, zareagovala usedavým a neutišitelným pláčem. Svoji reakci na něj popsal klient slovy: "Bylo mi, jako kdybych vrazil dýku do milujícího srdce vlastní matky." Zkusíme-li v myšlenkovém experimentu role obou rodičů prohodit, vychází nám, že oznamující matka by takový pocit vůči svému otci nejspíše neměla.

Vnitřní bariéra ústí v celospolečenskou neschopnost situaci kriticky posoudit a přijmout legislativní opatření na ochranu dětí, společnosti a vlastně celé západní civilizace. Nemyslím si, že američtí a západoevropští autoři píšící o syndromu zavrženého rodiče jako o civilizační hrozbě přehánějí. S jejich názory bych rád čtenáře Reflexu seznámil za týden, v pokračování tohoto článku.

Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.

Za podporu děkujeme.