K úpravě styku nezletilého dítěte s rodičem VII

Nález Ústavního soudu ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3 2003, sp. zn. 23 Co 6 1/2003, a č. j. 23 Co 62/2003-492, sp. zn. II. ÚS 363/03

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2003, Č. j. 23 Co 61-62/2003-492, se zrušuje.

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výroků rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 23 Co 61/2003, a č. j. 23 Co 62/2003-492, kterými byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu … ze dne 27. 11.2002, č. j. 458/98-424. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 32 odst. 4, 36 odst. 1, 37 odst. 3, a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a 7 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí (dále jen "ú. v. p. d."), a čl. 14 odst. 2 a 18 Úmluvy o právech dítěte dále jen "ú. p. d.").

Ústavní soud si dne 24. 11. 2003 vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu … sp. zn. P 458/98, který byl doručen 1. 10. 2004. Z něj Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.

Návrhem ze dne 29. 5. 2002 se matka domáhala, s ohledem na nastávající školní docházku, změny úpravy styku otce s nezletilým, který byl naposledy upraven rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 1998, č. j. 35 Co 429/98-96. Podle něj byl stěžovatel oprávněn stýkat se s nezletilým v každém sudém týdnu v roce od čtvrtka 9:00 hodin do neděle 18 :00 hodin, každý sudý rok 26. 12. od 9:00 hodin do 18:00 hodin, každý lichý rok od 26. 12. od 9:00 hodin do 18:00 hodin posledního dne vánočních školních prázdnin. jeden týden v měsíci únoru nebo březnu každého kalendářního roku od soboty 9:00 d neděle následujícího týdne 18:00 hod, v každém lichém kalendářním roce v období veikonočních prázdnin od čtvrtka 9:00 hod. do Velikonočního pondělí 18:00 hod. a každý kalendářní rok čtyři týdny v období letních prázdnin. Poté byt ještě rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu … ze dne 27. 1. 1999, č. j. P 458/98-137, určen způsob předávání nezletilého otci.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu … ze dne 27. 11. 2002 č. j. P 458/98- 424, byla shora popsaná úprava styku stěžovatele s nezletilým změněna tak, že stěžovatel byl oprávněn se s ním stýkat v sudém kalendářním týdnu roce v době od čtvrtka 14:00 hodin do neděle 18:00, od 26. 12. od 9:00 hodin do 1. 1. následujícího roku do 18:00 hodin, v sudém kalendářním roce o jarních prázdninách od soboty, která prázdninám předchází od 9:00 hodin, do další následující neděle, kterou prázdniny končí do 18:00 hodin, v tichém kalendářním roce od prvého dne Velikonočních prázdnin od 9:00 hodin do Velikonočního pondělí do 18:00 hodin. a v době letních prázdnin po dobu 4 týdnů. Dne 9. 12. 2002 vydal Obvodní soud pro Prahu … doplňující rozsudek, kterým rozhodl o předběžné vykonatelnosti rozsudku :ohoto soudu ze dne 27. 11.2002.

Matka podala odvolání proti oběma rozsudkům a stěžovatel proti rozsudku ze dne 27. 11. 2002. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2003, č. j. 23 Co 61-62/2003-492, byly rozsudky soudu prvého stupně změněny, a to tak, že stěžovatel je oprávněn se stýkat s nezletilým Janem v sudém týdnu od pátku 14:00 hodin do neděle 18:00 hodin od 26. 12. od 9:00 hodin do 1. ledna následujícího roku do 18:00 hodin, o jarních prázdninách v sudém roce od soboty, která prázdninám předchází od 9:00 hodin do neděle 18:00 hodin následujícího týdne, v lichém kalendářním roce v období velikonočních prázdnin od čtvrtka 9.00 hodin do Velikonočního pondělí 18:00 hodin, a čtyři týdny v období letních prázdnin. Předběžná vykonatelnost nebyla nařízena. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil absencí dohody rodičů o styku s nezletilým v jeho nové životní situaci, přičemž za optimální považoval styk stěžovatele po skončení školy a široký styk v době prázdnin.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud mu odňal možnost se bránit náhledu, který na věc uplatnil odvolací soud. K tomuu došlo podle stěžovatele tím, že soud neprováděl dokazování, nevypořádal se dostatečně s jím navrženým důkazem žákovskou knížkou nezletilého, a nerozvedl, v čem spatřuje nesprávnost rozhodnutí soudu prvého stupně. Odvolací soud tak popřel zásadu dvojinstančnosti řízení a opomenul navržený důkaz. Podle stěžovatele je rovněž nepřípustný stav nastolený odvolacím soudem. Podstatnou část výchovy nezletilého nerealizují rodiče, nýbrž matkou delegovaná třetí osoba, přestože stěžovatel má vůli a prostor výchovu zajistit.

K ústavní stížnosti se vyjádřil jak účastník řízení, tak vedlejší účastníci řízení.

Městský soud v Praze uvedl, že stěžovatel měl dostatek prostoru k vyjádření před odvolacím soudem. Při jednání přednesl jak své odvolání, tak vyjádření k odvolání matky. Další vyjádření k věci neměl. Poukázal i na to, že při rozhodování vycházel z toho, co vyšlo najevo v řízení před soudem prvného stupně. Co do podstaty rozhodnutí odkázal na odůvodnění rozsudku.

Matka uvedla, že návrh na změnu úpravy styku nepodávala proto, že by nezletilý své školní povinnosti nějak zanedbával, nebo že by neprospíval, ale proto, že školní docházka styk otce s nezletilým neumožnila. Poukázala na to, že stěžovatel byl v řízení zastoupen advokátem a při jednání odvolacího soudu měl možnost se kvalifikovaně ve věci vyjádřit. Nesouhlasí s tvrzením, že by výchovu nezletilého delegovala na třetí osobu. Rozsudek odvolacího soudu považuje za správný, souladný jak se zákonem, tak s ústavním pořádkem.

Kolizní opatrovník nezletilého‚ Městská část Praha … , nepovažoval zúžení styku stěžovatele s nezletilým za přínosné pro budoucí vývoj nezletilého. V minulosti se oba rodiče na podobě tohoto styku sami dohodli, z čehož lze usoudit, že jej v tomto rozsahu shledávali prospěšným. S nastupujícím věkem nezletilého bude pro nezletilého styk s otcem, jako s mužským vzorem a autoritou, velmi důležitým.

V replice k vyjádření Městského soudu v Praze a matky stěžovatel uvedl, že se tato vyjádření míjejí s podstatou ústavní stížnosti. Městský soud v Praze s důvody ústavní stížnosti nepolemizuje a matka uvádí neopodstatněnost ústavní stížnosti při námitkách, které ústavní stížnost neobsahuje.

Ústavní soud není další soudní instancí v systému všeobecného soudnictví a nepřísluší mu zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, to vše však za předpokladu, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavnín soudem byly dovozeny ústavněprávní podmínky, při jejichž splnění má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy za následek porušení základních práv a svobod.

Do rozhodovací činností obecných soudů může Ústavní soud ingerovat jen v případech konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně v případech svévolné aplikace jednoduchého práva. (III. ÚS 671/02 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 29. Praha, C. H. Beck 2003. nález č. 10, str. 69).

V posuzovaném případě vzaly oba soudy za prokázáno, že vztah stěžovatele k nezletilému je příkladný. Soud prvého stupně dovodil, že za situace dosavadního častého kontaktu nezletilého se stěžovatelem, spolupráce obou rodičů se školou, a absencí výkyvů v přístupu nezletilého ke školním povinnostem (tedy při péči jednoho či druhého rodiče), není proti zájmům nezletilého, aby příprava nezletilého na vyučování probíhala i u stěžovatele. Přitom konstatoval, že nejsou důvody pro zúžení dosavadního styku stěžovatele s nezletilým.

Odvolací soud na rozdíl od soudu prvého stupně dospěl k závěru, že optimální doba styku stěžovatele s nezletilým je po skončení školy, neboť v souvislosti se školou má nezletilý jiný životní režim oproti době předchozí, neboť si při školní docházce zvyká na kolektiv dětí, nové povinnosti atd. Přejal skutková zjištění soudu prvého stupně a sám žádné dokazování neprováděl. K provedenému dokazování a jeho hodnocení soudem prvého stupně neměl žádné výhrady. Ústavní soud přitom v minulosti dovodil (jak je uvedeno výše), že pokud obecný soud pomine část provedených důkazů a z nich vyplývajících rozhodných skutečností, je jeho rozhodnutí svévolným.

Z ústavněprávního pohledu není možné nadřazovat modely fungováni vztahů mezi oddělenými rodiči a nezletilými dětmi. které mají orgány veřejné moci zažité, nad zájem dítěte, který je definován v čl. 3 ú. p. d. Tyto modely, jakkoliv jsou v mnoha případech přínosné a použitelné, nemohou postihovat situaci každého jednotliveho nezletilého dítěte. Je proto věcí obecných soudů, aby při zohledňování všech konkrétních okolností daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, at' už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy nebo správními orgány, rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Na tom nemůže nic měnit ani to, že se rodiče nejsou schopni na takovémto uspořádání sami dohodnout. To je dáno především tím, že dítě samo je bytostí jedinečnou, nadanou nezadatelnými, nezcizitelnými, nepromlčitelnými a nezrušitelnými základními právy a svobodami, a tedy bytostí, které by se mělo dostat při jejím vývinu toho nejlepšího, totiž toho, aby uvedené atributy nezůstaly prázdnými slovy (viz i nález sp. zn. IV. US 695/2000).

Odvolací soud tím, že se nevypořádal se všemi skutkovými zjištěními a závěry soudu prvého stupně, porušil čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále odvolací soud tím, že bez dostatečného odůvodnění omezil možnost stěžovatele podílet se na výchově nezletilého, porušil čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 18 odst. 1 ú. p. d.

Pokud se týče namítaného neprovedení důkazu žákovskou knížkou, toto pochybení nemá v daném kontextu ústavně právní relevanci. Soudem prvého stupně bylo zjištěno a odvolacím soudem nebylo rozporováno, že plnění školních povinností nezletilým a jeho prospěch jsou dobré. Žákovskou knížkou přitom tato skutečnost měla být pouze dále potvrzena. Proto neprovedením tohoto důkazu nemohlo dojít k materiálnímu zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.

Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud shledal ústavní stížnost opodstatněnou. Proto jí vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zruši1 napadené rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu přitom zrušil v celém rozsahu, ačkoliv se stěžovatel domáhal zrušení pouze těch jeho výroků, kterými byl změněn rozsudek soudu prvého stupně, neboť kromě nich obsahuje rozsudek odvolacího soudu jen výrok o náhradě nákladů řízení, jenž je výrokem akcesorickým.

Po u č e n í: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 20. ledna 2005

Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.

Za podporu děkujeme.