K rozhodování o střídavé výchově VI

Nález Ústavního soudu ze dne 27. ledna 2005 ve věci sp. zn. I.ÚS 48/04

Ustavní soud svým nálezem zamítl ústavní stížnost prito rozhodnutí obecných soudů, kterými byl zamítnut návrh na střídavou výchovu. To je dosud v "normě". Z hlediska vývoje je však významné odlišné stanovisko soudkyně JUDr. Ivany Janů, které sice bylo přehlasováno dalšími členy senátu JUDr. Františkem Duchoněm a JUDr. Vojenem Güttlerem, avšak přesto - nebo právě proto - představuje vzor správného posuzování porozvodové výchovy a správného uplatňování příslušných právních předpisů. Je proto jen otázkou času, kdy takovýto "menšinový" právní názor se stane převládajícím.

Odlišné stanovisko soudkyně JUDr. Ivany Janů:

"Ve smyslu § 22 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podávám odlišné stanovisko k výroku I. nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 48/04.

Ústavní soud v této věci rozhodoval o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě o svěření nezletilé dcery M. do výchovy matky a změněn tentýž rozsudek ohledně styku otce s nezletilou dcerou.

Zdůrazňuji, že odvolací soud styk otce s nezletilou dcerou upravil v užším rozsahu než učinil soud prvního stupně.

Tento výrok odvolacího soudu Ústavní soud zrušil (viz bod II. enunciátu nálezu), s čímž bez výhrad souhlasím, avšak namítám, že Ústavní soud zůstal "na půli cesty", dle mého přesvědčení měl zrušit též výrok o svěření nezletilé M. do výchovy matky. Podle mého názoru došlo rozhodnutími obecných soudů k porušení čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, a to zejména v návaznosti na interpretaci § 26 odst. 2 a. 4 zákona o rodině. Rovněž tak došlo k porušení čl. 32 odst. 1 a. 4 Listiny.

Relevantní znění dotčených ustanovení:

Úmluva o právech dítěte

Čl. 3 odst. 1

Zájem dítěte musí být hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí…

Čl. 18 odst. 1

Státy, které jsou smluvní stranou Úmluvy vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte.

Listina základních práv a svobod

Čl. 32 odst. 1 ve spojení s odst. 4 stanoví, že rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona a péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči.

Zákon o rodině

§ 26 odst. 4

Při rozhodování o svěření dítěte do výchovy rodičů soud sleduje především zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a vývojové možnosti a se zřetelem na životní poměry rodičů. Dbá, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi a právo druhého rodiče, jemuž nebude dítě svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti. Soud přihlédne rovněž k citové orientaci a zázemí dítěte, a výchovné schopnosti a odpovědnosti rodiče, stabilitě budoucího výchovného prostředí, ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, k citovým vazbám dítěte na sourozence, prarodiče a další příbuzné a též k hmotnému zabezpečení ze strany rodiče včetně bytových poměrů.

Úmluva o právech dítěte vychází z obecného postulátu a sleduje vytvoření co nejširší možnosti utváření a upevňování vzájemných vztahů mezi dítětem a oběma jeho rodiči. S tím souvisí nově, po novele, zakotvená povinnost soudu přihlédnout i k tomu, jakou mají rodiče schopnost dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem.

Tím, že obecné soudy nezaměřily dostatečným způsobem dokazování ve věci a z toho vyvozované právní závěry na schopnost toho kterého z rodičů dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, zůstalo mimo jejich pozornost ustanovení, které je klíčové, pokud jde o naplnění Úmluvy o právech dítěte. Z těchto důvodů nemohly ani zjistit, který z rodičů otevírá v zájmu dítěte větší výchovný prostor druhému rodiči (za předpokladu, že oba mají o výchovu zájem a jsou k ní způsobilí). Zájmem dítěte je nepochybně, aby bylo v péči toho z rodičů, který uznává roli a důležitost rodiče druhého v životě dítěte a je přesvědčen, že i ten druhý je dobrým rodičem. V projednávaném případě obecné soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost a nezjistily důvody, proč matka nezletilé není ochotna s otcem dítěte spolupracovat na společné střídavé výchově, ačkoliv on tuto ochotu deklaroval před soudem nalézacím i odvolacím. Stejně tak nevěnovaly pozornost a nevzaly v úvahu, jak se zdá osvědčenou, roli babičky dítěte se strany matky, která dle tvrzení stěžovatele spolupracuje s oběma rodiči, je ochotna pomáhat s výchovou nezletilé i do budoucna.

Neprovedení těchto důkazů vedlo k pochybení soudů obou stupňů a tím došlo k zásahu ústavně nepřípustným způsobem do rodičovských práv otce, ale zejména do práv nezletilé M., v jejímž zájmu je maximálně možná výchovná participace obou rodičů.

Toto své odlišné posouzení činím za situace, kdy na základě zpracovaného znaleckého posudku z oboru psychologie považuji za prokázané, že nezletilá je bohatě citově stimulována oběma rodiči, k nimž má hlubokou citovou vazbu, a výchovné přístupy obou rodičů k dceři jsou hodnoceny znalkyní stejně, jakož i schopnost obou rodičů zajistit péči o nezletilou. Rovněž tak je nutno připomenout, že se nejedná o dítě útlého věku, ale o dítě věku školního."

Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.

Za podporu děkujeme.