Elián González a český právní stát

Luboš Patera, České slovo, 20. 7. 2000

Současná devalvace otcovství může být příznakem i příčinou civilizačního úpadku
Po necelých šesti měsících projednávání případu rozhodl před nedávnem Nejvyšší soud USA s konečnou platností, že kubánský chlapec Elián González zůstane se svým otcem. Potvrdil tak rozhodnutí soudů předchozích, že za dítě rozvedených rodičů, jehož matka zahynula, může rozhodovat pouze otec, nikoliv příbuzní. Také prezident Clinton bez ohledu na ideologické rozpory a politické zájmy Spojených států podporoval závěr, že Eliánův otec je ten nejlepší, kdo může jménem chlapce hovořit, a spolu s americkou administrativou zdůrazňoval vždy nezpochybnitelný význam rodinných pout mezi otcem a synem. Rozhodnost a razance příslušných orgánů Spojených států při prosazení práva proti svévoli je příkladná; jistota rodinných vztahů dostala přednost před ideologií. Fotografie usmívajícího se chlapce v otcově náručí správnost soudních verdiktů a postupů potvrzují, ačkoliv jsme mohli být svědky i jiných výlevů zmanipulovaného šestiletého dítěte před kamerou jeho amerických příbuzných.

Také v českém "právním" státě čekají stovky, ne-li tisíce dětí a jejich tátů na obdobná soudní rozhodnutí - stejně správná a stejně rychlá. Projednání opatrovnické věci ve všech instancích za 6 měsíců je ale dosud pro českou nezávislou justici absolutně nedosažitelné. V tomto termínu není většinou schopna rozhodnout ani o předběžném opatření; nehledě na obecně známé průtahy v řízeních o náhradní rodinné péči. A nejde jen o hrozivý nepoměr v porozvodové úpravě výchovy nezletilých dětí - každoročně je z 30 000 dětí z rozváděných manželství pouze každé desáté svěřováno do výchovy otci. To opravdu připadá na devět výchovně způsobilých českých matek pouze jeden výchovně způsobilý otec? Nepříčí se tento stav zdravému rozumu? Jde ale i o celkový přístup státních institucí k porozvodovým rodinným vztahům. Ústavou garantovaná ochrana práv každého občana má v mnoha případech českých Eliánů a jejich tátů hodnotu zápornou. Až neskutečně snadno a často se údy státní moci ztotožňují s bezprávím. Maření výkonu soudních rozhodnutí o úpravě porozvodového styku dětí s otci lze v jistém smyslu považovat za státem podporovanou kriminalitu - pouze výjimečně je trestně stíháno a ve statistikách ministerstva spravedlnosti není příslušný trestný čin (§ 171 odst. 3 trestního zákona) ani samostatně evidován.

Výsledkem zřetězení nezodpovědnosti pravomocemi obdařených zástupců státních struktur bývají pak nejen časté konkrétní lidské tragédie, ale také téměř programová destrukce rodinných vztahů, úspěšně se šířící společností. Každá extrémní jednostrannost vyvolává zákonitou odezvu. V podstatě absolutní feminizace porozvodové výchovy zřejmě souvisí i s kriminalitou dětí a mládeže. Vnímáme-li její růst i tu skutečnost, že výrazná část mladistvých delikventů pochází z tzv. neúplných rodin, tedy z prostředí s výhradní péčí rozvedených matek, měli bychom se také ptát, zda otcové všech těchto pachatelů měli příležitost na své děti výchovně působit. Zda nebyli z jejich života odstraněni nezodpovědnými matkami za aktivního přispění státního aparátu. A zda by tedy neměla být prevence sociálně patologických jevů posuzována i z těchto hledisek. Řešení možná nespočívá jen ve snižování věkové hranice trestní odpovědnosti pachatelů, ale také v posílení (a znovuobjevení) významu otcovské výchovy. Devalvace otcovství může být totiž i příznakem, ne-li příčinou civilizačního úpadku.

Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.

Za podporu děkujeme.