Novinky
Aktuálně
Události
Stížnosti Štrasburk
Právo
Judikatura
Rukověť kverulantova
Hledám své dítě
Rodinné právo
Dokumenty
Syndrom zavrženého rodiče
Střídavá péče
Film "Střídavka"
Literatura
Publicistika
Časopis
Číslo 1/94
Našim dětem
Přemýšlej
Maminkám
Fotoarchiv
Odkazy
Sponzorům
Skála hrůzy
Klub Střídáček

Justiční kanál
 
Diskusní fórum



TOPlist

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU CR

NĚKOLIK ÚVAH o příčinách a podmínkách trestné činnosti dětí a mládeže

JUDr. Zdeněk Sovák

Platný trestní zákon operuje v souvislosti s nezletilými pachateli trestné činnosti pojmem „mladistvý", já jsem však úmyslně použil pojmu „dítě“. Protože ony to vlastně většinou jsou děti se všemi atributy toho slova. I když třeba stojí před trestním senátem a zodpovídají se z trestného činu vraždy, loupeže či znásilnění. A chovají se z pohledu nás dospělých sarkasticky, zpupně, urážlivě nebo - což je někdy daleko horší - naprosto netečně.

Zrovna jako jedna sedmnáctiletá slečna, které jsme byli všichni kolem zjevně naprosto lhostejní. A z klidu ji příliš nevyvedl ani poměrně citelný trest odnětí svobody. Těžko se také divit: měla za sebou řadu pobytů v dětských domovech a útěků z nich, prodávání svého dětského dvanáctiletého tílka komerčně schopnou matičkou cizincům, další domovy mládeže, trošku opatrnější nabízení již zkušenějšího tělíčka hodně starým pánům k různým sexuálním hrátkám. A konflikt s jedním z nich, který skončil hysterickou reakcí naší slečny a ubitím starce několika ranami kladivem. Pak ještě pár vykradených lékáren kvůli opiátům... a kriminál.

Jako by ani nebyla v listopadu 1989 (Jaká shoda!) přijata v New Yorku Úmluva o právech dítěte, která vstoupila v platnost dnem 2. 9. 1990 a dnem 6. 2. 1991 se stala závaznou i pro tehdejší ČSFR. Její český překlad byl ostatně publikován pod č. 104/1991 Sbírky a věřte, pro mnohého z nás je to docela poučné čtení.

Kupříkladu hned článek 35 Úmluvy stanoví, že státy, které jsou její smluvní stranu, přijímají všechna nezbytná vnitro státní, dvoustranná a mnohostranná opa tření k zabránění únosů dětí, prodávání děti a obchodování s nimi za jakýmkoliv účelem a v jakékoliv podobě. Třeba za účelem prodeje jejich vnitřních orgánů. Protože i to se už kdesi ve světě děje. A je to hrůza.

Platný trestní zákon se snaží chránit rodinu a dítě vymezením trestných činů proti a mládeži v šesté hlavě zvláštní části trestního zákona a samozřejmě postihem těchto deliktů. Patří mezi ně kupř. trestný čin opuštění dítěte podle § 212 tr. zák., trestný čin týrání svěřené osoby po dle § 215 tr. zák., bohužel stále častěji se vyskytující, trestný čin ohrožování mrav m výchovy mládeže podle § 217 tr. zák., ale také trestný čin obchodování s dětmi podle § 216a tr. zák., který jsme přijali do našeho trestního kodexu právě na základě zmíněné Úmluvy o právech dítěte.

A nově jsme také koncipovali § 216b tr. zák., podle něhož pro účely některých ustanovení trestního zákona považujeme za dítě osobu mladší než osmnáct let, pokud nedosáhla zletilosti již dříve; u nás kupříkladu uzavřením sňatku po dovršení šestnáctého roku věku.

A s tím vlastně dosti úzce souvisí ta smutná věc, že v našem trestním zákonu také máme, a mít bohužel musíme, zvláštní ustanovení o trestním stíhání mladistvých pachatelů, což jsou vlastně děti, které v době spáchání trestného činu dovršily patnáctý rok a nepřekročily osmnáctý rok svého věku. Zákonodárce se samozřejmě snažil při jejich postihu akcentovat výchovné prvky a snahu o jejich resocializaci. Účelem trestu u mladistvé ho je také podle § 76 tr. zák. především snaha vychovat ho v řádného občana, a to se zřetelem k jeho osobním vlastnostem, k jeho rodinné výchově a prostředí, z něhož pochází. Jak málokdy se nám však daří tento záměr uskutečnit...

A ještě o hodně smutnější je pokračování naši exkurze po trestním zákoníku ustanovením § 86 tr. zák. Toto ustanovení totiž říká, že spáchala-li osoba, která do vršila dvanáctý (!!!) rok svého věku a je mladší než patnáct let, některý velice závažný čin, za který dříve bylo možno uložit dospělému i trest smrti, uloží soud takovému dítěti v občanskoprávním řízení ochrannou výchovu. Soud tak může u těchto dětí ostatně učinit také tehdy, jestliže je to nutné k zajištění řádné výchovy osoby mladší než patnáct let, která spáchala delikt, který by jinak byl trestným.

A tím jsme se vlastně dostali k takové mu zoufalému, záchrannému institutu, kterým je u mladistvých ochranná výchova. Tu jim lze jako součást odsuzujícího rozsudku uložit bud' tehdy, jestliže o je jich výchovu není náležitě postaráno, nebo tehdy, byla-li jejich dosavadní výchova zanedbána nebo tehdy, vyžaduje-li to prostředí, v němž mladistvý žije.

A to se již vlastně dostáváme právě k příčinám jejich delikventního chování a podmínkám této delikvence, o kterých jsme si chtěli říci něco bližšího.

On vlastně platný trestní řád v ustanovení § 292 tr. řádu výslovně obsahuje úkol zjistit poměry mladistvého. Říká, že v řízení proti mladistvému je nutno co nejdůkladněji zjistit kromě jiného i stupeň jeho rozumového a mravního vývoje, je ho povahu a poměry, i prostředí, v němž žil a byl vychováván. Zjišťovat bychom měli též chování mladistvého před spácháním trestné činnosti a po jejím spáchá ní a také všechny další okolnosti důležité pro volbu prostředků vhodných pro jeho nápravu, zejména pak právě pro posouzení, zda má být u něho nařízena již zmiňovaná ochranná výchova. Zjištění poměrů mladistvého je zpravidla svěřováno orgánu pověřenému péčí o mládež.

V každém trestním řízení by přitom měla být věnována maximální pozornost mimo jiné objasňování přečin, které vedly k trestné činnosti nebo její spáchání umožnily či usnadnily. Soudu ukládá tuto povinnost přímo ustanovení § 184 trestní ho řádu, jen málokdy je však učiněno této liteře zákona zadost. Přetížené trestní senáty na to prostě nestačí. A to je velikán ská škoda, protože bychom stále více zjišťovali, že těch příčin patrně není zase tak mnoho, a že některé z nich si nosí každý z nás v nějaké podobě v sobě.

Například v tom, že si nedokážu vy tvořit alespoň minimální časový prostor pro své děti, kdy jsem ochoten a schopen se jim opravdu naplno věnovat. Nebo že je neslyším, popřípadě slyším, ale nevnímám, když se mi snaží svým dětským způsobem něco opravdu závažného sdělit.

Komunikaci s dětmi, a to nejenom se svými, nesmíme odkládat kamsi na neurčito, někam „napříště". Protože to příště už nemusí nikdy nastat. Minuli jsme křižovatku a další už není vidět.

Proto se mi hrozně líbily kampaně na příklad v Anglii nebo ve Švédsku či v Itálii, kde jsou dospělí různými způsoby nabádáni k účelným formám komunikace s dětmi, jsou kontaktováni staří, opuštění lidé, kteří už si připadají na světě zbyteční, s dětmi, které naopak je jich zájem a občasný dohled potřebují, apod.

Jedna z hlavních příčin kriminality dětí a mládeže u nás je podle mého názoru v nedostatečné citové výchově dětí v rodinách od nejútlejšího věku. Každodenní štvanice zmenšuje čas dospělých pro výchovu jejich dětí, zvyšuje jejich nervozitu, stres dnešní doby se přenáší do mikroklimatu rodin, které již nejsou útočištěm v nejistotě, ale představují prostor pro vy bití zklamání nad nezdary a neúspěchy všedního dne.

A stále více dochází k situacím, kdy dětem chybí pozitivní mužský vzor a ten to handicap si odnášejí do dalšího života. Přibývá rodin z těch či oněch důvodů ne úplných, kolosální lehkost, se kterou lze nepovedené manželství hladce rozvést a dítě či děti někam více či méně úspěšně odložit, odhodlání starat se o své vlastní dítě bez obtížného partnera, to vše je umožňováno skutečností, že naše společnost v minulé době vůbec neuměla a ne umí dosud poskytovat ženám nebo mužům, starajícím se o domácnost a o své děti, prostor zabezpečením dostupných kvalitních služeb pro domácnost, vytvoře ní dostatečné prestiže odpovědným rodičům, vytvoření jistého veřejného odsud ku, postihujícího rodiče neodpovědné.

Také se asi neumíme velkoryse a čest ně rozcházet, když se partnerský vztah skutečně nevydařil. Vzájemně si rozdíráme rány, děti se stávají zbraní proti druhému partnerovi. Nepůjčím, nedovolím, nedám... A maximálně tím trpí právě ty děti.

Při situaci v našem zdravotnictví, školství apod. je logická feminizace nejen základního, ale i středního školství, učitelka, zatížená často starostmi o svou vlastní rodinu a svou vlastní domácnost, obtížně získává stejný respekt u žáků-rošťáků jako její mužští kolegové, pozitivní mužský vzor prostě schází. Tak se najde nějaký jiný, „pozitivní“.

A to bychom neměli dopustit. Přemýšlejme, jak to udělat...

(Autor je předsedou trestního senátu Vrchního soudu v Praze.)


Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.

Tato stránka je vytvořena a hostována společností dbPro. Šíření obsahu s uvedením zdroje vítáno.