K úpravě výživného I.

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19.11. 2007, sp. zn. 10 Co 188/2007

K otázce obnovení vyživovací povinnosti rodičů k dítěti, které po čtyřech letech pracovní činnosti a od ukončení středoškolského vzdělání začalo studovat vysokou školu

§ 85 zák. o rod.

Přijetím dítěte ke studiu na vysoké škole až po čtyřech letech od ukončení jeho středoškolského vzdělání se vyživovací povinnost rodičů k tomuto dítěti (studentu) již neobnovuje.

Shora citovaným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému, aby jí přispíval na výživném částkou 1 800,- Kč měsíčně od 1.12. 1999, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud po provedeném řízení zjistil, že žalobkyně získala kvalifikaci maturitou na rodinné škole v roce 1995 pro práci v ekonomice "či v oblasti zdravotní a sociální péče." Z přehledu zaměstnání žalobkyně dovodil, že se žalobkyně "takto pokoušela i uplatnit v praktickém životě. V období let 1995 - 1999 žalobkyně pracovala v různých zaměstnáních, a to jako propagační pracovnice, prodavačka, pokladní, doručovatelka, dělnice v pásové výrobě. Po čtyřech letech zahájila opět studium na vysoké škole v oboru umění, takže nepokračovala podle názoru soudu v prohlubování či zvyšování již získané kvalifikace, ale zřejmě měla v úmyslu získat kvalifikaci jinou v oblasti umění. Jak plyne z potvrzení UJEP v Ústí nad Labem školu neukončila, přestoupila na další vysokou školu v Praze podobného zaměření." Za takto zjištěného skutkového stavu a s přihlédnutím k ust. § 85 zák. o rod. okresní soud uzavřel, že "je tedy zřejmé, že (žalobkyně) získala kvalifikaci umožňující samostatně se živit, pak nastoupila do zaměstnání, které její kvalifikaci umožňovalo využít. Soud v daném případě považuje studium na obou vysokých školách spíše za realizaci zálib žalobkyně než za prohlubování původní kvalifikace nebo získávání další kvalifikace, jejíž náklady by ovšem měla nést sama žalobkyně ze svého, neboť původní kvalifikace jí umožňuje schopnost sama se živit."

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. V odvolání předně popisuje historii svého vzdělávání, a to od základní školy až po studium na Akademii výtvarných umění v Praze. Na Integrované střední škole v Ú. (kterou ukončila složením maturitní zkoušky v roce 1995) byl na žádost žalobkyně zařazen volitelný předmět "Dějiny umění a estetická výchova", z něhož žalobkyně maturovala. Přibližně od druhého ročníku studia na střední škole žalobkyně navštěvovala Lidovou školu umění T.G. Masaryka v Ch., kde se věnovala oborům kresba, grafika a malba. V době středoškolského studia (v roce 1994) podala přihlášku na Vysokou školu Umělecko průmyslovou v Praze, jakož i na nástavbové studium na Střední grafické škole v Praze; ke studiu však nebyla přijata. Po ukončení střední školy se žalobkyně snažila najít zaměstnání, zpočátku byla vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání Úřadem práce v Ch. Možnost obstarat zaměstnání žalobkyni "vždy komplikovala skutečnost, že škola, kterou…absolvovala, nemá vyhraněné zaměření, a tudíž…těžko mohla konkurovat absolventům jiných škol nebo učebních oborů, jejichž studium bylo specializované např. na ekonomiku a účetnictví, tj. obchodní , hotelnictví, tj. hotelová škola, nebo zdravotnické školy, popř. učební obory, jako je např. prodavač." Žalobkyně samostatně nemohla uplatnit ani vzdělání z oboru "Dějiny umění a estetika", zakončené maturitní zkouškou. Po celou dobu od ukončení střední školy a po neúspěšných pokusech o přijetí k dalšímu studiu si žalobkyně dále prohlubovala své znalosti v oboru, v němž se chtěla dále vzdělávat a připravovat na své povolání. Jednalo se zejména o samostudium a konzultace (žalobkyně v odvolání rozvádí výčet aktivit v uvedeném směru). Výsledkem úsilí žalobkyně bylo její přijetí ke studiu na Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně v Ú. n. L. v roce 1999 (bakalářský studijní program - Výtvarná umění obor Užité umění) a posléze, v roce 2002, ke studiu na Akademii výtvarných umění v Praze. Z vyložených důvodů se proto žalobkyně nemůže ztotožnit se závěry okresního soudu, že nepokračuje v prohlubování či zvyšování dosažené kvalifikace. Navrhla, aby krajský soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Zástupce žalobkyně při odvolacím jednání zdůraznil, že v posuzované věci charakteru uměleckého studia je obecně zřejmé, že počty ke studiu přijímaných uchazečů jsou minimální a dosáhnout takového studia vyžaduje větší časový rozsah, než je tomu běžné u jiných studijních oborů. Zájem žalobkyně uplatnit se v konkrétním oboru byl prezentován nejen volitelným notoritním předmětem, ale i paralelním dlouhodobým zájmem a studiem v LŠU, resp. ZUŠ. Žalobkyně i po maturitě dál svým způsobem studovala, účastnila se různých seminářů a akcí s výtvarným zaměřením, své pracovní uplatnění nebrala jako trvalé a nechtěla rezignovat na umělecký charakter studia. Přestup z fakulty UJEP na AVU nebyl motivován ničím jiným než snahou dosáhnout co nejkvalitnějšího vzdělání. Je proto nezbytné posuzovat kontinuitu přípravy k budoucímu povolání i určitou elasticitu studia a kvalifikační přípravy jednotlivce (viz např. důvody rozhodnutí Ústavního soudu ČR ve věci sp. zn. II. ÚS 1146/07).

Žalovaný se k odvolání žalobkyně písemně nevyjádřil a při odvolacím jednání (prostřednictvím své advokátky) navrhl, aby napadený rozsudek byl krajským soudem jako věcně správný potvrzen. Vyživovací povinnost zanikla v souvislosti s maturitou žalobkyně a i "podle komentáře hmotněprávního ustanovení" nelze zahájení pozdějšího odlišného studia kvalifikovat jako obnovení této vyživovací povinnosti. "Je pravdou, že zájem žalobkyně je soustavný, je třeba však na něj nahlížet jako na určitý koníček, který se později žalobkyni podařilo i vystudovat."

Při odvolacím jednání žalobkyně uvedla, že studium na AVU ukončila v říjnu 2007.

Krajský soud k odvolání žalobkyně přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, jenž jeho vydání předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

V posuzované věci se žalobkyně podanou žalobou domáhala (jako dcera) vůči žalovanému (otci) určení výživného při tvrzení (ve stručnosti shrnuto), že se připravuje na své budoucí povolání a není schopna sama se život. Okresní soud - s ohledem na v žalobě tvrzené právně rozhodné skutečnosti - řízení správně zaměřil na verifikaci skutečností významných pro právní posouzení věci, za tím účelem provedl v dostatečném rozsahu a bez (procesních) vad dokazování, důkazy zákonem předepsaným způsobem vyhodnotil (§ 132 o.s.ř.), a zjistil tak skutkový stav věci, jenž má oporu v provedeném dokazování (krajský soud nezjistil žádný nesoulad mezi provedenými důkazy a okresním soudem zjištěnými skutečnostmi, nelogický postup při hodnocení důkazů atd.), a tento skutkový stav (nález) též po právní stránce správně posoudil, dospěl-li k závěru, že žaloba není důvodná, neboť žalobkyně ukončením středoškolského studia na Integrované střední škole v Údlicích (se zaměřením "ekonomika a administrativa - sociální zdravotní péče") nabyla schopnosti sama se živit. S tímto skutkovým a právním závěrem se krajský soud ztotožňuje a pro stručnost zcela odkazuje na přesvědčivé odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozsudku. K odvolací argumentaci, jež je v zásadě založena na rozvedení argumentů uplatněných žalobkyní již v prvoinstančním řízení, krajský soud uvádí následující.

Podle ust. § 85 odst. 1 zák. o rod. vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou schopny samy se živit. Soudní praxe i právní doktrína shodně zaujímají názor, že jestliže dítě po ukončení vzdělání si začalo zajišťovat finanční prostředky vlastním přičiněním, tj. pracovní činností (vstoupilo do zaměstnání, resp. začalo vykonávat výdělečnou činnost), tedy způsobem, který mu umožňuje samostatně se živit, přičemž teprve později tuto formu výdělečné činnosti přeruší za účelem studia, jímž chce nabýt kvalifikace pro jiné povolání, neobnovuje se tím v zásadě vyživovací povinnost k dítěti (srov. např.Holub, M., Nová, H.: Zákon o rodině a předpisy souvisící, Linde Praha, 1998, resp. další aktul. vydání tohoto komentáře). Pokud advokát žalobkyně v závěrečném návrhu při odvolacím jednání svou argumentaci opíral o usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.6. 2007, č.j. II. ÚS 1146/07, pak závěry soudů v této věci nejsou v žádné kolizi s výš cit. judikátem. V posuzované věci (ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutí obecného soudu, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na zrušení vyživovací povinnosti přispívat na výživu vedlejšího účastníka řízení za vymezenou dobu) Ústavní soud k otázce k obnovení vyživovací povinnosti rodičů k dítěti judikoval: "Ústavní soud v minulosti reflektoval ustálené názory obecných soudů a doktríny o elasticitě vyživovací povinnosti. Podle ní pokud např. po ukončení střední školy a nepřijetí na školu vysokou nastoupí dítě do zaměstnání, a např. po roce pokračuje ve studiu, tak se vyživovací povinnost zásadně obnoví s tím, že za pokračování ve studiu lze považovat také další studium, jehož ukončení umožní absolventu najít si zaměstnání i v jiném oboru (viz Hrušáková, M. a kolektiv: Zákon o rodině. Komentář. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2005, str. 359). Na to navazuje názor, že je třeba brát v úvahu širší souvislosti mezi vykonávaným povoláním a novým studiem, důvody přerušení studií a další okolnosti významné pro zhodnocení společenského dopadu, s preferovaným zájmem na zvýšení kvalifikace dětí (in Holub, M., Nová, H., Hyklová, J.: Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící. 7. aktualizované a doplnění vydání podle stavu k 1.3. 2005. Praha: Linde Praha, 2005, str. 206)."

V daném případě bylo spolehlivě zjištěno, že žalobkyně ukončila již v roce 1995 středoškolské studium složením maturitní zkoušky na Integrované střední škole v Ú., přičemž až v roce 1999 byla přijata k bakalářskému studiu na UJEP v Ú. n. L. pro obor "Výtvarná umění obor Užité umění." Za této situace - i s přihlédnutím ke shora cit. judikatuře a doktríně - nedošlo k obnovení vyživovací povinnosti žalovaného (otce) k žalobkyni (dceři), která nabyla již schopnosti sama se živit. K obnovení této vyživovací povinnosti podle názoru krajského soudu nedošlo ani přes skutečnost, že po výše osvětlených životních peripetiích byla žalobkyně nakonec přijata ke studiu na prestižní vysoké škole - AVU.

Lze tedy uzavřít, že byla-li žalobkyně po čtyřech letech od ukončení střední odborné školy s maturitou, v situaci, kdy si již zcela sama zajišťovala uspokojování svých existenčních potřeb vlastním přičiněním - prací v závislé činnosti, přijata k dennímu studiu na vysoké škole, nedošlo zde k obnovení vyživovací povinnosti žalovaného (otce) vůči žalobkyni (dceři).

Z vyložených důvodů proto krajský soud potvrdil napadený rozsudek okresního soudu jako věcně správné rozhodnutí (§ 219 o.s.ř.).

Žalovaný měl sice procesní úspěch i v odvolacím řízení, kde již požadoval náhradu nákladů řízení, leč okolnosti případu a skutečnost, že žalobkyně teprve v letošním roce ukončila vysokou školu, vedly nakonec krajský soud ve smyslu ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. k výjimečnému použití ust. § 150 o.s.ř., tedy k nepřiznání náhrady nákladů tohoto odvolacího řízení žalovanému vůči žalobkyni, jak se podává z druhé výrokové znělky tohoto rozsudku

Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.

Za podporu děkujeme.