K výkonu rozhodnutí o výchově nezletilých dětí IX

Usnesení Ústavního soudu ze dne 16. června 2011 ve věci sp. zn. III. ÚS 1471/11

Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. M. L. a 2. nezl. K. S., obou zastoupených JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou v Praze 4, Na Pankráci 58, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2011 č. j. 51 Co 187/2010-1124 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 4. 2009 č. j. 19 P 67/99-1058, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi došlo k zásahu do jejich ústavně zaručených práv podle čl. 32 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé současně navrhli i odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Z ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla stěžovatelce, jako matce nezletilého, uložena povinnost zaplatit pokuty za (ve výroku blíže specifikovanou) nerealizovanou povinnost podávat otci nezletilého informace o nezletilém (stěžovatel 2), a to celkem ve výši 15.000,- Kč (výrok I.). Výrokem II. byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit pokuty za nerealizovanou povinnost v rámci přípravy nezletilého ke stykům s otcem ve výši 15.000,- Kč. Výrokem III. soud prvního stupně zamítl návrh stěžovatelky, aby rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 3. 2007 č. j. 19 P 67/99-914 byl, v části týkající se úpravy styku otce s nezletilým, změněn tak, že otci se styk s nezletilým zakazuje, a povinnost matky zajistit nejpozději ve lhůtě 1 měsíce od doručení rozsudku zařazení nezletilého do péče Dětské psychiatrické kliniky Fakultní Thomayerovy nemocnice v Krči se ruší.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti rozebrali podrobnosti realizace styku otce s nezletilým a polemizují s prováděním a hodnocením provedených důkazů ze strany obecných soudů. Nesouhlasí s jejich závěry a odůvodnění napadených rozsudků podrobují kritice, v níž vznesli obdobné argumenty, které stěžovatelka uplatnila již v odvolacím řízení. Nezletilý stěžovatel, který podal ústavní stížnost se souhlasem zákonné zástupkyně (matky) a je zastoupen advokátem, nesouhlasí především s rozhodnutím obecných soudů o uložení povinnosti stěžovatelce zajistit jeho zařazení do péče Dětské psychiatrické kliniky Fakultní Thomayerovy nemocnice v Krči.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadených rozsudků Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o jejich ústavní konformitě. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví a jeho úkolem tedy není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného normami ústavního pořádku.

V této souvislosti je zapotřebí připomenout, s odkazem na ustálenou judikaturu, že je zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska pro stanovení úpravy styku a výchovy nezletilých dětí ve vztahu k jejich rodičům uváděly v život aplikací v jednotlivých případech. Ústavní soud se zásadně nezabývá přehodnocováním dokazování, prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená práva a svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V předmětné věci k takovému pochybení nedošlo. Podle názoru Ústavního soudu soudy obou stupňů provedly všechny nezbytné důkazy, náležitě je zhodnotily ve smyslu § 132 OSŘ a na jejich základě učinily právní závěry, které řádně odůvodnily.

Tvrzení stěžovatelů, že ze strany obecných soudů nebylo dostatečným způsobem přihlédnuto k navrhovaným důkazům a že slyšení stěžovatele před odvolacím soudem bylo pouze formální, neshledal Ústavní soud důvodným. Soud prvního stupně i soud odvolací při rozhodování ve věci postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o rodině a občanského soudního řádu. Své závěry řádně, srozumitelně a logicky odůvodnily. Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozsudky došlo k porušení stěžovatelových základních práv.

K námitce stěžovatelky, týkající se rozhodnutí obecných soudů o uložení pokut za nesplnění její povinnosti podávat informace otci o nezletilém, se v odůvodnění svého rozsudku vyjádřil již odvolací soud. V této souvislosti uvedl, že stěžovatelka byla již v průběhu let v řízeních, týkajících se poměrů nezletilého syna, opakovaně soudem poučována o povinnosti vykonatelná rozhodnutí plnit, stejně jako byla poučena o následcích porušení takových povinností. Ohledně jejího tvrzení, které uvádí v ústavní stížnosti, že odvolací soud nevzal při svém rozhodování v úvahu její finanční situaci, Ústavní soud uvádí, že ani toto její tvrzení není pravdivé. Odvolací soud vyložil, že výše jednotlivých pokut se pohybovala na samé dolní hranici, v níž je možné pokutu uložit, přičemž právě s ohledem na postoj stěžovatelky, která dlouhodobě opakovaně nerespektovala ukládané pokuty, neshledal důvody pro snížení či prominutí pokut, a to ani s ohledem na tvrzenou finanční situaci matky.

Odvolací soud se podrobně vyjádřil i k námitce obou stěžovatelů, vyjádřené v ústavní stížnosti, týkající se povinnosti stěžovatelky zajistit zařazení nezletilého do péče Dětské psychiatrické kliniky Fakultní Thomayerovy nemocnice v Krči. Odvolací soud konstatoval, že zrušit uvedenou povinnost není namístě, neboť právě s ohledem na zcela jednoznačný a neměnný postoj nezletilého, vyjádřený již v minulosti, byla taková povinnost matce stanovena, když ze závěrů znaleckých posudků jednoznačně vyplynulo, že vyhrocený negativní vztah nezletilého k otci může ohrozit jeho další duševní vývoj. Proto byla doporučena psychoterapeutická léčba. Odvolací soud k tomu též uvedl, že v průběhu těch řízení, která ve věci péče o nezletilého probíhala, bylo prokázáno, že je to stěžovatelka, která navodila stávající situaci a vybudovala u nezletilého velmi negativní vztah k otci. Je nepopíratelným právem dítěte, aby mělo co nejširší kontakt s oběma rodiči, stejně tak je nepopíratelným právem rodiče právo na kontakt s nezletilým dítětem. Jak nezletilý, tak jeho otec, mají mít možnost, aby se jejich vztahy normalizovaly. Ústavní soud neshledává nic protiústavního na závěru odvolacího soudu, že právě prostřednictvím psychoterapie by měl nezletilý dostat šanci podívat se na věc z jiného pohledu než z pohledu matky, a jejím výsledkem by mělo být prosouzení, zda je nezletilý styku s otcem schopen či nikoli.

Není účelné na tomto místě opakovat všechny další argumenty v ústavní stížnosti uvedené, a to především za situace, kdy se jimi obecné soudy pečlivě zabývaly. Ústavní soud tedy v dalším odkazuje na odůvodnění napadených rozsudků.

Po přezkumu ústavnosti celého řízení Ústavní soud dospěl k závěru, že obvodní soud provedl celou řadu důkazů, jimiž správně zjistil skutkový stav věci a z něho vyvodil, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a velmi pečlivě odůvodnil. Ty jsou nejen v souladu s obecným právem, ale jsou i ústavně konformní. Odvolací soud se s provedeným dokazováním i s právními závěry obvodního soudu v podstatě ztotožnil a s odvolacími argumenty stěžovatelky se přesvědčivě vypořádal. Ústavní stížnost tak představuje především polemiku stěžovatelů s právními závěry obecných soudů, v níž stěžovatelé požadují na Ústavním soudu, aby přehodnotil jejich závěry a přiklonil se k názorům, které předestírají v ústavní stížnosti. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud v právním hodnocení a v závěrech odvolacího soudu neshledal nic protiústavního. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2011

Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu

Rozsudky obecných soudů lze nalézt v evidenci soudních rozhodnutí nebo vyžádat u příslušných soudů podle zákona o svobodném přístupu k informacím.

Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.

Za podporu děkujeme.