10.2 BRÁNĚNÍ VE STYKU

Situace, kdy se jeden z rodičů protiví rozhodnutí soudu a brání ve styku s dítětem druhému rodiči, je ošetřena v zákoně o rodině a zákonech souvisících vcelku podrobně. Orgány sociálně právní ochrany dětí jsou oprávněny užít několika stupňů výchovných opatření vůči povinným rodičům, bránícím styku dítěte s rodičem oprávněným. Sociální pracovnice se však až na vyjímky omezují na ústní domluvu povinnému rodiči. Jejich přístup k tomuto problému je natolik pasivní, že zřídka využívají i možnosti dát podnět na přezkoumání situace soudu, který by dál převzal odpovědnost za řešení.

Výkon rozhodnutí

Zákon poskytuje možnosti, jak se domáhat výkonu rozhodnutí a donutit rodiče k vydání dítěte (osř. § 272 a § 273). Pro krajní případy zakotvuje i možnost svěřit dítě do péče druhého rodiče (zákon o rodině § 27 a § 28). Realita je však jiná. Matky (v naprosté většině případů jde, vzhledem k poměru dětí svěřených do výhradní péče matkám a otcům, o matky) bránící otcům ve styku s dítětem jsou pokutovány podle §273 odst. 1 jen zřídka. Výše pokut bývá symbolická s odkazem na snížení či ohrožení životní úrovně dítěte.

Návrh na výkon rozhodnutí odnětím dítěte (§ 273 odst. 2) podává zpravidla otec, kterému je opakovaně po delší dobu bráněno setkat se se svým dítětem. Soudy na tyto návrhy většinou nereflektují, s argumentem, že by takový zásah byl příliš traumatizující pro dítě. To je do jisté míry pravda, je však otázkou co je pro dítě větším zlem, nepříjemný zážitek výkonu rozhodnutí (a věřím, že i takový zásah lze provést v mezích možností citlivě) nebo úplná ztráta kontaktu a vztahu s otcem. Orgán sociálně právní ochrany nemůže podat návrh na výkon rozhodnutí (to může učinit pouze zúčastněná osoba, tedy otec), je však v jeho kompetenci podat k výkonu rozhodnutí podnět, který alespoň signalizuje soudu, že něco není v pořádku, případně podpořit návrh podaný otcem, tak aby mu soud přikládal větší váhu. Příslušné orgány se takovému postupu, přes naléhání postižených rodičů, brání s odůvodněním, že nezastupují práva rodičů, ale dětí. Tento argument není korektní. Orgán sociálně právní ochrany je skutečně povinen chránit práva a zájmy dětí (např. § 43 zákona o rodině), ale Úmluva o právech dítěte čl. 9 odst. 3 zakotvuje jako jedno ze základních práv, právo dítěte stýkat se s oběma rodiči.

Dlužno dodat, že jsem se setkala s několika případy, kdy se rozhodnutím soudu neřídil otec dítěte a odmítal ho vydat do péče matky, které bylo podle soudního rozhodnutí svěřeno. Soud přistoupil k výkonu rozhodnutí podle § 273 nebo na základě předběžného opatření a zásah proběhl velmi rasantní a k osobě dítěte necitlivou formou.

Trestní stíhání rodiče bránícího ve styku

Trestní oznámení pro maření výkonu rozhodnutí (§ 171 odst. 3 trestního zákona) podávají většinou tzv. oprávnění rodiče a soudy k nim přistupují zdráhavě. Orgány sociálně právní ochrany dětí oznámení nepodávají, přestože jsou vázány oznamovací povinností. Ačkoliv příslušné zákony umožňují, aby při důsledném postupu státních orgánů byl povinný rodič trestně stíhán již po třetím zmařeném styku, jsou tyto trestné činy postihovány jen výjimečně.⁵⁷

Trestní stíhání je vhodným prostředkem, v podstatě šetrným k dítěti a účinným směrem k povinnému rodiči. Neuspěje zde argument, používaný proti výkonu rozhodnutí, o traumatickém zážitku pro dítě. Kdyby bylo běžně možné domáhat se práva na styk z dítětem pomocí trestního stíhání bránící matky, nepoužití výkonu rozhodnutí v zájmu dítěte by bylo zcela akceptovatelné. Jako příklad postupu soudu však uvedu případ, s kterým mě seznámila soudkyně krajského soudu v Praze JUDr. Hráchová. Soud, aby ochránil dítě, rozhodl nevyužít možnosti výkonu rozhodnutí a odebrání dítěte, ale později odmítl i trestně stíhat povinnou matku s argumentem, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu, protože nebylo využito všech zákonných prostředků předcházejících trestnímu řízení.

Mnoho rodičů bránících ve styku tak spoléhá na pasivitu soudů a ignorují hrozby sankcí (které za současného stavu ani hrozbami nejsou). Jedním z důvodů, proč společnost používá trestů, je odradit potencionálního pachatele od činu. Pokud trest po trestném činu uložen není, jde v jistém smyslu o posílení takového (trestného) chování. Přitom lze předpokládat, že právě v tomto případě by opravdu reálná hrozba trestu odnětí svobody (případně bezprostřednější hrozba vzetí do vazby, aby se zabránilo pokračování trestné činnosti před a v průběhu soudního řízení) stačila k změně nežádoucího chování.⁵⁸

Změny výchovy

V podstatě to samé platí pro aplikaci § 27 a 28. Zákon stanoví, že bránění ve styku je podnětem pro změnu výchovného prostředí. Dojde-li tedy k opakovanému a bezdůvodnému zabránění setkání oprávněného rodiče s dítětem , měl by to podle zákona být důvod ke svěření dítěte druhému rodiči. Ani tato norma se nepoužívá. Podat návrh na změnu výchovy je v pravomoci orgánů sociálně právní ochrany dětí, které by tak měly činit, jakmile zjistí, že styk delší dobu nefunguje a matka nereaguje na slovní intervenci pracovnice orgánu. Takové opatření by mělo (stejně jako možnost trestního stíhání) i preventivní charakter. I odborníci z oblasti práva se domnívají, že vědomí opravdu hrozící změny výchovy by přimělo matku k umožnění styku.

Zaznamenány jsou i jiné případy, kdy otec velmi stojí o to vídat se s dětmi a návštěv se domáhá, ale o výhradní péči o dítě nemá zájem. V takovém případě samozřejmě nelze nařídit změnu výchovy a ani ji použít jako nátlakový prostředek, protože matky o takovém postoji svého bývalého partnera dobře vědí. Mohou tedy dál mařit rozhodnutí soudu a bránit otci ve styku s dítětem s vědomím, že jim téměř nic nehrozí, protože prostředku, který by byl vhodný pro tuto situaci, tj. trestního stíhání, se nepoužívá.

Následující část

Zpátky na obsah

Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.