|
|
Ministerstvo práce a sociálních věcí záměrně sabotuje sociálně-právní ochranu dětí
Spravedlnost dětem
6. srpna 2012
Jedním z významných prostředků tzv. sociálně-právní ochrany dětí jsou výchovná opatření podle § 43 zákona o rodině, tedy napomenutí rodičů nebo jiných osob pro narušování řádné výchovy dítěte, a stanovení dohledu nad dítětem. I veřejný ochránce práv JUDr. Otakar Motejl ve výchovném opatření spatřoval důležitý prvek k nápravě výchovné patologie. Ve věci sp. zn. 2908/2006/VOP/AFO se například vyslovil takto: Pokud jeden z rodičů požádá orgán sociálně-právní ochrany dětí (dále "OSPOD") o pomoc s tím, že mu ze strany druhého rodiče není umožňován styk s dětmi, nebo je umožňován pouze omezeně, je OSPOD povinen využít všech zákonem o sociálně-právní ochraně dětí a zákonem o rodině daných možností k zajištění dostatečného kontaktu rodiče s dětmi (...) OSPOD může rovněž vůči rodiči, který má děti ve své péči a brání ve styku oprávněnému rodiči, zahájit správní řízení o uložení výchovného opatření - napomenutí rodiče podle § 43 zákona o rodině. (podrobnosti zde: http://www.iustin.eu/art.asp?art=302). Správným vzorem použití výchovného opatření je např. rozhodnutí Úřadu městské části Praha 10, odboru sociálního, sp. zn. SZ P10-012105/2012 ze dne 7. 3. 2012 (viz: http://www.iustin.eu/art.asp?art=472).
O uložení výchovných opatření (nebo o zamítnutí návrhu) rozhodují příslušné orgány ve správním řízení podle správního řádu, tedy podle zákona č. 500/2004 Sb., který nahradil správní řád ve znění zákona č. 71/1967 Sb.
V záležitostech rozvodové a porozvodové patologie ve výchově dětí Ministerstvo práce a sociálních věcí nikdy neoplývalo přehnanou ochotou metodicky vést místní orgány tzv. sociálně-právní ochrany dětí k řádnému výkonu této ochrany, anebo nějakým novátorstvím při prosazování přirozeného a ústavně zaručeného základního práva každého dítěte na výchovu oběma rodiči. Zároveň se však toto ministerstvo vždy alespoň formálně stavělo za jistý "mírný pokrok v mezích zákona" (viz např. stanovisko ke střídavé péči zde: http://www.iustin.eu/files/podpstr.pdf). Také některé excesy "ospoďaček" bylo schopno alespoň formálně uvádět na pravou míru. Souvisejícím příkladem budiž např. Stanovisko Ministerstva práce a sociálních věcí č. 24/1998 k výchovným opatřením, které bylo reakcí na tehdejší pokusy "opatrovníků" návrhy na zahájení správního řízení "vyřizovat", resp. nevyřizovat dopisy se sdělením, že "opatrovník" neshledává k provedení správního řízení důvod. V tehdejším svém výkladovém stanovisku, které vyšlo ve Zpravodaji MPSV č. 8/1999, ministerstvo výslovně uvedlo: Správní řízení podle zákona č. 71/1967 Sb., dále jen "správní řád" se zahajuje na návrh účastníka nebo z vlastního podnětu. Podání návrhu lze uskutečnit písemně nebo ústně do protokolu (§ 18). Podáním návrhu je tedy správní řízení zahájeno. Nejde-li o jednoduchou věc nebo není-li jinak stanoveno, je správní orgán povinen rozhodnout ve věci do 30 dnů od zahájení řízení, ve zvlášť složitých případech nejdéle do 60 dnů, popřípadě i později, jestliže lhůtu prodloužil odvolací orgán (orgán příslušný rozhodnout o rozkladu) (§49). Není proto přípustné návrh na zahájení správního řízení nevyřídit vůbec nebo jej vyřídit jinak než vydáním správního rozhodnutí (např. dopisem) nebo dokonce odmítnutím sepsání protokolu. (v plném znění zde: http://www.iustin.eu/art.asp?art=126)
Pokrok se však zastavit nedá, s ministry se mění i jejich úřednictvo a také směry foukajících větrů. A tak jako stamiliardové rozkrádání státního rozpočtu sanuje stávající garnitura MPSV přiškrcením důchodců, nemocných, nezaměstnaných, invalidů a rázným řezem do slabin dalších sociálně slabých "lidských zdrojů" spolu s návrhem na zvýšení platů ministrů, poslanců, senátorů a soudců o desítky tisíc měsíčně, tak také pružně přehodnotilo svůj postoj k problematice výchovných opatření. A protože metodické vedení k otevřené podpoře výchovné patologie jejím úředním schvalováním v rozhodnutích místních OSPODů by bylo jistě příliš okaté, jde na to ministerstvo vychytrale přes procesní stránku věci. Takže nyní již netvrdí, že není přípustné návrh na zahájení správního řízení nevyřídit vůbec nebo jej vyřídit jinak než vydáním správního rozhodnutí (např. dopisem) nebo dokonce odmítnutím sepsání protokolu, ale naopak přes krajské úřady rozeslalo všem místním OSPODům metodický elaborát s krkolomným názvem "Průběžná informace k zahájení správního řízení o výchovném opatření podle § 43 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve spojení s § 13 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí"; č. j. 2012/15816-214 ze dne 21. 2. 2012. Podle dostupných informací tento ministerský dokument měla vypracovat JUDr. Zuzana Zárasová; podepsal jej PhDr. Miloslav Macela, ředitel odboru rodiny a dávkových systémů (v plném znění zde: http://www.iustin.eu/files/§43mpsv.pdf).
PhDr. Miloslav Macela, JUDr. Zuzana Zárasová a její "celý kolektiv právníků oddělení koncepce rodinné politiky a ochrany práv dětí", jak spolutvůrce označila v e-mailu ze dne 13. 6. 2012, se zabývají hlavně otázkou, "zda je správní řízení o uložení výchovného opatření možné zahájit rovněž na žádost účastníka řízení, tedy povětšinou rodiče". Společně pak tento "tvůrčí kolektiv" dospívá k závěru, že "právo na uložení výchovného opatření není veřejným subjektivním právem", a na základě tohoto svého názoru spolu s dalšími v textu uvedenými právními konstrukcemi jménem "MPSV dovozuje, že rodič nebo jiná osoba odpovědná za výchovu dítěte nemá nárok na uložení výchovného opatření, tudíž obecní úřad není povinen na základě žádosti zahajovat správní řízení. Takovou žádost je možné posoudit pouze jako podnět, kdy si obecní úřad sám vyhodnotí, zda řízení o uložení výchovného opatření zahájí či nikoli."
PhDr. Miloslav Macela, JUDr. Zuzana Zárasová a její "celý kolektiv právníků oddělení koncepce rodinné politiky a ochrany práv dětí" ovšem v celém svém ministerském elaborátu záměrně opomněli rozdíl mezi zahájením správního řízení z moci úřední a na základě návrhu účastníka řízení, tedy dispoziční zásadu, která je součástí civilizovaných právních systémů již tisíce let(!):
"Se zásadami materiální a formální pravdy souvisí zásada oficiality a zásada dispoziční. Tyto zásady se týkají způsobu zahájení a provádění řízení a určují, kdo je oprávněn nakládat předmětem řízení, zda účastníci nebo správní orgán. Při uplatnění zásady dispoziční se správní řízení zahajuje z podnětu účastníka, který má subjektivní zájem na daném řízení. Účastník určuje ve svém návrhu předmět řízení, kterým je správní orgán vázán. Naopak v režimu oficiality zahajuje řízení a určuje jeho předmět sám správní orgán z úřední moci, a to nezávisle na vnějších podnětech účastníků." - in www.juristic.cz
"V § 27 správního řádu se hovoří o účastnících hlavních a vedlejších. Hlavním účastníkem je dotčená osoba, na níž se vztahuje rozhodnutí správního orgánu (u žadatele), resp. osoba, které se rozhodnutím zakládají, mění nebo ruší práva anebo povinnosti. Vedlejšími účastníky pak jsou osoby, které mohou být rozhodnutím správního orgánu přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech. Pojem "dotčená osoba" je třeba vykládat extenzivně (viz také níže odkaz na službu státní správy veřejnosti - pozn. L. P.). K tomu směřují i jiná ustanovení správního řádu - např. v § 28 odst. 1 správního řádu je stanoveno, že za účastníka bude v pochybnostech považován i ten, kdo tvrdí, že je účastníkem, dokud se neukáže opak. O extenzivním pohledu na pojem "dotčená osoba" pak vypovídá i ustanovení soudního řádu správního, kde je k žalobní legitimaci na zrušení správního rozhodnutí oprávněn nejen účastník, ale obecně ten: "Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti…" ." - in Milan Josef Lipenský, diplomová práce 2006/2007
Z logiky věci pak vyplývá, že pokud se vede správní řízení o uložení výchovného opatření pro narušování řádné výchovy dítěte, tak rozhodnutím o napomenutí rodiče, nebo jiné osoby, která narušuje řádnou výchovu dítěte, nebo rozhodnutím o stanovení dohledu nad dítětem, jsou ve svých právech nebo povinnostech dotčeni ve smyslu ust. § 27 odst. 2 správního řádu oba rodiče, kteří oplývají rodičovskou zodpovědností, jíž upravuje ust. § 31 zákona o rodině tak, že je souhrnem práv a povinností při péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, při zastupování nezletilého dítěte, a při správě jeho jmění. Oba rodiče jsou proto účastníci řízení, kteří disponují právem na zahájení správního řízení podle § 44 a § 27 správního řádu. Analogicky je zde možno poukázat na řízení péče o nezletilé před soudem, kdy bez ohledu na předmět řízení, např. o úpravu styku s prarodiči, jsou vždy účastníci i oba rodiče, kteří mohou být rozhodnutím dotčeni ve svých právech nebo povinnostech; nehledě na totožnou situaci, když o výchovných opatřeních podle § 43 zákona o rodině rozhoduje soud, opět za procesní účasti obou rodičů a na základě zahájení řízení návrhem jednoho z nich.
Nejde také o domnělý "nárok na uložení výchovného opatření", jak účelově konstruuje JUDr. Zárasová a spol., ale o nárok na proces a na vydání rozhodnutí, tedy o ústavně zaručené základní právo na soudní a jinou právní ochranu, jíž se může domáhat i každý plnoprávný rodič nejen pro sebe, ale jako zákonný zástupce i pro své nezletilé dítě. V řádně provedeném procesu pak samozřejmě orgán tzv. sociálně-právní ochrany dětí jako příslušný správní orgán může návrh na uložení výchovného opatření svým autoritativním rozhodnutím zamítnout. I zamítnutí návrhu procesně správným rozhodnutím ovšem umožňuje podání odvolání nebo dalších opravných prostředků (přezkumné řízení, správní soudnictví), takže ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces je zachováno. Tohoto stavu, tedy nutnosti vydat úřední rozhodnutí ("jménem republiky") a umožnit použití opravných prostředků, se však zřejmě struktury tzv. sociálně-právní ochrany dětí obávají, neboť popouzení dětí a svévolné omezování jejich práva na výchovu oběma rodiči se jako výchovná patologie snadněji toleruje a podporuje nezávaznými dopisy, než právě úředním rozhodnutím, které je následně přezkoumatelné nejen správními orgány, ale třeba i soudem. A to je zřejmě pravá podstata horlivosti PhDr. Miloslava Macely, JUDr. Zuzany Zárasové a "celého kolektivu právníků oddělení koncepce rodinné politiky a ochrany práv dětí" Ministerstva práce a sociálních věcí!
Článek 2 odst. 3 Ústavy charakterizuje služební povahu veřejně moci - "státní moc slouží všem občanům". Z toho je odvozena zásada veřejné správy jako služby veřejnosti. Tyto základní zásady činnosti správních orgánů přímo upravuje i správní řád:
§ 4 odst. 1 - Veřejná správa je službou veřejnosti. Každý, kdo plní úkoly vyplývající z působnosti správního orgánu, má povinnost se k dotčeným osobám chovat zdvořile a podle možností jim vycházet vstříc.
§ 4 odst. 4 - Správní orgán umožní dotčeným osobám uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy.
Také podle ust. čl. 3 etického kodexu úředníků a zaměstnanců veřejné správy, který dne 9. 5. 2012 schválila vláda České republiky, je výkon veřejné správy službou veřejnosti. Úředník a zaměstnanec veřejné správy vykonává veřejnou správu na vysoké odborné úrovni, kterou si prohlubuje průběžným studiem, s nejvyšší mírou slušnosti, porozumění a ochoty a bez jakýchkoli předsudků, v souladu se zásadou rovných příležitostí bez ohledu na barvu pleti, pohlaví, národnost, náboženství, etnickou příslušnost nebo jiné charakteristiky, a nepřipouští diskriminaci.
Připomeňme, že i v praxi se může najít úřad, který je schopen výchovná opatření správně aplikovat: S ohledem na výše uvedené má správní orgán za osvědčené, že zájem na řádné výchově nezletilého E. vyžaduje, aby prozatím byla učiněna výchovná opatření, neboť taková opatření budou jednoznačně v jeho prospěch. Správní orgán proto návrh otce na napomenutí matky a na stanovení dohledu nad nezletilým shledal po zhodnocení všech důkazů důvodným a rozhodl jak výše uvedeno. V rámci stanoveného dohledu pak bude sledovat vývoj nezletilého a povede matku k řádnému plnění rodičovské zodpovědnosti.
Přijetím Úmluvy o právech dítěte se i český stát zavázal podle jejího čl. 19 činit všechna potřebná zákonodárná, správní, sociální a výchovná opatření k ochraně dětí před jakýmkoli tělesným či duševním násilím, urážením nebo zneužíváním, včetně sexuálního zneužívání, zanedbáváním nebo nedbalým zacházením, trýzněním nebo vykořisťováním během doby, kdy jsou v péči jednoho nebo obou rodičů, zákonných zástupců nebo jakýchkoli jiných osob starajících se o dítě.
Ústavní soud pak dnes již běžně judikuje: Z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod bylo dovozeno konkrétně i právo rodiče na přijetí opatření za účelem jeho opětovného setkání s dítětem a též i povinnost vnitrostátních orgánů podniknout k tomu odpovídající kroky; je přitom povinností vnitrostátních orgánů přijmout k usnadnění styku rodiče s dítětem veškerá opatření, která je od nich možné v daném případě rozumně vyžadovat (srov. Rozhodnutí ESLP ve věci Ignaccolo-Zenid e proti Rumunsku, Přehled rozsudků ESLP č. 2/2000, str. 65, rozhodnutí ESLP ve věci Voleský proti České republice, Přehled rozsudků ESLP č. 5/2004, str. 253). in např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2621/10 ze dne 26. 1. 2011
Podporuje Ministerstvo práce a sociálních věcí takto pojatou sociálně-právní ochranu dětí? Rozhodně ne! Naopak ji záměrně sabotuje! Z výše uvedených skutečností je zřejmé, že Ministerstvo práce a sociálních věcí jako ústřední orgán státní správy(!) zvolilo ryze účelový vrchnostenský přístup. Místo rozvíjení zásady veřejné správy jako služby veřejnosti popírá předchozí racionální výkladové stanovisko i přímo znění zákona(!). To je v příkrém rozporu se základními principy právního státu a dobré správy. V konečném důsledku pak ministerstvo omezuje procesní práva účastníků správního řízení a útočí na práva a svobody rodičů nezletilých dětí:
"Je prakticky vyloučeno, aby stát a jeho orgány účinně rozvíjely pouze z "úřední povinnosti" tak složitou kontrolní činnost, která by zajišťovala plnou a nerušenou realizaci subjektivních práv všech fyzických i právnických osob ve všech případech, kdy tato jejich práva byla ohrožena či porušena. Takový záměr by byl nejen právně technicky neuskutečnitelný, ale byl by rovněž nežádoucí z hlediska požadavku dispoziční autonomie soukromoprávních subjektů. Ve svých důsledcích by narušoval základní požadavek jejich osobní svobody a volnosti." - in Radim Sedláček, diplomová práce 2006
PhDr. Miloslav Macela, JUDr. Zuzana Zárasová a její "celý kolektiv právníků oddělení koncepce rodinné politiky a ochrany práv dětí" MPSV tedy "sociálnímu" úřednictvu radí toto:
Pokud se některý rodič nesmiřuje s manipulací a poškozováním svého dítěte rodičem druhým, pokud se nespokojí s vašimi frázemi, že nemůžete nic dělat, ale naopak vás nutí využívat všechny prostředky ke skutečné sociálně-právní ochraně svého dítěte včetně uložení výchovných opatření pro narušování jeho řádné výchovy, tak se mu teď klidně vysmějte. Nikoliv zákon, závazné mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, judikatura Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, ale zlovůle ministerstva povýšená nad zákon je teď rozhodující! Podporujte výchovnou patologii, my vás podržíme!!!
Luboš Patera
zmocněnec sdružení Spravedlnost dětem
Poznámky:
1. Popsanému pokleslému výkonu státní správy samozřejmě nahrává i nešťastná terminologie stávajícího správního řádu, který místo zažitého "návrhu účastníka" na zahájení řízení používá termín "řízení o žádosti", který již sám o sobě státní aparát svádí k vrchnostensky přezíravému postoji a odpírání služby občanům bez ohledu na základní zásady činnosti správních orgánů deklaratorně výslovně upravené v ustanoveních § 2 až 8, jimž se v praxi úřednictva patřičná pozornost jistě nevěnuje. Správní řád ve znění zákona č. 71/1967 Sb. uváděl jednoznačně: § 14 odst. 1 - Účastníkem řízení je ten, o jehož právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech má být v řízení jednáno nebo jehož práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být rozhodnutím přímo dotčeny; § 18 odst. 1 - Řízení se zahajuje na návrh účastníka řízení nebo z podnětu správního orgánu; § 18 odst. 2 - Řízení je zahájeno dnem, kdy podání účastníka došlo správnímu orgánu příslušnému ve věci rozhodnout.
2. Příkladem sabotáže sociálně-právní ochrany dětí, která se má podle Ministerstva práce a sociálních věcí stát normou, budiž nezákonný postup Magistrátu města Teplice ve věci č. j. SP Om 538/08, který záměrně ignoroval návrh paní M. L. (debata Rádia Střídaček s její účastí na téma "Mámy k zavržení?" zde: http://www.iustin.eu/art.asp?art=434). Teprve na základě příkazu Krajského úřadu Ústeckého kraje č. j. 13/SZ/2012 ze dne 5. 1. 2012 podle § 80 a násl. správního řádu bylo správní řízení provedeno a výchovné opatření vydáno (rozhodnutí zde: http://www.iustin.eu/files/§43kuul.pdf). Bezprostředně poté začíná JUDr. Zuzana Zárasová a její "celý kolektiv právníků oddělení koncepce rodinné politiky a ochrany práv dětí" vytvářet své "právní" konstrukce; jistě jen náhodou teplické úřednice tvrdily, že ony návrh paní M. L. projednat nemusí, že to mají "schváleno ministerstvem".
3. PhDr. Miloslav Macela, ředitel odboru rodiny a dávkových systémů MPSV, zřejmě prostřednictvím JUDr. Zuzany Zárasové, "oslovil" i Ministerstvo vnitra, Ministerstvo spravedlnosti, Veřejného ochránce práv a Nejvyšší správní soud, aby "Průběžnou informaci..." dodatečně posvětily. Nejvyšší správní soud se vyjádřil tak, že se vyjádřit nemůže (http://www.iustin.eu/files/§43nss.pdf), Ministerstvo vnitra neodpovědělo vůbec - zřejmě si tyto orgány zachovaly zdravý rozum. Jiná věc ovšem nastala u Ministerstva spravedlnosti, které se skrze Mgr. et Mgr. Danu Prudíkovou, Ph.D., ředitelku legislativního odboru (vyřídila Mgr. Eva Hrubá; plné znění zde: http://www.iustin.eu/files/§43mspr.pdf) "plně ztotožnilo" se stanoviskem MPSV, neboť "podle jejich názoru nemá rodič právo nebo nárok na uložení druhému rodiči a je pouze na posouzení příslušného orgánu, zda správní řízení zahájí nebo nikoliv". Opět je tedy účelově zaměňováno dispoziční právo účastníka řízení na zahájení a provedení tohoto řízení s "právem na uložení výchovného opatření", tedy s účelově konstruovaným nárokem na vyhovění návrhu. Také veřejný ochránce práv vyslovil názor, že "řízení o uložení výchovných opatření je řízením ex-offo" a dalšími kostrbatými konstrukcemi odůvodňuje "zásadní posun v interpretaci". Plné znění dopisu zde: http://www.iustin.eu/files/§43vop.pdf. Laskavý čtenář nechť si ovšem všimne, že dopis je sice signován JUDr. Pavlem Varvařovským, ale pouze elektronicky, a v úvodu textu je odkaz, že s žádostí o vyjádření stanoviska byla oslovena Mgr. Ing. Lenka Doubravová, vedoucí oddělení rodiny, zdravotnictví a práce Kanceláře veřejného ochránce práv. Zdá se tedy, že tak jako na Ministerstvu spravedlnosti, tak i u ombudsmana se prostě "děvčata, co spolu mluví" domluvila, aby v tom JUDr. Zuzana Zárasová nebyla sama. Nechce se totiž věřit tomu, že by se ombudsman JUDr. Varvařovský jako bývalý soudce Ústavního soudu s upíráním dispozičního práva na zahájení správního řízení skutečně ztotožnil.
4. JUDr. Zuzana Zárasová zastává jménem Ministerstva práce a sociálních věcí i další pozoruhodný "výkladový" právní názor. Podle ní nemá orgán tzv. sociálně-právní ochrany dětí jako procesní opatrovník nezletilého dítěte oprávnění podávat návrh na výkon rozhodnutí o úpravě styku (např. ukládáním pokut podle ust. § 273 občanského soudního řádu), a to údajně proto, že toto oprávnění výslovně neupravuje zákon o sociálně-právní ochraně dětí. Písemně se takto vyjádřila např. v zápise o jednání s otcem nezl. T. M. dne 12. 4. 2012 na MPSV. Opět je zde záměrně sabotováno procesní postavení opatrovníka v soudním řízení, který jako procesní zástupce účastníka řízení - nezletilého dítěte - může uplatňovat veškerá procesní práva, tedy i podávat nejen návrhy na provedení důkazů, ale i návrhy na jakékoliv rozhodnutí soudu. Tato procesní práva jsou upravena občanským soudním řádem, nemusí být tedy duplicitně upravována ještě zákonem o sociálně-právní ochraně dětí. Zároveň si JUDr. Zárasová ovšem neuvědomuje, že takovýto "právní názor" neumožňuje opatrovníkovi podávat ani návrhy na úpravu nebo zvýšení výživného, když ani podávání takových návrhů zákon o sociálně-právní ochraně dětí výslovně neupravuje. A to by jistě JUDr. Zárasová nechtěla, aby se otcům platícím výživné nemohla platba na návrh opatrovníka zvýšit.
5. Jak se popsané právní zvůli bránit v praxi? Doporučené znění návrhu na zahájení správního řízení o uložení výchovných opatření je zde: http://www.iustin.eu/files/§43navrh.doc. V případě, že správní orgán návrh "vyřídí" dopisem o tom, že on jako vrchnost neshledal důvod pro projednání věci v řádném řízení, je na místě podat podnět k opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu, např. podle tohoto vzoru, úspěšně použitého při výše zmíněné nečinnosti Magistrátu města Teplice: http://www.iustin.eu/files/§43necinnost.doc. Pokud by ani tento postup nevedl k nápravě a správní orgány by se držely "Průběžné informace..." MPSV, nezbývá než podat ústavní stížnost pro porušení práva na spravedlivý proces.
Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.
Za podporu děkujeme.