6.2 CO VŠE SE MŮŽE STÁT, KDYŽ KONFLIKT TRVÁ I PO ROZVEDENÍ MANŽELSTVÍ

Adaptace na rozvod je složitý dlouhodobý proces. Jak bude tento proces probíhat a s jakým výsledkem, záleží na mnoha faktorech, osobnostních i sociálních. Odborníci rozlišují několik stádií adaptace na rozvod. Optimální je nalezení nového životního stylu vnímaného jako lepší, než život v předchozím manželství.

Charakteristický pro úspěšné překonání rozvodové situace je kladný přátelský vztah k bývalému partnerovi. Mnoho lidí však takového stadia nedosáhne a zastaví se na cestě za znovunalezením životní spokojenosti a duševní rovnováhy na nižší úrovni. Rozvod je jimi stále vnímám jako velmi zraňující událost, která navždy poznamenala jejich život. K bývalému partnerovi je pojí silné city. Tyto emoce mohou být i vyhraněně negativní, vyvolávající touhu po potrestání nebo jen strach z bývalého partnera či pocit, že představuje nebezpečí pro děti. To vše svědčí o špatné adaptaci na rozvod a přináší s sebou mnoho problémů pro rodiče i děti. Lidé v takové situaci používají různých obranných mechanismů (např. již zmíněný hněv, touha po odplatě, vnímání pouze špatných stránek bývalého partnera a jejich zveličování a nepřipouštění jakékoli dobré vlastnosti apod).

Konflikty nezřídka pokračují i po rozvodu a jsou do nich často vtahovány děti, jako prostředek prosazení vlastní vůle, potrestání partnera nebo demonstrace síly. Ve srovnání s traumatickým dopadem těchto porozvodových válek, je standardní úprava poměrů pro děti v podstatě dobrým řešením. Následující část bude věnována několika společensky rozšířeným jevům doprovázejícím rozvod, které podle mého názoru mohou být charakterizovány právě špatnou adaptací na něj.

6.2.1 Popouzení proti jednomu z rodičů

Popouzení je definováno jako „ jakékoli ovlivňování dítěte, přímé nebo nepřímé, s úmyslem snížit hodnotu druhého rodiče v očích dítěte. Intenzita popouzení může být různá, dítě může být popouzeno jedním rodičem vůči druhému nebo proti oběma rodičům vzájemně„.³⁷

Popouzí většinou matky, které mají děti ve výhradní péči, ve snaze vymazat otce z života dítěte a upevnit svou výhradní výchovnou moc (popouzení otcem proti matce není samozřejmě vyloučeno). Motivy mohou být různé, například přetrvávající zloba nebo strach, snaha pomstít se.

Popouzení je záměrná dlouhodobá činnost v neprospěch bývalého partnera. Matky se soustavně snaží otce v očích dítěte očernit, pomlouvají ho a ponižují , vyzdvihují jeho špatné vlastnosti a nepřipouští dobré, shazují otce, ironizují ho a zesměšňují. Někdy tak činí i v opravdovém přesvědčení o jeho špatnosti. Děti jsou v nízkém věku velmi sugestibilní a navíc na matce závislé, nechají se tak lehce přesvědčit a přijmou nepravdivou nebo alespoň silně zkreslenou představu o svém otci. Zaujmou k němu negativní postoj, reagují odtažením, strachem z otce či nenávistí k němu.

V důsledku se vše obrátí proti dětem. Prožívají vnitřní konflikt. Velmi dobře cítí, že mají s otcem mnoho společného, ztotožňují se s ním a snižovaní otcových kvalit mohou vnímat i jako snižování kvalit svých. Trpí tím hlavně jejich sebevědomí. Chlapci, jejichž matka otce trvale ponižovala, mají větší problémy s mužskou identitou, jsou plašší a závislejší, protože pochybují o svých vlastních kvalitách.³⁸ Navíc je dítě stavěno do role soudce jednoho z rodičů, která mu v jeho věku nepřísluší a rovněž je pro dětskou psychiku zatěžující. Popouzení zanechává na duši dítěte značné následky, prohlubuje traumata z rozvodu rodičů a znesnadňuje adaptaci.

Později, ve věku kdy se děti stávají zvýšeně kritickými, přehodnotí svůj postoj k otci. Jsou schopny posoudit skutečné vlastnosti a činy svého otce a poopravit si obrázek, který si o něm udělaly pod vlivem popouzení v dětství. Dlouhé období, v kterém je blízký a silný vztah s otcem důležitý a formativní, však již promeškaly. Navíc výchova založená na lži není pro utváření charakteru dítěte ideální.

Odborníci jako jedno ze základních pravidel pro výchovu po rozvodu, doporučují zachovávat pozitivní obraz druhého rodiče. Cíleně o něm vytvářet dobré mínění. „Vědomí společenské hodnoty i vlastní zdravé sebevědomí dítěte velice posiluje, jestliže může své rodiče, i když se rozvedli, nadále pokládat za hodnotné lidi.„³⁹

6.2.2 Bránění ve styku

Soudem, případně dohodou vymezený styk otce s dítětem se v některých případech snaží matky ještě omezovat nebo úplně znemožnit (setkala jsem se i s případem, kdy bránil ve styku otec matce). Tento jev se s popouzením proti druhému rodiči nevylučuje, spíše naopak. Opět jsou důvody k takovému jednání různé, snaha mít dítě pouze pro sebe, vymazat otce ze života dětí a vyhnout se tak vzpomínkám na nevydařené manželství, touha potrestat bývalého partnera, zloba a neochota připustit důležitost otce pro dítě nebo i opravdové obavy o bezpečnost dětí. K bránění ve styku s otcem se některé matky uchylují i po delším čase po rozvodu, když do té doby porozvodové uspořádání fungovalo a návštěvy probíhaly bez problémů. Například v situaci, kdy potkali jiného muže a přejí si s ním založit novou rodinu bez jakékoli účasti bývalého partnera.

Prostředků, které k přerušení kontaktů mezi otcem a dětmi matky používají, je mnoho. Některé matky pouze znepříjemňují předání dítěte a tím od začátku naruší průběh návštěvy. Jiné se snaží na dobu určenou pro návštěvu naplánovat jinou atraktivní činnost, tak aby dětem bylo líto tuto činnost kvůli návštěvě opustit. Někdy zařídí na dobu schůzek pravidelnou zájmovou činnost dítěte a pak obviní otce, že by chtěl dítě o prospěšnou aktivitu připravit. Některé matky si vymýšlí nemoc dítěte a některé dítě prostě nevydají.

Důsledky jsou jasné. Oslabení až úplná ztráta vztahu dítěte s otcem a s ním spojené již několikrát zmiňované následky. I u otců může dojít k psychickým obtížím souvisejícím se ztrátou milovaného dítěte a otcovské role. Dr. John Jacobs mluví o „syndromu nedobrovolné nepřítomnosti dítěte„, doprovázeném pocity úzkosti, potupy a deprese, jako reakce na zpřetrhání vztahu otec - dítě.⁴⁰

Právní hledisko

Styk s dítětem, který je upraven soudem nebo dohodou rodičů schválenou soudem, lze vymáhat podle § 272 a 273 občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí. V případě, že byla bezvýsledně použita opatření směřující k výkonu rozhodnutí, je možné trestně stíhat povinného rodiče podle§ 171 odst. 3 trestního zákona, protože bránění ve styku je trestným činem. Je-li trvalé a bezdůvodné je kvalifikováno jako zásadní změna poměrů trvalého charakteru a je důvodem k novému rozhodnutí o výchově a svěření dítěte do péče druhého rodiče (§ 27 odst. 2 zákona o rodině). Podrobně v kapitole Právní předpisy.

Některé chyby, kterých se otcové dopouští

Otcové, kterým jejich bývalé partnerky brání ve styku s dětmi, se často dopouští závažné chyby tím, že doufají v změnu a řešení situace po dobrém, vyčkávají a odkládají vymáhání kontaktu právní cestou. Vystavují tak dítě i sebe nebezpečí, že oslabení vztahu i případně matkou posilovaný a programovaný negativní postoj dítěte k otci, se dostane do takového stádia, kdy bude nevratný a styk bude opravdu nutno omezit vzhledem k psychickému stavu dítěte (viz níže ). Je tedy nutné jednat okamžitě a hned po prvních zmařených setkáních se razantně domáhat svého práva účinným způsobem.

6.2.3 Syndrom zavrženého rodiče

Syndrom zavrženého rodiče je psychická porucha, relativně nově rozpoznávaná, ale rychle se rozšiřující. Syndromem zavrženého rodiče se rozumí „ proces, kdy dítěti je vůči rodiči vštěpován odpor a kritika, které jsou neoprávněné anebo přehnané„.⁴¹ Je to jev kvalitativně odlišný od výše popsaného popouzení. Jedná se též o programování dítěte proti druhému rodiči, zahrnuje ale i další aspekty. Základním rozdílem je, „že u syndromu zavrženého rodiče je rodičovské programování doplněno o scénáře odsuzující a zavrhující druhého rodiče, které si vytváří samo dítě„.⁴² Vznik syndromu je iniciován popouzejícím rodičem, který manipuluje (vědomě či nevědomě) dítě, ve snaze zničit lásku dítěte k druhému rodiči a tohoto rodiče z života dítěte eliminovat. Časem si dítě začne vytvářet vlastní negativní postoje k rodiči, kterého nakonec zavrhne. Popouzející rodič později již ani nemusí tyto postoje posilovat.

Termín syndrom zavrženého rodiče se používá pouze tehdy, kdy rodič nezadal důvod k tomu, co by u dítěte mohlo vyvolat oprávněnou nenávist.

Motivy programujícího rodiče

Motivy programujících rodičů (opět většinou matek) jsou podobné jako u předchozích problémových jevů popouzení a bránění ve styku. Zlost a vztek, snaha překonat trvající pocity lásky k bývalému partnerovi, spolu s panickým strachem ze ztráty dítěte, které jediné zůstalo náplní ženina života, touha dítě plně vlastnit. Psychologické faktory působící na nevědomou složku motivace k programujícímu jednání jsou složitější (např projekce, reagování opakem). Dítě je hnáno snahou zavděčit se rodiči, který jej má v péči, a na kterém je závislé. Psychodynamika programujícího rodiče i postiženého dítěte je velmi spletitá, zahrnuje mnoho různých činitelů a je podrobně pojednána v knize R. A. Gardnera Syndrom zavrženého rodiče.

Projevy syndromu zavrženého rodiče

Syndrom zavrženého rodiče se projevuje nekompromisním příklonem dítěte k jednomu dobrému, milovanému rodiči a naopak nekompromisním odmítnutím druhého , špatného, nenáviděného rodiče.⁴³ Typické je téměř úplné vymazání minulých, společných, pěkných zážitků. Zavržený rodič je vnímán jako nebezpečný, zlý a nežádoucí. Toto naprosté odmítnutí je provázeno vnitřním napětím dítěte. Pokud je tázáno opakuje vštípený program, nemá však ponětí o čem hovoří, neumí svá tvrzení podpořit argumenty, není schopno vysvětlit důvod nepřátelství. Špatné vlastnosti a činy zavrženého rodiče jsou až absurdně zveličovány.

Typy syndromu zavrženého rodiče

Existují tři typy syndromu zavrženého rodiče, mírný, středně těžký a těžký. Liší se intenzitou jakou programující rodič „vymývá mozek„ dítěte. U těžkého typu jde jednoznačně o psychicky velmi narušenou osobnost rodiče, počínající si fanaticky. Lehká forma připouští zdravou osobnost se schopností rozumně hodnotit realitu. Každé formě syndromu zavrženého rodiče přísluší jiný terapeutický postup. Ten je účinný pouze v rámci práce s celou rodinou, ne jen jednotlivými členy. Je to náročný a velmi dlouhý proces.

Vždy programování přináší závažné poškození vývoje dítěte v rozsahu závisejícím na stupni syndromu. Dítě hlavně ztrácí prospěch ze všeho, co by mu zavržený rodič mohl poskytnout. Tj. z jeho výchovného a vzdělávacího působení, podpory i praktické pomoci v různých životních fázích či situacích. Dále je u dítěte bržděn a deformován emocionální a psychosociální vývoj.⁴⁴

Postup při vzniku syndromu zavrženého rodiče

V případě již rozvinutého syndromu zavrženého rodiče je právní postup problematický. Jsou popsány případy, kdy direktivní zprostředkování styku s zavrženým rodičem, případně i převedení výchovy na něj, vedlo k postupné normalizaci vztahu. Někdy je však psychický stav dítěte natolik špatný, že sami soudní znalci usoudí, že trvání na styku s odmítaným rodičem není v zájmu dítěte.

Proto je žádoucí reagovat již na první známky programování a bránění ve styku s dítětem. Včasné řešení právní cestou (pokud by fungovala). Tj. vynucení a udržování pravidelného styku, možnost rodiče stále působit na dítě, korigovat osobní přítomností a činy představu, kterou se mu snaží vnutit programující rodič, může být dobrou prevencí.

V případě, že již dojde k rozvoji syndromu, snaží se soud zpravidla postupovat pomalu. Obnovovat styk postupně od několikahodinových řídkých návštěv, většinou za přítomnosti třetí osoby(někdy i matky). Terapie je nezbytná. Šanci na návratnost zhodnotí soudní znalec a většinou doporučuje i optimální postup, četnost kontaktu apod.

Soud určí rozsah styku a poučí rodiče, že pokud bude styk probíhat určitou dobu bez problému mohou požádat o rozšíření styku. Návrh na novou úpravu podává rodič, který se domáhá styku.

Následující část

Zpátky na obsah

Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.