K určování zájmu dítěte a k jeho právu být slyšeno II

usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2621/10 ze dne 26. 1. 2011

… Namítá-li stěžovatelka, že v řízení bylo porušeno právo nezletilé Jany být slyšena v soudním řízení, zakotvené v čl. 12 Úmluvy o právech dítěte (jakož i v čl. 3 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, čl. 6 Úmluvy o styku s dětmi, § 31 odst. 3 zákona o rodině a § 100 odst. 4 o. s. ř.), je třeba především připomenout, co bylo již zaznamenáno výše, že tato námitka je relevantní jen v kontextu vymezeném námitkou, že se jí (stěžovatelce) nedostalo spravedlivého procesu.

Z prve uvedeného ustanovení se podává dítěti oprávnění, aby bylo slyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buďto přímo, nebo prostřednictvím zástupce nebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství; jinými slovy, zaručuje dítěti právo aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají a umožňuje mu (byť jen do určité míry) vyrovnat nerovné postavení ve vztahu k rodičům, případně koliznímu opatrovníkovi.

V dané věci se nezletilé Janě prostoru vyslovit se k otázce styku s otcem dostalo, byť zprostředkovaně před znalci, resp. Při pohovorech v rámci asistovaných styků, s opatrovníkem, před psycholožkou FOD Klokánek, a se soudem komunikovala i písemně, přičemž své názory vyjadřovala bez jakýchkoli omezení; obecné soudy pak byly povolány k tomu, aby její vyjádření hodnotily, a to nikoli izolovaně, nýbrž v této věci především ve spojitosti s ostatními důkazními prameny, zejména podanými znaleckými posudky a odbornými vyjádřeními, tak, aby bylo dosaženo spravedlivé rovnováhy ve smyslu čl. 8 Úmluvy mezi zájmy nezletilé na straně jedné a jejích rodičů (resp. Jejího otce) na straně druhé. Ani z čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, stejně jako z čl. 6 Úmluvy o styku s dětmi pak nelze dovodit, že by názor dítěte, o kterém je v soudním řízení rozhodováno, i když mu má být dle čl. 6 Úmluvy o styku s dětmi přikládána náležitá váha (stejně jako jeho prokázaným přáním a názorům), byl pro soud zavazující a že by se nemohl od něj odchýlit; v opačném případě by totiž bylo jakékoliv soudní řízení nadbytečné, neboť by postačovalo, aby všechny dotčené osoby a orgány zjistily názor dítěte, a z něj pak bez dalšího vycházely (srov. Obdobně usnesení sp. Zn. II. ÚS 1818/07, sp. Zn. III. ÚS 2150/07).

Rozumnou oporu pak nemá ani představa, že by v právním posouzení věci (v jejích jednotlivých částech) mohl být zahrnut prvek libovůle, resp. Že výkladem rozhodného hmotného práva mohlo být porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces; právní názory, které ve prospěch výroku soudy uplatnily, za excesivní (svévolné) pokládat očividně nelze. To je třeba vztáhnout specificky k výkladu normy, jež užívá tzv. relativně neurčitého pojmu, jímž je "zájem dítěte" (srov. § 27 odst. 2 a 4 zákona o rodině), kdy o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, resp. Vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria (přitom ale nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně).

Úmluva o právech dítěte v čl. 3 odst. 1 stanoví, že "zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány." Podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy "státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte.

V souladu s tím Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci (srov. Nález sp. Zn. II.ÚS 554/04). Výchovné předpoklady rodiče, jemuž je dítě svěřeno do péče, pak v sobě zahrnují i to, aby tento rodič mino jiné uznával i roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte (srov. Nález sp. Zn. III. ÚS 1206/09).

Zájem dítěte je přitom třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů (srov. Usnesení sp. Zn. III.ÚS 464/04); současně nelze přehlédnout, že je povinností soudu respektovat i zásadu vyjádřenou v čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle níž mají oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Opačný postup je v rozporu se základním právem druhého rodiče na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a současně zásahem nejen do jeho základního práva vychovávat a pečovat o své dítě, do základního práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči dle čl. 32 odst. 4 Listiny, ale i do práva dítěte a rodiče na navázání a udržování vzájemného pravidelného styku dle čl. 4 Úmluvy o styku s dětmi (uveřejněné pod č. 91/2005 Sb. M. s. ).

Z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod bylo dovozeno konkrétně i právo rodiče na přijetí opatření za účelem jeho opětovného setkání s dítětem a též i povinnost vnitrostátních orgánů podniknout k tomu odpovídající kroky; je přitom povinností vnitrostátních orgánů přijmout k usnadnění styku rodiče s dítětem veškerá opatření, která je od nich možné v daném případě rozumně vyžadovat (srov. Rozhodnutí ESLP ve věci Ignaccolo-Zenid e proti Rumunsku, Přehled rozsudků ESLP č. 2/2000, str. 65, rozhodnutí ESLP ve věci Voleský proti České republice, Přehled rozsudků ESLP č. 5/2004, str. 253).

Právem dítěte proto je i právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, pokud jsou v zájmu dítěte (čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte, čl. 4 Úmluvy o styku s dětmi); podmínka zájmu dítěte (resp. Nejlepšího zájmu dítěte) je pak podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva hlediskem stěžejním při hodnocení povinnosti státních orgánů použít všech vhodných forem donucovacích prostředků za účelem navázání (a udržení) styku mezi rodičem a dítětem (viz výše cit. Ignaccolo-Zenide proti Rumunsku).

Není důvod pochybovat, že obecné soudy z těchto principů vycházely.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. A) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Jak bylo již opakovaně shora předznačeno, v té části ústavní stížnosti, v níž se stěžovatelka dovolává porušení práva nezletilé na lidskou důstojnost a ochrany před zásahy do soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 16 Úmluvy o právech dítěte, jde o návrh, k jehož podání stěžovatelka zjevně oprávněna není [což je důvod k jejímu odmítnutí podle § 43 odst. 1 písm. C) zákona o Ústavním soudu], neboť nositelkou těchto práv je samo dítě, a jen ono by mohlo mít odpovídající aktivní legitimaci (srov. Usnesení sp. Zn. IV. ÚS 2019/07, či nález sp. Zn. III. ÚS 125/98, resp. Usnesení sp. Zn. II. ÚS 203/02, sp. Zn. III. ÚS 2150/07).

Plný text usnesení

Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.

Za podporu děkujeme.