Nevládní zpráva 2002 část 3.

B. Náhradní rodinná péče

Systém náhradní rodinné péče, který lépe respektuje potřeby dětí vyrůstat alespoň v relativně přirozeném rodinném prostředí, není v ČR dostatečně doceněn a podporován, ačkoliv je v zákoně o rodině zakotveno , že náhradní rodinná péče má přednost před péčí ústavní.

Současná procedura umístění dítěte do náhradní rodiny je neúnosně dlouhá a zatížená velkou administrativou. Zprostředkování náhradní rodinné péče je v kompetenci okresních úřadů. Stále chybí funkční celostátní registr dětí vhodných k pěstounské péči či osvojení. Není vůbec upravena procedura svěření dítěte do pěstounské péče se svolením rodiče (např. těžce nemocného).

Pociťujeme velký nedostatek podpůrných služeb pro budoucí i stávající adoptivní rodiče a pěstouny, které by jim pomohli připravit se na náročnou roli a vyrovnat se s právními, psychickými i jinými problémy a nároky.

Chybí více typů náhradních rodin (profesionální, respitní, terapeutické, hostitelské), které by mohli lépe reagovat na potřeby dětí za podpory rodiny původní.

Děti traumatizované nevhodným a ohrožujícím rodinným prostředím jsou předávány do ústavní péče, kde se traumatizace dále prohlubuje, přitom v profesionální pěstounské rodině s kvalifikovanými pěstouny by se mohlo jejich poškození napravovat až minimalizovat. Dále jsou děti odebírány z rodin často jen na kratší dobu, než se napraví situace v primární rodině, tuto překlenovací dobu by mohly také ošetřit profesionální rodiny a dítě by tím bylo ušetřeno traumatizace ústavním prostředím.

Zákon o ústavní výchově sice s účinností od července 2002 zakotvil možnost umístění dětí namísto ústavu do jakýchsi "smluvních rodin". Bohužel způsob, jakým jsou smluvní rodiny v novém zákoně zavedeny, může vážně ohrozit práva dětí zaručená CRC a Ústavou ČR. Zákon umožňuje, aby ředitelé diagnostických ústavů sami rozhodovali o tom, že děti svěří do péče jakékoliv rodině na základě jakési smlouvy. Proti tomuto rozhodnutí není možný žádný opravný prostředek. Podle Listiny základních práv a svobod by měl o této věci rozhodovat soud, ten však nemůže rozhodnutí diagnostického ústavu ani přezkoumat. Zavedená úprava smluvních rodin se tak dostává do rozporu s čl. 4 Ústavy ČR, který svěřuje ochranu základních práv a svobod soudní moci a může se lehce dostat do rozporu s čl. 16 CRC, který zakotvuje ochranu dítěte před vystavením svévolnému zasahování do jeho soukromého života.

Stávající právní úprava smluvních rodin je naprosto nedostatečná - není řečeno, jaká budou práva a povinnosti dítěte, smluvního rodiče, vlastního rodiče, jak budou smluvní rodiny kontrolovány, nejsou stanovena ani minimální zákonná kriteria na jejich vzdělání, psychologickou průpravu, povinnost supervize atd. Postoje většiny současných pěstounů se v ČR blíží spíše osvojitelům, a tak nemají zájem na kontaktech dítěte s biologickými rodiči, což může vážně ohrozit zájem na návratu dítěte do rodiny původní.

Kazuistika:

Barborka se narodila matce - schizofreničce, která byla opakovaně hospitalizována. Po narození byla Barborka předběžným opatřením umístěna do kojeneckého ústavu. Soudní znalec doporučil svěřit dítě matce, s tím, že s podporou péči o dítě zvládne. Matka o Barborku pečovala velmi dobře, ale vzhledem ke své diagnózy byla velmi úzkostná, což vedlo k celkovému vyčerpání a další schizofrenické atace. Při hospitalizaci matky byla Barborka na dobrovolném pobytu v kojeneckém ústavu, dobrovolný pobyt se časem změnil v ústavní výchovu. Matka souhlasila s tím, aby Barborka by putovala při každé matčině hospitalizaci do ústavního zařízení, matka rovněž souhlasila s případnou pěstounskou péči za její účasti. V kojeneckém ústavu matka dítě pravidelně navštěvovala. Když přišla do kojeneckého ústavu po 14 dnech vynechání kvůli chřipce, Barborka tam nebyla a matce odmítli sdělit podrobnosti s poukazem na to, že dítě je v pěstounské péči a má šestitýdenní adaptační dobu. Matka kontaktovala NGO s žádostí o pomoc, ale během 6 týdnů adaptační doby se matčin stav zhoršil natolik, že byla hospitalizována a celá situace vyústila v její sebevraždu.

a. Pěstounská péče

Cílem pěstounské péče je poskytnout náhradní rodinné prostředí dětem, které nemohou dlouhodobě vyrůstat v prostředí biologické rodiny nebo nemohou být z nejrůznějších důvodů osvojeny. Pěstounům jsou poskytovány pěstounské dávky. Pěstounská péče může být v ČR vykonávána ve zvláštních zařízeních pro výkon pěstounské péče, která jsou za tímto účelem zřizována a provozována okresními úřady, obcemi i neziskovými subjekty. V roce 1999 existovalo v ČR 71 zvláštních zařízení pro výkon pěstounské péče. V roce 2000 bylo do pěstounské péče umístěno pouze 339 dětí

Počet dětí žijících v pěstounské péči v ČR v letech 1990 - 1999

Omezujícím prvkem pro ještě vyšší počty dětí odcházejících do adopce je podmínka právního uvolnění - je nutný souhlas zákonných zástupců dítěte, kvalifikovaný nezájem rodičů o dítě po zákonem stanovenou dobu (2 měsíce po narození jinak 6 měsíců), popř. zbavení rodičovských práv.

Důvody právního uvolnění 1993 - 2000

Tabulka ukazuje přesun od převahy právního uvolnění z důvodu nezájmu k převaze právního uvolnění se souhlasem rodičů. Zlomem je rok 1998, kdy začala platit novela zákona od rodině č. 91/1998 Sb., podle níž nezájem musí potvrdit soud. Časté stížnosti na průtahy soudu jsou vyváženy zlepšenou prací sociálních pracovnic, proto se daří častěji získat souhlas s osvojením, takže celkový počet právně volných a osvojených dětí neklesá.

Novela zákona o rodině v r. 1998 značně prodloužila pobyt novorozenců v ústavech po narození. Zákon stanoví, že souhlas k osvojení může být dán rodičem nejdříve šest týdnů po narození. Např. v Dětském domově v Aši, který poskytuje utajené ubytování těhotným ženám v nouzi, které se nechtějí o očekávané dítě starat, se pobyt novorozence v zařízení minimálně ztrojnásobil i přesto, domov vždy usiluje o vyřízení náležitostí osvojení v co nejkratší době.

Doba pobytu dítěte v dětském domově od propuštění z porodnice do umístění v náhradní rodinné péči v Dětském domově v Aši

Od června 2001 jsou v ČR na základě Úmluvy o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojeni realizovány mezinárodní adopce. Číslo dětí, které jsou adoptovány do zahraničí je velmi malé, přestože je v kojeneckých ústavech mnoho právně volných a v ČR neumístitelných dětí. Jedním z hlavních důvodů je nedostatečné fungování Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí.

Problémem jsou děti narozené na území ČR, které mají jiné státní občanství než české (především slovenské). Tyto děti, ačkoliv jsou právně volné, tak čekají na vyřizování českého státního občanství, což trvá několik měsíců . Přitom neexistují žádné právní překážky k tomu, aby bylo dítě zařazeno do mezinárodní adopce v ČR s jiným státním občanstvím. Děti, ač právně volné, setrvávají o několik měsíců déle v kojeneckých ústavech ze zcela formalistických důvodů.

Složitý a zdlouhavý proces adopce v rámci ČR i do zahraničí je mnohdy obcházen. Toto většinou zprostředkovávají právníci, kteří jsou ve spojení s nemocnicemi nebo gynekology a možná i kuplíři, kteří pro ně vytipovávají vhodné matky, které by jinak daly dítě do adopce. Problém se týká především prostitutek a sociálně a ekonomicky slabých matek. Prakticky to probíhá tak, že "adoptivní"otec uzná fiktivní otcovství a biologická matka s tím za úplatu souhlasí. Trestní právo ČR nemá kromě obecného trestného činu "obchodování s dětmi" ustanovení, která by stíhala např. nedovolené zprostředkování adopce, fiktivní uznání otcovství za účelem obcházení zákonů o osvojení či navádění k takové činnosti.

Tato praxe vážně ohrožuje zájmy dětí, neboť otvírá prostor obchodování s dětmi. I pokud k tomu nedochází za úplatu, ohrožuje tento postup děti, neboť jim neposkytuje garance jako v případě adopce probíhající v souladu se zákonem (např. se neprovádí odborné posouzení psychologických, zdravotních a sociálních předpokladů žadatelů o osvojení).

Doporučujeme

Domácí násilí zahrnuje různorodé formy agrese (psychické, fyzické, sexuální, ekonomické), k níž dochází mezi příslušníky jedné rodiny. Typickým znakem domácího násilí v České republice je asistence dětí. V 90% případů bývají děti minimálně přímými svědky násilných incidentů mezi rodiči, nebo jsou s následky týrání matky konfrontovány nepřímo - registrují atmosféru teroru, matčin psychický stav, strach, tělesná zranění, případně vnímají, že trvale zastírá a překrucuje události, k nimž dochází. Děti jsou tak druhotnými oběťmi týrání své matky a zároveň model ze své primární rodiny přejímají jako obecně platnou normu.

Ocitne-li se dítě v prostředí stiženém násilím, je nepochybně v jeho zájmu, aby bylo co nejrychleji odstraněno z dosahu agresora - aby spolu se svou matkou žilo opět v bezpečí. Prosazení této teze je v praxi ČR velice komplikované a mnohdy nezvládnutelné. Systém ČR je zaměřen především na ochranu práv pachatele nikoliv oběti. Úzkostlivě je dbáno na dodržování všech zákonných práv pachatele násilí, který je většinou postihován minimálně.

Ženy často zůstávají ve vztahu s násilníkem právě ze strachu o zdraví či život svůj a svých dětí. Obávají se také, že o své děti přijdou; ženě často hrozí, že děti budou umístěny do dětského domova, pokud jim nezajistí vyhovující prostředí. Bytové situaci oběti domácího násilí není českým právem věnována pozornost. Náhradní byty, které by mohly být poskytovány ženám v této situaci obecním úřadem, nejsou k dispozici, azylových zařízení pro matky s dětmi, kde by našly alespoň dočasný bezpečný úkryt při svém útěku od agresora, je v České republice akutní nedostatek. Azylové domy pro ženy s dětmi s utajenou adresou v ČR dosud téměř neexistují. Z těchto důvodů je proto mnoho českých žen nuceno bydlet s agresorem i po rozvodu manželství.

Právní řád neposkytuje žádnou možnost, aby bylo agresorovi zabráněno bydlet ve společném bytě s obětí. V České republice neexistuje institut vykázání cesty, případně předběžné opatření, na jehož základě soud tomu, kdo osobě blízké činí soužití neúnosným tělesným útokem nebo obdobným jednáním, přikáže opuštění bytu a jeho bezprostředního okolí. Podle českého práva tak v této situaci vítězí pachatel domácího násilí, pokud mu svědčí vlastnické či nájemní právo k bytu či domu, kde spolu s obětí přebývá. Ochrana vlastnického práva tedy dominuje nad ochranou zdraví, života, osobní svobody matky a dětí. Tak dnes vypadá realita - pachatel násilí zůstává, oběť je nucena hledat provizorní útočiště.

Kazuistika

Paní Č. žila 10 let ve vztahu, v němž manžel pravidelně týral ji i její dvě dcery. Pokoušela se svou situaci aktivně řešit, opakovaně učinila oznámení na policii. Ze strany policie došlo k zásahu teprve v okamžiku, kdy manžel zapálil vybavení bytu. Teprve v tomto okamžiku byl vzat do vazby, obviněn a následně odsouzen pro trestný čin opilství k trestu odnětí svobody na tři roky s tříletým podmíněným odkladem výkonu trestu. Pan Č. je alkoholikem v těžkém stádiu a před soudem sám vypověděl, že ve své činnosti bude pokračovat. Přesto, když byl propuštěn z vazby, nikdo paní Č. nevyrozuměl - byla pak nucena narychlo uprchnout z bytu, aniž by stačila s sebou vzít alespoň osobní věci. Byla nucena se s dcerami ukrývat u své babičky ve velmi stísněných poměrech. Do azylového domu pro matky s dětmi nebyla přijata s odůvodněním, že jí svědčí právo nájmu k určitému bytu. Jedná se o byt, který momentálně obývá manžel, demoluje jej, rozprodává zařízení, nehradí nájemné ani žádné další platby za související služby. Pokud tedy paní Č. nechce o byt přijít, je nucena i za současné zoufalé situace hradit tyto platby.

V praxi shledáváme nedostatečnou informovanost profesionálů a institucí o problematice domácího násilí. Dochází v jednání sociálních pracovníků i soudů k pochybením, kdy jsou vědomě či nedbalostí násilnému partnerovi poskytnuty informace, které by v zájmu bezpečí, zdraví a života ženy a jejího dítěte měly právě jemu zůstat utajeny.

Kontakt obětí domácího násilí s policisty a dalšími orgány činnými v trestním řízení také bývá složitý. Za současné praxe se policie dopouští sekundární viktimizace oběti. Pravidlem je necitlivý a bagatelizující přístup ze strany policie a to i v případě, že o pomoc volají nezletilé děti - ty bývají častými oznamovateli. Selhává jak lidský faktor - policisté jsou ovlivněni postojem, že se jedná o problém soukromé povahy, který si mají partneři vyřešit sami mezi sebou, chybou je i absence kvalitního specializovaného proškolení policistů v dané problematice.

Povinností police vyplývající ze zákona o Policii ČR je zajisti bezpečí obětí (ženy a dětí) a stíhat pachatele. Avšak domácí násilí je pořád vnímáno jako privátní záležitost - v případě, že přivolaní policisté zasáhnou, snaží se urovnat "rodinnou hádku" a po jejich odjezdu je oběť s násilníkem ponechána o samotě. Policie nevyužívá své pravomoce zajistit násilníka po dobu 24 hodin; během této doby by měla oběť domácího násilí šanci vyřešit neprimárnější problémy, dostat se spolu se svými dětmi bez překážek z agresorova dosahu a uchýlit se do provizorního bezpečí.

I za současného právního stavu by policie mohla výraznou měrou přispět k bezpečí obětí - komunikovat s obětí specifickým způsobem, zdokumentovat incident, stíhat pachatele. Policisté by měli při kontaktu s případem násilí v rodině, kde je přítomno nezletilé dítě, uvědomit orgán sociálně-právní ochrany dítěte, zároveň by měli znát sociální síť ve svém okolí a předat oběti kontakt na specializované pracoviště pro oběti domácího násilí nebo na azylový dům.

Kazuistika

Matka dvou nezletilých dcer (4 a 7 let). Problémy s agresivním chováním manžela začaly ve větším rozsahu po narození druhé dcery. Manžel začal vyvolávat konflikty pro každou maličkost, paní F. dennodenně bil, kopal, tloukl jí hlavou o zeď, ohrožoval ji nožem. Několikrát došlo k situaci, že paní F. byla zbita takovým způsobem, že ztratila vědomí a zůstala v tomto stavu ležet na podlaze, kde byla nalezena svými dcerami. Když se jednou z bezvědomí probrala, její dcery stály nad ní a plakaly, že maminka je mrtvá. Vzhledem k neúnosnosti celé situace byla paní F. nucena i se svými dcerami ze společného bytu uprchnout. Prožitý stres zanechal na psychice obou dětí výrazné stopy. Mladší z dcer často zvracela, starší často plakala, trpěla poruchami příjmu potravy a pomočovala se. Obě se otce velmi bály, jejich stav si vyžádal dlouhodobou péči psychologa a dětského psychiatra. Po jedné z návštěv otce přestala mladší dcera mluvit. Dle vyjádření psycholožky není styk otce s dětmi za dané situace vhodný, později pouze za přítomnosti psychologa. Na paní F. je ovšem ze strany sociálních pracovnic činěn enormní nátlak, aby se s manželem stýkala za účelem dohody o styku s dětmi. Manžel se neustále snaží právo na styk s dcerami zneužívat k soustavnému vydírání své manželky.

V ČR neexistuje speciální zákon na ochranu obětí domácího násilí . Veškerá iniciativa a důkazní břemeno leží v případě, že se oběť domácího násilí rozhodne domoci své ochrany a svých práv cestou občanského soudního řízení, na jejích bedrech. Realita v oblasti justiční je dnes v ČR taková, že lhůty, v nichž dojde k projednání řádné žaloby, se počítají na měsíce, často dokonce na roky přičemž není třeba zdůrazňovat, že pro oběti domácího násilí a jejich děti je životně důležité, aby pomoc přišla ihned.

Projednání návrhu na předběžné opatření přijde na pořad většinou do 24 hodin až 7 dnů. I z tohoto hlediska by mohl institut předběžného opatření významnou měrou přispívat k ochraně obětí domácího násilí. Předběžným opatřením může soud např. uložit účastníku řízení, aby platil výživné v nezbytné míře, aby odevzdal dítě do péče druhého z rodičů , aby nenakládal s určitými věcmi či právy, aby něco vykonal nebo se naopak něčeho zdržel (násilného chování). Přesto je předběžné opatření v praxi dosud málo využíváno, důvody lze jednak spatřovat v nedostatečné obeznámenosti s možnostmi, které v těchto případech vůbec může skýtat, jednak v přetrvávající mechaničnosti a rutinnosti v soudním rozhodování, kdy ochota uvážit netradiční způsoby řešení není vždy přítomna.

Doporučujeme

Komise by mohla vládě doporučit aby:
- učinila opatření k zajištění nezbytné právní i sociální pomoci pro oběť trestného činu v případě domácího násilí; např. podpořila vznik sítě azylových domů s utajenou adresou, podpořila činnost poraden poskytujících právní a sociální poradenství obětem domácího násilí včetně psychoterapeutických zařízení;
- aby zvážila zavedení tzv. protective order, které by v odůvodněných případech zakázali agresorovi přístup k obětem či do společného bytu;
- podpořila vzdělávání odborníků (policistů, sociálních pracovníků, soudců) v problematice domácího násilí;
- zvážila řízení specializovaných oddělení na domácí násilí, kde budou pracovat policisté s adekvátním vzděláním;
- byla stanovena povinnost policie informovat orgán sociálně-právní ochrany dítěte v každém případě domácího násilí, kde jsou přítomny nezletilé děti;
- se zasadila o omezení dispozičního práva poškozeného v jeho zájmu (poskytnout či neposkytnout, příp. vzít zpět souhlas s trestním stíháním blízké osoby), které by se vztahovalo na úmyslné násilné trestné činy - zamezí to vydírání a nátlaku ze strany pachatele, který je vyšetřován na svobodě;
- zvážila zakotvení obligatorního vazebního stíhání pachatele, který spáchal násilný trestný čin na osobě, s níž žije ve společném bytě;
- byla stanovena povinnost informovat poškozeného o propuštění pachatele z vazby; - výslech poškozených neprobíhal v přítomnosti pachatele - agresora.

A. Specifickou skupinu žadatelů o azyl představují nezletilí žadatelé o azyl, kteří v České republice pobývají bez doprovodu rodičů nebo jiných zákonných zástupců. V souladu s Úmluvou jsou za nezletilé považovány všechny osoby vstupující do azylového řízení mladší 18 let. Postavení takových žadatelů v azylové proceduře je specifické (je jim ustanoven opatrovník pro pobyt i pro azylovou proceduru). Ačkoliv je nezletilým žadatelům o azyl bez doprovodu zákonných zástupců věnována péče speciální, v některých oblastech je stále nedostatečná - zejména v oblasti ubytování.

Původně měli nezletilí žadatelé o azyl v České republice zvláštní zařízení, které bylo vyčleněno pouze pro ně. Jednalo se o samostatnou budovu v rámci jednoho pobytového střediska pro dospělé žadatele o azyl. V současnosti je toto upraveno pouze pro mladistvé (15 - 18 let).

Nezletilí žadatelé ve věku 0-15 let jsou na základě soudního rozhodnutí umisťováni do dětských domovů nebo častěji do diagnostických ústavů. Ani dětský domov ani diagnostický ústav není určený jako zařízení k péči o nezletilé cizince navíc s potřebou speciální péče - nevyhovuje způsobem péče, odborností ani jazykovým vybavením personálu.

Ani v dětském domově, ani v diagnostickém ústavu není možnost zohlednit speciální potřeby dětí, které vyplývají z etnického, náboženského, kulturního a jazykového původu. Stejně tak není dodržena povinnost školní docházky, zejména proto, že školní docházka v přidružených zařízení, které navštěvují děti z diagnostických ústavů a dětských domovů je vedena pouze v českém jazyce bez předchozí jazykové přípravy.

Umístění do diagnostického ústavu nelze chápat jako zajištění zvláštní ochrany a pomoci; nelze ani přes veškerou snahu personálu hovořit o duševním a sociálním rozvoji dítěte, zejména proto, že s ním nikdo nepracuje a to jak z důvodů časových, tak jazykových bariér. Vyhláška ani zákon o výkonu ústavní výchovy nespecifikuje odlišné podmínky, za nichž by mělo být prováděno komplexní vyšetření dětí s jazykovou bariérou nebo dětí pocházejících z odlišného sociokulturního prostředí. Diagnostické ústavy nejsou na vyšetřování takových dětí připraveny, nemají specializované pracovníky ani odpovídající vybavení. Za těchto okolností je povinný až osmitýdenní pobyt dětí v zařízení pro děti ztracenou dobou, protože nelze provést žádné komplexní vyšetření, jehož závěry by měly nějakou vypovídací hodnotu.

B. Děti umístěné v zajišťovacím zařízení pro cizince

Podle zákona o pobytu cizinců lze cizince zajistit za účelem správního vyhoštění a to až na dobu 180 dnů . Zajištěný cizinec je umístěn v zařízení provozovaném Policií ČR, jehož režim je podobný režimu vězeňskému.

Zákon o pobytu cizinců stanoví odpovědnost za porušení zákona o pobytu cizinců od věkové hranice 15 let. Z toho plynoucí možnost zajistit nezletilce ve věku 15-18 let v zajišťovacích zařízeních až 180 dnů nelze hodnotit jako krajní opatření na nejkratší možnou dobu ve smyslu čl. 37 Úmluvy.

V zajišťovacích zařízeních se ocitají i děti mladší patnácti let, neboť na základě zákona o pobytu cizinců (§151) je policie je oprávněna umístit do zařízení cizince, vůči kterému má zajištěný cizinec vyživovací povinnost, nebo jej má v péči.

V případě umístění nezletilců ať už bez doprovodu zákonných zástupců či v jejich doprovodu do zajišťovacích zařízení v podstatě vězeňského typu se děti ocitají v prostředí, které v žádném případě nesplňuje požadavky Úmluvy - nelze hovořit o prostředí, kde je každému dítěti zajištěna životní úroveň nezbytná pro jeho tělesný, duševní, mravní a sociální rozvoj (ve smyslu čl.27), nelze uvažovat o výchově v duchu požadavků čl.29, zařízení pro cizince nemůže splňovat funkci zařízení, které má podporovat tělesné a duševní zotavení a sociální reintegraci dítěte (čl.39). Obvykle se zde nebere v případě umístění dítěte bez doprovodu potřebný ohled na zachování kontinuity ve výchově dítěte a na jeho etnický, náboženský, kulturní a jazykový původ. Dětem není umožněna povinná školní docházka (čl 28), nemluvě o naprosté absenci volnočasových aktivit (čl.31). V zajišťovacích zařízení pro cizince není zabezpečen přístup k informacím a materiálům z různých národních a mezinárodních zdrojů (čl.17).

Pracovníci nevládních organizací, které poskytují právní a psychosociální poradenství na území České republiky, nemají možnost navštívit zajišťovací zařízení bez výslovného pozvání konkrétní zde umístěné osoby. Vzhledem k neznalosti prostředí a jazykové bariéře se nedá předpokládat, že dítě zde umístěné o takovou návštěvu zažádá.

V současné době se připravuje nová koncepce způsobu péče o nezletilé žadatele o azyl - chystaná změna se týká vybudování zvláštního pobytového zařízení, kde by měla být poskytována speciální péče žadatelům o azyl mladším 15 let. Opět se ale neuvažuje přes četné připomínky nestátních organizací o speciální úpravě pro děti od 15 - 18 let. Situace s vybudování tohoto speciálního zařízení progresivně nepokračuje, důvodem jsou údajně finanční problémy ze strany zřizovatele.

Děti, které se budou nacházet neoprávněně na území České republiky, budou nadále umístěny do zajišťovacího zařízení pro cizince, které je z hlediska jejich budoucího psychosociálního vývoje naprosto nedostačující.

Doporučujeme

Komise by mohla položit otázku, jak jsou respektovány požadavky CRC v případě dětí žádajících azyl, kteří se nacházejí na území ČR bez doprovodu zákonných zástupců a v případě cizinců mladších 18 let, nacházejících se v zajišťovacích zařízeních pro cizince.

Komise by mohla vládě doporučit:
- aby zajistila všem nezletilým žadatelům o azyl ve věku 0-18 let péči s ohledem na jejich speciální potřeby;
- aby zajistila plnění požadavků CRC i v případech dětí zajištěných v zajišťovacích zařízení pro cizince; aby obecně bylo dětem umožněno vzdělávání, zajištěny volnočasové aktivity a jiné podněty pro jejich zdravý tělesný, psychický a sociální vývoj;
- aby umožnila bezproblémový přístup uvedených dětí k právní a psychosociální pomoci, poskytované nevládními organizacemi.

Problematika sexuálního zneužívání dětí zejména komerčního sexuálního využívání (dále jen CSEC) byla 40 předchozích let tabuizována, objevuje se až v posledních deseti letech. Stát se přijetím Národního plánu proti komerčnímu zneužívání dětí zařadil mezi ty země, které se snaží s problémem CSEC pracovat, avšak celá společnost není připravena na zvládnutí problému komerčního sexuálního zneužívání dětí.

A. Sexuální zneužívání dětí jako takové je v České republice poměrně jev častý, ale málo oznamovaný a obtížně kontrolovaný.

V roce 2000 podali orgány sociálně-právní ochrany dítěte 154 podnětů na zahájení trestního řízení . Podle Epidemiologické retrospektivní studie sexuálního zneužívání dětí v ČR (provedla Růžová linka, vychází z definice sexuálního zneužívání zdravotnické komise Rady Evropy z r. 1992 zahrnující rovněž bezdotykové zneužívání) uvedla zkušenost se sexuálním zneužíváním v dětství každá třetí dívka či žena a každý čtvrtý až pátý muž; dvě třetiny z uvedeného počtu byly vystaveny tzv. dotykovému sexuálnímu zneužití a z této skupiny přibližně polovina případů zahrnovala pohlavní styk. V případech sexuálního zneužití dívek je pachatelem v polovině případů muž z rodiny, v jedné třetině případů někdo známý (např. učitel) a z necelé čtvrtiny osoba cizí. Oproti tomu je u chlapců v polovině případů pachatelem osoba cizí; studie popsala vzrůstající trend komerčního sexuálního zneužívání chlapců.

I když vyjde problém najevo, neznamená to automaticky, že je oznámen policii. Oficiálně je oznámen policii až každý 6 až 10 případ . Zpravidla se dítě někomu pod vlivem okolností svěří (kamarádovi, matce). Vzápětí však asi tři čtvrtiny dětí svoji viktimizaci popřou, když jsou konfrontovány s prudkou reakcí okolí a se zděšením. Zejména ve "slušných" rodinách zneužitím dítěte "končí svět" a dítě je vlastně zodpovědné za zkázu své rodiny.

Chybí především promyšlený adresný systém komplexní ochrany a všestranné pomoci obětem sexuálního zneužívání a CSEC. Obětem není v praxi garantována právní ani psychosociální pomoc, systém pomoci a sociální rehabilitace je zcela nedostatečný a neucelený. (viz rovněž kapitola II.A Občanská práva a svobody, str. 5 an.).

V ČR stále chybí dostatek fundovaných a správně motivovaných odborníků (z řad dětských psychologů, lékařů, sociálních pracovníků, speciálních pedagogů, právníků a jiných odborníků) a specifické vzdělávací aktivity, které by pomohly tento nedostatek odstranit.

Jako problém je možné nahlédnout to, že připravenost a schopnost odborníků detekovat a identifikovat sexuální zneužívání dětí je nízká. Fakt, že sexuální zneužívání je problém na první pohled slušných, fungujících, kariérně úspěšných rodičů, je často i pro odborníky skutečnost, se kterou se těžko vyrovnávají a nedokážou ji přijmout. Přestože se jedná především o děti, které mají povinnou školní docházku, a škola by měla dobře odhadnout, kdy začíná mít dítě jakékoliv problémy, nebývá tomu tak v praxi - z větší části pro nedostatek informací, z menší proto, že učitelé mají obavy z povinného ohlášení týrání a zneužívání dítěte a následného jednání s policií. Ohlašovací povinnost rovněž neplní zdravotní personál.

Postrádáme dostatečnou organizaci a podporu cílených programů prevence, osvětové a mediální programy. Veřejnost je nedostatečně informovaná o problematice, i potenciální oběti nemají dostatek informací. Názory na sexuální zneužití dítěte ve společnosti výrazně ovlivňují chování rodičů, učitelů i dalších jedinců, kteří přijdou se zneužitým dítětem do styku a u nás stále přetrvává tlak na oběť. V ČR stále přetrvávají mýty a to nejen u laické veřejnosti, že děti o sexuálním zneužívání často lžou, že incest neexistuje, když už někdo dítě zneužije, tak jde o osobu neznámou apod.

Podíl na tak vysokém procentu obětí dětského sexuálního zneužívání má i tabuizace sexu, nedostatečná kvalitní sexuální výchova , nedostatečný nácvik bezpečného chování.

Problém dalšího poškozování dítěte v rámci trestního řízení a nedostatečná ochrana jeho práv poškozeného (viz rovněž kapitola II.A Občanská práva a svobody, str. 6).

V ČR není propracován systém léčby pedofilních agresorů a dalších sexuálních deviantů. Chybí systém ochranné léčby souběžně s výkonem trestu odnětí svobody a na ní navazující povinné ochranná ambulantní léčba po návratu z výkonu trestu.

Doporučujeme

Komise by mohla vládě doporučit, aby:
- se problematikou práv dítěte a jeho ochrany zabýval jeden resort, aby se kompetence a zodpovědnosti zbytečně nerozdělovali a nepřehazovali z resortu na resort;
- územní celky zmapovaly rizika a potřeby svého regionu a iniciovaly ustavení odpovídajících služeb (od nízkoprahových center až po centra pro včasnou detekci a identifikaci ohrožených dětí, diagnostiku, terapii, následnou rehabilitaci, zajišťující práci s celou rodinou se záměrem ji pro dítě zachovat). V této souvislosti je třeba ustavit systém práce multidisciplinárních týmů;
- věnovala výraznou pozornost systému terapie obětí sexuálního zneužívání jako prevenci komerčního sexuálního zneužívání dětí, ale také prevence ostatních duševních a psychosomatických poruch;
- podnikla kroky ke zvýšení povědomí o problematice sexuálně zneužívaných dětí ve společnosti, např. semináři pro politiky a státní úředníky, prací s médii;
- zasadila se o zvýšení právního vědomí a zodpovědnosti za nesplnění oznamovací povinnosti u každého člena společnosti;
- zasadila se o odbourání formálního přístupu k sexuální výchově na školách, zabezpečení potřebných informace o sexualitě a získávání sociálních dovedností dětí;
- zajistila důkladnější dozor nad pachateli sexuálních deliktů na dětech, zajištění ochranné léčby.

B. Komerční sexuální zneužívání dětí (CSEC)

V minulých letech došlo v České republice ke značnému nárůstu počtu prostituujících osob, mezi nimiž je i značný počet dívek a chlapců mladších osmnácti let, přesto neexistují o těchto osobách téměř žádné relevantní informace. Policie ČR a MPSV sice vedou speciální statistické údaje o obětech komerčního sexuálního zneužívání, ale metodika shromažďování těchto údajů je nejednotná a statistiky jsou nevypovídající.

Zástupci ČR prezentují problém CSEC jako marginální. Je pravdou, že počet pachatelů odsouzených za trestné činy spojené s komerčním sexuálním zneužíváním je nízký (od r. 1992 pouze cca 10 případů odsouzených pachatelů), přestože trestní právo ČR disponuje ustanoveními, na jejichž základě lze postihovat všechny formy CSEC tak, jak je vymezil Stockholmský kongres . Problémem ale zůstává postih pachatelů v praxi a to s ohledem na problematické dokazování vyplývající z charakteristiky této trestné činnosti (vysoká konspirace ze strany organizátorů, utajování ze strany poškozených, kteří se obávají pomsty ze strany organizovaných pachatelů případně morálního odsouzení okolí, neochota svědčit u zákazníků).

Problém CSEC v ČR spočívá právě v tom, že činnost státních orgánů se zaměřuje především na trestní postih. Systém pomoci obětem trestního činu a jejich sociální rehabilitace je sice na vysoké úrovni teoretické, avšak jeho realizace v praxi značně pokulhává, viz výše str. 5 an.

Represivní postoj státních orgánů značně ztěžuje efektivní a dlouhodobou pomoc obětem CSEC. Pro ilustraci: nejvyhlášenějším místem komunity prostituující se mládeže bylo Hlavním vlakové nádraží v Praze. Vinou represivních zásahů Policie ČR a městské policie (ve stylu " když problém není na očích, tak neexistuje") byli mladiství prostituti vytlačeni, čímž se komunita rozprášila po celém území frekventovaných částí Prahy. To značně ztížilo kontrolu problému, znemožnilo práci tzv. streetworkerů při mapování, prevenci a pomoci těmto dětem, rovněž sama komunita tím ztratila své zázemí a vnitřní mechanismy očisty a kontroly.

Určitými údaji o jevu CSEC v ČR disponují nevládní organizace. Podle Projektu Šance, který pracuje s mladistvými a nezletilými homosexuálními prostituty na území hl. m. Prahy, se v Praze jedná cca o 550 - 600 dětí ročně, z toho 75% chlapců a 25% dívek. Počet prostitutů roste a klesá jejich věk. Věkový průměr klientů je 17 let, v letním období však klesá pod 15. Některé děti se na zimu vrací do institucí, ze kterých odešly, případně se vrací do rodin, které opustily. Chlapci, kteří se živí prostitucí, jsou z více než 75% heterosexuální orientace, avšak nabízet své tělo mužům je pro ně jediný způsob, jak na ulici přežít.

Věkové složení klientů Projektu Šance v roce 2000

Nejčastěji se obětí CSEC stávají děti na útěku z dětského domova nebo výchovného ústavu, děti bez dokončené povinné školní docházky, děti vystavené konfliktu v rodině, z neúplných rodin, děti se zážitky sexuálního násilí nebo zneužívání v rodině. Z toho vyplývá, že efektivní přístup k eliminaci CSEC a rizik z toho vyplývajících vyžaduje řešení širších sociálních problémů - zejména problematiky desintegrovaných a sociálně deprivovaných rodin žijících na hranici nebo pod hranicí chudoby, problematiky náhradní rodinné péče, celkové problematiky prostituce atd.

Příčiny vzniku butterfly sex klientely Projektu Šance v %

Každé dítě není zachyceno sociálním systémem státu, případně z něj z nejrůznějších příčin vypadne. Toto se týká zejména dětí, které jsou dlouhodobě na útěku z výchovných ústavů a dětských domovů, případně dětí, které jsou jiné státní příslušnosti a nejsou zde nijak evidované a podchycené. Právě tyto děti často končí na ulici, kde se živí mnoha různými způsoby, zejména drobnými krádežemi a prostitucí. Téměř 90% klientů Projektu Šance jsou bez zázemí, prakticky ve stavu bezdomovectví, což značně snižuje možnost resocializace. Je velice obtížné řešit situaci těchto dětí, protože v případě, že terénní pracovník objeví nezletilého klienta a neoznámí to, dostává se do rozporu se zákonem, pokud to oznámí; stát pro tohoto chlapce či dívku nemá jinou možnost, než ho znovu umístit do ústavní péče, ze které tyto děti uprchly.

Mnohé z prostituujících se dětí jsou závislé na hracích automatech, alkoholu a drogách, přičemž závislost na omamných látkách je v nich pěstována záměrně; každý druhý klient Projektu Šance se z různých důvodů stal závislým na drogách .

V určitém procentu případů nabízí děti k homosexuální prostituci jejich rodina a vydělané peníze jsou vítaným přilepšením, v některých případech i jediným příjmem těchto rodin. Alarmujícím případem byl 9letý hoch, který se s rodiči doma neviděl a mohl se zdržovat celé léto na ulici - stal se vyhledávaným dětským prostitutem a vydělával mnoho peněz. Když pracovníci projektu Šance kontaktovali otce, považoval to za neadekvátní zásah do soukromí.

S dětmi na ulici pracuje pouze zanedbatelné množství nestátních organizací. Společnost si necení práce lidí s rizikovými skupinami, proto i takové nestátní organizace těžko získávají podporu státu (kdyby stát jejich práci podpořil, musel by přiznat, že zde tato problematika je) a firem z komerční oblasti (firmy často nechtějí spojovat svoje jméno s touto problematikou, když přispívají, tak anonymně).

V roce 2000 byla usnesením vlády schválen Národní plán boje proti komerčnímu sexuálnímu zneužívání dětí, který navrhl kroky k řešení problému CSEC. Plnění tohoto programu v praxi však značně pokulhává. Vzhledem k výše uvedenému je třeba rovněž konstatovat, že vláda ČR nenaplnila požadavky Zprávy Zvláštní zpravodajky OSN pro obchodování s dětmi, dětskou prostitucí a dětskou pornografií z roku 1997, která obsahovala pro ČR následující doporučení:
- doplnit a přizpůsobit legislativu tak, aby neobsahovala represivní, nýbrž rehabilitační přístup k dětem provozujícím prostituci včetně dětí ve věku 15-18 let.
- zabývat se zvláštní situací v Praze, provést opatření ke snížení počtu potenciálních klientů a zájemců o chlapeckou homosexuální prostituci
- posílit spolupráci státních orgánů a nestátních organizací při ochraně dětí před CSEC
- zavést účinné kontrolní a monitorovací mechanismy na hranicích Severních Čech a Spolkové republiky Německo i na hranicích se Slovenskem proti případnému obchodování s dětmi z východu.
- dosáhnout podstatného omezení přístupu dětí k pornografickým materiálům.

Kazuistika

Když se rodiče rozváděli, byl Honza svěřen svému otci. Ten si zanedlouho přivedl novou přítelkyni, ta ale Honzu neměla ráda, chtěla mít jen vlastní děti. Za krátký čas řešil Honzům otec dilema- jeho nová přítelkyně nebo jeho syn. Řekl tedy Honzovi "Běž za mámou, sem už se nevracej". Honza šel za mámou, ta ho ale nepustila ani dovnitř a řekla: "Hele, stál bys mě peníze, běž za bratrem a sestrou". Od té doby je Honza na ulici. Bylo mu 15. Dnes je mu 20 a umírá na AIDS. .

Doporučujeme

Komise by mohla položit otázku, jak je plněn Národní plán boje proti komerčnímu sexuálnímu zneužívání dětí a jak se ČR vyrovnala s doporučeními Zvláštní zpravodajky OSN pro obchodování s dětmi, dětskou prostitucí a dětskou pornografií z r. 1997.

Komise by mohla vládě doporučit, aby:
- se zaměřila spíše na pomoc obětem CSEC než na jejich represi včetně dětí ve věku 15-18 let (tedy saturaci základní biologické, psychické, emocionální, sociální a duchovní potřeby obětí CSEC);
- podpořila práci organizací, poskytujících pomoc obětem CSEC (především těch, které pracují přímo na ulicích - streetwork ), a posílila spolupráci státních orgánů a nestátních organizací při ochraně dětí před CSEC;
- provedla opatření ke snížení počtu potenciálních klientů o dětskou prostituci;
- se zabývala zvláštní situací v Praze a zavedla účinné kontrolní a monitorovací mechanismy na hranicích Severních Čech a Spolkové republiky Německo;
- podnikla kroky k prevenci CSEC; je třeba informovat děti o problematice a rizicích CSEC, pomáhat dětem vyladit jejich identitu a sebepojetí, rozvíjet sociální dovednosti dětí;
- pozitivně ovlivňovala klima společnosti, škol a rodin správným nasazením hierarchie hodnot s důrazem na význam a roli médií ve výchově občan;
- omezit dostupnost pornografie zejména dětské (např. vypracovat kodex pro provozovatele internetových kaváren, vypracovat pravidla pro práci s Internetem ve školách).

A. Rómové

Současný systém vzdělávání v České republice vede k tomu, že většina Rómů vchází do života bez ukončení základního školní docházky nebo se jim dostává méně kvalitního vzdělání na zvláštních školách.

Zvláštní školy jsou oficiálně definovány jako zařízení pro děti "s rozumovými nedostatky" . Bez ohledu na to tvoří více jak polovinu žáků zvláštních škol romské děti, přičemž dvě třetiny z celkového počtu romských dětí jsou umístěny do zvláštních škol . Oficiální diagnostické testy vzdělávacích schopností a inteligence nejsou nijak uzpůsobovány, aby se vyhnuly "kulturnímu etnocentrismu": nejsou používány žádné speciální testy, které by respektovaly odlišné kulturní zázemí romských dětí. Navíc stát neskýtá žádné procedurální natož pak efektivní prostředky pro rodiče, kteří by chtěli nechat rozhodnutí o umístění jejich dítěte do zvláštní školy přezkoumat nezávislým orgánem popř. nechat dítě přešetřit nezávislým odborníkem.

V některých případech dají rodiče souhlas s umístěním dítěte z toho důvodu, že se romské děti cítí mnohem lépe ve zvláštních školách, kde mají učitelé zkušenosti s romskými dětmi a děti zde nejsou vystaveny verbálnímu či fyzickému násilí a rasistickým útokům, kterým by byly nuceny čelit v normálních školách.

Vládní zpráva poměrně podrobně popisuje opatření uskutečněná k integraci romské komunity do společnosti; v rámci kapitoly o nediskriminaci popisuje projekty romských pedagogických asistentů na školách.

Podle výzkumu "Specifické potřeby bilingvních dětí a efektivní příprava pro školní docházku" přináší působení romských pedagogických asistentů následující výhody: asistenti se stávají se pozitivním vzorem pro romské děti, kterým se pozitivních modelů z řad dospělých Rómů nedostává, použití romštiny ve třídy zvyšuje porozumění výuce, romští pedagogičtí asistenti organizují volnočasové aktivity, návštěvy romských pedagogických asistentů přímo v rodinách zlepšují lepší komunikace se školou, umožňují vyučovat menší skupinky dětí, přináší méně kázeňských problémů ve třídě.

Uvedený výzkum konstatoval, že úspěšné působení je závislé na přímé a aktivní podpoře asistentů ředitelem školy, které se ne vždy dostává. Rovněž stále chybí dostatečné školení a trénink týmové spolupráce mezi asistentem a učitelem.

Většina romských dětí ale nepatří k typické skupině bilingvních žáků - doma nemluví plynně svoji mateřštinou, romské děti v podstatě nemluví správně ani romsky, ani česky, což značně snižuje jejich zapojení do vzdělávacího systému. Chybí metodologie k odnaučení nesprávné pseudo-češtiny a výuky správné češtiny.

Chtěli bychom upozornit také na následující problém. V dětských domovech v ČR je vysoké procento romských dětí. Podíl romských dětí z celkového počtu dětí, přijatých a dětských domovů činil 26%, přičemž téměř v polovině případů (46,9%) byly děti do kojeneckých ústavů přijaty ze sociálních důvodů .

Po několika letech strávených v ústavní péči těmto dětem zcela chybí vědomí vlastní identity a příslušnosti k určité skupině. Za celou dobu pobytu v ústavním zařízení se romské děti často nesetkají s dospělým Romem, který by jim mohl posloužit jako pozitivní příklad a objekt identifikace v období, kdy děti takovýto vzor nutně potřebují pro svůj zdárný psychický vývoj.

Romské děti v dětských domovech se dnes neidentifikují s romskými komunitami, ale majoritní společnost je podle vzhledu k těmto komunitám přiřazuje. To vyvolává často u dospívajících krizi identity, která často končí identifikací s některou z marginálních, často sociálně-patologických skupin.

Doporučujeme

Komise by mohla položit otázku, jakým způsobem vyhodnocuje ČR kroky učiněné k integraci romských dětí.

Liga lidských práv (Ekologický právní servis) - Centrum pro právní ochranu dětí
IČO: 65341490/288-65341490, adresa: Kostnická 1324, Tábor 390 01, e-mail: rjelinkova@llp.cz, http://www.i-eps.cz/, kontaktní osoba: Radka Jelínková
Popis činnosti: Ekologický právní servis je sdružení mladých právníků zabývajících se tzv. Public Interest Law. V roce 2000 začali s projektem právní ochrany dětí. Poskytují právní v konkrétních případech - rodinám s ohroženými dětmi a dále právní pomoc nevládním organizacím, které se zabývají ochranou dětských práv, zejm. sociální a psychologickou pomocí.

Liga lidských práv (Ekologický právní servis) - Poradna pro ženy v tísni
IČO: 65341490/288-65341490, adresa: Bratislavská 31, 602 00 Brno, e-mail: zenavtisni@hotmail.com, eps.brno@ecn.cz, http://www.i-eps.cz/, kontaktní osoba: Martina Žáková
Popis činnosti: Ekologický právní servis je sdružení mladých právníků zabývajících se tzv. Public Interest Law. V roce 1999 začali s projektem Poradny pro ženy v tísni, jehož úkolem je poskytnout obětem vážného domácího násilí komplexní dlouhodobou právní a psychosociální pomoc. Podílí se na vytvoření Regionálního koordinačního centra, které by koordinovalo spolupráci zainteresovaných institucí.

Projekt Šance
IČO: 65995767, adresa: Ve Smečkách 28, Praha 1, 110 00, email: info@sance.info, www.sance.info, kontaktní osoba: László Sumegh
Popis činnosti: prevence obchodu s komerčně sexuálně zneužívanými dětmi a dětmi žijícími na ulici, terénní práce s dětskými prostituty, často závislými na drogách.

Růžová linka - Česká společnost na ochranu dětí na 3. LF
Adresa: Ruská 87, Praha 10, 101 00, e-mail: eva.vanickova@lf3.cuni.cz, kontaktní osoba: MUDr. Eva Vaníčková
Popis činnosti: telefonní krizová linka pro děti a mladistvé na území ČR, komplexní programy pro děti a mladistvé z Prahy 10.

Sdružení Spravedlnost dětem
IČO: 65992075, adresa: Bítovská 9/1227, Praha 4, 140 00 , e-mail: srvts@volny.cz, kontaktní osoba: Luboš Patera
Popis činnosti: Sociálněprávní poradenství v otázkách práva obou rodičů stýkat se svým dítětem, sdružení pro ochranu práv dětí, rodičů a prarodičů.

DOM
IČO: 66005167, adresa: Braunerova 22, Praha 8, 180 00, e-mail: dom.os@worldonline.cz, kontaktní osoba: Ing. Michaela Svobodová
Popis činnost: DOM (Dům otevřených možností) je dům na půl cesty, slouží mladým lidem od 17 až 24 let, kteří nemají kam jít, nemají rodinu a nebo se o ně nikdo z blízkých nezajímá. DOM nabízí bydlení a pomoc při startu do samostatného života.

Poradna pro uprchlíky Českého helsinského výboru
adresa: Senovážná 2, 110 00 Praha 1, email: refug@helcom.cz, www.uprchlici-ecn.cz, kontaktní osoba: Běla Hejná
Popis činnosti: bezplatné právní a psychosociální poradenství žadatelům o azyl v ČR a cizincům pobývajícím na území ČR.

Unie katolických žen
adresa: Thákurova 3, Praha 6, 160 00, e-mail: ukz@volny.cz, kontaktní osoba: JUDr. Marie Boháčová
Popis činnosti: Unie katolických žen sjednocuje ženy katolického vyznání z Čech a Moravy, zabývá se otázkami postavení ženy a rodiny ve společnosti a v církvi, organizuje semináře a konference a hodnotí rodinnou politiku státu s ohledem na její důsledky do budoucnosti.

STŘEP, středisko pomoci dětem a rodinám
IČO: 63 111 918, adresa: Senovážná 2, Praha 1, 110 00, e-mail: strep@centrum.cz, www.mcssp.cz/strep, kontaktní osoba: Věra Bechyňová
Popis činnosti: Realizace projektů na podporu pomoci dětem a rodinám - alternativa k umisťování dětí mimo domov, rané intervence, dobrovolnický program, vzdělávání a informativní programy, práce na legislativních změnách.

Poradna pro občanství, občanská a lidská práva
IČO: 70 100 691, adresa: Senovážné nám, 24, Praha 1, 116 47, www.poradna-prava.cz, kontaktní osoba: Alena Svobodová
Popis činnosti: Poradenství v oblasti národnostní, pomoc v otázkách diskriminace, ochrana před diskriminací, podpora romských rodin, jejichž děti jsou umístěné v ústavní péči nebo jim umístění do ústavních zařízení hrozí, analýza platných právních předpisů s ohledem na jejich soulad s mezinárodními závazky České republiky v kontextu zmíněných lidských práv.

Nová škola, ops
IČO: 25 76 88 67, adresa: Veletržní 24, Praha 7, 170 00, email: novaskola@novaskola.org,
Popis činnosti: Obecně prospěšná společnost, jejímž cílem je podílet se na vytvoření občanské společnosti podporou alternativních forem vzdělávání dětí a dospělých zaměřených na otázky soužití více kultur, tolerance a lidských práv, zvláštní pozornost je věnována vzdělávacím programům pro Rómskou menšinu v České republice.

Středisko náhradní rodinné péče
adresa: Jelení 91, Praha 1, 118 00, e-mail: nrp@volny.cz, www.rodina.cz/srnp, kontaktní osoba: Věduna Bubleová.
Popis činnosti: Cílem střediska je pomoc opuštěným dětem se zvláštními zdravotními a sociálními potřebami, která spočívá v nalezení nové náhradní rodiny, obecný rozvoj náhradní rodinné péče, poradenství žadatelům o náhradní rodinnou péči, výzkum a vzdělání v oblastech veřejných aktivit a mezinárodní spolupráce.

Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.

Za podporu děkujeme.