Nevládní zpráva 2002 část 2.

A. Ústavní výchova

Praxe stávajícího systému ústavní péče neumožňuje naplňovat všechny potřeby dítěte nutné pro jeho harmonický vývoj. Až do roku 2002 nebyla problematika ústavní výchovy upravena zákonem. Nový zákon o ústavní výchově zlepšil situaci jen v určitých detailech, v podstatě ale zachoval koncepci poplatnou době socialistické éry.

Současný systém péče o děti umístěné v dětských domovech a výchovných ústavech neumožňuje naplnění požadavků čl. 29, podle kterého má výchova dítěte směřovat k rozvoji osobnosti dítěte, jeho nadání a rozumových a fyzických schopností v co nejširším objemu a k přípravě na zodpovědný život dítěte ve společnosti. Nabídka a charakter ústavních zařízení neumožňuje poskytovat adekvátní péči založenou na moderních přístupech a vědeckých podkladech.

V současné době se z větší části preferují velká státní zařízení a podpora menších nestátních a soukromých zařízení (např. dětské domovy rodinného typu) je nedostatečná. Zařízení ústavní péče mají příliš velkou kapacitu (v průměru 30-60 dětí). Dochází k vytváření nepřirozeně velkých a homogenních kolektivů a obtížně se uplatňuje individuální přístup k dětem. Budovy ústavů jsou příliš velké, dispozice budov v praxi neumožňuje vytvořit intimitu a soukromí pro život dítěte.

Pro ústavní zařízení v ČR je typická kolektivní výchova. Individuální práce s dítětem natož s jeho rodinou a plánování péče nejsou obvyklé. Klíčový pracovník - osobní průvodce dítěte většinou chybí. Počet pracovníků vzhledem k počtu dětí se zdá být v absolutním počtu dostačující, při bližší analýze je zřejmé, že vzhledem k tomu, že se pracovníci u dětí střídají ve směnách, pečuje v danou chvíli jeden vychovatel běžně o 10 až 12 dětí.

Stávající systém je neefektivní, což se ukazuje i v okamžiku odchodu dětí do života po dosažení zletilosti. Děti prošlé ústavní výchovou v ČR nejsou schopny pozitivního uplatnění ve společnosti. Některé se po opuštění zařízení nejsou schopny o sebe postarat a tak končí v jiné instituci - ústavu sociální péče, psychiatrické léčebně, věznici. Přibližně 90% těchto dětí není schopno si v prvním roce po odchodu z ústavu udržet zaměstnání déle než několik týdnů. Situaci částečně řeší domy na půli cesty, jejichž zřizovateli jsou v drtivé většině nestátní organizace.

V současném systému ústavní péče neexistuje standardní struktura, která by umožňovala vyslyšet zpětnou vazbu přímo od dětí v ústavech a reagovat na ni. Děti nejsou vedeny k tomu, aby byly schopny odpovědně vyjadřovat své potřeby a přání a ovlivňovat svůj osud. Možnost volby povolání je zejména ve výchovných ústavech minimální, stejně jako motivace ke vzdělání. Další vzdělání je dáno spíše rozhodnutím ředitele ústavu než přáním dítěte.

Jako systém trestů a odměn je používán zákaz či dovolení návštěv dětí v rodině, tuto praxi potvrdil i nový zákon o ústavní péči. blíže viz str. 10.

Právo nebýt vystaven krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení v prostorách v zařízeních ústavní výchovy, str. 9.

Počty dětí umisťovaných do ústavní výchovy svědčí o tom, že není dostatečně podporován přirozený potenciál rodin řešit vlastní situaci a izolace dětí od rodin rozhodně není optimálním řešením problémů, viz výše. Ve většině případů nařízení ústavní péče neprobíhá souběžná práce s rodinami. Méně než 50% dětí se vrací do své vlastní rodiny .

Ústavy jsou často dislokovány mimo městské aglomerace, což snižuje možnost zapojení dětí do běžného života společnosti. Umístění kojeneckých ústavů a dětských domovů v odlehlých místech prakticky znemožňuje práci s rodinou a ohrožuje zachování kontaktu rodiny s umístěným dítětem.

Mnohde závisí délka a počet návštěv dětí na rozhodnutí ředitele ústavu či na tzv. návštěvních hodinách. Pokud ředitel rozhodne např. že rodič smí dítě navštívit pouze jednou za 14 dní, není do rozhodnutí ředitele možný žádný opravný prostředek. O omezení rodičovských práv tak rozhoduje ředitel, nikoliv soud.

Doba pobytu dětí v ústavní a ochranné výchově se tak neúměrně prodlužuje a vzájemné vztahy s rodinou dále narušují. Více než 50% dětí je v zařízeních déle než dva roky.

Doba pobytu dětí v zařízeních ústavní výchovy

Stávající systém relativně úzce zaměřených zařízení ústavní výchovy neumožňuje zachování kontinuity výchovy (čl. 20 odst. 3 CRC), neboť vede k poměrně častým přesunům dětí během jejich života v ústavech. Pokud dítě vstoupí do systému ústavní péče již po narození, tráví první rok svého života v kojeneckém ústavu, další dva roky v dětském domově pro děti do 3 let. Pokud se nepodaří zajistit náhradní rodinnou péči, dítě je ve věku tří let přeřazeno do dětského domova. V průběhu školní docházky se často dítě vzhledem ke speciálním potřebám ve vzdělávání často přeřazuje do dalších zařízeních - internátní speciální školy, dětského domova se školou. V procesu dalšího vzdělávání jsou děti často umisťovány do odborných učilišť s internátem. Případný neúspěch v učilišti vede k tomu, že je dítě umístěno do výchovného ústavu, který má učiliště přímo v budově. Děti jsou nucené zvykat si stále na nový režim, vychovatele a spoluchovance, nemohou si vytvořit pevnější sociální vazby, zatěžuje to jejich psychiku a často prohlubuje deprivaci plynoucí už ze samého života v systému ústavní péče.

Ústavní výchova v ČR v roce 2000

Kazuistika

Vojta žil s matkou a starším bratrem. Otec byl ve výkonu trestu odnětí svobody, s rodinou nebyl v kontaktu. Matka byla alkoholička, o Vojtu se zajímala, ale praktický život sama nezvládala. Bratr se po dosažení zletilosti oženil a odešel z rodiny. Vojta měl problémy ve školy, trpěl lehkou mozkovou dysfunkcí, hyperaktivitou, chodil za školu, bez dovolení odjel za bratrem. OPD na základě předběžného opatření umístilo Vojtu do diagnostického ústavu. Diagnostický ústav umístil Vojtu vzhledem k lehké mozkové dysfunkci a problémům v chování do výchovného ústavu. Z neznámých příčin byl Vojta během dvou let přeřazen ještě do dvou výchovných ústavů, v tom posledním se dočkal zletilosti. Vzhledem k přesunům se Vojta ničím nevyučil. V 18 letech neměl kam jít.

V rámci systému ústavní výchovy mají významné postavení diagnostické ústavy - téměř každé dítě musí projít jeho diagnostikou, na základě které diagnostický ústav určí vhodný typ zařízení pro další pobyt. Zde se setkávají děti s dobrovolným a nuceným umístěním, což neprospívá ani jedné ze jmenovaných skupin. Je zde velmi přísný režim, mříže na oknech, mříže mezi jednotlivými odděleními, ložnice jsou pro více dětí, není respektováno soukromí dítěte. Bohužel v diagnostických ústavech děti pobývají déle, než je nutné a než je určeno zákonem , tj. nejdéle osm týdnů. Odůvodnění prodloužení pobytu je například naplněnost dalších výchovných zařízení, potřeby provést nová vyšetření, či problematická spolupráce se soudy při změnách předběžných opatření.

Problémy v chování vedou často k opětovné diagnostice a přeřazení dítěte do výchovných ústavů. Až 30 % dětí z celkového počtu dětí v ústavní výchově v roce 2000 prožívá svůj život ve výchovných ústavech, tj. v zařízeních s režimem pro děti s výchovnými problémy. Ve výchovných ústavech se setkávají pouze problémoví vrstevníci, děti žijící celý život v ústavech, problémová mládež z rodin i mladiství pachatelé trestných činů. Výchovné ústavy jsou oddělené pro dívky a chlapce - v citlivém období sexuálního zrání a potřeby vzorů pro partnerské chování vyrůstají děti pouze v pohlavně homogenním prostředí.

V systému péče o děti bez rodinného zázemí v ČR figurují také dětské psychiatrické léčebny a oddělení dětské psychiatrie. V posledních letech narůstá příjem dětí bez psychiatrické diagnózy nicméně s typickou rodinnou anamnézou do dětských psychiatrických léčeben (DPL). Např. v DPL v Brankách na Moravě má 70% dětí nařízenou ústavní výchovu, podobně je tomu i v ostatních psychiatrických léčebnách. Je otázkou, nakolik k tomu dochází v důsledku stoupajícího výskytu dysfunkčních rodin nebo snížené tolerance zařízení pracujících s dětmi. Zejména starší děti jsou umisťovány do DPL, protože jejich chování se jeví jako neúnosné pro zařízení kolektivní výchovy. Některé děti v těchto léčebnách tráví měsíce, někdy i několik let svého života.

Pokud nejde o děti s psychiatrickou diagnózou, tak nepotřebují vysoce odbornou lékařskou péči, ale cílenou terapeutickou práci, intenzivnější lidský kontakt, větší pozornost, individuální péči, čehož se jim nedostává v rámci současného systému náhradní rodinné péče a rovněž jim toto nemohou poskytnout oddělení DPL. Umístění dítěte bez psychiatrické diagnózy do DPL není rozhodně v nejlepším zájmu dítěte a tudíž odporuje čl. 3 odst. 1 CRC.

Pravidelné kontroly podmínek umístění (čl.25)

Zákon o sociálně právní ochraně dětí stanoví zaměstnanci okresního úřadu povinnost nejméně jednou za 6 měsíců navštívit dítě, kterému byla nařízena ústavní výchova nebo uložena ochranná výchova. Má zjistit, zda i nadále trvají důvody pro pobyt dítěte v zařízení. Tento požadavek nebývá v praxi naplněn. Tyto návštěvy bývají pouze formální. Sociální pracovnice nemají často žádný kontakt s původní rodinou dítěte a toto zjišťování spočívá většinou pouze v tom, že se dítěte ptají, kolikrát za ním byly rodiče, z čehož nemohou řádně posoudit, zda důvody pro pobyt dále trvají. V praxi dochází k tomu, že jedou na návštěvy za dětmi pracovnice, které buď děti odebíraly, nebo s nimi dítě z rodiny nemá pozitivní zkušenosti, či je dítě nikdy nevidělo. Lze jen stěží předpokládat, že se dítě fakticky otevře a s důvěrou se svěří.

Délku lhůty hodnocení zacházení s dítětem a jeho vývoje 1x za 6 měsíců je vzhledem k dítěti nutno považovat za příliš dlouhou.

Kontrola podmínek způsobu zacházení viz kapitola II. Právo nebýt vystaven krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení v prostorách v zařízeních ústavní péče, str. 9.

Doporučujeme

Komise by mohla vládě doporučit, aby:
- zajistila, aby i v rámci ústavní výchovy, byl brán větší ohled na zajištění elementárních psychických potřeb dítěte;
- podpořila reformu ústavní výchovy, která by zajistila dětem individuální přístup;,
- podpořila reformu ústavní výchovy, která by poskytla přirozenější sociální podmínky dětem; např. přednost menším dětským domovům rodinného typu, společné soužití a vzdělávání dívek a hochů, snižovat v zájmu integrace procento dětí, které navštěvují školu přímo v zařízení ústavní péče;
- kladla větší důraz v rámci ústavní výchovy na práci s dětmi na posílení jejich osobních kompetencí integrovat se do běžného života;
- zajistila účinnou pomoc dětem odcházejícím ze zařízení po dosažení zletilosti (větší součinnost pracovníků zařízení, orgánů sociálně právní ochrany dítěte, obcí, úřadů práce);
- jedním z nejdůležitějších úkolů byla sanace rodiny tak, aby se do nich děti umístěné do ústavní péče mohly co nejdříve vrátit, pokud je to možné;
- při umisťování nebyly vzdalovány zbytečně děti od blízkých osob kromě případů, kdyby to ohrožovalo zdárný vývoj dítěte;
- zajistit, aby sourozenci nebyli rozděleni do různých zařízení;
- aby zajistila častější a fundovanou kontrolu podmínek umístění dítěte v ústavní výchově;
- byl v rámci ústavní výchovy respektován požadavek kontinuity výchovy, tzn. aby dítě nebylo vystaveno svévolnému přeřazování z jednotlivých typů zařízeních.

Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.

Za podporu děkujeme.