Nevládní zpráva 2002 část 1.

Je nesporné, že od roku 1993, kdy na sebe Česká republika převzala závazky vyplývající z Úmluvy o právech dítěte (dále jen CRC), došlo k jistému pokroku v oblasti ochrany práv dítěte. Práva dětí a ochrana rodiny však stále nepatří mezi priority současné vládní politiky. Domníváme se, že implementace práv dětí zakotvených v CRC a jejich faktická ochrana nedosahuje úrovně, jaké by v České republice dosáhnout mohla.

Oceňujeme, že vládní zpráva na mnoha místech nabízí Výboru informace nejen o stavu legislativy, ale i o obtížích s uplatňováním legislativy v praxi. Přesto se domníváme, že mnohde nejsou informace úplné. Zpracovatelé této zprávy - nevládní organizace - chtějí poskytnout Výboru doplňující podklady zaměřené na problémy implementace a výkonu práv dítěte v oblastech, ve kterých poskytují své služby. Zaměřují se spíše než na legislativní na problémy faktické a to v následujících oblastech:

I. Obecná opatření a obecné principy. V této kapitole klademe důraz na ten problém, že v ČR dosud neexistuje žádný orgán, který by koordinoval a dohlížel na dodržování práv dětí v ČR.

II. Občanská práva a svobody. V této kapitole se zaměřujeme na právo nebýt vystavován týrání či jinému krutému, nelidskému nebo degradujícímu zacházení a trestům - především na nedostatečný a nepropojený systém pomoci dětem týraným a zneužívaným a na jejich další poškozování při vyšetřování souvisejících trestných činů. Poukazujeme zde dále na přetrvávající používání tělesných trestů a šikanu. Část kapitoly se věnuje porušování práva nebýt vystaven nelidskému nebo ponižujícímu zacházení a práva na soukromí v zařízeních ústavní péče.

III. Rodinné prostředí a alternativní péče. V úvodu poukazujeme na nedostatečné zajištění práva dítěte na péči obou rodičů a kontakt s druhým rodičem, zejm. otcem. Dále se zaměřujeme na politiku péče o děti, které byly připraveny o své rodinné prostředí. Současný systém preferuje ústavní péči a nedostatečně podporuje pomoc vlastním rodinám dětí a náhradní rodinnou péči, která už z principu lépe vyhovuje požadavkům CRC. Podrobněji zde rozebíráme respektování práv dětí v rámci ústavní péče, problémy péče pěstounské i adopcí (včetně mezinárodních). Část kapitoly je věnována nedostatečné ochraně a pomoci obětem domácího násilí.

IV. Zvláštní ochranná opatření. V této kapitole se zabýváme problémy nezletilých žadatelů o azyl, kteří v České republice pobývají bez doprovodu zákonných zástupců a nerespektování požadavků CRC v případě dětí umístěných v zajišťovacím zařízení pro cizince. Značná část kapitoly se věnuje sexuálnímu zneužívání dětí v ČR, zejména nedostatečnému systému pomoci obětem a komerčnímu sexuálnímu zneužívání.

Ve svých konečných závěrech vyjádřil Výbor obavy ohledně nedostatečně integrované strategie řešení dětské problematiky a chybějícího systémového mechanismu kontroly všech oblastí, jichž se CRC týká.

K naplnění výše uvedených doporučení téměř nedošlo. Ani v současné době není v ČR deklarována žádná koncepce ochrany práv dítěte a nejsou v tomto smyslu podnikány ze strany vlády žádné systematické kroky. Systém ochrany práv dítěte je značně roztříštěný a neexistuje žádný orgán, který by koordinoval a dohlížel na dodržování práv dětí v ČR.

V roce 1999 byl sice zřízen Republikový výbor pro děti, mládež a rodinu, který měl působit jako poradní, iniciativní a koordinační orgán vlády. Úkolem výboru byla iniciace tvorby nebo úpravy právních norem s ohledem plnění Úmluvy o právech a dítěte. Ke konci roku 2001 byla jeho činnost ukončena.

Je otázkou, zda funkci kontroly může plně zajistit obecný veřejný ochránce práv tak, jak byl zřízen zákonem č. 349/1999 Sb. V současné době nemá oddělení specializované na práva dítěte.

Doporučujeme

V roli ochránce dítěte vystupují současně tzv. orgány sociálně-právní ochrany, jimiž jsou okresní úřady, obce, kraje, Ministerstvo práce a sociálních věcí, Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí a akreditované nevládní organizace , dále pak soudy, Policie, Ministerstvo školství, Ministerstvo zdravotnictví aj. Jednotlivé instituce často nejsou schopny se domluvit, mnohé úkony činí na úkor dítěte opakovaně, případně kvůli chybějícímu koordinačnímu článku se často soudní řízení nesmyslně protahuje.

Žádný zákon blíže nevymezuje definici "zájem a blaho dítěte". Toto posuzují v praxi zejména pracovnice orgánu sociálně-právní ochrany, což přináší riziko - neobjektivnost, nemožnost vyvrátit názor na soudu již vyslovený v případě, že "zájem dítěte" u soudu hájí v roli kolizního opatrovníka stejná osoba, zbytečné odebírání dětí z rodin.

Chybí koncepce a zajištění celoživotního vzdělávání a získávání psychosociálních dovedností profesních skupin v oblasti práv dítěte, která je nutná nejen u sociálních pracovníků ale i ostatních profesí, např. soudců aj. Příslušníci dotčených profesí nejsou nijak motivováni k dalšímu vzdělávání a seberozvoji.

Kazuistika

Sedmiletá nadprůměrně inteligentní holčička (IQ116) byla na základě rozhodnutí soudu umístěna do ústavu pro děti od 0-3 let, kde i přes intervence strávila 6 měsíců, během kterých nechodila do školy. Stížnost proti tomuto postupu bylo nutno směřovat 1) na okresní úřad, jehož sociální pracovník podal návrh na umístění dívky do konkrétního ústavu, 2) na soud, který vydal rozhodnutí o umístění, 3) na jiný okresní úřad, který je zřizovatelem dětského domova, 4) na Ministerstvo zdravotnictví, které metodicky vede zařízení pro děti do tří let, 5) na Ministerstvo školství, které řídí diagnostické ústavy, které měly v té době dítě vyšetřit a doporučit umístění do vhodného ústavu, 6) na Ministerstvo práce a sociálních věcí, které řídí oddělení sociálně-právní ochrany na okresních úřadech a nakonec 7) na Veřejného ochránce práv.

Sociálně právní ochranou dětí jsou pověřeny především obce a okresní úřady, resp. přímo ji vykonávají pracovníci referátů sociálních věcí. Počet sociálních pracovnic je nedostatečný , pracovníci jsou přetíženi administrativní prací, na faktickou ochranu dítěte nezbývá čas.

Další problémy je možné vidět ve vzdělání sociálních pracovníků působících na OPD, kdy je nařízením MPSV předepsaný typ vzdělání, který je dodržen cca z 60%, zbylých 40% tvoří zejména pracovníci s jiným středním vzděláním než sociálně-právním . To je možná příčinou toho, že sociální pracovnice často nevyužívají všechny dostupné prostředky k ochraně práv dětí a mnohé instituty (např. zastupování dětí před soudem), fungují pouze formálně.

V souladu s CRC rozhodují o právech zajištěných Úmluvou soudy. Návrh na zahájení řízení může podat zákonný zástupce dítěte, pracovník oddělení péče o dítě nebo může soud rozhodovat bez návrhu. V praxi bývá dítě o řízení, které se ho týká, informováno minimálně a jeho názor zjišťují víceméně mimochodem znalci, pokud je nařízen důkaz znaleckým posudkem z oboru psychologie.

Sociální pracovnice v roli kolizního opatrovníka má zastupovat zájem dítěte ve sporech, ve kterých dítě figuruje jako účastník nebo v řízeních, kde jsou dotčeny jeho zájmy. Toto zastupování je většinou pouze formální a jde-li o nařízení ústavní výchovy, dochází ke střetu zájmů, protože ty samé sociální pracovnice zastupují navrhovatele.

Řízení týkající se dětí jsou v ČR neúnosně dlouhá a formalistická. Soud mnohdy zamítne návrh sociální pracovnice či rodičů pro formální vady a z tohoto důvodu jednání odročí, aniž by na tyto nedostatky již při podání návrhu upozornil. Soudy nerespektují fakt, že dítěti běží čas rychleji než dospělému - v roce 2001 byla průměrná délka soudního řízení týkajícího se dětí u výživného 233 dní, u určení a popření otcovství 540 dní, ve věci úpravy styku dětí s příbuznými 258 dní. Některé soudní spory, zejména týkající se otcovství, trvaly přes 1000 dní.

Kazuistika

Od roku od roku 1997 neumožnil otec i přes rozhodnutí soudu kontakt dcery Štěpánky (*1994) s matkou. Nakonec byla Štěpánka po více než třech a půl letech soudního sporu svěřena matce rozhodnutím odvolacího soudu v lednu 2000. Otec se rozhodnutí soudu odmítl podrobit. Okresní soud nařídil výkon rozhodnutí odnětím dcery otci a předáním matce až v únoru 2001, k samotnému výkonu dodnes, tj. září 2002, nedošlo. V současné době se otec i s dcerou skrývá mimo trvalé bydliště.

Doporučujeme

Komise by mohla vládě doporučit, aby:
- vytvořila systém celoživotního vzdělávání profesních skupin v oblasti práv dítěte a motivovala státní zaměstnance zapojit se do něj;
- učinila opatření k efektivnímu a rychlému zajištění práv dítěte v rámci soudního systému; např. posílením opatrovnického oddělení soudu;
- podpořila ustanovování kolizním opatrovníkem dítěte jinou právnickou či fyzickou osobu, než je státní orgán sociálně-právní ochrany dítěte v případě, že se jedná o návrh na výchovné opatření u dítěte.

Většina projektů, které se zaměřují na práci s dětmi, předpokládá spolupráci státu a nestátních organizací. Často má však tato spolupráce spíše formu konkurence a bez ohledu na kvalitu poskytované péče jsou preferována státní zařízení před zařízeními nestátními.

Stát preferuje státní zařízení už nerovnými podmínkami financování - státní příspěvky na děti ve státních zařízeních jsou vyšší než v nestátních, přičemž kvalita poskytovaných služeb je minimálně srovnatelná, případně mluví ve prospěch nestátních zařízení .

Aby mohla nestátní organizace poskytovat služby na poli sociálně právní ochrany dětí musí projít akreditačním řízením a získat povolení od Ministerstva práce a sociálních věcí, od 1.1.2002 toto pověření udělují krajské úřady. Nevládní organizace jsou povinny se pojistit proti škodám spáchaným výkonem sociálně-právní ochrany, je možné udělit i finanční pokuty. Stát žádnou takovou povinnost nemá.

Doporučujeme

Komise by mohla vládě doporučit, aby:
- podnikla kroky k vytvoření standardů poskytovaných sociálních služeb a měřítka jejich kvality společně pro státní i nestátní poskytovatele sociálních služeb;
- upravila daňový systém, který by zvýšil odpisy ze sponzorování aktivit pořádaných ve prospěch dětí.

Předem této kapitoly bychom chtěli ocenit pokroky, které Česká republika za poslední desetiletí v této oblasti učinila - byly zřízeny celostátní i lokální kontaktní telefonické linky či centra (především zásluhou nevládních iniciativ), dotčená ministerstva vzala související problémy v potaz, byly vypracovány metodiky, jsou organizována školení profesionálů, přicházejících do styku s poškozenými dětmi. Přesto se však v praxi poškozené děti a jejich rodiče nesetkávají s potřebnou pomocí.

A. Fyzické a psychické týrání, zneužívání včetně zotavení a opětovného začlenění do společnosti

Týrání, zneužívání a zanedbávání dětí má závažné důsledky pro další fyzický a duševní vývoj dětí. Jeho zjišťování, terapie a rehabilitace vyžaduje interdisciplinární přístup opírající se o medicínské, psychologické, sociální a trestně právní aspekty. V ČR však stále ucelený systém služeb chybí. Spolupráce odborníků v konkrétních případech (např.sociální pracovnice, lékaře, vyšetřovatele, opatrovnického soudce, pracovníka nevládní organizace) je spíše nahodilá. Dostupnosti pomoci dětem ohroženým týráním se v regionech různí - zejména podle toho, jaké servisy služeb tam z iniciativy NGO vznikly. Problematika dětí s CAN je nejčastěji řešena prostřednictvím nestátních zařízení. Státní orgány se v těchto případech soustředí maximálně na odsouzení pachatele popř. zbavení rodičovských práv. Řešením by bylo využívat možnosti svolání a jednání tzv. případových konferencí, kterých by se účastnili dotčení profesionálové, rodiče, dítě nebo jeho opatrovník.

Problém týraného dítěte neboli dítěte se syndromem CAN spadá do resortů několika různých ministerstev - Ministerstvo zdravotnictví, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, Ministerstvo práce a sociálních věcí, Ministerstvo vnitra a Ministerstvo spravedlnosti. Pracují však s odlišnými pojmy, mají odlišné priority, nevyjasněné kompetence a neexistuje orgán, který by jejich snahy koordinoval, což v praxi značně snižuje efektivitu jejich výstupů.

Ministerstvo práce a sociálních věcí začalo v roce 1994 statisticky sledovat počet týraných a sexuálně zneužívaných dětí. Získané statistické údaje ale nelze porovnávat s údaji policie a soudů, které vedou statistiky vlastní. Takto získané údaje lze jen těžko ověřovat a vyvozovat z nich spolehlivé závěry. Dosud tak neexistuje hodnověrný a použitelný monitoring týraných a sexuálně zneužívaných dětí .

Opatrovnická soudní řízení jsou velmi zdlouhavá (počítají se na měsíce a roky) a formalistická, což neumožňuje efektivně reagovat na vzniklou situaci ve prospěch dětí. Během těchto řízení jsou jen velmi málo využívány služby mediátorů, probačních pracovníků, komunitních a rodinných center.

Děti zanedbávané tvoří více než 50% z dětí se syndromem CAN v ČR. Pro tyto děti však sociální služby neexistují téměř žádné, kromě výchovných opatření soudu. V ČR dochází k "zanedbávání zanedbávání" v republikovém měřítku.

Sexuální zneužívání blíže viz str. 27.

Psychické týrání patří mezi nejobtížněji identifikovatelné násilí páchané na dítěti. Často se setkáváme s problémem rodičovské šikany vyvolané často nepřiměřenými ambicemi na dítě. Neméně závažná je problematika rozvodu, který je vždy pro dítě traumatizujícím zážitkem. Vysoká rozvodovost v ČR znamená vysoký počet dětí, které jsou potencionální, ale i skutečnou obětí psychického týrání (blíže viz str. 11).

Kazuistika:

Otec již potřetí unesl svou 7letou dceru, která byla svěřena do péče matky. S dcerou se skrýval 4 měsíce po chatách a sklepích, izoloval ji od zbytku rodiny, nechodila do školy. Po celou dobu dceru manipuloval a naváděl proti matce tak, že když po jejich objevení uviděla dívka matku, dostala hysterický šok a odmítala se k ní vrátit, pročež byla předběžným opatřením na návrh sociálního pracovníka umístěna do dětského domova.. Znalec v rámci trestního řízení proti otci shledal u dítěte syndrom psychicky týraného dítěte, způsobený otcem. Přesto soudce podmíněně zastavil trestní stíhání otce pro únos s odůvodněním, že jde o dlouhodobý konflikt mezi rodiči. Opatrovnický soud druhý den rozhodl tak, že dívka zůstane v ústavní péči, neboť kdyby byla svěřena matce, hrozilo by, že ji otec znovu unese.

B. Systémové týrání při vyšetřování zneužití

V souvislosti s vyšetřováním a pomocí dítěti se syndromem CAN dochází v ČR pod záminkou jeho ochrany k dalšímu systémovému sekundárnímu poškozování a týrání dítěte.

V případě sexuálního zneužití je dítě v praxi vystaveno opakovaným výslechům a vyšetřením za přítomnosti mnoha cizích osob; při výslechu bývají téměř vždy přítomni minimálně 2 vyšetřovatelé, opatrovník dítěte, psycholog a obhájce podezřelého, nově soudce . Přestože je v §102 trestního řádu stanoveno, že v dalším řízení má být dítě mladší 15 let vyslechnuto jen v nejnutnějším případě, setkáváme se s opakovanými výslechy dítěte často (dítě bývá v rámci trestního řízení nuceno k věci vypovídat standardně třikrát - před sdělením obvinění, dále během vyšetřování v trestním řízení před psychologem, který posuzuje věrohodnost a nakonec před soudcem při hlavním líčení). Na území ČR existují pouze 2 plně ozvučené vyšetřovací místnosti s neprůhledným zrcadlem a nahrávací technikou umožňující výslech dítěte za přítomnosti pouze jedné osoby, přičemž ostatní mohou klást otázky a nahrávka výslechu může být dále použita.

V případě podezření z týrání a zneužívání dítěte rodinným příslušníkem bývá z důvodu zabránění opakování zneužití dítě často umístěno do dětského domova - dojde tak sice k odloučení od agresora, ale také od jiného člena rodiny, od kterého očekává podporu. Přitom situace by se dala např. řešit tak, že by státní orgán (např. státní zástupce) mohl vydat předběžné opatření, kterým by po omezenou dobu zakázal potenciálnímu agresorovi přiblížit se k dítěti a jeho obydlí (tzv. vykázání cesty), pro tuto možnost není v právním řádu ČR opory. I v těchto případech by se mohlo umístění dítěte do ústavu předejít, pokud by existovala síť krizových azylových domů, do kterého by se mohlo dítě s rodičem uchýlit.

V ČR je absolutně nedostatečná ochrana práv dítěte jako poškozeného v trestním řízení, zejména práva na právní pomoc. Ve valné většině případů je dítěti ustanoven jako opatrovník orgán sociálně právní ochrany dítěte, jehož sociální pracovníci disponují jen velmi malými znalostmi práva obecně, natož pak práva trestního, a mizivými schopnostmi vystupovat před soudem. Proti obviněnému, který je zastoupen profesionálním advokátem, tak stojí práva procesního neznalý sociální pracovník, který nemá čas chodit nahlížet do trestního spisu, téměř nikdy neprotestuje proti opakovaným výslechům, nepodává stížnosti proti zastavení trestního stíhání. V lepším případě bývá opatrovníkem ustanoven soudní čekatel, který má sice právní vzdělání, ale jen minimální zkušenosti a často je podřízen soudci, který ve věci rozhoduje. Bylo by vhodné, aby orgán sociálně-právní ochrany dítěte měl ve složitějších případech, kdy byl v rámci trestního řízení ustanoven opatrovníkem dítěte, možnost najímat právní zástupce, resp. advokáty, a aby této možnosti využíval.

Vysoké nároky na profesionalitu profesí přicházející do styku s týranými a zneužívanými dětmi, na jejich osobnost, zpracování osobních problémů, bohužel nejsou v praxi často splněny. I přes jisté výukové programy stále přetrvává nevhodné chování policistů, soudců a dalších profesionálů a jejich neporozumění pro základní aspekty chování obětí a pachatelů týrání a zneužívání. Např. policisté, soudci, sociální pracovníci několikrát během trestního i opatrovnického řízení dítě upozorňují na to, že dítě může způsobit to, že "tatínka" zavřou, považují výpověď dítěte za nevěrohodnou jen proto, že má přese vše rodiče rádo atd.

Kazuistika:

Přestože měla paní Bártíková špatné vzpomínky na manžela, který ji fyzicky i psychicky týral, podporovala po rozvodu kontakt syna s otcem. Když se jí dvanáctiletý syn svěřil s tím, že se jej otec pokusil zneužít, nevěřila tomu až do doby, než ji vyhledala nová družka pana Bártíka s tím, že má vážné podezření, že se pan Bártík pokusil sexuálně zneužít její dceru. Přitom potvrdila podivné chování syna paní Bártíkové na návštěvách (nechtěl se mýt, spal v několika vrstvách oblečení apod.). Paní Bártíková zašla za sociální pracovnicí, která jí poradila další kroky. Přestože byl chlapec nucen o celé věci vypovídat desetkrát (před sociální pracovnicí, psycholožkou, psychiatričkou, vyšetřovatelkou, soudkyní v opatrovnickém řízení, která rozhoduje o zákazu styku, soudní znalkyní z oboru psychologie atd.) žádala soudkyně v trestním řízení, aby chlapec o věci opět mluvil při hlavním líčením tzn. před veřejností, otcem, jeho advokátem, soudní čekatelkou, státním zástupcem. Proti tomu se matka ohradila, neboť chlapec byl v té době již v péči psychiatra. Přestože posudek soudní znalkyně potvrdil, že chlapcovy výpovědi jsou věrohodné, zprostila soudkyně pana Bártíka obžaloby, neboť se jí matka zdála hyperprotektivní a pan Bártík není podle znalců homosexuální pedofil. Pro zneužití dcery družky však otce odsoudila s ohledem na znalecký posudek, který konstatoval u otce alkoholismus a nezdrženlivost.

Doporučujeme

Komise by mohla vládě doporučit, aby:
- upravila způsob soudního jednání tak, aby byl veden vždy s ohledem na nejvyšší zájem dítěte;
- přehodnotila stávající praxi trestního řízení tak, aby během něho byla zabezpečena reálná ochrana i nehmotných práv poškozeného dítěte;
- zvážila zavedení institutu vykázání cesty tzv. protective order (tzn. zákaz přiblížit se po dobu vyšetřování či po odsouzení k oběti a jejímu bydlišti);
- podpořila zavedení pregraduálního i celoživotního vzdělávání odborníků v problematice týraného a zanedbávaného dítěte a zvyšování osobních předpokladů pro práci s těmito dětmi (včetně problému burn out);
- územní celky zmapovaly rizika a potřeby svého regionu a iniciovaly ustavení odpovídajících služeb pro identifikaci ohrožených dětí, diagnostiku, terapii, následnou rehabilitaci, zajišťující práci s celou rodinou se záměrem ji pro dítě zachovat. V této souvislosti je třeba ustavit systém práce multidisciplinárních týmů;.
- podnikla kroky ke zvýšení povědomí o problematice zanedbávaných a zneužívaných dětí ve společnosti, např. semináři pro politiky a státní úředníky, práci s médii.

C. Tělesné tresty a šikana

Tělesné tresty mohou být za určitých podmínek týráním; u dětí školního věku jsou zcela nesmyslné a bezpředmětné, pouze zvyšují pohotovost k agresi, a jsou také stresem se všemi možnými dopady na zdraví dítěte.

V České republice stále přetrvává u pedagogů i rodičů mínění, že tělesné tresty jsou běžnou výchovnou metodou. Podle výzkumné studie Růžové linky mělo v roce 1994 91% dětí ve věku povinné školní docházky (a téměř 100% dětí žijících v ústavech) zkušenosti s tělesným trestem rodičů, v roce 2000 tento počet klesá na přesto alarmujících 84%. Ve stejném období počet pedagogů přiznávajících použití tělesných trestů zůstává neměnný - 50% - nicméně signifikantně vzrostl počet žáků, kteří jsou takto trestáni.

Šikana a začíná provázet děti od předškolního věku . Podle výsledků výzkumů provedených v různých typech škol se odhaduje, že je v průměru šikanována asi třetina žáků ZŠ a SŠ . Zmapování šikany je velmi obtížné, ale zejména lehčí formy a počáteční stádia šikanování zasahují velkou část školní populace.

Problémem zůstává nepřipravenost pedagogů, kteří sami neumějí šikanu identifikovat, natož potom s dětmi pracovat na zvládnutí problému v jeho přirozeném prostředí (mnozí pedagogové např. nevnímají tzv. 1. stupeň šikany - ostrakizování jako šikanu, ale jako formu zábavy a komunikace ve škole)

Za aktivity školy v oblasti prevence šikanování a agresivity odpovídají ředitelé. V případě zjištění šikany je nutná psychoterapeutická práce s kolektivem . Většinou však ředitelé odmítají existenci šikany na své škole, berou to spolu se zřizovateli škol jako věc své cti, nechtějí připustit šikanu ve škole rovněž z obavy, aby jim ze školy neodcházeli žáci. Často potom brání následné psychoterapeutické práci s dětmi ve škole.

I pokud Česká školní inspekce či jiný státní orgán zjistí, že na škole dochází k šikaně a odpovědné osoby s tím nic nedělají, nemá ze zákona pravomoc uložit řediteli školy či jeho zřizovateli povinnost umožnit či zajistit psychoterapeutickou či jinou péči na škole.

Doporučujeme

Komise by mohla vládě doporučit, aby:
- podpořila aktivity a kampaně proti tělesným trestům a šikaně;
- zajistila možnost uložení ředitelům konkrétních škol povinnost podniknout nápravná opatření k zamezení šikany a rehabilitace postižených tříd šikany.

Výzkum vedený Radou vlády pro lidská práva v roce 2000 shledal, že disciplinární trestání v některých ústavech může být považováno za nelidské až kruté. Mezi běžné tresty patří zákazy návštěv rodiny dítěte, izolace na pokojích, zákaz přijímat více jídla, ostrakizace ostatními, když musí dítěte např. přede všemi v místnosti klečet, zabrání osobního majetku, povinnost uklidit úmyslně rozházené osobních věcí dítěte na podlahu a rovněž fyzické tresty. Uvedený výzkum došel ke zjištění, že v některých institucích je 9% dětí vystaveno verbálním nadávkám ze strany personálu a 18% dětí přiznalo, že bylo objektem fyzického násilí ze strany personálu ústavu.

Ve své zprávě v čl. 119 připouští vláda značné nedostatky v zajištění profesionálního personálu v dětských domovech, diagnostických a výchovných ústavech a v ústavech sociální péče. Až do účinnosti nového zákona o ústavní výchově nemuseli vychovatelé či ošetřovatelé procházet psychologickým vyšetřením a předkládat výpisy z rejstříků trestů. Ani v současné době však není stanovena povinnost u těchto pracovníků dále se vzdělávat, není zajištěn systém odborných a psychologických výcviků zaměřených na práci s problémovou mládeží, na zvládání stresu apod. Tato skutečnost značně zvyšuje riziko násilí a ponižování dětí v ústavní péči. Vzhledem k tomu, že současná ústavní výchova uzavírá děti za zdmi ústavů (jen málo umožňuje kontakt s okolím, děti navštěvují speciální školy při ústavech), je možnost vyšetření takových případů velmi malá.

V případě, že někdo, např. rodič, nahlásí ať už polici či řediteli ústavu podezření o násilí na dítěti ze strany personálu, neexistuje žádný metodický pokyn, jak by mělo být v takovém případě postupováno (např. přemístění dítěte do diagnostického ústavu po dobu vyšetřování či postavení podezřelého mimo službu). Ředitelé ústavu to často řeší konfrontací, kdy dítě s výhledem dalšího pobytu s agresorem pod jednou střechou vše popře.

Nový zákon o ústavní výchově podrobněji upravil možnost umístění do oddělené místnosti pro zklidnění agresivního dítěte. Dítě zde může strávit maximálně 48 hodin v měsíci, má právo vzít si sebou věci k volnočasové aktivitě, musí mu být umožněna vzdělávací činnost, je stanoveno vybaveni místnosti, ihned po zajištění je předepsáno lékařské vyšetření.

Zákon však neupravuje pravidelnou kontrolu ukládání těchto opatření v jednotlivých zařízeních (např. povinnost nahlásit každé umístění dítěte do oddělené místnosti pověřenému státnímu zástupci či České školní inspekci do 5 pracovních dnů, povinnost nahlásit ministerstvu souhrnně všechny případy umístění dětí na samotku v jednotlivém zařízení za předešlý rok), což by mohlo zabránit nadužívání tohoto institutu v jednotlivých zařízeních. Chybí rovněž úprava práva dítěte, orgánu sociálně právní ochrany dítěte, rodiče či zákonného zástupce podat v konkrétním případě žádost o přezkoumání rozhodnuti ředitele o umístění dítěte do uvedené oddělené místnosti.

Doporučujeme

Komise by mohla vládě doporučit:.
- uvedla do praxe ústavní výchovy zákaz užívání jako trestů nebo odměn tato opatření - zákaz odjezdu domů, zákaz návštěv blízkých osob, klečení a jiné tělesné tresty, výchovná izolace, odebírání silně osobních věcí, úklid po předchozím rozházení věcí dítěte;
- kladla větší důraz na kvalifikaci odborného personálu; budoucí zaměstnanci by se měli podrobovat psychologickým testům, pracovníci by měli průběžně podstupovat různé výcviky (např. proti syndromu vyhoření), podrobovat se psychologickému vyšetření i v průběhu zaměstnání ;
- učinila opatření k zamezení a důslednější kontrole používání tělesných trestů, slovního ponižování a napadání dětí ze strany personálu zařízení;
- vytvořila metodiku pro standard vnitřních řádů ústavů.

V dětských domovech a výchovných ústavech bývá často jako trest resp. výchovné opatření užíváno zákazu kontaktu dítěte s rodiči . Dítě má právo udržovat kontakt s oběma rodiči, je-li od nich odděleno. Omezit styk lze pouze v případě, že by rodiče ohrožovali vývoj dítěte, jako trest jde však o nepřijatelné a kruté výchovné opatření, které dále prohlubuje emoční deprivaci dítěte v ústavu.

V praxi se stále setkáváme s nerespektováním práva dítěte na soukromí a zasahováním do tohoto práva nad míru nezbytnou, např. z hlediska bezpečí dítěte - zejména u dětí v ústavní péči. Pomineme-li obecný nedostatek soukromí, zůstává problém např. svévolné zasahování do korespondence dětí. Podle výzkumu, který provedla Rada vlády pro lidská práva v roce 2000, je v některých institucích ústavní péče korespondence až 10% dětí podrobena "cenzuře". Podle výzkumu je 20% dětí uvedlo, že prohlídky osobních věcí dětí jsou prováděny bez jejich přítomnosti, 20% dětí si dále nemůže vybírat oblečení, 45% dětí nesmí chodit samostatně ven.

Doporučujeme

Komise by mohla vládě doporučit, aby se zasadila o respektování práva dítěte na soukromí i u dětí v ústavní péči; např. aby děti byly vždy přítomny při kontrole svých věcí a došlé pošty, aby byly upraveny zákonně podmínky odesílání, přijímání a cenzury korespondence dětí.

1. Odloučení od rodičů

Děti z rozvedených rodin (tato kapitola vychází zejména z podkladů občanského sdružení Spravedlnost dětem)

V ČR se každoročně setkává přibližně 30 000 dětí s rozvodem nebo rozchodem svých rodičů. Úprava poměrů probíhá standardizovaným způsobem, kdy děti jsou v naprosté většině svěřovány do péče matky a jejich kontakt s otcem je upraven většinou na jeden či dva víkendy v měsíci. Tato praxe přináší pro většinu dětí radikální omezení nebo úplné přerušení kontaktů s otcem.

Soudní úprava poměrů dítěte po rozvodu

Dotčená práva těchto dětí - zejména právo znát své rodiče a právo na péči obou rodičů (čl. 7), právo na udržování rodinných svazků (čl. 8), právo na udržování pravidelného osobního kontaktu s oběma rodiči (čl. 9), právo na ochranu proti neoprávněným zásahům do soukromí (čl. 16) a právo na ochranu zdraví (čl. 24) - nejsou rozvodovým systémem (soudy a dalšími státními orgány) dostatečně respektována a zajišťována. V praxi často rodič, kterému bylo dítě svěřeno do péče, brání kontaktu dítěte s druhým rodičem, přičemž za stávající situace se takto "zavržený rodič" jen těžko dovolá nápravy.

Orgány sociálně-právní ochrany dětí nevyužívají právních prostředků, aby uvedená práva zajistily, nebo vyžadovaly jejich soudní ochranu. Jde zejména o oprávnění orgánů okresních úřadů a obcí rozhodovat o výchovných opatřeních a podávat soudům podněty a návrhy k zahájení příslušných řízení.

Orgány činné v trestním řízení až na výjimky systematicky tolerují trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí , je-li pachatelkou matka nezletilého dítěte bránící po dlouhou dobu kontaktu dítěte s otcem.

Kazuistika

V trestním řízení u Obvodního soudu pro Prahu byla matka Vladana S. obžalována pro maření soudem upraveného styku nezletilé dcery s otcem. Soud nejprve trestní řízení podmíněně zastavil a obžalované uložil "omezení", spočívající ve zredukování soudem upraveného styku otce s nezletilou(!); státní zastupitelství odvolání nepodalo. Na základě stížnosti pro porušení zákona rozsudek zrušil Nejvyšší soud ČR. Po novém "projednání" věci, o němž poškozený otec nebyl vůbec informován, byla obžalovaná viny zproštěna úplně; státní zastupitelství se opět neodvolalo.

Doporučujeme

Komise by mohla položit otázku, jak je v České republice zajištěno právo dítěte odděleného od jednoho z rodičů na péči obou rodičů, na udržování rodinných svazků a pravidelného osobního kontaktu s oběma rodiči zejména s otcem.

Komise by mohla vládě doporučit, aby:
- se zasadila o změnu přístupu dotčených státních orgánů k právu dítěte odděleného od jednoho z rodičů na péči obou rodičů, na udržování rodinných svazků a pravidelného osobního kontaktu s oběma rodiči, zejména s otcem;
- podnikla kroky k zajištění rychlého a účinného výkonu právu dítěte odděleného od jednoho z rodičů na udržování rodinných svazků a pravidelného osobního kontaktu s oběma rodiči; např. posílením opatrovnických oddělení soudů, stanovením lhůty pro vydání rozhodnutí o návrhu na výkon rozhodnutí o výchově nezletilých dětí;
- byly důsledněji stíháni rodiče, kteří neodůvodněně brání kontaktu dítěte s ostatními příbuznými;
- byla začleněna přesnější definice týrání dítěte do zákona o sociálně-právní ochraně dětí.

V roce 1997 ratifikovala ČR haagskou Úmluvu o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí. Ústředním orgánem pro plnění úkolů vyplývajících z Haagské úmluvy je Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí.

Počet dětí, které byly uneseny či odvezeny jedním z rodičů do ciziny vzrůstá. Současný systém v ČR však neumožňuje efektivní a rychlý návrat těchto dětí k rodiči, jemuž bylo soudem svěřeno do péče či výkon práva těchto dětí na kontakt s oběma rodiči (čl. 9 CRC). 90% rozhodnutí je vydáno po více jak 6 měsících. V případě, že existuje vážné podezření, že rodič hodlá natrvalo s dítětem přesídlit do ciziny a omezit kontakt dítěte s druhým rodičem, není v ČR mechanismus, jak fakticky zabránit odjezdu dítěte do zahraničí.

Převozy dětí do ciziny - žádosti o úpravu styku a o návrat evidované Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí

Doporučujeme

Komise by mohla vládě doporučit, aby:
- přijala opatření k efektivnímu výkonu práva dítěte odvezeného do zahraničí;
- přijala opatření k zabránění únosů či odvezení dětí do zahraničí v případě ohrožení jejich práva na péči osoby určené v souladu se zákonem a na kontakt s oběma rodiči; např. informační systém na základě vydaných soudních rozhodnutí na hraničních přechodech a letištích, či zákaz překročení hranice bez souhlasu druhého rodiče.

Systém péče o děti, které nemohou žít ve vlastní rodině, je v České republice značně roztříštěný - spadá pod několik ministerstev , do působnosti krajů i obcí. V současné době chybí sjednocující orgán a státem jasně formulovaná koncepce rozvoje této oblasti.

Přestože došlo k určitému zlepšení, není stále dostatečně doceněn a podporován systém náhradní rodinné péče, který lépe respektuje potřeby dětí vyrůstat alespoň v relativně přirozeném rodinném prostředí.

Jako hlavní způsob péče o děti, které nemohou pobývat ve vlastní rodině, zůstává ústavní péče, která nemůže požadavky CRC naplňovat již z principu a v současné podobě je nenaplňuje ani tak, jak by mohla. Odborné výzkumy dokazují, že ústavní výchova nezabezpečuje kvalitní život a vývoj dítěte a jeho integraci do společnosti.

Umístění dětí do náhradní péče v roce 2001

Postrádáme soubor preventivně orientovaných služeb, které by bránily odebrání dítěte z původní rodiny, popř. napomohli jeho návratu. V koncepci MŠMT a MPSV stále chybí programy na podporu rodiny.

Prevence ústavní péče je v ČR záležitost především nestátních organizací , stát v tomto případě funguje spíše represivně, nikoliv preventivně. V praxi dochází k odebrání dětí do ústavní výchovy bez adekvátní pomoci rodině, která by tomuto aktu mohla včas a účinně zabránit . Zanedbávány jsou zejména ty případy, kdy sice dochází k nařízení výchovných opatření (dohledu), které ale není doplněno vhodnou sociální službou, která by reagovala na příčiny situace v rodině a posilovala zodpovědnost za změnu u všech jejích členů. Pro řadu rodin uložení dohledu znamená, že se "nic neděje" a jejich opakované sociální selhávání je logickým důsledkem absence spolupráce mezi složkou kontroly, dohledu a pomoci.

Z celkového počtu dětí, které byly přijaty v průběhu roku 2000 do kojeneckých ústavů a dětských domovů bylo 59,7% umístěno ze sociálních důvodů, 21,0 % ze zdravotních důvodů, děti týrané představovaly 3,0 % dětí v ústavu .

Špatná sociální situace rodičů nikoliv týrání či zanedbávání bývá nejčastějším důvodem umístění dítěte do ústavní péče. Přitom právě v této oblasti je největší potenciál předcházet umístění dětí do ústavní péče, pokud by se rodinám se sociálními problémy dostalo adekvátní pomoci.

Kojenecké ústavy nejsou až na malé výjimky vybaveny na možnost přítomnosti matky v kojeneckém ústavu; děti umístěné do kojeneckých ústavů s matkami představují pouze 5% . Pro nemožnost umístění dítěte spolu s matkou je zvyšována zbytečná už tak vysoká traumatizace dítěte z odloučení.

Handicapované děti představovaly 18,7 % dětí umístěných v roce 2000 do ústavní péče. Nedostatek podpůrných zařízení pro rodiny s postiženými dětmi (např. denních stacionářů), jejich geografická či finanční nedostupnost značně snižuje možnost, aby vážně postižené děti zůstali v dlouhodobé péči rodičů. V současné době je rodič handicapovaného dítěte natolik omezen v možnosti pracovat, že většinou je pro něj péče o postižené dítě spolu s ostatními dětmi v rodině finančně neúnosná. Často je tedy žádost rodičů o umístění dítěte do ústavu znakem nikoliv nezájmu o dítě, ale neschopnosti se o dítě postarat a nedostatečnou asistencí ze strany státu. Chybí služby rané péče.

Celkem bylo v průběhu roku 2000 propuštěno z ústavní péče 1 920 dětí, z toho pouze 45,4% do vlastní rodiny, 25,6 % do adopce, 16,1 % do jiného dětského domova, resp. ústavu sociální péče, 8,4 % do jiné formy náhradní rodinné péče a 4,5 % jinam.

Příliš vysoký počet dětí je do zařízení ústavní péče umístěno na základě předběžného opatření , které by mělo být zcela výjimečným opatřením. Toto předběžné opatření vydá soud na návrh okresního úřadu do 24 hodin, rodiče se o rozhodnutí dozví až při jeho výkonu nebo po něm. V roce 2001 vydaly soudy přibližně 2 000 takových opatření. Problémem zůstává, že jednou vydané předběžné opatření lze jen těžko změnit a děti na jeho základě zůstávají v ústavu několik měsíců či let než soudy vydají meritorní konečné rozhodnutí. Na základě předběžného opatření dítě vystřídá minimálně 2 ústavy (diagnostický a další zařízení) a to i v případě, že je návrh na ústavní výchovu zamítnut.

Děti umístěné v zařízení podle typů rozhodnutí, na základě kterých dojde k umístění

Kazuistika:

Sedmiletou Lenku otec unesl od matky. Když ji po čtyřech měsících v lednu 2001 nalezla policie ve sklepě otcova bytu, byla na základě návrhu okresního úřadu umístěna předběžným opatřením do dětského domova. Soud v I. instanci vydal v listopadu 2001 I. meritorní rozhodnutí, kterým nařídil u Lenky ústavní výchovu s odůvodněním, že v případě, že Lenka zůstane u matky, je vysoká pravděpodobnost, že ji otec znovu unese. Matka se odvolala a nadřízený soud vydal v srpnu 2002 na prvním ústním jednání rozhodnutí, kterým byla Lenka ponechána v péči matky. Na základě předběžného opatření tedy Lenka nakonec strávila v dětském domově 20 měsíců.

Dva mladí rodiče se rozhodli žít na vesnici alternativním stylem života v souladu s přírodou. Dceru přivedla matka na svět doma. Rodiče pojmenovali holčičku neobvyklým jménem, pročež jim matrika odmítla vystavit rodný list. Protože lékař po první prohlídce konstatoval, že holčička je absolutně zdravá a žádné problémy se u ní neobjevily, maminka dále lékaře nenavštěvovala. Vzhledem ke svému přesvědčení nechtěli rodiče dát dceru očkovat. Sociální pracovnice se dostavily za maminkou poprvé, když bylo holčičce 9 měsíců, maminka přislíbila nápravu. Na další návštěvu přišly za týden a za asistence policie odebraly dítě kojící matce. Předběžné opatření soudu bylo odůvodněno tím, že dítě nemá rodný list, právně neexistuje a matka nenavštěvuje pravidelně lékaře. Maminka mohla pobývat s dcerou v ústavu až po dvou dnech, a to pouze na základě dobré vůle ředitelky kojeneckého ústavu, která konstatovala, že je dítě zdravé a má silnou emocionální vazbu na maminku. V ústavu byly nuceny strávit více jak tři týdny než bylo rozhodnutí po intervenci veřejného ochránce práv a médií zrušeno.

Doporučujeme

Komise by mohla položit otázku, jaká je koncepce ČR pro zajištění požadavku nejlepšího zájmu dětí připravených o své rodinné prostředí.

Komise by mohla vládě doporučit, aby:
- s ohledem na nejlepší zájem dětí žijících bez rodinného zázemí vytvářela a podporovala takové formy péče, které se co nejvíce přibližují všem právům dítěte a nárokům na kvalitu přirozeného života v rodině;
- před odebráním dítěte z rodiny byla vždy poskytnuta rodině pomoc zajistit potřeby dětí a učiněna snaha o umístění dítěte do širší rodiny; přičemž by poskytnutí této pomoci a případné selhání soudy zkoumaly před rozhodnutím;
- aby se zasadila o institucionální zajištění preventivně a prorodinně orientovaných služeb, které by bránily snadné cestě do ústavní péče; např. podpořila vznik dostatečného počtu azylových zařízení pro rodiče s dětmi, aby děti nemusely být umísťovány do ústavní výchovy v důsledku špatné sociální situace rodičů, vznik sítě dostupných a kvalitních zařízení poskytujících pomoc rodinám s dětmi s různými typy postižení (např. denní stacionáře);
- přehodnotila současnou koncepci náhradní rodinné péče založenou na prevalenci péče ústavní;
- v praxi zajistila přednost péče v náhradní rodině před péčí ústavní - podpořila rozvoj kvalitní péče profesionálních pěstounských nebo respitních rodin, které by na čas převzaly péči o dítě; včetně vytvoření registru tzv. hostitelských rodin, ve kterých by mohly pobývat děti do doby stabilizace původní rodiny;
- podnikla kroky ke zjednodušení administrativy a vyjasnění kompetencí v oblasti péče o děti bez rodinného zázemí.

Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.

Za podporu děkujeme.