Ústavní soud k závaznosti jeho nálezů pro obecné soudy

Nálezy Ústavního soudu z poslední doby, zejména pak nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. května 2014, kterými Ústavní soud výrazným způsobem podpořil střídavou péči o děti a velice přesně, přesvědčivě a srozumitelně popsal kritéria a jejich správnou aplikaci obecnými soudy při rozhodování o výchově dětí obecně, vyvolaly široký ohlas, a to nejen příznivců střídavé péče. Např. Stálá komise pro rodinu, rovné příležitosti a národnostní menšiny, Poslanecké sněmovny si předvolala ministryni spravedlnosti, aby podala "informaci k dopadům rozhodnutí Ústavního soudu ke stanovování střídavé péče do praxe". Ministryně spravedlnosti Komisi zaslala informaci písemně a jejím přednesením pověřila náměstka Petra Jägera; ústně a písemně pak jednoznačně odmítla nechat se zatáhnout do nekvalifikované polemiky s přesvědčivými názory Ústavního soudu.

Také Výbor pro práva dítěte Rady vlády pro lidská práva (ano ten, který dosud za jeden celý rok ani formálně neodpověděl na podnět z 27. 11. 2013) se opovážlivostí Ústavního soudu důkladně zabýval na svém zasedání, aby nakonec k otázce střídavé péče o děti vydal své - samozřejmně negativní - stanovisko. Větu, že "Nejlepší zájem dítěte je třeba hledat v každém jednotlivém případě zvlášť, nikoli podle jakéhokoli předem daného schématu, se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě." si laskavý čtenář jistě dá do souvislosti i s dosud úporně v myslích zkostnatělých struktur přetrvávající šablonou a "předem daným schématem" v rozhodování o porozvodové výchově; inu, kouzlo nechtěného...

Pokud tedy navrhovatelé a navrhovatelky střídavé péče hodlají pro podporu svých argumentů využít právních názorů Ústavního soudu v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. května 2014, potom je na místě využít i argumentaci Ústavního soudu k otázce závaznosti jeho judikatury pro obecné soudy a ke kritériím, která musí obecné soudy naplňovat, chtějí-li se od závěrů Ústavního soudu odchýlit. Hlavní argumentační teze uvedeného nálezu jsou totiž pro všechny české soudy a státní orgány závazné a účastníci civilního soudního řízení mají právo očekávat, že i jejich soud bude při svém rozhodování právo vykládat dle tohoto ústavněprávního principu. Opatrovnickým soudům se tak pro rozhodování o výchově dostává klíčového interpretačního vodítka a jak uvádí i sama ministryně spravedlnosti: "Možnost odchýlit se od názorů Ústavního soudu je velmi omezená a přípustná jen ve výjimečných případech."

Z nálezů Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 a IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007:

III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005

V obecné rovině ve vztahu k závaznosti soudní judikatury lze konstatovat, že již učiněný výklad by měl být, nedojde-li k následnému shledání dostatečných relevantních důvodů podložených racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu více konformnějšími s právním řádem jako významovým celkem a svědčícími tak pro změnu judikatury, východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu postulátů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti).

Ke znakům právního státu totiž neoddělitelně patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry v právo, který jako stěžejní znak a předpoklad právního státu v sobě implikuje především efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů. Z postulátu oprávněné důvěry v daný právní řád a totožný postup orgánů veřejné moci ve skutkově a právně identických kauzách, kdy subjekty práv oprávněně očekávají, že v této důvěře nebudou zklamány, nevyplývá sice kategorická neměnnost výkladu či aplikace práva, nýbrž ten požadavek, aby tato změna byla s ohledem na konkrétní okolnosti, jako je kupř. objektivní vývoj společenských podmínek dotýkající se daných skutkových situací (sp. zn. IV. ÚS 200/96, Sbírka rozhodnutí, svazek 6, nález č, 123), předvídatelná, nebo případně nepředvídatelná změna výkladu v době jejího uskutečnění byla transparentně odůvodněna a opírala se o akceptovatelné racionální a objektivní důvody, které přirozeně reagují i na právní vývody předtím v rozhodovací praxi stran té které právní otázky uplatňované (sp. zn. III. ÚS 470/97, Sbírka rozhodnutí, svazek 16, nález č. 163). Pouze takto transparentně vyložené myšlenkové operace, odůvodňující divergentní postup nezávislého soudu, resp. soudce, vylučují, v rámci lidsky dostupných možností, libovůli při aplikaci práva.

IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007

60. V citovaném nálezu Ústavní soud vyslovil principy aplikovatelné pro situaci, v níž obecné soudy musí vyřešit otázky, které jsou podobné (nebo totožné) s otázkami ve věcech, jež Ústavní soud dříve rozhodl. Ústavní soud konstatoval, že z čl. 89 odst. 2 Ústavy v souvislosti s čl. 1 odst. 1 Ústavy plynou pro obecné soudy významné požadavky upínající se k jejich rozhodovací činnosti; dle nich "již učiněný výklad [Ústavního soudu] by měl být … východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu". Jinými slovy, obecné soudy musí respektovat ústavněprávní výklady Ústavního soudu, tj. jím "vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se výrok předmětného nálezu opíral", jednoduše řečeno, následovat precedenty. Nesplnění těchto požadavků představuje porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a představuje též porušení subjektivního základního práva dotyčné osoby podle čl. 36 odst. 1 Listiny, totiž práva "domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu". V této specifické souvislosti, tj. opomine-li obecný soud právní názory Ústavního soudu, nenaplní svou činností "stanovený postup" jsoucí v souladu s principem, který vyplývá z čl. 89 odst. 2 Ústavy. (...)

61. Kromě argumentů plynoucích z čl. 89 odst. 2 Ústavy Ústavní soud vyložil i strukturální důvody pro tento závěr; totiž že tato maxima vychází ze "smyslu a účelu efektivního a smysluplného koncentrovaného (specializovaného) ústavního soudnictví", které má "nezanedbatelnou funkci při sjednocování judikatury v oblasti ústavně zaručených kautel". Z čl. 4 Ústavy, podle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, což Ústavní soud obzvláště zdůraznil v nálezu III. ÚS 252/04 (a předtím vícekrát), vyplývá, že i obecné soudy mají povinnost poskytovat ochranu základním právům. Z uvedeného plyne, že Ústavní soud sám nerozhoduje všechny spory týkající se ústavních otázek, neboť v oblasti základních práv jsou i obecné soudy orgány ochrany ústavnosti, s tím však rozdílem, že Ústavní soud je autoritou sjednocující judikaturu v oblasti ústavní (srov. čl. 83 Ústavy). S tím souvisí často Ústavní soudem vyslovovaná doktrína o regulativních idejích (poznámka pod čarou 5) a vyzařování ústavních principů do obyčejného práva (poznámka pod čarou 6). V souladu s těmito myšlenkami Ústavní soud dedukoval z čl. 89 odst. 2 Ústavy nepostradatelný princip, dle něhož ústavněprávní výklady vyslovené v nálezech Ústavního soudu jsou pro obecné soudy zpravidla závazné. Nicméně vzhledem k nepřetržitému vývoji judikatury Ústavního soudu a nutnosti nechat otevřenou možnost, aby Ústavní soud svou judikaturu modifikoval anebo i překonal, plyne z nálezu III. ÚS 252/04, že vztahy mezi Ústavním soudem a obecnými soudy nejsou charakterizované jednosměrným diktátem; naopak musí být mezi nimi umožněn dialog.

62. Existuje několik možných postojů, které mohou obecné soudy zaujmout ve vztahu k "precedenčním" judikátům Ústavního soudu. Lze je roztřídit za použití pojmu "reflektovat" (srov. nález III. ÚS 252/04); rozsudek obecného soudu buď reflektuje, nebo nereflektuje ústavněprávní výklad vyložený v nálezu Ústavního soudu. Reflektovat znamená, že obecný soud rozhodl na základě ústavních principů prohlášených Ústavním soudem v jeho nálezech a navíc je aplikoval rozumně, přičemž aplikovat rozumně neznamená ani otrocké opakování, ani bezduché kopírování názorů Ústavního soudu. "Reflektovat" (anebo respektovat) ústavněprávní výklad Ústavního soudu znamená následovat ho ve skutkově podobných případech, anebo přednést seriozní argumenty, které vedou k závěru, že vzhledem k relevantním skutkovým rozdílům není vhodné aplikovat již vyslovený princip v tomto dalším případě.

63. Na druhé straně "nereflektovat" (anebo nerespektovat) znamená, že obecný soud ratio decidendi nálezu Ústavního soudu jako východisko pro vlastní rozhodování neužil. Nereflektování ústavněprávních výkladů Ústavního soudu může nabývat různé podoby závisející na okolnostech případu a postoji, který obecný soud zaujme k nálezům Ústavního soudu. V nálezu III. ÚS 252/04 Ústavní soud zcela zřetelně vyslovil, že pokud nejsou přítomny zcela specifické okolnosti, představuje nereflektování ústavněprávních výkladů Ústavního soudu obecným soudem naprosto nepřijatelný postoj znamenající porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy.

64. Nereflektovat může znamenat, že obecný soud zcela opomene nálezy Ústavního soudu a jejich odůvodnění a tím jednoduše zanedbá ústavněprávní hledisko při rozhodování ve věci, která zahrnuje ústavněprávní prvek (přestože z dosavadních nálezů Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že ústavní dimenzi má). Příkladem byl rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. února 2004 č. j. 3 Ads 2/2003-60, který byl napaden u Ústavního soudu ve věci III. ÚS 252/04. Zde Ústavní soud konstatoval, že "rozsudku Nejvyššího správního soudu … jakákoliv ústavněprávní argumentace … zcela chybí", a proto "Nejvyšší správní soud ústavněprávní výklad vyložený v nálezu Ústavního soudu [II. ÚS 405/02] nereflektoval". Navíc ve vyjádření senátu Nejvyššího správního soudu k tehdejší ústavní stížnosti "předsedkyně senátu [pouze] zrekapitulovala závěry uvedené v napadeném rozhodnutí, [a] … nález Ústavního soudu II. ÚS 405/02 … jakkoliv nereflektovala". V téže věci Ústavní soud vytýkal Nejvyššímu správnímu soudu, že ani v rozsudku ze dne 6. listopadu 2003 č. j. 2 Ads 15/2003-39 (publikovaném pod poř. č. 230 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 6/2004) nebral v úvahu principy vyjádřené v nálezu II. ÚS 405/02. V takových případech obecné soudy rozhodují zcela v rozporu s ústavní úpravou výše vysvětlenou (tj. sdílená odpovědnost za ochranu ústavnosti, ale s Ústavním soudem majícím hlavní slovo); rozhodují, jako by jejich výlučnou povinností byla aplikace obyčejných zákonů a jako by si proto mohly dovolit opomenout ústavněprávní dimenzi věci. V právním státě si však žádný státní orgán nemůže nikdy dovolit přehlédnout ústavu, tedy v České republice to, co Ústava nazývá "ústavním pořádkem". Jestliže vztah mezi Ústavním soudem a obecnými soudy musí umožnit dialog, pak si obecné soudy nemohou dovolit Ústavní soud neposlouchat (a to nikoliv ve smyslu slepé poslušnosti, ale ve smyslu otevřeného naslouchání) a na jeho vývody nereagovat. Jak dal Ústavní soud najevo v nesčetných nálezech, je postup obecných soudů nereagujících na jeho závěry naprosto nepřijatelný.

65. Dalším případem uvedeného nereflektování je zmínit ratio decidendi nálezu Ústavního soudu, ale nebrat jej při rozhodování v úvahu, např. v podobě otevřeného odmítnutí jeho následování nebo v předstírání, že byl respektován, ač ve skutečnosti byl odmítnut. Příkladem toho byl rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, který Ústavní soud zrušil nálezem Pl. ÚS 4/06.

66. Poslední situací, kdy nález Ústavního soudu není reflektován, je odmítnutí obecného soudu aplikovat ústavněprávní výklad Ústavního soudu v případech obecně připuštěných v nálezu III. ÚS 252/04. Tato poslední výjimka je poměrně důležitá, pročež je třeba ji blíže analyzovat.

67. Byť Ústavní soud umožňuje, aby obecné soudy měly možnost (výjimečně) dojít k jiným ústavněprávním závěrům než dříve vysloveným Ústavním soudem, je namístě, aby pro takovou výjimku existoval obzvláště dobrý důvod. Především je nejvyšší povinností Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti zachovávat ústavní pořádek, a proto si musí vyhradit možnost svoji interpretaci znovu uvážit. Ústavní soud musí mít možnost překonat své vlastní dříve vyslovené výklady (a to nejen senátní, ale i plenární) anebo se od nich odchýlit, a to i když jsou v zájmu principů právní jistoty a právního státu takové změny přípustné pouze za přísně omezených okolností (srov. nález Pl. ÚS 11/02, Sb. n. u., svazek 30, nález č. 87, vyhlášený pod č. 198/2003 Sb.). Navíc s ohledem na to, že většina nálezů je rozhodnuta v senátech, má plénum právo překonat právní názory vyjádřené v těchto senátních rozhodnutích. Protože Ústavní soud rozhoduje obecně a obzvláště v řízení o ústavní stížnosti ve specifickém skutkovém kontextu, je jeho judikatura stále v procesu vývoje, při němž se nepřetržitě modifikuje. (poznámka pod čarou 7) Právě proto přiznal Ústavní soud ve svém nálezu III. ÚS 252/04, že nutnost zpravidla postupovat podle ratio decidendi jeho rozhodnutí nemá za následek "kategorickou neměnnost výkladu či aplikace práva".

68. Vzhledem k oprávnění Ústavního soudu měnit své ústavněprávní výklady, musí mít i obecné soudy jako součásti systému ochrany ústavnosti příležitost takové změny navrhnout; jejich přispění takovým návrhem je pro hledání spravedlnosti velmi cenné. Tento závěr patří k nosným myšlenkám nálezu III. ÚS 252/04, jímž Ústavní soud umožnil obecným soudům, aby ústavněprávní výklady nereflektovaly, ale jen s dostačujícím odůvodněním a s cílem přesvědčit Ústavní soud, aby své právní názory modifikoval.

69. Důvodem pro připuštění této možnosti je to, že zatímco obecné soudy mohou řízení před nimi přerušit a postoupit Ústavnímu soudu k posouzení otázku ústavnosti ustanovení zákona, v kontextu konkrétní kontroly procesní pravidla neumožňují, aby postoupily Ústavnímu soudu jako předběžnou otázku žádost o ústavněprávní výklad (popřípadě znovu-uvážení) věci, kterou rozhodují a která v připodobitelném skutkovém stavu byla již Ústavním soudem prejudikována. Protože je správné připustit, aby obecné soudy hrály významnou roli v systému soudní ochrany základních práv tím, že mohou navrhnout konkurující úvahy, neexistuje jiná alternativa, než aby v situaci, kdy jsou přesvědčeny, že Ústavní soud pochybil zásadním způsobem, byly oprávněny rozhodnout v rozporu s ústavněprávními výklady, které Ústavní soud již vyslovil v nálezech. V případě takového rozhodnutí je nadto pravděpodobné, že proti němu bude podána ústavní stížnost, čímž se řešený problém znovu ocitne v rozhodovací pravomoci Ústavního soudu. V důsledku toho je tento postup funkčním ekvivalentem předběžné otázky.

70. V nálezu III. ÚS 252/04 Ústavní soud zdůraznil, že pokud obecný soud chce takto postupovat, musí být splněny některé základní požadavky. Mezi ně především patří naprostá výjimečnost ospravedlňující takový postup. Ústavní soud naznačil, které okolnosti dovolují odchýlit se od dosavadní praxe; totiž dojde-li "k následnému shledání dostatečných relevantních důvodů podložených racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu více konformnějšími s právním řádem jako významovým celkem a svědčícími tak pro změnu judikatury", a za situace, kdy obecný soud přednese ústavněprávní argumentaci "přesvědčivě přinejmenším konkurující obecně platným tezím vyloženým v nálezu". (poznámka pod čarou 8)

71. Obecný soud by tedy neměl předložit konkurující úvahy z nepodstatných důvodů, ale toliko v případech, kdy je opravdově a z vážných důvodů přesvědčen, že by nebylo správné následovat rozhodovací praxi Ústavního soudu. V nálezu III. ÚS 252/04 Ústavní soud uvedl, že "z čl. 89 odst. 2 Ústavy plyne rovněž maxima zákazu svévolné interpretace nálezů Ústavního soudu"; důsledkem této maximy je další maxima, a sice že obecné soudy mohou přednést konkurující úvahy pouze v dobré víře. To znamená, jak již naznačeno, že se obecný soud smí odchýlit od judikátů Ústavního soudu a přednést konkurující úvahy jenom na základě vlastního upřímného a pevného přesvědčení pramenícího z objektivně ospravedlnitelných důvodů, že v souladu s ústavněprávními výklady Ústavního soudu obecně se buď dotyčný judikát na skutkově odlišný případ aplikovat nemůže (tzv. "distinguishing" čili odlišení), anebo je-li na základě jeho interpretace anebo pochopení principů a pravidel v právním řádu jako celku (nejenom, ale především, ústavněprávních principů a pravidel) přesvědčen, že Ústavní soud může a měl by dotyčný ústavněprávní výklad znovu uvážit. Pokud takto obecný soud postupuje, pak fakt, že Ústavní soud nakonec jím navržené změny nepřijme, nepostačuje k závěru, že by obecný soud jednal chybně, a že tudíž porušil čl. 89 odst. 2 Ústavy.

72. Z uvedeného se podává, že samotná polemika Nejvyššího správního soudu s ústavněprávním výkladem Ústavního soudu vyjádřeným v nálezech II. ÚS 405/02 a III. ÚS 252/04 a jeho nereflektování v napadeném rozsudku nemohou být považovány bez dalšího za odmítnutí respektovat Ústavní soud anebo dokonce za porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy. V ústavní stížností napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud totiž předložil prima facie nikoliv nerozumné a současně pečlivě domyšlené argumenty a Ústavní soud je přesvědčen, že tak učinil nikoliv svévolně, ale dobrověrně (k uvedenému srov. dále odstavec 98 a 99 nálezu). K tomu je však nutno dodat, že konkurující úvahy mohou být takto nabízeny jenom jednou. Jakmile Ústavní soud po zralé úvaze odmítne konkrétní argument, který obecný soud nabízel jako konkurující úvahu, nemohou jej obecné soudy už znovu přednést; a fortiori by tato úvaha již nepředstavovala ospravedlnitelný důvod neposkytovat jednotlivci soudní ochranu jeho subjektivních základních práv.

Poznámky pod čarou:

5) Srov. např. nález IV. ÚS 537/01, Sb. u. u., svazek 26, nález č. 45: "Ústavní předpisy, jejichž neopomenutelnou a elementární součástí jsou ustanovení zakotvující základní lidská práva a svobody, jsou "ohniskem" vyzařujícím do celého právního řádu, z čehož plyne požadavek, aby právní předpisy "jednoduchého práva" byly právě jimi poměřovány a pod jejich aspektem také vykládány.".

6) Srov. např. nález III. ÚS 269/99, Sb. n. u., svazek 17, nález č. 33: "Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě.".

7) Srov. nález IV. ÚS 613/06 ze dne 18. 4. 2007 (Sb. n. u., svazek 45, nález č. 68): "Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna. Změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně je narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování.".

8) Viz např. R. Alexy: "Ten, kdo se chce odchýlit od precedenční praxe, má břemeno argumentace." ("Wer von einem Präjudiz abweichen will, trägt die Argumentationslast."), Robert Alexy in Theorie der Grundrechte, Suhr-kamp 1994, 2. Aufl., s. 505.

Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.

Za podporu děkujeme.