|
|
Výslech nezletilého dítěte před soudem
Oblíbenou a stále rozšířenější záminkou pro narušování a ničení porozvodových vztahů mezi dítětem a "druhým" rodičem je alibistické a účelové přesouvání odpovědnosti a "rozhodovací pravomoci" na nezletilé dítě, které je nuceno - i neskrývaným a hrubým manipulativním nátlakem - projevovat tzv. svůj názor, tedy odmítat jednoho z rodičů.
Za "názor" zmanipulovaného dítěte se neschovává jen rodič, který dítě proti rodiči druhému popouzí, ale hodí se i orgánům sociálně-právní ochrany dětí (dříve OPD) i samotným soudům, které z nezletilého dítěte vyrábějí arbitra soudních řízení (otázka zní, za co potom soudci berou své průměrně 80 tisícové platy, rozhoduje-li dítě, nikoliv soudce). Také zákonodárce na tento pochybný trend pružně reaguje: po vyzdvižení "názoru" dítěte v zákoně o rodině (§ 31 odst. 3) a zákoně o sociálně-právní ochraně dětí (§ 8 odst. 2), i novela občanského soudního řádu stanoví povinnost soudu postupovat tak, aby byl zjištěn názor dítěte v každém řízení, jehož je účastníkem (§ 100 odst. 3).
Na zvrácenost těchto praktik upozorňuje i doc. PhDr. Milada Harineková, CSc. ve své studii Syndróm psychickej deprivácie u detí v rozvodovom a porozvodovom procese rodičov: "Dieťa je opakovane na vyšetreniach u súdnych znalcov; je ťažko frustrované, ak sa má vyjadrovať ku komu prejavuje väčšiu príchylnosť, koho z rodičov si viac váži, s kým by chcelo žiť."
Jestliže tedy v soudní praxi dostávají děti - velice často zmanipulované a popuzené - prostor pro rozhodování, zda v jejich životě zůstane jeden z rodičů a nebo jej ze svého života odstraní (musí pod nátlakem odstranit), naskýtá se srovnání, zda by tytéž děti neměly rozhodovat také o své povinné školní docházce, zda také jejich "názor" by neměl být brán jako rozhodující činitel např. při určování, kdo je ve škole bude učit, jakým způsobem a zda vůbec do školy budou chodit.
V tomto směru ovšem český stát nikterak nepochybuje a na "názor" dětí se neptá; do školy jsou nuceny chodit bez ohledu na svá přání či vymýšlená "traumata", která by jim tato povinnost a zátěž mohla přinést, tak jako mají-li být zdánlivě nuceny do osobních kontaktů s rodičem, jemuž nejsou po rozvodu svěřeny do výchovy. Každý, kdo v soudní síni zažil různé "odborné" názory sociálních pracovnic, soudců, ale i soudních znalců - psycholožek a psychiatrů, kteří se také rádi za "názor" dítěte schovají aby soudu vyhověli (znalecké posudky v opatrovnických věcech jsou pro ně poměrně lukrativními zakázkami, proč by svou důsledností a objektivitou soudu se nehodící riskovali, že příště bude posudek zadán někomu jinému), ví o čem je řeč.
Protože také dítěti vyslýchanému soudem mohou se souhlasem soudce pokládat otázky i účastníci řízení (§ 126 odst. 3 o.s.ř.), je možné vhodně položenými otázkami účelové konstrukce soudu narušit. Otázky může jako účastník řízení pokládat rodič, resp. jeho zástupce, neboť výslech dítěte soud může provést i bez přítomnosti rodičů. Otázky týkající se školy mohou tedy znít takto:
Ptá se tě někdo před koncem letních prázdnin, zda chceš od září znovu chodit do školy?
Dávají vám ve škole vybrat, jakého učitele chcete na konkrétní předmět?
Rozhodujete ve škole o tom, zda budete psát domácí úkoly, co se budete učit, v kolik hodin začne a skončí vyučování, jak dlouhé budou přestávky?
Odpovědi, které na tyto otázky vyslýchané dítě podá, jsou nasnadě. Ke všem provedeným důkazům se účastníci mohou vyjádřit (§ 123 o.s.ř.). V takovém vyjádření k důkazu výslechem nezletilého dítěte by proto mělo zaznít, že i do školy je dítě státem nuceno chodit, tam se musí podřizovat školnímu řádu, rozvrhu vyučování, příkazům a pokynům učitelek, aniž by se ho někdo ptal na názor, zda to chce nebo nikoliv. Nikdo také netvrdí, že by mohlo mít ze školy nějaká psychická traumata a že proto by mělo být preventivně od školy odstraněno a před ní "chráněno". A také v případě, že dítě do školy nechodí a rodiče to nezajistí, tak stát jeho rodiče nekompromisně trestně stíhá pro trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 trestního zákona, bez ohledu na "názor" dítěte. Není proto žádný důvod, aby se totéž dítě nestýkalo s jedním z rodičů, je-li nuceno jej odmítat a své odmítání projevovat "svým názorem".
Pokud ještě takovému dítěti soud při výslechu vysvětlí (a je právem účastníků takové poučení a takový výchovný postup soudu vyžadovat), že i pravidelným osobním kontaktům s "druhým" rodičem se musí podřizovat jako docházce do školy a že je to jeho obdobná povinnost, sejme z dítěte břemeno rozhodování mezi jedním a druhým rodičem (a právě tato volba dítěti škodí) a umožní mu, aby se s oporou soudní autority dokázalo vymanit ze škodlivého vlivu popouzejícího rodiče.
Rovněž tak je vhodné položit dítěti otázky, zda si doma uklízí, když mu to rodič s nímž žije uloží, zda tohoto rodiče poslechne, když mu uloží jiné domácí práce (nákup, hlídání mladšího sourozence a pod.) a nebo jej odvede k lékaři na očkování nebo k zubaři, ačkoliv se jej bojí a nechce tam jít.
Odpovědi vyslýchaného dítěte jsou opět předem snadno odhadnutelné. Hodnocení tohoto důkazu by proto mělo poukázat také na schopnost rodiče s nímž dítě žije usměrňovat jeho jednání v jiných záležitostech a na poslušnost dítěte. Není proto na místě, aby v jiné oblasti (styk s "druhým" rodičem) byla neschopnost "vychovávajícího" rodiče vést dítě k dobrému vztahu k "druhému" rodiči a ke styku s ním tolerována a odpovědnost byla opět účelově přesouvána na dítě. Pokud tak rodič nejedná dobrovolně, musí jej stát právními prostředky k plnění povinností přinutit, stejně jako by činil v případě zanedbávání školní docházky.
Význam výchovného vlivu obou rodičů je pro dítě minimálně stejný, jako význam jeho školního vzdělávání! Pokud tomu čeští nezávislí soudci a soudkyně nechtějí rozumět, je jenom na nás, rodičích a občanech, zda jim to vysvětlíme.
Ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. května 2014 Ústavní soud v souvislosti se zjišťováním přání dítěte zdůrazňuje, že "pokud bylo dítě již dříve svěřeno jednomu z rodičů do výlučné péče a nově se posuzuje možnost změny výchovných poměrů na střídavou péči, je možné, že se rodič, jenž měl dítě dosud v péči, snažil přání dítěte zmanipulovat (srov. rozsudek ESLP ve věci C. proti Finsku ze dne 9. května 2006 č. 18249/02, body 58), přičemž úkolem obecných soudů je tuto manipulaci pokud možno odstínit". Toto "odstínění" v praxi logicky znamená, že by dítě mělo být vyslýcháno (když to již bez této oběti rozvodový průmysl nedokáže!) také v době, kterou tráví se svým druhým rodičem, tedy např. v neděli víkendového styku nebo v době delšího prázdninového pobytu. Nebo také tak, že se jej vyslýchající paní Zubatá nebude ptát natvrdo s kým chce bydlet, ale na to, co pěkného s tátou prožilo na dovolené na horách či u moře, z níž má před sebou fotografie...
„Rodičia vychovávajú generáciu narcistov a egomanov.“ - Všem zbožšťovatelům dětí a jejich absolutních práv a "blaha" - nejen rodičům ale i soudkyním, sociálním úřednicím a dalším odborníkům -, autor srozumitelně vysvětluje, do jakých pekel jejich dobré úmysly vedou…
Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.